OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky měsíce - Kapitola čtvrtá



Polibky měsíce - Kapitola čtvrtáHlavní hrdinka se znovu ocitá ve spárech "Slizouna", který po ní tolik prahne. Bude mít jejich střet už konečně vítěze? Setká se Kate s Johnem, kterého tolik miluje?

Probudila jsem se a nad sebou spatřila skoro černé nebe. Nesvítily však žádné hvězdy a nedokázala jsem ani najít měsíc. Pokusila jsem se posadit, ale nešlo to. Zaklonila jsem hlavu, abych se přesvědčila, co mi brání. Ruce jsem měla nad hlavou v zápěstí přivázané k jakémusi kameni, na kterém jsem ležela. Podívala jsem se dolů na svoje nohy, a ty byly taky připoutané ke kameni. Dezorientovaně jsem se rozhlížela kolem sebe.

Zaostřila jsem do černé noci. Ve tmě jsem zřetelně rozeznala další kameny, které byly uspořádány do kruhu kolem kamene, ke kterému jsem byla připoutaná. Srdce se mi rozbušilo úzkostí. Tohle může znamenat jen jediné… Místo, kde ležím, je oltář - obětní oltář. A jako jediná oběť se tu nabízím já. Ten hajzl! chtělo se mi křičet. Za obětování ho trestat rada starších nemůže… Kdybych alespoň znala starou posvátnou knihu! Určitě by tam bylo něco, co by mi pomohlo, posteskla jsem si. Tak jsi neměla být líná, vynadala jsem si vzápětí.

Jak se z této situace dostaneš? ptala jsem se sama sebe. Pokusila jsem se pohnout nohou. V duchu jsem se usmála, ten, kdo mě svazoval, se nohám příliš nevěnoval. Snadno se mi je podařilo osvobodit, ale ruce byly utažené pevně. Tohle nerozvážeš. Opustila mě poslední naděje.

V noci se někdo pohnul. Rozeznala jsem pět postav v dlouhých černomodrých pláštích. Pomalu mě obklopovaly. A jsem v loji, blesklo mi hlavou. Začaly zvolna zpívat hrdelní píseň. Pátá osoba držela v ruce stříbrný obětní nůž (jediné, co nás dokáže zabít, ostatní rány se nám rychle hojí, ale od stříbra ne… Ovšem i zde je pár výjimek, jako zlomený vaz nebo useknutá hlava… Ale stříbro je spolehlivé). Ležela jsem klidně a v hlavě se mi začal rodit plán ke spáse. Postava s nožem se ke mně přiblížila a očekávala vhodnou chvíli ke smrtícímu úderu.

S intenzitou zpěvu se nebe nad oltářem začalo točit dokola a odhalilo tak měsíc. Byl v úplňku. Vycítila jsem, že se zpěv chýlí ke konci, asi to vycítil i měsíc, který se začal barvit do oranžova. Vyčkávala jsem na správnou chvíli. Osoba v plášti, podle toho smradu, který připomínal skunka, jsem poznala, že je to sám slizoun, zvaný též vůdce smečky Saladar, pozvednul nůž.

Na tuto chvíli jsem čekala. Vymrštila jsem nohy do vzduchu a udělala jakousi stojku. Díky které jsem mu vyrazila nůž z ruky. Nůž jsem dokopla kamsi do trávy. Veškerou svou energii jsem soustředila do rukou, abych přepálila provaz.

„Na co koukáte!“ zařval Saladar. „Chyťte ji.“

Podařilo se mi osvobodit. Saladar se vrhl po odmrštěném noži. Byla jsem strašně naštvaná, kdyby můj pohled uměl propalovat, tak by slizoun shořel na prášek. Natáhla jsem ruku k noži a představila si jej ve své ruce. Nůž zmizel a objevil se v mé ruce. „Hledáš tohle?“ zeptala jsem se posměšně s tónem plným nenávisti. „Jestli se ke mně někdo přiblíží, tak ho zabiju,“ vyhrožovala jsem.

„Sraz ji!“ zazněl příkaz.

Tentokrát jsem byla připravená na jakýsi odpor, proto jsem uskočila a rozběhla se pryč. Doběhla jsem až k útesu, který se nebezpečně svažoval do hlubin moře. Zastavila jsem se až na jeho okraji. Otočila jsem se a chtěla běžet zpátky.

Zarazila jsem se. Přede mnou stála postava, dosud zahalená v černém plášti. Natáhla ke mně ruku, ve které se objevilo modré světlo. Sakra. Pokusila jsem se uskočit, ale narazila jsem na jakousi zeď energie. Tato neviditelná zeď mě přiměla si lehnout. Postava, která ke mně stále natahovala ruku, se začala přibližovat. „Tak to dokonči!“ zavrčela jsem na něj. „Proč to vůbec děláte? O co vám jde?“

Došel až ke mně. „Proč?“ zeptal se mě a sundal si kápi. Na chvíli se mi zastavilo srdce. Will. „Jejich důvod mě, upřímně, nezajímá. Já mám svůj vlastní.“

Nechápu, jak to mohl udělat! Byl to můj přítel, něco jako velký bratr… „Jaký je…“

Nenechal mě domluvit. „Ty nevíš?“ zvýšil hlas. Opravdu jsem netušila, o čem to mluví. Podívala jsem se mu do očí. Měl v nich tolik bolesti. Co jsem provedla tak strašného? Všimla jsem si amuletu na jeho krku a došlo mi to. Usuru, jeho družka.

„Co se stalo Usuru?“ zeptala jsem se přímo.

Výraz v jeho očích se změnil. „Zabilas ji.“ Z jeho hlasu vymizela veškerá jistota.

„Já?“ byla jsem zmatená. Já zabila Usuru?

Svěsil ruku a na mě konečně přestala působit ta neviditelná zeď. „Kdy se to stalo?“ zeptala jsem se.

„Zemřela s tvými rodiči…“ zamumlal Will. V jeho očích se znovu rozhořel plamen nenávisti. Prudce se otočil ke zbývajícím postavám, které k nám dorazily. „Lhal jsi!“ zařval na Saladara. 

Využila jsem této situace a zvedla se na nohy. „To je snad jedno,“ zavrčel. „Přiveď mi ji!“ přikázal.

Will se ke mně otočil. „Odpusť.“ V ruce se mu rozsvítilo modré světlo. „Raz, dva, tři…“ odpočítal šeptem. Otočil se a veškerou modrou energii pustil do Saladara a jeho poskoků.

Chtěla jsem se rozběhnout a utéct co nejdál. Will mě ale zastavil úderem se silnou dávkou energie, kterou poslal do mých prsou. Zatočila se mi hlava a já se svezla na všechny čtyři. „Ty hlupáku! Spletl sis snad cíl?“ zeptal se Saladar celý rozčilený. Svět se se mnou zatočil, dalo mi velkou práci, než se mi podařilo vyškrábat se zpět na nohy. „Zabte je, zabte je oba!“ slyšela jsem, jak Saladar udílí rozkazy.

Otočila jsem se k Willovi. „Utíkej, vypadni odtud!“ křikl na mě. Nechtěla jsem ho tam nechat. Udělala jsem k němu pár váhavých kroků. „Kate!“ vykřikl. Periferním viděním jsem spatřila energetickou kouli, kterou po mně vyslal Saladar. Než jsem stihla zareagovat, tak po mně skočil Will a srazil mě k zemi, sám nezvládl zabrzdit a přeletěl přes okraj útesu.

„Ne!“ vykřikla jsem a vrhla se k okraji útesu, asi jsem doufala, že se mu podařilo zachytit. „Wille!“ křikla jsem. Dole jsem spatřila jen zpěněné moře.

Ze země jsem sebrala nůž a plna nenávisti jsem se otočila k vrahovi. Kolem mě se začala stahovat pomyslná smyčka, tvořená ze čtyř zbývajících členů. „Přiveďte mi ji,“ ukázal svým posluhovačům na mne „Živou,“ zdůraznil pro sebe nejdůležitější část úkolu.

První se na mě vrhla jedna z jeho goril, poznala jsem Jima. Nikdy nebyl schopen sám uvažovat, jen tupá hora svalů na svalech. Vrhl se na mě a bez jakéhokoli uvažování se mi pokusil dát pěstí do obličeje. Tupá hora svalů… Uhnout jeho úderu nebylo těžké, když nepochopil, že jsem na něj moc mrštná, tak mi nezbylo nic jiného, než jej o tom na věky přesvědčit. Probodla jsem mu srdce stříbrným nožem. Jim se svezl na kolena. Zvedl hlavu, zaskočeně se podíval na svého vraha a pohltilo ho zelené světlo. I když to byl můj nepřítel, tak jsem zašeptala modlitbu pro matku předků, za kterou se vydal.

Ostatní zůstali stát. Před sebou neviděli něžnou dívenku, která se vyhýbá konfliktům, aby nemusela nikoho zabít, ale divošku, šelmu… Jestli jsem kdy byla vlkem, tak dnes nastal ten okamžik. Okamžik zlomu… Stalo se ze mě to, čeho jsem se bála nejvíce – krvelačná bestie. „Co koukáte? Na ni!“ dál tupě křičel Saladar své rozkazy. Nepochopil, že prohrál? Zbývající postavy to zřejmě pochopily, protože začaly couvat, až je pohltil les. Zůstal tu jen slizoun a já. Kdo z koho?

Poznala jsem, že se mě bojí. Nenávistně jsem se na něj usmála. „Vzdáváš se?“ znatelně jsem cítila svojí převahu. „Co ode mě vlastně chceš?“

„Jsi vyvolená…“ Z jeho úsměvu jsem pochopila, že se nechce vzdát. „A máš neuvěřitelné schopnosti. Se mnou spolupracovat nechceš, tak si je od tebe vezmu…“

„Spolupracovat na čem?“ zeptala jsem se.

„Na zlepšení našeho světa…“ podíval se mi do očí, z jeho pohledu se mi udělalo špatně. „Ale ty máš moc ráda tu špinavou rasu… Tu rasu nečistých, bezmocných… Ano, ty je dokonce miluješ! Miluješ obyčejné smrtelníky!“ V očích mu nenávistně blýsklo. „Zneuctila jsi svou rasu!“ Trhla jsem sebou. „Zaplatíš za to, vy oba.“ Rozeběhl se pryč.

Chvíli jsem stála jako opařená, než mi to došlo. John! Rozeběhla jsem se po jeho stopě. Ve stopování a běhu jsem dost dobrá – skoro, vlastně po tom, co je Will mrtvý, jsem nejlepší ve smečce. Při vzpomínce na Willa mě píchlo u srdce. Proč musí všichni, které mám ráda, umírat? To mě vytrhlo z úvah a upřelo k jednomu cíli: zachránit Johna, i kdyby to znamenalo moji smrt.

***

Vpadla jsem do dveří Johnova bytu. „Kate?“ zazněl překvapeně Johnův hlas z obývacího pokuje. Vykašlala jsem se na jakoukoli opatrnost a vběhla přímo do dveří obýváku. Viděla jsem Johna, seděl na gauči, před sebou sklenku nedopitého vína. Srdce mi přestalo bít na poplach a já se svezla k zemi. Rozpačitě jsem si prohrábla vlasy.

John vyskočil na nohy a vrhl se ke mně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě.

„Ty žiješ,“ vydechla jsem úlevně.

„Ale dlouho nebude…“ zazněl výsměšně hlas, který rázem utopil jiskřičku naděje, kterou jsem si vykřesala. Oba dva jsme se otočili po hlase. Kdo jiný než Saladar a jeho milovaná gorila Kim.

Kim už od pohledu vyhlížel jako rváč, který hledá jakoukoli záminku k bitce. Tento můj postřeh potvrdil, když se vrhl na nás dva. Odstrčil Johna, který odletěl alespoň půl metru, chtěl se vrhnout i na mě, ale Saladar ho zastavil. „Ta je moje,“ usmál se ďábelsky a vrhl se na mě. Nestihla jsem reagovat a byla odmrštěna na zeď.

Vykřikla jsem bolestí. John se pokusil ke mně dostat, aby mi pomohl, ale Kim mu zastoupil cestu. „Kate!“

Saladar mi stiskl hrdlo a vytáhl mě o několik stop výše. „Rozluč se se svým lidským druhem,“ vítězoslavně se usmál. Chytla jsem se ho za ruku, kterou mě škrtil, a pokoušela se ji oddálit od svého krku. Přitáhl mě blíž, aby se mnou mohl znovu třísknout o zeď. „Už teď jsi mrtvá, děvko.“

Spatřila jsem Johna, jak od sebe vší silou odrazil Kima, který odletěl asi metr od Johna (nikdy bych neřekla, že je John tak silný). Tato scéna upoutala i Saladarovu pozornost, čehož jsem využila k potřebnému nádechu. Pevně jsem ho chytla za ruku, do svých rukou jsem soustředila veškerou energii, kterou jsem měla, a vytvořila aurický oheň, kterým jsem mu způsobila dost velkou bolest na to, aby mě pustil. Dopadla jsem na zem, párkrát zalapala po dechu a pro jistotu jsem Saladara odhodila stranou.

Chtěla jsem se vrhnout na pomoc Johnovi, na kterého se znovu vrhnul Kim, ale Saladar po mně hodil energetickou kouli, tak tak, že jsem uskočila. „Dnes zemřeš!“ vyhrožoval. Kdyby pořád nemluvil a konečně to udělal! Otočila jsem se k němu, připravená to skoncovat.

V ruce vytvořil novou energetickou kouli a mrštil jí po mně. Nestihla jsem si ujasnit, jak postupovat, tak jsem se jen instinktivně kryla rukama a zavřela oči. Čekala jsem strašnou bolest, ale nic jsem necítila, tak jsem oči otevřela a podívala se na Saladara. Z mých rukou vycházelo něco jako štít, bylo to bílo-stříbrné s nádechem do modra a pulzovalo to. Zajímalo by mě, jestli to vidí i ostatní, napadlo mě. Při pohledu na slizouna jsem si i odpověděla. Ne. Vytvořil novou energetickou kouli. Přestala jsem se krýt, jen jsem se soustředila na kouli v jeho rukou. Mrštil s ní po mně, ale ruku už měl prázdnou. „Hledáš tohle?“ zeptala jsem se provokativně a mrštila jsem po něm jeho vlastní zbraní. Bohužel se mu podařilo uhnout. Koule narazila na obrázek za jeho hlavou.

Otočila jsem hlavu na Johna, na kterého dorážel neodbytný Kim. Zrovna se chystal ke smrtícímu úderu do Johnova krku, když se Johnovi v ruce objevil stříbrný meč, kterým bez problémů probodl Kima skrz na skrz a nechal ho pohltit žlutým světlem. Zůstala jsem na ně zírat. On je lovec? John se na mě otočil, naše pohledy se střetly. „Pozor!“ vykřikl, ale já už nestihla reagovat. Dostala sem přímý zásah energickou koulí a byla odmrštěn stranou.

Když jsem se zvedala ze země, spatřila jsem Johna, jak se vrhl na Saladara a ten ho odmrštil na skleněný stůl. „Johne!“ vykřikla jsem, abych na sebe strhla pozornost, což se mi podařilo.

Saladar se na mě otočil. „Nejprve si vychutnám tebe.“ Obklopilo ho rudé světlo a proměnil se ve vlka. Postavila jsem se a skočila po něm. V letu jsem se nechala obklopit stříbrno-bílým světlem. Na Saladara jsem dopadla už jako vlk. Bleskově jsem se mu vrhla po hrdle. Rozzuřený slizoun mě kousl do tlapky, rozhodla jsem se nedávat najevo bolest, a tak jsem stisk nepovolila. Vzdal to první a pokusil se dostat ze sevření mých čelistí. Povedlo se mu to, ale roztrhl si kůži. Můj další útok odrazil, ale já byla vytrvalá a především strašně naštvaná, tak jsem se mu hned v další sekundě zahryzla do zad. Uvažovala jsem o překousnutí páteře, ale neměla jsem v úmyslu mít pusu plnou jeho páchnoucí krve. Odhodila jsem ho vší silou stranou. Dopadl přímo na knihovnu, ta se povážlivě zakymácela a dopadla přímo na něj.

Zpod knihovny vyšlehla rudá záře a knihovna dopadla na zem úplně. Saladar je mrtvý. Vysíleně jsem se svalila na bok. Podívala jsem se na Johna, který se zvedal z rozmláceného stolu. Setkali jsme se pohledem. Nikdy jsem nechtěla, aby mě takto viděl. Z posledních sil, které mi ještě zbývaly, jsem se obklopila stříbrno-bílým světlem a vrátila jsem se do své lidské podoby. Naposledy jsem se podívala na Johna, který se ke mně vrhl. Pak už mě obklopila temnota. 

***

Zvolna jsem otevřela oči. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo zaostřit na Johna, který se nade mnou skláněl. „Proč andělé pláčou?“ řekla jsem nahlas a hned dodala. „Sakra!“ To si vážně neumíš nechat nic pro sebe?! seřvala jsem se v duchu.

John mi otřel ránu na krku. „A proč víly umírají?“ zeptal se mě.

Přivřela jsem oči. „Proč nemůžu být šťastná?“ hlesla jsem. John mi dál mlčky otíral ránu, která se už začala hojit. Chytla jsem ho za ruku, aby toho nechal, a sedla jsem si. „Je mi to líto,“ podívala jsem se mu do očí, ale sklopil zrak a předstíral zájem o kus látky, kterým mě prve ošetřoval. Kdyby mě zabil, udělal by líp, napadla mě myšlenka s hořkou příchutí. Pustila jsem mu ruku. „Proboha, jsi raněný!“ vykřikla jsem, když jsem spatřila na Johnově paži dlouhou tržnou ránu.

„To nic není,“ zamumlal a zakryl ji dlaní.

Rychle jsem vyskočila na nohy, jak rychle jsem vstala, tak rychle jsem se poroučela k zemi. „Au!“ vykřikla jsem a kousla se do rtu.

John se ke mně otočil. „Ty jsi raněná,“ zdůraznil. „Proč se ti to nezahojí?“ ukázal na hlubokou ránu v mé noze.

Nevěnovala jsem tomu pozornost a odběhla pro ručník s vodou. Ani ne za sekundu jsem byla zpět. „Všechny rány se hojí rychle,“ odpověděla jsem a odskočila do kuchyně uvařit vodu. Zpět jsem se vrátila stejně rychle. „Až na rány od stříbra, ale to ty musíš vědět nejlíp.“ Sedla jsem si naproti němu. „Davaj,“ ukázala jsem na zraněnou ruku.

„Nic to není,“ pokusil se namítnout, ale já jako doktor byla nesmlouvavá. Očistila jsem kůži kolem rány. Zavětřila jsem, pak jsem rychle přičichla k látce, kterou jsem čistila okolí rány, odporem jsem nakrčila nos. „Copak? Já ti nevoním?“ zeptal se John, tentokrát jsem v jeho hlase zaslechla náznak nějaké kladné emoce.

„To ne, voníš skvěle, ale máme problém.“ Chtěla jsem vstát, ale John mě chytil za předloktí a strhl zpět. „Je tam jed,“ vysvětlila jsem. Neúspěšně jsem se mu pokusila vysmeknout. „Pusť,“ zaprosila jsem. „Vždyť víš, že naše zbraně jsou pro vás smrtelně jedovaté.“

Podíval se mi do očí, jeho oči byly mokré. „Nic to není,“ zopakoval.

V zoufalství se mi do očí nahrnuly slzy. „Prosím, nech mi ti pomoct.“ Škubnutím si mě přitáhl do náručí a políbil. Vyzvedl si mě na klín. Sevřel mě v objetí, jako by měl strach, že mu zase zmizím. Začal mě vášnivě líbat. Já propukla v pláč, ale polibky jsem mu vracela se stejnou vášní. Rukou mi vjel do vlasů a mou hlavu si přitáhl blíž. V jeho polibcích bylo tolik hořkosti a tolik vášně, až jsem znovu začala mít výčitky svědomí. Objal mě kolem pasu, nedokázala jsem se mu vytrhnout. Ani bych nemohla, byl silnější než já. Paže jsem mu ovinula zezadu kolem krku. Z očí mi vytryskla nová várka slz. Naposledy mě políbil a otřel mi mokré tváře. „Prosím,“ zkusila jsem to znovu.

Nic neříkal, jen kývl. Pomalu jsem sklouzla z jeho klína. Vběhla jsem do kuchyně, vzala horkou vodu a vrátila se. Látku jsem namočila do vroucí vody. „Teď to bude pálit,“ upozornila jsem a přiložila látku na ránu. Pořádně jsem ránu vymyla. „Teď se nedívej,“ nakázala jsem. Chytil mi ruku. „Vím, je to těžké, ale zkus mi věřit.“ Povolil stisk. Věděla jsem, že nezavře oči a že se bude dívat, ale musí mě nechat mu pomoct. Naklonila jsem se k ráně a políbila ho na ni. Zavřela jsem oči. Pomalu jsem začala z rány vysávat všechen jed. Naštěstí ho v ráně nebylo tolik.

Olízla jsem si rty, abych je navlhčila. Začala jsem ho líbat na ránu od zápěstí a pomalu jsem postupovala výše. Kde jsem Johna políbila, rána srostla. Když jsem mu vtiskla poslední polibek, tak mě tou rukou objal kolem pasu. Obkročmo si mě posadil na klín. „Co s námi bude?“ zeptal se mě a pohladil mě prstem po tváři.

„Máme dvě možnosti,“ podívala jsem se mu do očí. „Můžeme se rozejít,“ řekla jsem s obtížemi. „Nebo…“ nadechla jsem se. „Mě můžeš zabít,“ řekla jsem jedním dechem. Jen se mi díval hluboko do očí a nic neříkal, proto jsem pokračovala: „Já jsem pro možnost dvě.“

Opřel si o čelo o to mé. „Já jsem pro možnost tři.“

„Tu jsem neuvedla,“ špitla jsem. „Žádná trojka není.“

„Zlobím se na tebe, ale zabít tě nedokážu,“ objal mě kolem ramen. „A bez tebe žít nechci…“ zašeptal.

„Já bez tebe taky ne,“ špitla jsem a políbila ho. „Ale vlkodlaci a lovci…“ začala jsem. „Jsou odvěcí nepřátelé… Vy nás lovíte a zabíjíte, a my vám děláme to samé.“

„A proto nemůžeme být spolu?“ zeptal se mě. Já mlčela. „Nemůžeš se rozhodovat na základě nějaké teorie.“ Položila jsem ruku na jeho šíji. „Co chceš ty?“ zeptal se.

Místo odpovědi jsem se k němu přitáhla a políbila ho. Mírně mě nadzvedl do vzduchu a jemně položil naznak. Hladil mi boky, já mu čechrala vlasy. Přitiskla jsem si jeho tvář na prsa. Pevně mě objal kolem pasu. „Tvoje noha,“ vzpomněl si a chtěl se zvednout. Chytla jsem mu obličej do dlaní a přitáhla ho blíž ke svým rtům. Mírně se odtáhl. „Zanítí se ti to.“

Zvedla jsem zraněnou nohu do vzduchu, abych se na ni podívala, když jsem poznala, že se pomalu, ale opravdu pomalu zaceluje, tak jsem ji propletla s Johnovýma nohama a jeho si přitáhla blíž. „Miluji tě,“ zašeptali jsme současně. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Polibky měsíce - Kapitola čtvrtá:

2. zelva přispěvatel
19.12.2013 [21:07]

zelvaTy to přeci znáš EmoticonKdy dopíšeš vlkodlaka???

1. Tessi přispěvatel
18.12.2013 [12:02]

TessiKrása ^_^

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!