OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 16. kapitola



Princezna bojovník 16. kapitolaLiziin otec odjíždí a Liz se ho snaží přesvědčit, aby ji vzal s sebou. Liz dostane dárek. Vrací se skupina jezdců. Bude s nimi i Nick?

Liz


Brzo ráno jsem potají vylezla z postele. Moje chůva o tom nesměla vědět. Už jsem slyšela ty kecy, co by měla, kdyby viděla, že se v šest ráno courám po hradě. O ty jsem ani v nejmenším nestála, takže jsem se potichu proplížila kolem dveří její komnaty a pak jsem jen seběhla schody. Řítila jsem se dolů, ale k mé nebetyčné nešikovnosti jsem do někoho narazila dřív, než jsem stačila zpomalit. Ten muž mě držel v objetí. Vzhlédla jsem a v duchu jsem zanaříkala. Proč on? Už zase. Měla jsem pocit, že se hanbou propadnu do země.

„Zřejmě je nám souzeno do sebe narážet,“ zasmál se Alexandr a pustil mě.

„Nejspíš,“ zamumlala jsem potichu a společně s ním jsem pokračovala ze schodů. Rozdělili jsme se v druhém patře hradu. On pokračoval dolů a já jsem zamířila do otcových komnat. Vojáci, kteří stáli na stráži, mi otevřeli dveře hned, co si mě všimli. Uklonili se mi a já jsem vešla dovnitř. Otec stál u velkého ebenového stolu a společně s Antoniem zkoumal mapu. Byli do toho tak zabraní, že si mě ani nevšimli.

„Ehm…“ ozvala jsem a oba překvapeně zvedli hlavy.

„Elizabeth, ty už jsi vzhůru? Proč nespíš? A proč jsi tak pobledlá?“ zasypával mě otec otázkami. Antonio se na mě přátelsky usmíval.

„Já ještě spím, jsem totiž náměsíčná,“ vysvětlila jsem mu a zamračila jsem se na mapu, kterou měli rozloženou na stole. Bylo na ní nakresleno všech jednadvacet zemí v Tialinském oceánu. Znala jsem je všechny. Taky mi je můj učitel tloukl do hlavy dost dlouho.

„Vtipné, Elizabeth,“ namítl na mou poznámku otec a křečovitě se usmál.

„Nechám vás o samotě,“ rozhodl se Antonio a odešel. Otec počkal, až se za ním zabouchnou dveře a pak se hned zeptal.

„Proč jsi přišla? Potřebuješ něco?“ ptal se mě starostlivě a posadil se na ebenové křeslo se sametovými polštářky.

„Musíš tam jet?“ zeptala jsem se místo odpovědi. Posadila jsem se na stůl a zkoumala mapu.

„Řekl jsem, že pojedu. Takže ano, musím,“ odpověděl stručně a přejížděl po mně vážným pohledem. „Ty jsi taky chtěla jet, takže to nemusíš řešit,“ dodal, když jsem mlčela.

„Ale, otče, já se stejně vdám a nakonec skončím v Mergolenu nebo Rosilandrii. Chtěla jsem jen vidět, jak vypadá můj budoucí domov,“ vysvětlila jsem a dál zkoumala mapu.

„To by sis přála? Chtěla by jsi se podívat do Rosilandrie a Mergolenu? To se může zařídit,“ rozesmál se a já k němu přistoupila s očekáváním, že mě vezme s sebou. Vřele mi stiskl ruku.

„Teď ale zůstaneš na hradě. K naším sousedům se podíváš, ale teď ne,“ dodal a já se vyškubla. Byla jsem pitomá, že jsem si vůbec dovolila doufat, že by mě mohl vzít s sebou. Provrtala jsem naštvaným pohledem. Proč bych měla být tady, když tu se mnou není Nick? zeptala jsem se sama sebe v duchu.

„Mám pro tebe něco, aby se ti nestýskalo,“ oznámil mi a pokynul mi rukou, abych ho následovala. Otevřel mi dveře, které vedly do velké místnosti, kde můj otec spával. Na jižní straně místnosti bylo velké kulaté okno a hned vedle něj byly dveře na velký balkon. Teprve teď jsem si všimla, že pod oknem je hromada kožešin a v ní spí malá chlupatá kulička. Vzala jsem štěňátko do náruče a pohladila ho po hlavě. Upřel na mě rošťácký pohled. Připomínal mi Lionelovy pohledy, které na mě často házel, když jsme byli malí. Štěně mě olízlo a začalo se mi dobývat ven z náručí. 

„Děkuji ti, otče, to ten nejúžasnější pejsek, jakého jsem kdy viděla,“ zamumlala jsem a s obrovským vděkem v očích jsem se na něj usmála.

„Bude tě tady hlídat místo mě,“ usmíval se na ně.

„Já nepotřebuji hlídat. Budeš se jmenovat Merlin,“ oznámila jsem štěněti a dál se na něj fanaticky usmívala.

„Tak pojď. Nebo mě nechceš jít vyprovodit do přístavu?“ zeptal se s úsměvem. Přikývla jsem, protože jsem se nemohla vzpamatovat z mého dárku. Otec mě chytl za ruku a táhl mě pryč. Moje štěně Merlin se rozhlíželo na všechny strany.

 

Zastavili jsme se na molu a já zírala na pět lodí, které se připravovaly k vyplutí. Naše loď byla oproti rosilandrijským malá a oproti mergolenským lodím byla maličká. Otec zrovna nastupoval na naší loď. Otočil se, povzbudivě se na mě usmál a pak nastoupil. Loď se brzo vydala po moři. Zbytek lodí vyrazilo hned po ní.

 

O dva měsíce později

 

V komnatě jsem se zabalila do huňatého kabátu, protože včera napadl sníh. Svého Merlina jsem nechala v komnatě, nechtěla jsem, aby se mu něco stalo a sama jsem vyrazila k valu. Šla jsem za Lionelem, protože on jediný mi zůstal. Nick mi odjel už před šesti měsíci. Otec i s princi před dvěma měsíci. Takže mi zbyl jedině Lionel, kterého bych mohla otravovat. Lionel stál na valu zabalený v kabátu jako já. Díval se na zasněženou krajinu pod sebou.

„Je docela zima, nemyslíš?“ zeptal se mě místo pozdravu. Měl pravdu. Ve Weleydiamynii nebývala moc velká zima.

„Jo, to je,“ přitakala jsem a od úst mi stoupala pára. Kdyby tady byl Nick, dovedla jsem si představit jeho otrávený výraz. On totiž nesnášel zimy a neměl rád sníh. Nick by totiž nejraději chodil celý rok ve vestě, ale to mu tohle počasí nedovolovalo. 

„Byl by pěkně vzteklý,“ prohlásil Lionel a opřel se o hradby valu. On snad umí číst myšlenky, problesklo mi hlavou.

„To by byl,“ přikývla jsem s úsměvem.

„A taky určitě je,“ dodal s potěšeným výrazem. Nechápala jsem ten jeho výraz a zatvářila jsem se ještě nechápavěji, když se usmál.

„Podívej se támhle,“ zašklebil se na mě a pohodil hlavou směrem k moři. Ihned jsem se tak otočila. Moje srdce se rozbušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi brzo vyskočí z hrudi. Od moře přijížděla skupina jezdců. Byla to hodně početná skupina a vlajkonoši mávali vlajkami. Jezdci se vřítili do rokliny a hnali se dál k městu. Museli hodně daleko, aby získali přístup k západní bráně do města. Přesunula jsem se ke schodům.

„Měla bys zůstat, on za tebou přijede,“ domlouval mi Lionel a v mžiku stál za mnou.

„Přece nemůže vědět, že jsem tady,“ namítla jsem hned a otočila se k němu čelem.

„To ne, ale ví, že jsem tady já, takže přijede sem. Musím jen počkat,“ vysvětloval mi klidně. Chtěla jsem na něj zařvat, že jsem čekala šest měsíců, ale přemohla jsem se. Čekali jsme skoro deset minut, než jezdci přijeli do města. Pozorovala jsem je ze vzducholodě. Pak jsem uviděla osamělého muže, který kráčel po schodech k nám. Lionel mi položil ruku na rameno a musel cítit, že jsem se třásla nedočkavostí. Muž vystoupal až nahoru a pak, když nás spatřil, se k nám rozběhl. Zastavil se ve vzducholodi, sundal si helmu a přitáhl si mě k sobě. Nick mě sevřel ve svých svalnatých pažích a láskyplně se mi zadíval do očí.

„Ani jsem si netroufl doufat, že tě ještě uvidím, ale ono se to skutečně splnilo,“ zašeptal mi do ucha a já ho objala kolem krku.

„Už nikdy ode mě neodcházej tak daleko. Už nikdy,“ zašeptala jsem mu do ucha a přitiskla se k němu ještě víc.

„To rozhodně nemám v plánu,“ zašeptal mi znova do ucha.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 16. kapitola:

2. simapj přispěvatel
30.06.2014 [16:26]

simapjKatharine25: Další díl už se píše. Děkuji za komentář.

1. Katharine25
30.06.2014 [14:24]

Parádní!! Další prosím Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!