OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Právo tančit

06.10.2012 (12:00) • Kathleen • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 676×

První den 

1. září 2011, Kalifornie, L.A.

Milý deníčku,

já jsem Teresa Deer a je mi 15 let. Nedávno jsem se s matkou přestěhovala sem do L. A. v Kalifornii. Je to asi tak rok zpátky, co mi zemřel táta, autonehoda. Přestěhovali jsme se sem z Houstonu. Mamka tam nechtěla zůstávat, protože jí tam všechno připomínalo tátu a mě vlastně taky, takže jsem ráda, že jsme se přestěhovaly. Tady teď začíná nová etapa mého života a taky proto jsem se rozhodla psát si tenhle deník. Rozhodla jsem se, že začnu znovu a odteď si sem budu všechno zaznamenávat. Dneska tady jdu poprvé do školy. Právě teď sedím v autě a mamka mě tam veze. No, snad to tady nějak přežiju.

Zaklapla jsem deník a oknem sledovala krajinu kolem sebe. Pak jsem se ale zamyslela nad tím, jací tu asi budou lidi a přestala vnímat svoje okolí.

„Terry, už jsme tu!” vytrhla mě z mého přemýšlení mamka. Hodila jsem deník do tašky a vystoupila z auta.

„Tak zatím ahoj,” křikla jsem na ni do auta.

„Ahoj a hodně štěstí první den zlato,” řekla a usmála se. Zabouchla jsem dveře od auta a vydala se ke škole.

Musela jsem se nejprve podívat na mapku školy, dole na nástěnce, abych vůbec našla třídu. Vešla jsem do třídy a začalo zvonit. Jediné volné místo bylo v první lavici. Seděla tam sama hnědovlasá holka. Byla menší než já a měla brýle. Šla jsem si k ní sednout.

„Máš tady volno?” zeptala jsem se a ukázala na židli vedle ní.

„Jasně,” řekla a usmála se na mě. Sedla jsem si a začala si vyndávat na lavici věci.

„Ty jsi tu nová, že jo? Já jsem Samantha, ale říkej mi Sam,” představila se mi má spolusedící.

„Jo jsem. Já jsem Terry,” řekla jsem a položila penál na lavici. Najednou do třídy vešla učitelka.

„Dobrý den,” pozdravila všechny. Přejela celou třídu pohledem a zastavila se u mě, pak se ještě zadívala na jednu blondýnku o dvě lavice za mnou.

„Tak letos nám tu přibyly dvě nové tváře, nechtěly byste nám o sobě něco povědět?” zeptala se učitelka, která se stále usmívala.

„Tak první se nám může představit,” nahlédla do papírů, které držela v ruce, „ Katharina,” dodala. Ta blondýnka se zvedla a šla si stoupnout před tabuli.

„Tak já se jmenuji Katharina Seedler, ale všichni mi říkají Kat. Jsem z Long Beach. Rodiče se sem přestěhovali kvůli práci. Je mi patnáct let a…” ta blonďatá holka – Katharina -  začala o sobě něco vyprávět, ale moc mě to nezajímalo, takže jsem se raději věnovala vlastním myšlenkám.

„Děkuji ti Kat, můžeš se posadit. Tak teď by ses nám mohla představit ty,” promluvila na mě učitelka, čímž mě vytrhla z mých myšlenek. Ukazovala na mě prstem a opět hleděla do papírů, co měla na stole.

„Tereso,” řekla, když zjistila moje jméno. Zvedla jsem se ze židle a pomalým krokem se vydala k tabuli. Cestou jsem se snažila vymyslet, co řeknu, ale jelikož jsem seděla v první lavici a k tabuli to neměla vůbec daleko, tak jsem nic nevymyslela. Postavila jsem se před tabuli a rozhlédla se po třídě. Nakonec jsem se podívala na učitelku, která se na mě povzbudivě usmála.

„No, tak já jsem Teresa Deer, ale říkejte mi Terry,” začala jsem svoje ‘vypravování‘.

„Přestěhovala jsem se sem s mamkou z Texasu, z Houstonu. Je mi patnáct let, jako asi většině z vás. No a…” nevěděla jsem, co mám dál říkat, tak jsem tam jen tak stála a všichni na mě zírali.

„No tak nám o sobě ještě něco prozraď, Tereso,” řekla učitelka a znovu se usmála. Jestli se bude pořád takhle smát tak se z ní asi zcvoknu.

„Tak, cvičím gymnastiku, mám ráda hudbu. Můj nejoblíbenější předmět ve škole je asi dějepis. Ráda maluju… no a to je asi všechno,” zakončila jsem svůj proslov. Učitelka se zdála trochu zklamaná, že jsem toho neřekla víc, ale to jí nezabránilo se stále tak usmívat.

„Děkuji, Tereso,” začala, ale já ji hned opravila.

„Terry,” řekla jsem. Nemám ráda, když mi někdo říká celým jménem.

„Terry, můžeš se posadit,” ani to nestačila doříct a já už si sedala zpátky na svoje místo. Učitelka konečně začala hodinu zeměpisu, kterou jsme měli mít. Moje nová spolusedící se věnovala výkladu. Vypadala, že ji to hodně zajímá. Nechápu, jak může někoho zajímat zeměpis, ale tuhle holku bych typovala na tu, kterou zajímá cokoliv spojeného se školou. Zbytek hodiny probíhal celkem dobře. Nikdo se mě na nic neptal a ani nechtěl, abych něco říkala, takže to bylo v pořádku. A té učitelce se z tváře úsměv nevytratil ani na chvíli. Buď je tak strašně šťastná, že se musí pořád smát, nebo bere drogy. Řekla bych, že ta druhá možnost je pravděpodobnější, ta učitelka je vážně divná. Najednou se ozvalo zvonění. Všichni si začali sklízet věci a odcházet ze třídy. Hodila jsem svoje věci do tašky a otočila se na Sam, která taky zrovna dávala svoje věci do tašky.

„Prosím tě, nevíš kde je učebna matiky?” zeptala jsem se jí, protože jsem vůbec netušila, do jaké mám jít třídy. Jo, já chytrá jsem si zapomněla tu mapku školy doma a na tu velkou, která je dole, se mi jít koukat nechtělo.

„Jasně, vím, pojď za mnou,” řekla a zvedla se ze židle.

„Děkuju,” usmála jsem se a šla za ní.

***

1. září 2011, Kalifornie, L.A.

První den proběhl bez větších problémů a to je moc dobře. Seznámila jsem se dokonce s pár lidmi. Sam, se kterou jsem měla první a čtvrtou hodinu. Emily jsem poznala na páté hodině. Potom taky Lily a Dean, s nimiž jsem seděla u oběda. Všichni jsou v pohodě, ale nejvíc si rozumím s Emily. Zjistila jsem, že taky dělá gymnastiku, má ráda dějepis a poslouchá stejnou hudbu jako já. Celkově jsme si rozuměly. Teď čekám před školou na mamku, která mě má odvést domů. Myslím, že to nemám až tak daleko, ale nejspíš bych tam netrefila. Zvoní mi telefon, máma.

Zavřela jsem deníček a přijala hovor.

„Ahoj mami,… Co? Jak to? … Aha… Jasný,… Tak ahoj,…”

No super, takže mamka se zpozdí, má něco v práci. Mám dvě možnosti: tak přes půl hodiny tu na ní čekat, nebo jít domů sama. No raději tu první. Díky svému orientačnímu smyslu bych se na 100% ztratila. No nebaví mě čekat tady venku, půjdu zpátky do školy.

Dala jsem deníček do tašky, tu jsem vzala a vrátila se do školy. Procházela jsem se po chodbách a postupně zjišťovala, kde se jaká učebna nachází. Zítra už tu snad nebudu tolik bloudit. Nakoukla jsem do další místnosti, odkud se ozývala hudba.  Zjistila jsem, že je to gymnastický sál. Zrovna tam nějaká dívka zkoušela. Nenápadně jsem ji pozorovala, ukrytá z větší části za dveřmi. Měla puštěnou nějakou klasiku a tančila balet. Byla vážně dobrá. Ohromeně jsem ji pozorovala. Skladba na přehrávači se změnila a já tam pořád stála a zírala na ni. Tančila vážně úžasně. Nějak jsem přestala vnímat okolí i čas, takže když mi najednou začal zvonit mobil, prudce jsem sebou trhla. Vytáhla jsem mobil z kapsy a spěšně zamířila pryč, protože si mě ta holka nejspíš všimla. Přijala jsem hovor, a když mi mamka oznámila, že už je před školou, nemohla jsem tomu uvěřit. To jsem tam stála tak dlouho?

Prosím o komentáře jestli mám pokračovat... Tahle povídka mi leží v hlavě už nějakou dobu, ale když teď publikuju první kapitolu, zdá se mi to jako totálně špatný nápad. Takže komentáře jakéhokoliv druhu jsou vítány. =)

Autor: Kathleen, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo tančit: