Pod křídly andělů - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Vybírání svatebních šatů a další výhružka.

03.08.2017 (10:00) • Kathleena • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 801×

Když si Amy vyzkoušela snad tři tucty šatů, v kterých se musela pokaždé ukázat Ashley, jež je zhodnotila svým kritickým okem a téměř vždycky záporně zavrtěla hlavou, měla toho Amy akorát dost. Vycházejíc z kabinky v hedvábných minišatech perleťové barvy značky Gucci, nasupeně si založila ruce v bok a probodla tmavovlásku pohledem, který víc než jasně říkal, co si o ní myslí.

Ashley už začínala nesouhlasně vrtět hlavou ze strany na stranu, ale než stihla spustit svůj sáhodlouhý výklad o tom, co je i na těchto šatech špatně, zatla jí Amy tipec.

„Milá Ashley,“ pronikavě se jí zadívala do očí, při čemž lehce podupávala pravou nohou v černé lodičce na vysokém podpatku, aby svým slovům dodala patřičnou váhu, „kdy konečně pochopíš, jak neskutečně mě otravuje navlékat na sebe to nepřeberné množství šatů, abys mi pak zase řekla, jak jsou příšerné a jak mi nesedí? Uvědom si laskavě, že nejsem tvoje panenka, kterou můžeš oblékat do jednoho kusu hadru za druhým, ale samostatně myslící člověk, který toho má právě dost.“ Ashley se zatvářila šokovaně a Amy ten pohled na chvíli tak pobavil, že měla co dělat, aby si udržela vážnou tvář. „Pokud si dobře pamatuju, vytáhla jsi mě sem proto, abych ti pomohla vybrat svatební šaty, ale zatím už tři hodiny trčíme ve zkušebních kabinkách a do oddělení se svatebními šaty jsme se ještě nedostaly,“ dokončila svou řeč a bojovně vystrčila bradu. Čekala, že na ni kamarádka spustí spršku nadávek, ale k jejím uším nedoléhalo nic než hrobové ticho.

Ashley koukala jako vyoraná myš. Zřejmě není zvyklá, aby ji někdo takhle utnul v její vášni, pomyslela si Amy.

Z vedlejší uličky se vynořila Ruby s náručí plnou kabelek různých barev i tvarů a už si to mířila k oběma dívkám. Jakmile si všimla Ashley, že tam stojí jako opařená, zastavila se v pohybu. „Stalo se něco?“ zeptala se s obavou v hlase a kmitala pohledem z jedné dívky na druhou.

Ashley připomínala solný sloup a nepřítomně zírala do prostoru. Amy už to nepřipadalo vtipné a nepříjemně se ošila. Ruby jí zamávala rukou před očima a zeptala se, jestli je v pořádku, ale tmavovláska tam jen stála s nicneříkajícím obličejem a naprázdno třeštila zrak.

„Dobře,“ řekla po hodné chvíli Ashley, ignorujíc Rubyinu předešlou otázku, „tak jdeme vybrat ty svatební šaty.“ S kamennou tváří, jakou u ní Amy dosud neviděla, se jako ve snách otočila a odešla.

Amy nechápala její chování. Opravdu ji ta výtka tak rozhodila? Začínala se cítit provinile - možná byla zbytečně až moc protivná. Zamračeně se podívala na Ruby, která jen pokrčila rameny a vydala se za kamarádkou. Ani ona tomu nerozuměla.

***

Ashley proplouvala mezi stojany se svatebními šaty a na její večně veselé tváři nebylo tentokrát po úsměvu ani památky. Se rty staženými do tenké linky se u jednoho stojanu zastavila a chvíli si prohlížela krajkový korzet s perličkami a úzkou sukní splývající až k zemi. Natáhla ruku a konečky prstů ty drobné kuličky pohladila. Pak ale zkrabatila čelo a obrátila se k dalším šatům.

Amy si o ni začínala dělat starosti. Myslela, že Ashley není z lidí, kteří se snadno urazí. Snad jsem toho tolik neřekla, pomyslela si Amy. Už to nemohla vydržet a rozešla se k ní.

„Ashley,“ oslovila ji pomalu. Dívka se na ni podívala pohledem, z něhož se nedalo nic vyčíst. „Jestli jsem se tě nějak dotkla, tak se omlouvám. Nemyslela jsem to zle,“ sypala si popel na hlavu Amy.

„Ne, to je v pořádku, jen...“ začala konečně Ashley, ale opět se odmlčela a očima skenovala podlahu.

„Ano?“

„Jen jsi mi připomněla jednu situaci s mámou,“ dostala ze sebe.

Amy se v obličeji odrazilo pochopení. „Ryan mi říkal, že vaši rodiče...“ nechala zbytek věty vyznít do ticha.

Ashley přikývla. „Jednou, když máma ještě žila, měla jít na pracovní večírek. Potřebovala nějaké pěkné šaty, a tak jsme vyrazily na nákupy. Taky nakupování nesnášela, stejně jako ty,“ smutně se usmála na Amy, která jí úsměv oplatila, „vlastně ani nevím, po kom jsem tu nakupovací vášeň zdědila,“ jen tak mimoděk odbočila od tématu, ale hned zase pokračovala. „Taky jsme jely do tohohle obchodu. Nosila jsem jí jedny šaty za druhými a taky ji nutila, aby si to všechno vyzkoušela. Asi po hodině ji to přestalo bavit a řekla mi něco podobného jako ty. Vzpomínám si, že prohodila něco o tom, že mi koupí panenku, kterou si budu moct převlékat podle libosti a nebudu s tím muset nikoho otravovat. Tenkrát jsem se tomu smála, ale dnes jsi mi ji připomněla a mně došlo, jak moc mi chybí. Jak mi bude chybět na svatbě a...“ nedokončila větu a hořce se rozplakala.

Amy se při jejích slovech neubránila vzpomínkám na své rodiče. I jí se v koutku oka zaleskla slza. „Taky mi umřeli rodiče,“ pronesla do ticha přehlušovaného Ashleyinými vzlyky.

„Vážně?“ zvedla Ashley hlavu z dlaní. „Jak?“

„Autonehoda. Já i moje sestra jsme zůstaly samy.“

„Kde je tvoje sestra teď?“ Ashley se pozvolna uklidňovala. Otřela si oči hřbetem ruky.

„V dětském domově v Portlandu. Včera jsme ji byli s Ryanem navštívit.“

„To mě mrzí,“ Ashley soucitně stiskla kamarádce rameno.

„Mě taky.“ Chvíli na sebe hleděly a obě se utápěly v bolestných myšlenkách na své nejbližší, kteří je předčasně opustili.

„Ehm, nechci vás rušit, dámy, ale asi bysme vážně měly jít na ty šaty,“ prolomila ticho Ruby, která se vynořila z jedné z uliček.

„Jasně,“ řekla Ashley, „tak jdeme na to.“

***

„Ty jsou naprosto dokonalé,“ rozplývala se zasněně Ruby a s úsměvem od ucha k uchu a sepjatýma rukama si prohlížela kamarádku.

„To jsou ony. Přesně takové jsem chtěla,“ prohlásila konečně Ashley a s pocitem nesmírné radosti se nakrucovala před zrcadlem.

Šaty byly opravdu nádherné. Látka, z níž byly ušité, připomínala pavučinu. Korzet bez ramínek zdobily květy růží vyšité ze světle fialové krajky a stříbrné perličky. Nabíraná sukně dosahující až k podlaze s nesčetným množstvím spodniček střídala různé odstíny fialové barvy s bílou. Od pravé strany korzetu až po lem sukně vlevo se táhl stříbrný ozdobný pás s motivy drobných růžiček.

Amy si spokojeně oddychla. Ashley konečně našla ty pravé. „Tak a teď bychom konečně mohly jet domů,“ řekla a už se zvedala z křesílka před zkušebními kabinkami.

Ashley ji zastavila zvednutou paží. „Tak moment,“ přistoupila blíž a medově se usmála, „Amy, nechceš si taky zkusit nějaké šaty?“

„Na to zapomeň, mám toho akorát dost,“ pokusila se ji zarazit Amy dokud to ještě šlo, ale Ashley si nedala říct. Nasadila výraz smutného štěňátka.

Amy ji několik vteřin sledovala s pažemi založenými na prsou, ale pak roztála. „Tak dobře,“ rozhodila bezmocně ruce, „ale pak už mi dáš konečně pokoj.“ Nasupeně popadla ze stojanu první šaty, které jí přišly pod ruku, a zalezla do kabinky.

„Jasně, že ti dám pokoj,“ zavolala za ní Ashley. „Ale až potom, co vybereme boty a kytici,“ dodala pro sebe se zlomyslným úsměvem.

***

Amy se dívala na svůj odraz v zrcadle a musela uznat, že jí to opravdu sluší. Měla na sobě bílé splývavé šaty s širokým výstřihem do V, krajkovými zády a dlouhými rukávy, které byly na konci lehce rozšířené. Jednoduchý střih krásně zvýrazňoval její štíhlou postavu. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása.

Najednou si vzpomněla na Ryanovu nabídku a napadlo ji, jaké by to bylo, kdyby se vdávala ona. Vždycky si přála svatbu v zahradě plné barevných květin. Ve vzduchu by se mísila vůně ibišku a levandule a ona by kráčela uličkou zasypanou okvětními lístky bílých růží. U oltáře by na ni čekal on. V černém obleku s mírně rozcuchanými vlasy. Jeho blankytně modré oči by se na ni už z dálky smály odrážejíc všechnu lásku. On, Ryan.

Z myšlenek ji vytrhlo energické zaklepání na dveře. „Amy, co tam tak dlouho děláš? Usnula jsi, nebo co?“ Amy si představila, jak Ashley nedočkavě přechází přede dveřmi jako šelma číhající na svou kořist. Při té představě se v duchu zasmála. Pak jen protočila oči a odhrnula závěs.

„Myslela jsem, že... páni,“ začala něco drmolit Ashley. „Sluší ti to, vážně,“ usmála se a s jiskřičkami v očích, které nevěstily nic dobrého, pozorovala kamarádčin odraz v zrcadle. „Nechceš se taky vdávat?“

Amy po ní střelila neurčitým pohledem.

„To byl vtip,“ bránila se okamžitě dívka.

„Co říkáte tomuhle, dámy?“ ozvalo se z vedlejší kabinky. Ruby se otočila kolem své osy - ani ona nezahálela. Kolem boků jí vlála sukně z třpytivé látky a její štíhlou postavu dokonale kopíroval saténový korzet.

„Nádhera,“ zazubila se Ashley.

***

Po dlouhém pobíhání po obchodním domě dívky vybraly boty ladící s barvou šatů, které byly podle Ashleyiných slov nejkrásnější na světě, a k tomu si nechaly navázat kytici bílých lilií. Samozřejmě nezapomněly ani na šaty pro družičky, za které si Ashley pochopitelně vybrala Amy a Ruby.

Když s plnýma rukama konečně opustily budovu a zamířily k Ashleyině autu, Amy se nesmírně ulevilo. Měla pocit, že je za celý den unavenější, než když nedávno ležela v nemocničním pokoji.

Ashley napěchovala auto až po strop všemožnými balíčky, taškami a vaky s oblečením a zasedla na místo řidiče. Nastartovala motor a stříbrné BMW se pomalu rozjelo.

Cesta do Ryanova domu probíhala v tichosti. Ashley si pobrukovala nějakou písničku, Ruby se zabývala důkladným pilováním nalomeného nehtu a Amy měla čas na přemýšlení.

Stále znovu se v mysli vracela k podivnému anonymu ze včerejšího odpoledne. Marně si lámala hlavu s tím, kdo ho mohl poslat, kdo by měl důvod jí vyhrožovat. Nenapadala ji jediná rozumná odpověď. Nebo co když má Ryan pravdu a někdo ji chtěl jen bezdůvodně vystrašit? Ale proč? Připadalo jí, že v jejím životě nedává smysl vůbec nic.

Bezradně si povzdychla a dál se věnovala sledování bezbarvých budov z okna.

Čas strávený v autě uběhl nečekaně rychle. Netrvalo dlouho a Ashley parkovala před bílou vilkou tyčící se uprostřed květinové zahrady.

Amy si vystoupila držíc v rukou několik papírových tašek se šaty, které jí vnutila Ashley. Ta kamarádce věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů a se slovy, že ještě musí odvést domů Ruby a že se brzy uvidí, odjela pryč.

Amy se za nimi chvilku dívala a pak své kroky obrátila k domu. Už z dálky viděla, že před vstupní brankou něco leží na zemi. Zachmuřila se a trochu zrychlila krok. Když došla blíž, spatřila obyčejnou kartonovou krabici. Na víku se skvěly iniciály A. C. psané černým fixem.

Zběsilý tlukot srdce pocítila až v krku. Další výhružka, problesklo jí hlavou okamžitě. Hned si vzpomněla na film, který kdysi viděla v televizi, a v němž hlavní hrdinka též dostávala nechtěné dárky.

Tašky s oblečením položila na zem, zhluboka se nadechla a roztřesenými prsty opatrně nadzvedla víko krabice.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování