OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 31. kapitola

19.03.2015 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1353×

Liz

Po tom, co se jsem Veraginovi řekla, že ho ráda vidím, se vytratil. A udělal mi to naschvál.  Věděl, že potřebuji s někým promluvit, proto odešel. Budeme skvělý pár! Už to vidím. Den po svatbě se tak pohádáme, že budeme mít až do smrti tichou domácnost. Žili šťastně až do té doby, než se jeden naštval a nechal toho druhého zabít. Krásná rodinná idylka. Vlastně nebudeme rodina, protože žádná svatba nebude, teda pokud všechno vyjde tak, jak má. Ale s mým štěstím… Naděje přece umírá poslední. I když bych měla počítat s tím, že tady není nic normální.

Přešla jsem k oknu a otevřela ho. Venku by měl být nejméně metr sněhu, je přece zima. Tady svítilo slunce a teplota stoupala k hranici snesitelnosti. Bylo i dusno a skoro se nedalo dýchat.

„Jdi od toho okna,“ rozkázal mi Irian, který se doposud válel na křesle a pozoroval sluneční paprsky. Nejspíš jsem mu stínila. Ovládla jsem se a nevyskočila radostí do vzduchu. Stal se zázrak – on umí mluvit!

„Bojíš se, že skočím ven? Nebo že dostanu kašel?“ optala jsem se a schválně se posadila na parapet. Donutilo ho to zvednout se a přejít až ke mně. Ozvala se rána, jak zabouchl okenice. Opřel se o stěnu a čekal, až slezu dolů. Stočila jsem pohled ke stropu a seskočila dolů. Ale vyšla jsem na balkón. Irian mě velice neochotně následoval.

„U tebe člověk nikdy neví,“ zavrčel na mě a postavil se k zábradlí. Pozvedla jsem obočí.

„Myslíš, že by mě dokázal zabít kašel? Mě? Přežila jsem nejsilnější jed na světě, málem jsem vykrvácela, když ses mě pokusil rozkrájet na kousíčky! Nebo chceš tvrdit, že jsem až takový šílenec, abych skočila dolů?!“ 

„Jak říkám, u tebe člověk nikdy neví,“ bránil se s úsměvem. Otočila jsem se k němu zády. Je tak povrchní! Jak je vůbec možné, že je to Nickův bratr?

„Měl by ses naučit chovat ke mně úctu. Ani ne za týden budu tvá královna. Vlastně už jsem. Ať chceš nebo ne, nepopřeš, že máš weleydimynijskou krev. A krále jste zabili, takže jako jediný dědic trůnu jsem královna a…“

„Pleteš se! Veraginův otec je král. Brzo bude jeho syn. Ty jsi jen ozdoba, která zajišťuje, že nebude druhý trůn prázdný. Aby rod nevymřel. K ničemu jinému nejsi!“ přerušil mě. Myslím, že kdyby ho slyšel jeho pán, moc by ho nepochválil. Nebo by s ním vřele souhlasil. Musím se naučit odhadovat jeho reakce. Nestačila jsem Irianovi vysvětlit, jak moc se plete, protože se z nádvoří ozvaly trubky. Naklonila jsem se přes zábradlí, abych lépe viděla, ale ne nadlouho. Jedna rádoby zodpovědná osoba mě stáhla zpět.

Kdo to je?“

„Nepoznáváš ten zlatý praporec? Přijel tě navštívit starý přítel. Určitě ho ráda uvidíš, a kdyby tě náhodou zajímalo, kdo je pán té druhé družiny, tak to je otec tvojí stráže. Hrabě Mattheas,“ vysvětlil mi. V jeho hlase se snadno našla veliká dávka nenávisti a i ještě o něco větší dávka opovržení.

„Je to jedno, ale ptala jsem se právě na tu druhou družinu. Jak bych nemohla poznat svého drahého přítele Lukrana?! Až ho potkám, tak ho něčím umlátím.“ Poslední větu jsem řekla sama pro sebe, ale bohužel moc nahlas. Vydala jsem se pryč z balkónu a ještě slyšela nějaké zavrčení, co znělo jako – celá tatínek. Došla jsem až ke dveřím a otevřela je. Zastavila jsem na chodbě. Jak Irian, tak William na mě zaraženě zírali. Nečekali moji reakci, ale oba šli poslušně za mnou.

Po tom, co jsem se motala hradem, jako by se mnou někdo točil pořád dokola a já ztratila orientační smysl – který není nijak velký -, se mi povedlo dostat do trůnní síně. Vypadalo to tady jinak – po obvodu sálu byly dva stoly, u kterých postávali různí lidé. Král seděl v čele stolu a rozmlouval s osobou naprosto totožnou. Nejspíš hrabě Mattheas. Když jsem si myslela, že se nikdo nebude tvářit překvapeněji, než mí dva společníci, tak jsem se pořádně spletla. Ten Veraginův výraz prostě stál za všechno zlato světa! Přejela jsem pohledem po všech přítomných a zastavila se u jedné známé osoby. Hrabě Terioan, kterého jsem asi tak před rokem odmítla. Ano, den ode dne lepší… Nasadila jsem umělý úsměv a zamířila ke svému snoubenci. Rozhodla jsem se, že mu budu tak říkat, aby to náhodou nevypadalo podezřele. Protože oslovení ten bastard nebo salvetská dutá hlava nezní moc hezky a přesvědčivě. Zastavila jsem u Veragina a kývla na pozdrav muži, který stál vedle něho. Byl mi povědomý, určitě jsem ho někde viděla. Měl černé vlasy, co se mu kroutily kolem obličeje, a podivné oči. Takové nažloutlé. Stačilo by si přimyslet velké břicho a zrzavé vlasy po ramena, tak by z něj byl dokonalý Lukran. Jenže tu osobu jsem viděla pobíhat kolem stolu s jídlem.

Veragin mě vzal za ruku, zvedl ji k ústům a políbil mi ji. Byl roztomilý, jak se snažil dělat na lidi dobrý dojem. Nejspíš chtěl, aby nepoznali, že je ve skutečnosti krutá a bezcitná zrůda. Muž vedle nás mu na to divadélko neskočil a pobaveně nadzvedl obočí. Veragin po něm vrhl varovný pohled a společně se mnou se vydal ke králi. Ten se taky usmíval na všechny v sále. Tomu se říká mistr přetvářky. Já ať dělám, co dělám, tak je na mně poznat, kdy jsem spokojená a kdy ne. Posadili jsme se po králově pravici – Veragin mi šlechetně podržel židli, než jsem si sedla. Kdybych se tady vážně něco naučila, tak bych mu podkopla nohy. Ale zas tak mě ještě nezměnili. Možná mě ta jejich zkaženost přepadne v nejbližší době.

„Co tady děláš?“ sykl mi u ucha Veragin. Otočila jsem se na něj se sladkým téměř andělíčkovským úsměvem na tváři. Větu ty mě nevidíš rád jsem si odpustila.

„Šla jsem se projít.“

„Všiml jsem si…“

„Vážně? To jsem mile překvapena.“ Král se vedle nás postavil, všichni ztichli. Dokonce i my dva jsme na chvíli ztichli, abychom vzápětí mohli začít nanovo a ještě hůř. Král se falešně usmál.

„Drazí přátelé, jsem rád, že jste přijali moje pozvání na ples a zítřejší korunovaci mého syna a jeho snoubenky Elizabeth De´Stiers,“ rozpřáhl ruce v přátelském gestu a na chvilku se odmlčel. Obešel stůl, až stanul uprostřed sálu. Přišlo mi zvláštní, že řekl i můj rod. Vždyť přece mezi Trisiony a De´Stiersy panuje už přes padesát let nevraživost. Veragin vedle mě se zvedl, podal mi ruku a vytáhl mě na nohy.

Později se ukázalo, že k plesu, korunovaci a slavnosti patří i poprava. Začala jsem protestovat, protože jsem se odmítala účastnit popravy člověka, ze kterého se vyklubal weleydiamynijský otrok - vzápětí jsem zjistila, že otrokyně. Ale ani přes moje protesty mi to neprošlo. Nakonec mě stejně dotáhli na nádvoří, posadili do měkkého křesla a za mě postavili jednoho člena ochranky. Druhý – ten, kterého mám radši – dělal společnost svému otci a neměl na mě čas.  

Na nádvoří se shromáždil velký dav poddaných. Nejspíš to pro ně byla velká událost, když se v jejich hlavním městě nacházelo tolik urozených lidí. Většina jich postávala kolem pranýře a čekala, až přijde odsouzená. Kat si brousil sekyru a sledoval krále. Po chvilce k němu přišli dva vojáci. Vedli s sebou ženu… znala jsem ji a až moc dobře! Naštvaně jsem se se otočila na osobu vedle sebe. Naneštěstí ta osoba byla král, ale ani jeho postavení ho nedokázalo ochránit před mým vztekem.

„To jste přehnal!“

„O čem to zase mluvíš?“ Jak zase?!  

„Co ta žena provedla, že jste ji nechal popravit?“ Můj národ nikdo vraždit nebude. A už vůbec ne mé přátele! Tahle žena mě vychovala, měla se mnou svatou trpělivost, kterou všichni ostatní ztratili dávno před ní. Přece si nezaslouží, aby ji někdo popravil a ještě bezdůvodně.

„V podstatě nic. Jen se narodila ve špatné zemi. Ale musím říct, že kdybych byl na místě tvého otce, byl bych na tebe hrdý. Jednou budeš dobrá královna…“

„Vaší zásluhou to nebude! Měl jste si vychovat syna, aby i on mohl být dobrým králem, ale to je nad vaše síly, že…“ Chtěla jsem pokračovat, ale zastavilo mě kopnutí do nohy. Rozzlobeně jsem se na Iriana otočila. On mi věnoval jeden varovný pohled a dál sledoval popravu. I přes moji nevoli jsem se vrátila zpět do původní polohy a věnovala chůvě soucitný a zároveň i provinilý a omluvný pohled. Vedle kata se postavil další muž s pergamenem v ruce, ze kterého začal předčítat – starosalvetštinou! Z toho, jak se na mě ten muž výsměšně díval, jsem usoudila, že je to schválně. Najednou se muž odmlčel, pokřižoval a ustoupil. K mojí chůvě přešel kat, zvedl sekeru nad hlavu, kde ji chviličku držel, a pak se zasvištěním pustil dolů. Na poslední chvíli jsem stačila pevně sevřít víčka. Nechtěla jsem to vidět. Musím se pasovat na roli svého otce. Vždy mi říkal, že když trpí jeho národ, trpí i on. Je to pravda. Každý monarcha, který není jako kus ledu, by se tak měl cítit. Ale měl by umět i pomoct, což já neumím. A to je jádro problému.

Potom, co se dav poddaných vysmál mrtvole, a hodili si pár jablek v horším případě kamenů na člověka přivázanému k pranýři, se královská rodina rozhodla odejít, protože se už pobavila dost. Pokud můj plán nevyjde, tak jsem si dala předsevzetí, že alespoň přemluvím Veragina, aby zrušil veřejné popravy. Vždyť – jak tvrdí William – pro mě udělá vše, o co si řeknu. Jenže to není pravda, sám od sebe by se nezabil. Zas v takovém nepořádku není.

Nestačila jsem dojít ani do trůnní síně a už si mě odchytil Irian a odtáhl mě do nějaké malé chodby.  

„Nedívala ses. Pokud tě někdo viděl, budeš mít problém.“

„Já jich mám spoustu. A proč budu mít další?“

„Jsou pověrčiví, věří, že se musí dívat na smrt odsouzeného, čímž mu skládají úctu. Toho, kdo se nedíval na popravu, prý posedne jeho duch,“ vysvětlil mi s povzdechem. To je tím jejich podivným náboženstvím! Kdyby věřili v normálního Boha a ne v ty jejich maškary, tak by je takové šílenosti ani nenapadaly. Vždyť je to hřích!

„Jsou hlavně šílení. Nemusíš mít o mě starost. Já ji taky nemám.“          

Nick

Eiysillis rozhodl, abychom nemuseli riskovat, budeme se vyhýbat městům a větším vesnicím, dokud nám nedojdou zásoby. Předpokládám, že vydrží nanejvýš pět dní. Ale Eiysillis tvrdí jednu velkou pitomost a pořád dokola. Prý teď mají mě, takže vlastně Iriana, což znamená, že ze mě udělají návnadu. Budu chodit po vesnicích, jeden z vojáků mě jakoby zajme a pak proběhne to samé, co včera. Ano, úžasný nápad, ale to si vážně myslí, že to vesničanům nedojde?! Nemůžeme se pohybovat v téhle oblasti, protože drby se šíří neuvěřitelně rychle a tohle by jistě nezůstalo jen v severním Salvetu. Určitě to do tří dnů budou vědět v hlavním městě. Ale nemám tu sílu, abych jim vysvětlil, že rovnou můžeme jít proti celé salvetské armádě, protože to vyjde nastejno. Navíc poprvé jsme měli štěstí. Vesničané věděli, jak vypadá Irian, a není zaručené, že to ví i v ostatních vesnicích.

Otočil jsem se zády k ohništi, u kterého nás bylo naskládáno všech devět. Většina ještě spala, jenom Eiysillis seděl opřený o strom a zkoumal mapu. Lionel vedle mě spokojeně pochrupoval. A samozřejmě – měl v náručí tu chlupatou bestii! Včera mi dokonce řekl, že když já mám Liz, tak on zase Christie, jak kočku pojmenoval. Nemůžu mu říct o tom, že jeho miláček není kočka, ale kocour. Nemusel by to vydýchat, nebo v horším případě bych to nemusel vydýchat já. Jsem přesvědčený o tom, že by mě zabil buď on, nebo kocour, protože pokaždé, když se na mě ten kocour podívá, mám pocit, že mi chce vyškrábat oči. Má takový nenávistný pohled.  

Lionel se pohnul, kocour odskočil, když mu zalehl dlouhý ocas, a s vřískotem přistál až na zádech muže, který spal vedle Lionela. Kocour mu zarýval drápy do zad a vztekle prskal, protože teď se po něm ohnal i muž, ze kterého si udělal podložku. Tady bude veselo... A taky že bylo. Muž vyskočil, shodil kocoura na zem, přitom dupl na ruku dalšímu, co ležel na břichu a rozespalýma očima zkoumal, co se děje. Eiysillis zvedl hlavu od mapy a ušklíbl. To už se první ublížený sháněl po kočce, aby ji mohl upéct na ohni. Takže se do toho vložil Lionel a začala hádka. Podle všeho bylo na mně, abych ji zastavil, ale na to jsem se až moc dobře bavil. Takže nakonec musel zakročit Eiysillis.       

Krátce před východem slunce jsme řešili, kam se dnes vydáme. Což způsobilo další hádku, do které jsem se zapojil. A k mojí smůle, tahle hádka neskončila jenom pár škrábanci.

„Vrátíme se zpět k Frainlenu,“ říkal zrovna Eiysillis. Stejný jako vždy, jako by sežral všechna moudra světa.

„Proč?“

„Je to velké město, takže je vysoká pravděpodobnost, že tam bude spousta otroků.“

„A ti nám budou k čemu?“ zeptal jsem se jízlivě, abych se zapojil do rozhovoru, který mezi sebou vedli s Lionelem.

„Chceme se vrátit domů. Budeme si muset opatřit loď a v devíti lidech to bude těžká záležitost, nemyslíš, generále?“ odvětil stejným tónem a ještě pozvedl obočí, naklonil hlavu na stranu a probodl mě provokativním pohledem.

„Nějak jsi to nedomyslel. Co Elizabeth? To chceš osvobodit několik otroků a pak se vrátit domů? Co naše královna?! Hodláš ji nechat napospas Salveťanům?“ Už jsem stihl zjistit, že nejlepší je ho zahrnout otázkami, on pak polovinu zapomene, a tak vám odkývá to, co chcete.   

K našemu hovoru se přidalo i zbylých šest mužů. Asi bych se měl naučit, jak se jmenují…

„Nic jiného nezbývá. Byla by to sebevražda! Nemůžeme nakráčet do hradu a odvést si královnu. Zabili by nás okamžitě…“

„Slyšel jsem, že se královnu pokusili zabít,“ ozval se jeden z mužů a přerušil Eiysillise. Všech osm párů očí se k němu ve vteřině obrátilo. Obzvlášť mojí pozornost přitáhl. Po chvíli jsem se znovu otočil na tu tvrdohlavou bytost, která byla spíš osel než člověk. A to jsem ještě urazil všechny osly.

„Není tady ani měsíc a už se ji pokusili zabít. Opravdu si myslíš, že je chytré nechávat ji tady? Vždyť je to poslední žijící De´Stiers!“

„Já to moc dobře vím! Ale kolik zachráníme životů, když budeme osvobozovat otroky? Spoustu! Kolik jich zachráníme, když se rozhodneme osvobodit královnu? Žádný, protože nás všechny pozabíjí!“ ohradil se vztekle. I jeho obličej začal pomalu nabírat rudou barvu a vztekle zatínal pěsti. Ale já nejspíš dělal to samé.

„Lioneli!“ zařval jsem směrem k osobě stojící opodál a radši se zdržující zapojení do debaty, jestli se tomu tak dá říkat. Lionel naštěstí dobře pochopil, co po něm chci. Přešel k nám se skrčenými rameny.

„Omlouvám se, Nicku. Ale musím souhlasit s Eiysillisem. Je to sebevražda.“

„I ty?! To ti na ní vůbec nezáleží?“ rozhodl jsem mu začít hrát na city, ale moc účinné to nebylo. Kývl na souhlas. Otočil jsem se k němu zády a chtěl odejít, ale je to zrádce.

„Jednou mi poděkuješ. Vojáci, svažte generála!“ rozkázal všem. Brzo jsem měl svázané ruce i nohy. Sebrali mi meč a přivázali dalším provazem ke koni, na kterém jel Lionel. Kdyby pohled vraždil, je po smrti.

Zaprvé chci všem poděkovat za krásné druhé místo a hlasy. Neskutečně si toho vážím!

A zadruhé jsou na programu... Omluvy. Ano, jsem strašná, vím to. Všechno mi trvá, ale snad z toho jednou vyrostu. Doufám.

Simapj

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 31. kapitola: