Prodaná 13 • OurStories.cz ~ naše povídky

Teprve od sloužících se dozví o Faridově několikadenní cestě pryč. Je to pro ni skvělá šance najít způsob, jak utéct... Její naděje velmi rychle pohasnou, protože ona jede s ním.

03.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 632×

* 13 *

Jejich vzájemný vztah se ustálil na jakési formě tolerantního příměří.

Téměř na sebe nepromluvili. Bez odmlouvání plnila své povinnosti, pokud se to tak dalo nazvat. Přesto nevypadal spokojeně. Dráždila ho její odtažitost. Cítil, jako by ji měl jen napůl. Jen její tělo, které sice vášnivě odpovídalo, ale ona sama se uzavřela a nenechala ho dostat se blíž.

S nelibostí si musel přiznat, že mu chybí její drzost a uštěpačnost.

Zvědavě se ohlédla po mužích, kteří nesli cestovní truhlu.

„Co je děje?“ zeptala se jednoho ze sluhů, když se okolo ní prohnali s další truhlou.

„Pán odjíždí.“

„Na jak dlouho?“

„To netuším.“

Přikývla. Tyhle věci se obyčejnému služebnictvu tady nesdělovaly. Podle množství oblečení, co bylo uvnitř, to muselo být nejméně několik dní.

Srdce se jí rozbušilo. Pokud bude pryč, měla výbornou možnost najít nějakou skulinu, jak odtud vyklouznout.

Chvatně vešla do své ložnice, potřebovala si to v klidu promyslet. Taková šance se nemusela dlouho zase naskytnout.

Zarazila se ještě ve dveřích. Jeho věci nebyly ty jediné, které balili.

„Já jedu taky,“ zkonstatovala dutým hlasem.

Amisha k ní vzhlédla a nemusela jí nic vysvětlovat.

„Ano.“

„Do pekel.“

Dostalo se jí káravého pohledu. Za ty týdny už začala klít i v jejich jazyce. Což se její chůvě a dozorkyni v jedné osobě příliš nezamlouvalo.

Dosedla ztěžka na postel. Její naděje pohasly. A nejen to. Cestování znamenalo být v jeho přítomnosti nejen noci, ale i dny.

„Víš kam jedeme?“

„Ne, ale část bude lodí.“

S rozpřáhnutými pažemi prudce dolehla na postel.

„Zkuste se chovat slušně, ano?“ požádala ji Amisha při pohledu na její pramalé nadšení z cesty.

„Bojíš se, že mě hodí přes palubu!“

Jen si povzdechla s pohledem na svou mladou chráněnku. To byla asi ta poslední věc, které by se bála.

* * *

Ráno ji probudilo zaklepání. Zmateně zamrkala ke dveřím a pak i po prázdné posteli.

„Přinesla jsem ti oblečení na cestu,“ vysvětlovala Amisha a gestem navigovala služebnou, která za ní vešla s tácem.

Přežvykovala snídani, zatím co jí rozčesávaly vlasy. Zvědavě pozorovala hromádku oblečení na posteli. Rozhodně to nebyly šaty jaké tady běžně nosila. Vlastně začínala mít neblahé tušení, zda to jsou vůbec šaty.

O půl hodiny později čekala už v hale na Farida. Znovu se ošila. Stále si nemohla zvyknout na to, co měla na sobě. Byly to opravdu kalhoty, ale takové, jaké ještě nikdy neviděla. Určitě ne na mužích. Tyhle byly bohatě řasené. Kdyby nebyly mezi nohama sešité a okolo kotníku stažené, vydaly by jistě na pořádné šaty.

Jen ji přejel pohledem a sám si pro sebe pokývl.

„Doufám, že umíš jezdit na koni.“

„Ano.“ Uměla na koni jezdit bravurně.

Byla to první věta o jejich cestě, kterou k ní pronesl a byla ráda, že mu mohla odpovědět takhle a s pořádnou dávkou sebevědomí.

To ji během chvíle však přešlo. Stačil jí k tomu jediný pohled na koně, co jí přivedli. Přesněji na to sedlo, které na sobě měl. Uměla skvěle jezdit, ale na dámském sedle. Tohle bylo pánské.

Zůstala nerozhodně stát u něj. Věděla jak se v něm sedí, ale najednou netušila, jak se dostat do něj.

„Chyť se sedla.“ Než měla možnost cokoliv udělat, ucítila sevření okolo pasu. Rychle zvedla ruce, aby se sedla zachytila. Přesto se o něj břichem nepříjemně narazila.

„Tvrdilas, že umíš jezdit.“

Shlédla dolů na něj.

„Umím,“ přikývla stejným podrážděným tónem.

Na důkaz toho zasunula nohy do třmenů a chytila otěže.

Pochybovačně si ji prohlížel.

Všechna zavazadla i jezdci byli na koních. Brzy pochopila proč. Hned za městem sešli na stezku, kudy by žádný povoz neprojel. Její prvotní obavy se brzy rozplynuly. Kromě nezvyklého sedu neměla sebemenší problém koně ovládat. Navíc šli ve skupině a stačilo jen nechat koně jít za tím předchozím a trochu ho pobídnout, pokud začal zaostávat.

Slunce stoupalo na obzoru a stále nepříjemněji pálilo. I přes látku ho cítila na sotva zhojené kůži. Začínalo jí docházet, proč vyrazili tak brzy. Chtěli to stihnout k přístavu, než bude pálit slunce nejvíce. V dálce se zaleskla vodní hladina. Stále zřetelněji rozpoznávala přístav a několik lodí v něm.

Projeli malebnou vesnicí a muži okamžitě začali jejich věci přesunovat na loď. Nebyla nijak velká. Její vysoké plachty a štíhlý trup však dost napovídaly o její rychlosti.

Vešla do podpalubí, aby se konečně schovala před ostrým sluncem. Našla své věci v té nejlepší kajutě. Nejen své věci. O prostorné posteli, kde by měla šanci se pohodlně odkulit, si také mohla nechat jen zdát.

Raději vyšla ven. Nakládali poslední věci před vyplutím. Přešla na příď a zahleděla se na moře před sebou. Plavila se už několikrát a moře si při tom zamilovala. Líbil se jí pohled na tu nekonečnou modř moře i nebe. Jen měla většinou příjemnější společnost.

„Plavba potrvá asi tři dny.“

Ani se neohlédla. Vnímala jak stojí těsně za ní, že se téměř dotýkali. Nad hlavou se jim ozval křik a pak zašustění plachet, jak je spustili. Okamžitě se do nich opřel vítr. Loď vyrazila kupředu, až to s ní cuklo. Neměla problém to ustát, přesto narazila zády do něj.

Automaticky ji chytil okolo pasu.

Do tváře jí zavál svěží mořský vzduch. Nemýlila se ohledně rychlosti. Když spustili všechny plachty, loď nabrala opravdu rychlost a jako nůž se zařezávala do vln. Nadšeně se usmála. Vychutnávala si ten pocit.

Zůstala tam stát opírajíc se o něj a on ruku nespustil.

Teprve až byli hodný kus od pevniny, ucítila, jak se jeho dlaň pohnula.

„Měla by ses schovat.“

Nechtělo se jí moc dávat mu za pravdu, ale i přes chladivý mořský vítr cítila žár poledního slunce. Vešli dovnitř. Pohled jí padl na postel. Znovu se jí vybavila jeho věta o třech dnech plavby. Nervozně si skousla ret z představy, jak ten čas strávit.

On se evidentně zabýval úplně stejnými úvahami.

Přitáhl si ji k sobě a políbil. Vnímala jeho ruce přejíždějící jí po bocích a pase, dokud se najednou neocitly na její holé kůži. Zvedla ruce, když jí zvedl halenu a ta během chvilky padala k zemi.

Dostat z ní ty prapodivné kalhoty trvalo poměrně déle. Nespěchal. Nebylo kam. Dráždil ji až ji tělo bolelo touhou a skoro ho prosila, aby to konečně dokončil. Jako by přesně věděl, kdy byla jen kousek od slastné úlevy a zase přestal.

„Prosím.“

Vnímala jak se pousmál. Neměla už sílu se vzteknout.

„Prosím,“ zopakovala. Teprve pak ji konečně dovedl k vrcholu, jaky ještě nikdy nezažila.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování