OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky měsíce - Kapitola pátá

18.12.2013 (13:00) • zelva • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 507×

Dívala jsem se na Johna, ležel vedle mě a prohlížel si mou ruku v ranním světle. Roztáhla jsem prsty, trochu jsem pootočila ruku, aby světlo mohlo proudit skrz mé prsty na Johnovu tvář. Leželi jsme na podlaze obýváku. John ležel na zádech a já na boku, hlavu jsem si opírala o jeho hruď. Povytáhla jsem se, abych ho mohla políbit. Podíval se na mě. Chvíli jsem se jen koukala do Johnových očí. Nejraději bych se v nich utopila. Pohladil mě po tváři. „Víš, proč je skvělé mít za holku vlkodlaka?“ optal se mě z legrace.

Pousmála jsem se. „Když ji v afektu zabiješ, nemusíš odklízet mrtvolu?“

Povytáhl jeden koutek úst do ironického úšklebku. „Ne,“ přitáhl si mě blíž a zabořil tvář do mých vlasů. „Nemusíš utrácet za parfémy.“

Nechápavě jsem se na něj otočila. „Jak to myslíš?“

„Už teď voníš skvěle,“ usmál se pobaveně a přičichl si k mým vlasům. „Pomeranče,“ políbil mě na tvář.

„Jak to, že…“ nedokončila jsem a posadila se. „Ty jsi věděl, že já…“

Zavrtěl hlavou. „Když teď nepotlačuju své schopnosti, tak všechno vnímám jasněji. Zvuky, tep tvého srdce…“ položil dlaň na moje srdce. „Tvou vůni…“ políbil mě. „I dotek tvých rtů,“ pousmál se. „Vnímám každý detail tvého těla.“

„Proč jsi je vůbec potlačoval?“ zeptala jsem se.

„Protože jsem nikdy nechtěl být lovcem,“ sedl si do dřepu a konečky prstů se opřel o zem. „Nechtěl jsem, aby jednou moje žena dopadla jako má matka. Otec od nás odešel, když mi bylo deset, a už se nevrátil. V ten den jsem se rozhodl, že budu normální,“ pousmál se. „Být normální je dost těžké, tolik energie vypotřebuješ, jen abys zablokovala své schopnosti.“

„To znám. Taky jsem vždy chtěla být normální holka, mít normálního kluka a normální život,“ přisunula jsem se k Johnovi. „Tenhle postup se mi nevyplatil. Neumím ovládat své síly.“

„No jo, jsi úplně bezbranná,“ naklonil se ke mně.

V tu chvíli jsem Johna chytla za ruku a snadno ho přehodila přes rameno. Překvapeně na mě koukal. Sedla jsem si mu kousek nad břicho a koleny jsem mu přitlačila ruce k zemi. „Bezbranná? Ale kluka ještě přeperu,“ usmála jsem se.

Naklonila jsem se k němu a chtěla ho políbit, když mě John snadno přetočil na záda a uzemnil svou vlastní vahou. „Kdo je teď silnější?“ opřel se o ruce kousek od mých uší.

Chytla jsem ho za zápěstí. „Já to neřeknu,“ zasmála jsem se.

„Ale řekneš,“ zasmál se John a políbil mě na krk.

Vyprskla jsem smíchy. Strašně to lochtalo. „Neřeknu.“

Znovu mě políbil, tentokrát o něco níž. „Pořád jsi lechtivá.“

Dost nepřesvědčivě jsem zavrtěla hlavou. „Ne, ne, ne…“ pokusila jsem se slovně bránit, ale to už mě John lechtal na boku. Vyjekla jsem smíchy. „Já se vzdávám, vzdávám se,“ rezignovala jsem. „Jsi silnější,“ usmála jsem se.

Chvíli se na mě mlčky díval. „Máš hlad?“ zeptal se mě. Natáhl ke mně ruku a pomohl mi na nohy.

„Jo,“ usmála jsem se. Upravila jsem si trochu zničené šaty. Jestli ještě potkám někoho, kdo mě bude chtít zabít, tak se jim pomstím i za ty šaty, napadlo mě. Při tom jsem se podívala na svou ovázanou nožku. John si ten obvaz stejně nenechal vymluvit.

„Doufám, že neumíš procházet zdí,“ šťouchl do mě John.

„To neumím. Ale dokážu mluvit s mrtvými, vidím budoucnost, a když mě naštveš, tak vytvořím energetickou bariéru,“ provokativně jsem se usmála.

„To toho umíš oproti mně dost,“ pohladil mě po vlasech. „Já umím jen tohle,“ zvedl ruku, viděla jsem, jak se soustředí, za chvíli se v jeho ruce vytvořil stříbrný meč.

Pozorně jsem se na meč podívala. „Aurické stříbro,“ prohlásila jsem. Na tváři mi vyrostl uličnický úsměv. „Víš, co to znamená?“ zeptala jsem se.

„Ne, ale rád se nechám poučit od zkušené.“

„Aurické stříbro,“ začala jsem, „vytvoříš jen z aurické energie.“ Nadechla jsem se, abych si srovnala myšlenky. „Když umíš ovládat svou auru, abys vytvořil tohle,“ hlavu jsem naklonila k meči, „nebude zas tak těžké se naučit i něco jiného.“ Nechala jsem mu chvilku, aby to mohl vstřebat. „My se taky učíme pracovat s aurou. Ty koule, co po mně házel, jsou aurického původu. Já jsem se naučila vytvářet aurický oheň…“ odmlčela jsem se. „Chce to jen cvik.“  

„Nepamatuju se, že by mě v tomhle ohledu otec nějak školil,“ nevěřícně se usmál.

„Tak jsi první lovec, který se to dozvěděl, a k tomu ještě od vlkodlaka,“ usmála jsem se.

Přitáhl si mě do své náruče. „Víš, že jsem měl o vlkodlacích zkreslené mínění?“ Políbil mě do vlasů.

„A jaké?“ zeptala jsem se. Odešla jsem do kuchyně. „Tak jaké?“ zopakovala jsem, když jsem se nedočkala žádné odpovědi. Přišel za mnou, opřel se o kuchyňskou linku a poťouchle se na mě podíval. „Co je?“ zeptala jsem se a vyndala dva hrnečky.

„Vůbec nic,“ usmál se.

„Jakou jsi měl představu?“ nedala jsem se odbýt.

„Filmy,“ vysvětlil. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Ve skutečnosti…“ došel ke mně a objal mě. „Jsou vlkodlaci…“ políbil mě na čelo. „Mnohem…“ vtiskl mi další polibek na špičku nosu. „Svůdnější,“ uličnicky se usmál.

Jednu ruku jsem si dala do boku a tou druhou se začala ovívat. „Uu,“ našpulila jsem rty. Prudce jsem se otočila, tvář mi na chvíli zahalil hustý závoj z mých vlasů. Z poličky jsem vyndala krabičku čaje a do každého hrnečku jsem dala jeden sáček. Odstranila jsem si vlasy z obličeje. „Proč tu máš jen zelené…“ nedořekla jsem a zavětřila. Cítila jsem tu slastnou vůni. Vůni letní bouřky, vůni čerstvé trávy… Nedokážu tu vůni popsat. Otočila jsem se na Johna. Podle vrásky na čele jsem pochopila, že se strašně soustředí. Podívala jsem se směrem, kterým se koukal. V jeho ruce jsem spatřila modrostříbrnou věc, která postupně nabývala tvar růže. „Co to?“ zeptala jsem se.

„Říkala jsi, že to chce cvik,“ usmál se. Růže dostala správný tvar. „Pro tebe,“ zvedl pohled od svého výtvoru a zahleděl se mi do očí. Jakmile se přestal soustředit, tak se aurická růže roztekla a vsákla zpět. „Sakra,“ zamračil se.

Začala jsem se smát. „Nic si z toho nedělej,“ chytla jsem ho za ruku. „Není zrovna dobré oddělovat auru,“ vysvětlila jsem. „Poměrně to vyčerpává a…“ nedopověděla jsem. Položila jsem si tvář na jeho hruď a přitiskla jsem se k němu. „Když házíš například aurické koule, tak házíš části své aury…“ Natočil si na prst moje vlasy. „Bez aury být nemůžeš,“ odmlčela jsem se. „To bys zemřel,“ zvedla jsem hlavu.

„Dobře,“ usmál se. „Nebudu házet, ani se nijak jinak zbavovat aury,“ slíbil.

„Ale můžu tě naučit něco jiného,“ usmála jsem se. John se ke mně naklonil a zalil nám čaje. 

***

Seděla jsem na gauči a pobaveně pozorovala Johna, který se pokoušel vytvořit aurický oheň. Seděl na křesle přede mnou, ruce měl natažené a opřené o kolena. „Nadechni se a soustřeď se jen na to, co chceš udělat,“ zopakovala jsem mu znovu.

Vyčerpaně povolil ruce. „Soustředit se?“ nevěřícně se na mě podíval. „Na to, co chci?“ pobaveně se pousmál.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Máš úkol,“ posadila jsem se do tureckého sedu. „Až pak,“ usmála jsem se. „Bude odměna.“

Protočil oči v sloup. „Proč bych se měl snažit?“

„Musíš se naučit bránit,“ řekla jsem vážně. „Oni se budou chtít pomstít, Johne. Zabila jsem členy smečky a spřáhla se s lovcem.“ Nad posledním faktem jsem se musela pousmát.

„Spřáhla,“ zopakoval John pobaveně.

Pokrčila jsem rameny. „To je jejich pohled na to, že tě miluju,“ poslala jsem mu vzdušný polibek.

Znaveně roztáhl prsty na ruce. „Nešla by ses raději projít?“ zaprosil.

Zatvářila jsem se, jako že jsem upadla do hlubokého přemýšlivého stavu. „Potřebuju se stavit u sebe pro nějaké věci,“ zkřivila jsem rty. „Ale ty máš úkol,“ zakončila jsem.

Otráveně se svezl na podlahu. „Jak dlouho to trvalo tobě?“ zeptal se.

„No, asi…“ začala jsem počítat na prstech. „Tři až čtyři roky?“ zeptala jsem se sama sebe.

„A po mně to chceš za jeden den?“ nevěřil mi.

„Po mně tenkrát nešla banda šílenců s radou staříků,“ usadila jsem ho. Lehl si na záda a roztáhl ruce. Je mi ho líto, tak se snaží, pomyslela jsem si a sklouzla z gauče k němu na zem. Lehla jsem si vedle něj, rukou jsem si podepřela hlavu. „Líbí se mi, jak se snažíš.“ Pomalu jsem k němu začala přibližovat ruku. Lehce jsem se dotkla prstů jeho ruky. Jakmile se moje prsty dotkly jeho, stříbrně to zajiskřilo. Lekla jsem se a uskočila. „Co to?“ zeptala jsem se.

John se ke mně otočil a pobaveně se usmál. „Co to vyvádíš?“ zeptal se mě.

„Já? Snad ty,“ zamračila jsem se na něj.

„Já? To jsi byla ty, ne?“ zvedl se na loktech.

Nejistě jsme se na sebe podívali. John ke mně pomalu natáhl ruku. Nechal ji v půli cesty a roztáhl prsty. Opatrně jsem k němu natáhla ruku. Roztáhla jsem prsty a pozvolna jsem k němu přitáhla roztaženou dlaň. Sotva se má ruka objevila asi půl centimetru od jeho dlaně, tak to stříbrně zajiskřilo. Tentokrát jsem neucukla. „Co to je?“ zeptala jsem se spíše sebe než Johna.

„Já myslel, že to víš ty?“ zeptal se John.

Zavrtěla jsem hlavou a dál sledovala naše dlaně. „Ještě se snažíš vytvořit oheň?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ odpověděl John, který také sledoval naše jiskřící dlaně. „Můžu něco zkusit?“ zeptal se. Než jsem stihla odpovědět, tak se svou dlaní dotkl mé. Projel mnou záchvěv energie a ve vlasech mi zajiskřila statická energie. Vůbec to nebolelo.

Propletli jsme prsty. „Cítíš něco?“ zeptala jsem se.

„Jen takové příjemné mravenčení, spoustu energie,“ podíval se mi do očí. „Co to znamená?“

„Nevím. Ale je to zajímavý,“ usmála jsem se. „Zkus se teď pokusit o ten oheň,“ navrhla jsem, jen přikývnul a pustil se do soustředění. Zničehonic se z našich spojených rukou vznítil stříbrnomodrý oheň. „Zvládl jsi to!“ vykřikla jsem nadšeně. „A teď to zkus beze mě,“ vyklouzla jsem z jeho sevření. Aurický oheň zmizel.

„Dobře,“ usmál se. „Budu se snažit.“ Začal si třít dlaně, pak zvedl ruce, jako by se na ně chtěl podívat. Chvíli se nedělo nic, ale pak mu obě ruce vzplanuly modrostříbrným plamenem. Vítězoslavně se usmál. „Jsi dobrá učitelka,“ usmál se na mě.

„Můžeme se jít projít,“ usmála jsem se a políbila ho. 

***

„To s sebou musíš nosit tolik věcí?“ zeptal se mě, když jsme k němu domů konečně dotáhli mou tašku.

„Byl jsi někdy holka?“ zeptala jsem se ho. „Tak vidíš, proto nepochopíš, proč s sebou holky potřebují tolik věcí.“

„Kam pojedeme?“ zeptal se mě. Tou otázkou mě zaskočil. Asi jsem se zatvářila dost překvapeně, protože svou myšlenku hned rozvedl. „Musíme jim na nějakou dobu zmizet z očí, ne?“

„Jo, to jo, ale nepřemýšlela jsem o tom.“

„To nevadí. Něco vy…“ nedopověděl, protože mu začal vyhrávat mobil. Tu písničku vážně miluju…Don't cry to me. If you loved me, you would be here with me…

„Ahoj, mami,“ pozdravil John do telefonu. „Ahoj, jak se máš?“ „Mám se dost dobře,“ usmál se na mě. „To jsem moc ráda. Nechtěl bys přijet na víkend? Už jsem tě dlouho neviděla.“ (No jo, já vím, není dobré poslouchat cizí rozhovory… měla by ses stydět! napomenula jsem se). „Víš mami, já…“ začal. Tázavě jsem se na něj podívala. „Aha.“ „Já tu teď něko…“ „Tak můžete přijet oba,“ slyšela jsem snaživý hlas jeho mámy. Zaklepala jsem mu na rameno a rty jsem naznačila Jen jeď. Pousmál se a pohladil mě po tváři. „Tak my se stavíme. Rád tě uvidím.“ „Já jsem tak ráda, že už sis konečně našel nějakou holku. Něco dobrého vám uvařím…“ Dál už jsem neposlouchala.

Odešla jsem do koupelny, abych se převlékla do něčeho pohodlnějšího. Učesala jsem si vlasy a opláchla obličej. Na pračku jsem si položila jedno delší tričko. Tohle mám moc ráda. Sice není v mé oblíbené modré, ale fialová je taky strašně krásná barva. K tričku jsem si připravila béžové kraťasy. Rozepnula jsem si šaty, nechala jsem je jen lehce sklouznout ze svého těla. Když jsem se převlékla, tak jsem se na sebe spokojeně podívala do zrcadla. Tohle je pohodlnější. Odešla jsem z koupelny.

„Tohle ti moc sluší,“ usmál se na mě John. „Vzpomínáš si ještě na mou mamku?“ zeptal se.

„Pokud si vzpomínám, tak se mi paměť vrátila.“

„Strávíme u ní víkend,“ vysvětlil. „Můžeme to vzít cestou, a pak se vydat třeba…“ neurčitě rozhodil rukama.

„Potřebuješ se rozloučit?“ zeptala jsem se. Znala jsem Johna dost dobře, abych věděla, že pro něj byla rodina vždy dost důležitá, proto jsem věděla, jak je pro něj důležité vidět svou mámu. „Nezlobí se na mě?“ zeptala jsem se.

„Proč by se na tebe měla zlobit?“ nechápal.

„Kvůli… protože… ublížila jsem ti,“ vykoktala jsem. „A hned dvakrát, pokud umím počítat.“

„Chtěla jsi mě chránit,“ smutně se usmál a přitáhl si mě k sobě. „Proč by se na tebe tedy měla zlobit? Měla by ti být vděčná.“

„Možná bys tam měl jet sám,“ pokusila jsem se vyvléknout z návštěvy.

Pobaveně se zasmál. „Toho šílence, co tě chtěl zabít, ses nebála, a návštěvy mé mámy jo?“

Zamračila jsem se na něj. „Taky zapomínáš, že my dva jsme vlastně nepřátelé…“

„Kteří se milují,“ dopověděl a políbil mě na čelo. „Já už tě nenechám odejít.“

„Tak to ten výlet nemohu odmítnout,“ protočila jsem oči. „Kdy jedeme?“ zeptala jsem se, abych věděla, kolik mám času na psychickou přípravu. No, uznávám, vážně mám z návštěvy jeho mámy dost nahnáno. Je to dobrá ironie. Ani potrhlých a psychicky vyšinutých členů smečky či současností netknuté rady starších se nebojím, ale setkání s Rosamundou ano.

„Můžeme hned?“ zeptal se. Tak to moc času na psychickou přípravu nemáš, holka.

„Dobře, tak jdeme balit,“ ukončila jsem debatu a zmizela v pracovně, kde jsem sebrala list papíru a tužku.

„Co jdeš dělat?“ zeptal se mě.

„Napsat seznam,“ oznámila jsem hrdě.

John vybuchl smíchy. „Seznam? Ty? To snad nejde dohromady.“ Vztekle jsem se na něj podívala a přemýšlela, co po něm hodím.

„Tak ses pobavil, a teď bys mi mohl pomoct.“ Já nikdy nebyla seznamový typ. Když jsem někam jela, tak jsem do tašky prostě naházela spoustu věcí, ale stejně jsem doma vždy něco důležitého zapomněla. Věci jsem si pak musela nějak zaopatřit na místě. John byl můj pravý opak, vždy měl všechno pečlivě srovnané a nikdy mu nic nechybělo. Nedivím se, že ho ten seznam dost pobavil. Dohromady nám seznam nedal dost práce, vlastně jsme skončili rychle. Napsala jsem jen slovo SEZNAM. Usoudili jsme, že to nemá cenu. John si jen vzal svou tašku, do které naskládal nějaké oblečení, a naše slavné balení bylo u konce.

„Snad mě to tvé auto už má raději,“ usmála jsem se, když jsme skládali věci do kufru jeho auta.

John trochu zrudnul. „No, víš,“ začal. Pobaveně jsem se k němu přitočila. „To nebylo tebou…“ Zabouchl kufr a vyhnul se mi pohledem. „Zapomněl jsem natankovat,“ řekl rychle, snad doufal, že se přeslechnu.

Musela jsem se chtě nechtě zasmát. „Na cos myslel?“ zeptala jsem se. „Teď máme plnou nádrž?“ ujistila jsem se.

„Už si ze mě dělal legraci Mike. Nemusí si ji ze mě dělat i má holka,“ předstíral, že se zlobí.

„Mně se to náhodou líbí. Alespoň vím, že nejsem jediná skleróza v tomto páru,“ usmála jsem se a sedla si na místo spolujezdce. „Můžeme vyrazit, můj anděli?“ usmála jsem se, když John zaujal své místo.

„Je-li moje krásná víla připravena,“ oplatil mi úsměv a vyjeli jsme.

Po chvilkovém tichu jsem promluvila. „Víš, jsem ráda, že to o mně víš,“ přiznala jsem. „Celé ty roky jsem měla strašné výčitky, že ti neříkám pravdu.“

Usmál se. „Já jsem zas rád, že tě nemusím mámě představovat.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. „Bylo by dost divný, kdybych přišel za mámou: ahoj, mami, to je Kate, vlkodlak a moje přítelkyně,“ zašklebil se na mě.

„Jo, a kdybych tě musela představovat doma já… ahoj, mami, tati, tohle je John, můj přítel. Je to sice lovec, ale vůbec nám to nevadí…“ nervózně jsem se zasmála.

„Myslíš, že by jim to dost vadilo?“ zeptal se. Když jsem hned neodpověděla, zaraženě dodal. „Promiň, zapomněl jsem.“

„Nic se nestalo. Nemyslím, že by jim to vadilo. Máma ti věřila, když ti dala ten dopis. Taky musela vědět, jak moc pro mě znamenáš,“ smutně jsem se usmála, vzpomínka na rodiče mě ještě pořád dost bolela u srdce. „U vás by to vadilo?“

„Mámě ne,“ na chvíli se odmlčel. „Ale táta…“ mávl rukou. „Nikdy by mi neodpustil, že tě miluji.“ Pohladila jsem Johna po ruce. Otec bylo zase jeho citlivé téma.

„Můžu?“ zeptala jsem se po chvíli a ukázala na rádio.

„Jasně,“ rukou mi naznačil, že mám v tomto ohledu volné pole působnosti. Hned jsem se vrhla na knoflík ladění a začala s ním zvolna točit. Po delším šumění se ozvaly tóny první písničky. Hned jsem poznala Michaela Jacksona a jeho Black and white. Neměla jsem na něj zrovna chuť, a tak jsem se pustila do dalšího ladění. Podařilo se mi narazit na velice ukecaného moderátora, který řešil vztahy tchýní a snach. No bezva. Rychle jsem přeladila. Trvalo to dost dlouho, než jsem narazila na solidní muziku. Taylor Swift I knew you were trouble. Začala jsem si do rytmu poklepávat na klín. Proč jsi tak nervózní? ptala jsem se sama sebe. Když o nic nejde… „Nemusíš být nervózní, Kate. Vždy tě měla ráda,“ usmál se na mě John, který hned odhalil příčinu mého chování.

„Možná jsi ji měl připravit na to, koho jí vezeš,“ podívala jsem se z okna.

Pokrčil rameny. „Nevěděl jsem o žádném důvodu, proč bych jí to měl vysvětlovat.“

Usilovně jsem přemýšlela, kterak bych se mohla zabavit, když jsem si vzpomněla na svou oblíbenou čepici. „Johne,“ oslovila jsem ho. „Nenašel jsi mou oblíbenou čepici? Myslím, že jsem ji tu tehdy zapomněla.“

Zavrtěl hlavou. „Ale zkus se podívat pod sedadlo, třeba tam zapadla.“

Hned jsem přední částí těla zmizela pod sedadlem. Dlouho jsem beznadějně lovila, až když jsem se předklonila víc, tak se na mě usmála štěstěna a já prsty přejela po okraji mé čepice. „Je tam,“ řekla jsem vesele a předklonila se ještě víc. Docela ironie, svůj byt má v naprostém pořádku a v autě má svinčík. Rukou jsem přitom převrhla nějakou plastovou krabičku. „Co to je?“ zeptala jsem se a krabičku vytáhla. „To je tvoje?“ zeptala jsem se Johna, když jsem si krabičku prohlédla na denním světle.

John se na chvíli otočil, aby zjistil, co tím myslím.  Při pohledu na krabičku v mé ruce asi na půl vteřiny zkoprněl. „Kdes to našla?“ vysoukal ze sebe, když se otočil zpět k silnici před námi.

„Pod sedačkou,“ odvětila jsem. „Co to je?“ zopakovala jsem svou otázku.

„Vůbec nic. Dej to sem,“ ukázal na palubní desku spolujezdce.

„A můžu to nic vidět?“ úmyslně jsem zdůraznila to NIC. Když neodpověděl, tak jsem bez jakýchkoli připomínek dala krabičku přesně tam, kde ji chtěl mít. Znovu jsem zmizela pod sedačkou a tentokrát vytáhla svou čapku. „Je vidět, že tvé auto je na tom stejně jako můj byt,“ ušklíbla jsem se a vyklepla z čepice vrstvičku prachu. Jen se pobaveně zasmál. „Proč jsi ji nevyhodil?“ zeptala jsem se.

„Ani jsem nevěděl, že ji tu máš.“

„Celou dobu jsem ji hledala,“ řekla jsem zamyšleně, když jsem si čepici nasadila a schovala pod ní vlasy.

„Mohla sis koupit jinou,“ namítl John.

„Žádná by nebyla jako tahle, a pak…“ otočila jsem se k němu. „Tuhle mám od tebe,“ trochu jsem se povytáhla a políbila ho na tvář. Potěšeně se usmál. V rádiu začala hrát nová písnička My immortal. Usmála jsem se. „Tuhle písničku zbožňuju.“

„Já na ní mám krásné vzpomínky,“ poťouchle se usmál, načež já jsem zrudla.

„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptala jsem se, abych zakryla náhlou změnu barvy mého obličeje.

John se podíval na hodinky. „Asi za patnáct minut.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Na jak dlouho se zdržíme?“

Lhostejně pokrčil rameny. „V neděli můžeme jet zpátky,“ podíval se na mě. „Nebo můžeme jed v sobotu večer,“ navrhl, když si všiml toho, jak si nervózně hraji s bezpečnostním pásem.

„Já to zvládnu, pojedeme v neděli,“ rozhodla jsem. Kvůli Johnovi, já osobně bych jela v sobotu a ráno.

„Už jsme tady,“ usmál se, když jsme zahnuli k příjezdové cestě. Jeli jsme ještě asi tři minuty, než jsme spatřili nádherný, už od pohledu útulný rodinný domek, z jedné strany obrostlý keřem toho nejhezčího šeříku, který jsem kdy viděla. I do auta byla cítit jeho omamná vůně. To mě trochu uvolnilo. „Bude to dobrý,“ usmál se na mě John a vystoupil z auta. Z domu právě vystoupila starší žena. Rosamunda. Vůbec se nezměnila, napadlo mě. Pořád vypadá skvěle. S Johnem měli stejné oči, jen John měl trochu hustší řasy a hnědší oči. „Ahoj, mami, tak rád tě vidím!“ slyšela jsem Johna a viděla, jak se s mámou objímá.

„To snad není možné, takovou dobu jsem tě neviděla, a ty jsi za tu dobu stihl zase vyrůst. Nebo že bych já už rostla do země?“ Z jejího hlasu jsem poznala, že se usmívá. Pomalu jsem vzala za dveře a vystoupila z auta.

„To se ti jen zdá.“

„A jaká je tvá nová dívka?“ zeptala se zvědavě. „Je hezká? Hodná? Miluješ ji? Ona tebe? Jak dlouho jste spolu? A proč jsi mi nic nenapsal?“ Všimla jsem si, že se staví na špičky, aby přes Johna viděla na jeho „novou“ dívku.

John se otočil a natáhl ke mně ruku. „Ale ty ji znáš, mami,“ povzbudivě na mě mrkl.

Rozhodně jsem k němu přistoupila a lehce se chytla lemu jeho košile. „Dobrý den, Rosamundo,“ s drobet nervózním úsměvem jsem k ní natáhla ruku.

„Kate?“ zeptala se a stiskla mi ruku. „Nevěděla jsem, že jste se dali zase dohromady,“ řekla překvapeně. „Kdy jste se setkali?“ zeptala se Johna.

„Docela zajímavá historka,“ usmál se John a já mu stoupla na nohu. „Vběhla mi pod auto,“ řekl stejně, nedbaje mého varování.

„Byla to náhoda,“ řekla jsem rychle.

„Osud,“ odvětil na to John. Přitiskl si mě k boku a políbil do vlasů.

„Tak půjdeme dovnitř?“ zeptala se Rosamunda. „Udělala jsem špagety po lotrinsku,“ usmála se a chtěla nás odvést do domu.

„Jen si vezmeme tašky,“ řekl John a otevřel kufr auta. Já mu šla pomoci.

„Nemáte toho nějak moc?“ zeptala se, když spatřila naše velké tašky.

„Máme v plánu si udělat výlet po Evropě,“ vysvětlil John.

„A kam pojedete?“ zeptala se zvědavě.

„Nad tím jsme pořádně neuvažovali,“ odpověděla jsem, když jsme prošli dveřmi do domu.

„Já to odnesu nahoru,“ řekl John a vzal mi z ruky tašku. Neřád jeden, nechá mě tu samotnou.

„Dáte si čaj, že? Kate, pojď mi pomoct,“ vyzvala mě.

„Ovšem,“ usmála jsem se a šla za ní do kuchyně. Tohle mu nedaruju.

„Jaké máte plány do budoucna?“ zeptala se mě. „Nehodláš ho nechat na holičkách, že?“ podívala se na mě a podala mi tři hrnečky. „To, cos mu provedla, se mi vůbec nelíbí a nejraději bych byla, kdyby si našel jinou dívku,“ řekla s trochou jedu v hlase.

„Já vašeho syna miluji. Nemám v plánu odejít, miluju ho. Musela jsem odejít, je to jen mezi námi. Nechci mu ubližovat, ale to vy asi nechápete.“ Docela mě tónem svého hlasu naštvala. „Měla jsem své důvody, abych odešla. Už jsme si to vyříkali…“ zlomil se mi hlas. „Nebylo jednoduché odejít,“ zašeptala jsem plačky.

Dívala jsem se, jak si mě prohlíží, a vážně jsem zvažovala, že uteču. Přistoupila ke mně. „Ty nevíš, jak na tom byl. Hned po tvém zmizení se odstěhoval, že prý tě musí najít!“ rozčileně si mě měřila pohledem. „Nikde dlouho nevydržel, pořád se stěhoval. Měnil práci.“

„Já…“ pokusila jsem se ji přerušit.

„Ublížila jsi mu.“

„Myslíte si, že to nevím?! Bolelo mě to stejně, ale musela jsem…“ Nevěřícně si mě měřila. „Ten hajzl by ho zabil!!!“ vybuchla jsem.

Její výraz se rychle změnil. „Kdo?“ zašeptala.

Ve dveřích se objevil John. „Jaký čaj…“ zarazil se.

Obě jsme se k němu otočily. „Ovocný,“ odpověděla Rosamunda. „A běžte vedle, já to tady zvládnu,“ vyhnala nás z kuchyně.

„O čem jste si povídaly?“ zeptal se John, když jsem ho strkala z kuchyně.

„Vyříkaly jsme si to.“ Dál jsem to neměl v úmyslu rozvádět.

Přitáhl si mou tvář a políbil mě. „Já ti říkal, že tě vždy měla ráda,“ usmál se.

Autor: zelva, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky měsíce - Kapitola pátá: