OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 30. kapitola

11.02.2015 (12:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1131×

Nick

Pomalu jsem se vracel k místu, kde zůstal Lionel. Luk jsem měl přehozený přes záda a v ruce nesl zastřeleného zajíce. Jenže když jsem přišel až k místu, kde jsem ho nechal, nebyl tady. Rychle jsem tasil meč. Je to past? Chytili ho? Pomalu jsem pustil zajíce na zem a vydal se dál do lesa. Přitom jsem se snažil poslouchat sebemenší hluk. Jenže to je dost obtížné, když je okolo hrobové ticho a vy se pohybujete asi jako slon v porcelánu. Potom je opravdu těžké rozeznávat, který zvuk způsobíte vy a který ostatní věci v lese. Abych zvýšil pozornost, způsobilo až to, že se hluk najednou minimálně ztrojnásobil, takže jsem ho nemohl způsobit já. Brzo se mi ukázal i strůjce onoho zvuku. Na skalku přede mě vyskočila velká kočka. Sklonil jsem meč. Bojím se i kočky! To se mi dřív nestávalo. Nikdy. S nezájmem jsem prošel kolem té kočky a pokračoval dál. Ale ta chlupatá bestie mi nedala pokoj. Lísala se mi k nohám a vůbec ji nezajímalo, že zdržuje. Odstrčil jsem ji a šel prostě dál. Za chvíli jsem uviděl Lionela. Ležel na kraji lesa a pozoroval vesnici stojící opodál.

„Co tu, sakra, děláš?!“ zasyčel jsem na něj rozzuřeně. Vrhl po mně jeden jediný pohled a stáhl mě na kolena. Přitom ukázal k vesnici. Byl tam zástup lidí, to jsem viděl i na tu dálku. A bylo poznat i to, že se moc pokojně nechovají. Mávali loučemi a určitě i řvali. Ke mně se znovu připlížila ta kočka. Přitulila se mi k boku a spokojeně předla.

„Mazlíček, Nicku?“ opal se Lionel, když si všiml toho chlupatého stvoření u mě. Asi mu i došlo, že já příst opravdu nebudu.

„Pronásleduje mě. Nemůžu se jí zbavit!“ ohradil jsem se rozčíleně. Postavil jsem se zpět na nohy a vytáhl Lionela nahoru. Bolestivě zasténal, když se rychle zvedl. Chytl se mě kolem ramen a se zatnutými zuby se mnou držel krok. Opravdu netuším, jak se dostal až sem a sám. Kočka si to samozřejmě rázovala za námi. Přitom mrskala ocasem a občas se pletla Lionelovi pod nohama. Ten se na ni usmíval. Zřejmě musel být nadšený, že má nového společníka.

„Necháme si ji. A mimochodem. Mám hlad. Zastřelil jsi něco?“ Při zmínce o jídle se můj žaludek sevřel. Nejsi sám. Pořádně jsem se nenajedl už skoro dva týdny. Krajíček chleba, jehož tloušťka odpovídala pergamenu, se nedá považovat za pořádné jídlo.

„K čemu nám ta zablešená bestie bude? A ano, trefil. Ale nemáme čas. Musíme zmizet. Ti lidé hledali nás. To ti, předpokládám, došlo.“      

„Neřvi na mě. Vybíjej si vztek na stromech. Ty ti to pořádně vrátí,“ pokáral mě s mírným úšklebkem. Radši nebudu řešit, jak by mi to podle něj stromy vrátily. Dýchej, Nicku. Nádech, výdech… klid! Lionel by taky mohl dopadnout tak, že ho posadím uprostřed lesa, ať si poradí sám.

„Neřvu na tebe. To se ti něco zdá...“ nestihl jsem dokončit větu, protože mi musel sdělit svůj názor.

„Mají sny tvůj hlas? No, to je jedno. Nemohli bychom se nejdřív najíst a pak zmizet?“

„Nepřichází v úvahu,“ zarazil jsem ho. Vím, že potřebuje jídlo a má hlad. Ale nějak mě neláká představa kata, který mi stíná hlavu. Prknem. Určitě by usoudili, že se nesluší, aby byli otroci popraveni mečem.

„Nemám tě rád!“

„Tak to bude vzájemné.“

Skoro po deseti hodinách jsme zastavili v malém lesíku. Lionel si vymohl svoje právo na odpočinek. Snad každou minutu přicházel s novými nápady, jak mě dostat ze sedla. Zabralo to až potom, co mi řekl, že nutně potřebuje vyměnit obvazy. Stáhl jsem ho ze sedla dolů a opřel o mohutný kmen stromu. Naše nová společnice se k němu přitulila a zahřívala mu nohy. Ano, ten šílenec ji vzal s sebou. Celou cestu si ji držel u sebe, protože když se ji pokoušel narvat do brašny, zuřivě se mu bránila. Ale trval na tom, že ji vezmeme s sebou. Chtěl mě totiž naštvat. Z brašny, do které byla ještě dnes ráno nacpávána kočka, jsem vytáhl košili, co jsem serval jednomu z noční hlídky ve vesnici, kde jsme měli dělat Kelundrovi otroky. Uškubl jsem z ní další rukáv a natrhal ho na cáry. Lionel si mezitím sundal košili, na které už byly vidět stopy po krvi. Obvazy mu úplně prosákly. Věděl jsem, že mu to musím zašít, ale čím? Nemám ani jehlu. Kdo by asi tahal jehly, když je na útěku a snaží si zachránit život? Bude to muset přežít i bez šití. Rozmotal jsem mu obvazy a zkontroloval ránu. Vypadala dobře. Nezanítila se a dokonce se i hojila. Ale to neznamená, že se infekce ještě nedostaví. Zahodil jsem staré obvazy a vyměnil je za nové. Lionel mě přitom pozoroval, zatínal zuby, ale ani necekl.

„Jak tady seženeme jídlo? V tomhle lesíku se sotva budou pohybovat zajíci,“ oznámil mi naprosto samozřejmou věc. Měli jsme pokračovat v cestě, dokud bychom nenarazili na nějaký větší les! Jenže tahle země je samá planina. Nic tady pořádně neroste. Jenom tráva nebo křoví. Zbytek krajiny zabírají pole, na kterých je úroda taky nic moc, a když chce člověk narazit na les, tak může být rád, že najde místo, kde je víc než tři stromy pohromadě.

„Podle té cedule má být tak deset minut cesty odsud město. Snad by se nám něco podařilo ukrást. Nedívej se na mě tak! Jestli nechceš chcípnout hlady, tak se s tím smiř.“ Pro Lionela bylo horší smířit se s tím, že se bude muset znovu zvednout, dostat do sedla a aspoň chvíli vydržet při vědomí. Vidina toho, že bude mít zase plný žaludek byla nejspíš lákavější než spánek. Zvedl se sám, nechal se ode mě podepřít a dovést ke koni, na kterého se taky s obtížemi vydrápal sám. Kočku mi ale dovolil vysadit. Řekl mi, že mu mám přestat dělat služku a radši ho nechat být. Konečně dosedl a pobídl koně do klusu.

Dorazili jsme k městu. Byla to spíš taková větší osada. Měla opevnění skládající se z kmenů ne moc tlustých stromů. Takže to nemohla být až tak bohatá osada. Lionel si ji s nezájmem prohlížel. Jeho žaludek se silně hlásil o slovo. Otočil jsem se na něj.

„Zůstaneš tady. Nepřiblížíš se k městu, ani kdybych do hodiny nepřišel. A kočka zůstane s tebou. Je to rozkaz, rozumíš?“ Přísně jsem si ho změřil pohledem. Kývnul na souhlas. Seskočil jsem z koně, podal mu uzdu a kývnul, aby odjel kousek pryč k několika stromům. Poslechl mě a odjel pryč. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se k osadě. Pomalu jsem došel až k opevnění a prošel branou. Bylo tady celkem rušno. Po ulicích běhaly děti a jejich matky je marně volaly k sobě. Muži pracovali na domech, někteří spravovali plot a brousili zbraně. Nedávno na ně museli zaútočit. Dalo se to dobře poznat i z výrazů lidí na ulici. Všichni dospělí se občas nervózně zadívali na bránu. Někteří vrhali i rádoby nenápadné pohledy na mě. Zřejmě nedůvěřovali žádnému cizinci. Všiml jsem si jednoho muže, který zrovna procházel kolem stánku, kde jsem stál a upřeně mě sledoval. Automaticky mi ruka sjela k meči. Ale ta osoba mi byla povědomá. Určitě jsem ho znal. Odložil jsem zelené jablko – netuším, jak je možné, že tady rostou, když má být zima a nejmíň metr sněhu, kterým se tahle prokletá země vyznačuje -, podíval se na toho muže a pokračoval přes náves dál. To se mi vymstilo. Ten muž, který mi byl povědomý, se ke mně přiblížil a během vteřiny mi přiložil dýku na krk.

„Teď mě všichni dobře poslouchejte!“ zavolal na obyvatele osady, aby přilákal pozornost. „Jistě byste nechtěli, aby se na vás váš drahý princ zlobil. Proto mi dáte vše, o co si řeknu, a necháte nás odejít a já princovu pravou ruku pustím. Jinak ho zabiju a princ nechá vyhladit vaši vesnici za to, že jste obětovali hrabě Iriana,“ pokračoval a po jeho boku se objevilo dalších šest mužů. Vesničané si mezi sebou něco šeptali, nejspíš zvažovali, jestli jim můj život stojí za ztrátu zásob, nebo budou riskovat princův hněv – který stejně nepřijde. Trochu jsem se zavrtěl, už moc dlouho se nic nedělo.

„Spolupracuj a dostanu tě odsud živého, generále,“ syknul mi u ucha můj věznitel. Dobře, tak tohle je děsivé. Odkud mě zná? Uklidňující pro mě bylo to, že na mě promluvil starým jazykem, takže to musel být Weleydiamyniec. Zneklidňující bylo to, že si mě klidně můžou splést s bratrem. Kromě toho, že Irian byl o kousek vyšší, jsme byli totožní. A to se mi zrovna teď moc nehodilo. Nebo ano? Z davu vesničanů vystoupil nějaký starý muž s mohutným knírem. Opíral se o hůl a pomalu kráčel k nám. Zastavil se čtyři kroky od nás.

„Budeme souhlasit jenom v případě, když slíbíte, že už sem nikdy nepřijdete,“ pronese sebejistě. Ani jsem mu nemusel vidět do tváře a věděl jsem, že se muž držící mi dýku na krku, se teď ušklíbl.

„Co si o nás myslíš, chlape? Samozřejmě už nás tady nikdy neuvidíš,“ zavolal na starce. Dýka u mého krku se trochu uvolnila. Stařec kývl na souhlas a vyzval velitele, aby přednesl požadavky. Jak je naivní! Brzo se přede mnou vytvořila hromada jídla, asi dvacet měchů s vodou a nějaké látky. Navrch byl nějaký balíček. Nepoznal jsem, co v něm je. Zbytek mužů za mými zády posbírali věci válející se na zemi. Jejich velitel kývnul na pozdrav, otočil se a vykročil pryč. Mě vedl před sebou, dýku mi pořád držel na krku. Tahle situace se mi líbila pořád míň a míň.

V dostatečné vzdálenosti od osady se zastavili a jejich velitel mi sundal dýku z krku. Rozpřáhl ruce v přátelském gestu.

„Čekám vděčnost, generále,“ oznámil mi to jako samozřejmou věc. Opravdu bych rád zjistil, co je zač. Co jsou zač všichni. Nesouhlasně jsem nakrčil obočí a sjel rukou k meči. Mají přesilu, bez námahy mě porazí. Velitel si to asi vyložil po svém, povzdechl si a zašklebil se na mě.

„Eiysillis Ander, velitel Weleydiamynijské armády. Věrný služebník svého generála. Momentálně otrok na útěku,“ vysekl mi hlubokou poklonu. Tohle, že je velitel Eiysillis? Pořád jsem si nebyl jistý, jestli mu můžu důvěřovat. Všiml si toho a z měšce, který měl připevněný na opasku, vytáhl prsten s pečetí krále Takrona.

„Dostačující důkaz?“ Přikývl jsem.

„Cítím se uražen, že jsi mě nepoznal, generále. Ale ani ty nevypadáš zrovna nejlépe,“ poznamenal a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Co tady děláš, Eiysillisi?“ zajímal jsem se a chytil jablko, které po mně jeden z vojáků hodil. Všichni si brali něco k jídlu. Hned co jsem se zakousl do šťavnatého jablka, můj žaludek začal plesat.

„Utíkám, generále. Spíš by mě zajímalo, co tady děláš ty?“

„To je teď jedno. Musím za Lionelem…“ chtěl jsem to doříct, ale Eiysillis Ander má ve zvyku skákat lidem do řeči.

„Takže jako vždy. Spolu,“ ušklíbl se mým směrem, pak se otočil na své muže. „Počkáte, než se s generálem vrátím,“ rozkázal jim a už si to rázoval za mnou. Ne, že bych ho neměl rád. Byl sympatický a přátelský, ale občas až moc otravný.

Brzo jsme dorazili na místo, kde jsem nechal Lionela. Seděl opřený o kmen stromu, kočka mu ležela na nohou a on ji drbal na hlavě, takže spokojeně předla. Eiysillis se pobaveně zašklebil – on totiž nic jiného neumí -, kývl hlavou ke kočce a otočil se na mě s nevyslovenou otázkou, kterou jsem mu jasně viděl na očích.

„No co? Tak máme kočku!“ zasyčel jsem na něj. Lionel se s trhnutím otočil směrem k nám. Přešel jsem až k němu, pomohl mu na nohy. Pak se s mojí pomocí vydrápal do sedla a já mu podal jeho drahého mazlíčka. Vážně – té kočky mi byl čert dlužen. Má jí radši než mě. Chytl jsem uzdu svého koně a kráčel kousek před Lionelem a Eiysillisem, kteří mezi sebou vedli nějaký rozhovor. Pochytil jsem, jak Lionel vyprávěl o útěku z otroctví a o naší cestě až sem a přitom pronesl rádoby vtipnou poznámku na to, že se prý poslední dobou chovám jako těhotná žena.  

Když jsme dorazili ke zbytku skupiny, Lionel dostal najíst. Přitom se pohádal s jedním z mužů, který navrhl, že si jeho kočku opečeme na ohni. Lionel začal vyvádět, dokonce na něj namířil mečem, aby mu dal jasně najevo, že se jeho zvířátka nikdo nedotkne a nikdo mu nezkřiví ani vlásek – teda chlup. Trochu se uklidnil až ve chvíli, kdy mu oznámili, že mají šití a zašijí mu jeho ránu. To dokonce odložil i kočku.

Liz

Nápad, že nevylezu z komnaty, byla neskutečná pitomost. Nejenom, že jsem musela od Nii poslouchat nové drby o lidech, které ani neznám, ale princ mě chtěl nejspíš naštvat, a tak mi jako osobní stráž dal i Iriana. Jako by nestačilo, že mám Williama sebou na každém kroku. Ale s ním se dá aspoň rozumně domluvit. To u Iriana neplatí. Ten u mě bude stát jako hlídací pes a nehne se pryč ani na krok. Rozčiloval mě s tím. Třeba včera jsem ho celý den přemlouvala, aby se o mě přestal starat a jel s princem na lov – ano, alespoň od jednoho otrapy mám pokoj -, ale neposlechl mě a zůstal na stráži. Zrovna seděl na křesílku se sametovými polštářky a nepřítomně sledoval slunce, které neodbytně vrhalo paprsky do mojí komnaty. Já ležela na posteli, ruce jsem měla za hlavou a sledovala klenbu nad mojí hlavou. Nia se trošku nervózně věnovala vyšívání. Zkoušela jsem to taky. Moje prsty vypadaly žalostně a látka, na kterou jsem vyšila asi tři stehy, byla skoro celá od krve.

V pokoji bylo takové ticho, že kdybych hodila na zem jehlu, je to slyšet. Oba dva mí nechtění společníci se věnovali jiné činnosti. Nakonec jsem se rozhodla, že se po vzoru Iriana posadím a budu sledovat slunce. Bylo mi jasné, že to vydržím dělat nanejvýš deset minut, než budu muset změnit polohu a činnost.

Už nikdy nechci být zavřená na pokoji se dvěma zamlklými osobami. Je to utrpení. Sledování slunce mi nevydrželo ani těch deset minut. Převalila jsem se na bok ani ne po minutě. Teď jsem sledovala ornamenty na nebesích mojí postele.

Myslím, že ten vzor už znám nazpaměť. Stačí říct a klidně ho namaluji, pokud mi to moje zraněné prsty dovolí. Upřela jsem pohled na Iriana. Co bych dala za to, aby tady seděl Nick. Nebo Lionel. I Alexandr nebo Antonio by neuškodili. Kdokoliv! Prosím, ale ať mluví. Dokonce jsem se přistihla, že bych ocenila i to, kdyby mi společnost dělal Veragin. Už tak špatně na tom jsem, že bych ocenila i jeho. Nikdy to neřeknu na hlas.

Mám pocit, že je v pokoji ticho už přes pět hodin. Přemýšlením, s kým bych ráda trávila čas, jsem si sice zkrátila dlouhou chvíli, ale pořád to ještě nebylo dostatečné.

„Mluvte se mnou!“ už jsem to nevydržela a pořádně vztekle se ozvala. Oba dva na mě upřeli pohled. Skoro to vypadalo, že jsem je vyrušila ze zadumání. Nia to asi špatně pochopila, sklopila hlavu a odešla. Skvělé! Teď odejde i Irian a jsem nahraná. Celé moje tělo spadlo zase zpátky do peřiny. Pomoz mi, Bože! Uslyšela jsem na chodbě kroky a vzápětí i hlasy. Záchrana. Děkuji, Bože. Dveře se pomalu otevřely. Dovnitř vešel princ, za ním jsem zahlédla Williama. Rychle jsem se zvedla z postele, doběhla až k němu a objala ho. Vypadal dost zaskočeně, ale pohladil mě po vlasech. Přistihla jsem se, jak mu říkám, že jsem se na něj těšila. Až tak špatně jsem na tom byla!  

Jsem zvědavá, jestli se najde někdo, kdo si na tuhle povídku vzpoměl. Omlouvám se za to čekání, trochu se mi zatoulala múza.

Mimochodem třetí a poslední kulatiny. :) Ani by mě nenapadlo, že to bude tak dlouhé. Chci kapitolu věnovat všem, co si na povídku vzpomněli.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 30. kapitola: