OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 29. kapitola

22.12.2014 (14:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1273×

Nick  

Ten dědek nás táhl už přes týden za vozem. Sám si seděl na voze, šlehal osla bičem a pokřikoval na nás, abychom si pohnuli. Měl jsem chuť zabít ho. Ale v mojí situaci to bylo naprosto nemožné. Dával nám každý den jen krajíc chleba, který se svojí tloušťkou mohl rovnat papíru. Zatímco on si každý večer užíval pečeného kuřete. I vodu nám dával jen zřídka. A když už náhodou dal, tak smrděla, že člověka okamžitě přešla žízeň. Z tohohle moc síly nezískám.

Dědek na nás zrovna něco pokřikoval, při tom prásknul bičem osla po zádech. To zvíře trpělo. Srst měl přilepenou k tělu potem, hřbet rozdrásaný od biče. Nevěnoval jsem slovům, která na nás řval, velkou pozornost. Musel jsem dávat pozor na cestu. Kdybych zakopl, už bych se asi nezvedl, neměl bych na to sílu. Lionel, který měl o něco víc síly, se mi snažil pomáhat, podpíral mě, ale nebylo to nic platné. Zranění z války se mi ještě nezahojila a ta hluboká rána na noze občas krvácela. Záda jsem měl rozdrásaná od biče ze salvetské lodi. Šli jsme lesem, takže jsme měli alespoň na chvíli lepší podmínky k pochodu. Jít na slunci se svázanýma rukama a jen v kalhotách není nic příjemného. V dálce jsem viděl nějakou vesnici a v duchu doufal, že už jsme u cíle. Seženu si zbraň a při první možné příležitosti zmizím. I s Lionelem, samozřejmě. Nenechal bych tady svého nejlepšího přítele. Dědek flákl osla po zádech a ten okamžitě přidal. I my jsme museli přidat. Po chvilce jsme dojeli do vesnice. Byla to taková malá dědina a jediná dvě stavení nevypadala, jako by se měla zřítit. Jedna byla velká krčma na návsi a druhá velký statek zastrčený kousek za vsí. Zrovna jsme projížděli kolem krčmy, kde nějaký muž leštil okna. Kývl nám na pozdrav.

„Jak to šlo v hlavním městě, Kelundře?“ zajímal se. Odhodil špinavý hadr do kbelíku, otřel si ruce do zástěry a přišel blíž. Osel zastavil a dědek seskočil dolů.

„Ale celkem dobře, pane Tuzi. Mají tam teď pozdvižení. Nikdy nebyl trh s otroky větší. Bylo jich několik tisíc,“ básnil se zasněným výrazem a potřásl si rukou s mužem. Byl to krčmář. Střelil k nám pohledem.

„Jenom dva?“

„Taky byli pěkně drazí, kdybych si jich pořídil víc, skončil bych na mizině. Ale podívejte se na ně. Oddřou toho určitě víc než ti dva, co tady byli před nimi,“ namítl Kelundr. Opřel jsem se o vůz a snažil se nabrat síly. Z krčmy vyběhla nějaká dívka a podávala Kelundrovi korbel piva. Dívka se podívala na Lionela a nenápadně sklouzla pohledem na jeho nahou hruď. Ten zvedl hlavu a vysíleně se usmál. Dívka s rozpaky sklonila hlavu a schovala se za krčmářova záda. Kelundr do sebe nalil pivo. Pivo… jak dlouho jsem ho neměl? Dlouho, strašně dlouho. Při pohledu na toho dědka, jak do sebe lije tu chladivou tekutinu, jsem měl pocit, že mi odumírá jazyk. Vodu! Cokoliv… Prosím.

„Tak mě napadá, nemohl bych si je občas vypůjčit? Sudy piva už neutáhnu a Yarla je tahá sama…“ začal krčmář Tuz. Dívka za jeho zády – nejspíš Yarla – přikývla. Lionel se zamračil a znechuceně nakrčil nos.

„Vy necháte holku tahat sudy s pivem?!“ prskl naštvaně. Varovně jsem se na něj podíval. Tušil jsem problémy. Ale proč se stará, co dělají a nedělají, když stejně brzo zmizíme? Yarla zaskočeně vyvalila oči a sledovala rekci svého otce a Kelundra.  

„Kdo ti dovolil promluvit?!“

„Nemusím se tě ptát na svolení, dědku!“

„Lioneli!“ snažil jsem se ho uklidnit. Kelundr nabral v obličeji barvu rajčete a nebezpečně se přiblížil. Tohle nedopadne dobře.

„Ty si dovoluješ mě poučovat?“ vrčel na Lionela, který hrdě zvedl bradu. Přál jsem si, aby to nedělal, ale už bylo pozdě. Kelundr vytáhl od opasku dýku a vrazil ji Lionelovi do břicha. Přidušeně zasténal a vykulil oči. Svázanýma rukama si ránu zakryl a svezl se na kolena. Měl štěstí, že dýka nezasáhla žádné orgány, ale i tak to bude vážné zranění. Yarla si zakryla ústa rukou. Pokusil jsem se Lionelovi pomoct na nohy, ale moc velký úspěch to nemělo. Neudržel se na nich. Zády se opřel o vůz a snažil se popadnout dech. Z rány se mu valila krev. Kelundr se vyhoupl zpět na vůz. Kývl na pozdrav krčmáři i jeho dceři, praštil osla bičem po zádech, ten se okamžitě rozběhl dál. Brzo jsme dorazili k tomu druhému stavení, co nevypadalo, jako by se mělo brzo rozpadnout. Kelundr seskočil z vozu, otevřel velká vrata a zahnal osla i nás do dvora. Bylo tady všude bahno. Úplně všude. I po stěnách domu. Bořily se mi do něj nohy. Z domu vyběhla nějaká žena a skočila Kelundrovi kolem krku.

„Chyběl jsi mi, otče,“ zavolala, když se od něj odtáhla. Dalo by se říct, že pobrala krásu po otci. Tudíž nepobrala žádnou. Měla stejně dlouhý nos, mastné vlasy a vystouplé lícní kosti. I ten dlouhý nos měla samou pihu jako její otec. Upřela na nás svůj pohled. Spíš na mě.

„Pojedu do Frainlenu, otče. Mohla bych si vzít s sebou jednoho z nich? Cesty jsou samí hrdlořezové, bojím se cestovat sama,“ dotírala na otce. Změřil si ji pohledem a pak přikývl.

„Nejdřív jim obvaž ty rány, nechci, aby mi chcípli po prvním měsíci, pak si jeď, kam chceš,“ rozkázal jí. Sám zmizel někam dovnitř. Dívka přešla k nám a přeřezala provazy. Lionel ke mně střelil pohledem, kterým mi chtěl říct, že musíme zmizet. Málem se otočil a běžel pryč, ale včas jsem ho zadržel.

„Musí ti obvázat tu ránu, pak zmizíme,“ zasyčel jsem na něj, ale použil jsem starý jazyk naší země, kterému rozumí právě jenom Weleydiamynijci. Zarazil se. S velkými protesty se nechal odvést dovnitř. Dívka, která se jmenovala Kelundra – větší kreativitu použít nemohli – nám obvázala rány a dala nějaké nové oblečení. Skládalo se z bílé košile a černých plátěných kalhot. Ještě nám dala boty. K mojí nelibosti si vybrala mě, abych ji doprovázel do města. Jela na koni a mě nechala, abych šel vedle ní. Přitom po mně pořád „nenápadně“ koukala. Pokaždé jsem si jí všiml, ale snažil jsem se to nevnímat a prostě jít. Jenže po chvíli jsem to už prostě nevydržel. Cítil jsem její pohled na mém rameni a otočil se na ni.

„Co na mně pořád vidíš, otroku?“ zeptala se dřív, než jsem na ni stihl zařvat, že se má dívat jinam. A taky by nade mnou nemusela slintat.

„Co to vykládáš?!“

 „Pořád mě sleduješ. Co na mně vidíš? Já vím, že jsem krásná, ale ty jsi otrok. Musíš si uvědomit, že u mě nemáš šanci,“ objasnila mi. Zamračil jsem se na ni. Co to tady mele? To ona nade mnou slintá!       

„Naštěstí nemám žádnou šanci,“ procedil jsem skrz zuby a probodl ji nasupeným pohledem. Teď se zamračila ona na mě.

„Co jsi to říkal?!“

„Nic. A pokud vás obtěžuje moje náklonnost, které jsem si vůbec nevšiml, budu vás po zbytek cesty ignorovat,“ odsekl jsem a přidal do kroku. V zádech jsem cítil její rozzuřený pohled. Před sebou jsem v dálce viděl město. Nejspíš Frainlen, nebo nějak tak. Pochodoval jsem napřed a zastavil až před branami, počkal jsem, až přijede. Pořád mě naštvaně propalovala pohledem. Od pasu vytáhla měšec se zlaťáky a hodila mi ho.

„Nakoupíš všechny věci na seznamu, já půjdu ke krejčímu. Nepokoušej se utéct, nebo to tvůj přítel nepřežije,“ varovala mě, seskočila z koně a podala mi uzdu. Z výstřihu si vytáhla nějaký papír. Musel jsem potlačit nutkání pozvracet se. Ještě z koně odepnula brašnu a i ji mi podala. Vešla do města a já vešel za ní. Zamířila k nějakému domu. Zmizela ve dveřích. Teď můžeš utéct! Tak na co čekáš? Nemůžu. Nemůžu tam nechat Lionela. Vydal jsem se k místu, kam mířilo nejvíce lidí. Brzo jsem se dostal na náměstí. Byl tady trh. Ale byl úplně jiný než ty, co jsem znával. Tady se na sebe lidé neusmívali, ale pokřikovali. Rozbalil jsem papír, který mi dala Kelundra. S velkými obtížemi jsem rozluštil, co napsala, protože to určitě moc neuměla. Nezbývalo mi nic jiného než prozkoumat trh a nakoupit všechny věci ze seznamu.

„Pane, pojďte se podívat! Lepší meče neseženete!“ volal na mě nějaký muž. Zastavil jsem se u něj a prohlédl si zbraně. Na první pohled to byly úplně normální meče, tomu mému se nemohly rovnat. Jenže svůj meč už nikdy neuvidím a zbraň potřebuju. Potěžkal jsem jeden z mečů. Byl lehký a obouruční, to se mi líbilo.

„Vidím, že jste znalec, pane. Takovéhle meče kovají Frainlenští kováři a používá je celá naše armáda,“ chlubil se dál zbrojíř. Hodil by se mi meč.

„Kolik stojí?“

„Pro vás, pane, jeden zlaťák. Teď je země nebezpečná, všude samí bandité, je lepší mít zbraň, víte?“ Nejlepší je zbraň nikdy nepouštět. Hlavně ne v boji, jak jsem to udělal já. Mohl jsem Iriana podříznout a pak ještě zachránit Liz, ale místo toho jsem zbaběle položil meč a vzdal se. A jeden zlaťák je dobrá cena.

„Potřebuji dva meče."

„Dva meče za dva zlaťáky, vyberte si, který se vám líbí,“ pobízel mě zbrojíř. Okamžitě jsem sáhnul po stejném meči a z měšce vytáhl dva zlaťáky. Zbrojíř mi podal opasek – prý je započítaný v ceně – a rozloučil se se mnou. Připnul jsem si meče k opasku. Potřebuju něco, kam bych je mohl schovat. Asi ode mě nebylo nejhezčí, když jsem zašel do uličky a tam ze šňůry, kde viselo prádlo, stáhl jednu košili a oba meče do ní zabalil. Schoval jsem je do brašny na zádech.

Když jsem nakoupil všechno, vrátil jsem se ke koni, kterého jsem nechal uvázaného u brány. Rychle se stmívalo a na hradbách už hořely louče. Znovu jsem na koně přidělal brašnu. Rozvázal jsem provaz, který ho nutil zůstat na místě, a vyhoupl se do sedla. Než se vrátím zpět na statek, bude noc. Tak proč tady čekat na nějakou ženu? Pobídl jsem koně do klusu a vyjel na dlážděnou cestu. Kůň proběhl bránou a teď se hnal prašnou cestou dál od města. Jak se asi bude Kelundr tvářit, až se vrátím bez jeho dcery?

Trvalo skoro tři hodiny, než jsem se dostal zpět na statek. Už padla tma a všude byl klid. Jenom z krčmy se ozýval hlahol opilých pánů. Zatáhl jsem za uzdu a kůň zpomalil. Doklusal až k velkým vratům. Seskočil jsem dolů a otevřel je. Chytl jsem koně za uzdu a vedl ho do stáje. Osedlal jsem ještě dva koně. Pak jsem pomalu došel k senu, které bylo v rohu stájí a kde teď spal Lionel. Zatřásl jsem s ním a on se okamžitě probudil. Když si všiml, že jsem to já, uklidnil se, ale i tak mi naštvaně hleděl do očí.             

„Co je? To už je ráno?“

„Vstávej a snaž se být potichu,“ napomenul jsem ho. Narovnal jsem se a vrátil se zpět ke koním. Z brašny jsem vytáhl meče a jeden podal Lionelovi. Sám jsem si připnul jeden k pasu a chytl uzdu bílého koně, kterého jsem před chvilkou osedlal. I Lionel chytl jednoho koně a následoval mě ven. Prošli jsme tím bahnem a já znovu zatlačil na vrata. S vrzáním se otevřela. Lionel vyvedl koně ven a já mu pomohl do sedla. S jeho zraněním to šlo dost těžko, a jak mi řekl, každý pohyb pro něj byl utrpením. Po chvilce namáhání se mi ho povedlo dostat až nahoru. A právě v tu chvíli vyběhl z domu Kelundr. Měl na sobě noční košili a v jedné ruce držel pochodeň, v té druhé vidle. Zabodl se do mě pohledem. Rychle jsem se otočil k běloušovi, vyšvihl se do sedla a pobídl ho k běhu. Lionel udělal to samé a koně běželi celou cestu vedle sebe. Cestou přes vesnici jsme vzbudili spoustu lidí, ale největší problémy dělala noční hlídka. Museli jsme je pozabíjet. Trvalo to. Mezitím se za námi hnali lidé z vesnice s vidlemi. Věděl jsem, že jestli neutečeme, jsme mrtví. Vyrval jsem jednomu z hlídky kopí. Lionel jednomu sebral luk.

„Jeď. Doženu tě,“ rozkázal jsem Lionelovi. Nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale přece jen pobídl koně do klusu. Otočil jsem se na vesničany a bez váhání hodil kopí po jednom z nich. Zabodlo se mu do břicha. Vesničané se zastavili a seběhli se ke zraněnému druhovi. Byla to smrtelná rána. Otočil jsem koně a ten se okamžitě rozběhl k lesu. Hnal se takovou rychlostí, že brzo dohonil i Lionela.

Zastavili jsme se až nad ránem. Koně potřebovali vodu a Lionel zase vyměnit obvazy na ráně. Přes tyhle už prosakovala krev. Stáhl jsem ho ze sedla a opřel o kmen stromu. Z košile, do které jsem zabalil meče, jsem natrhal cáry, namočil jeden v potoku a omyl mu ránu. Čistým hadrem jsem mu ránu obvázal.

„Půjde po nás celý okolí,“ zamumlal vysíleně.

„To máš pravdu, ani bych se nedivil, kdyby na nás vypsali odměnu,“ přitakal jsem. Natáhl jsem se k luku a zamířil do lesa ulovit nějakého zajíce, abychom měli něco k jídlu.  

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 29. kapitola: