OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po stopách strachu-I.-Tommy Hill

05.08.2009 (09:23) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 988×

„Kdy už tam budeme?“

„Brzo.“

„Mám hlad.“

„Všichni mají hlad, Summer.“ připojil jsem se do konverzace a postřehnul jsem jen úšklebek, který mi Summer věnovala a mámin vyčítavý pohled ve zpětném zrcátku.

„Jeanette, dej pozor na cestu!“ chytne táta zbrkle volant a auto sebou na silnici kličkuje jako myška.

„Jsem nervózní.“ řekne tichým hlasem máma a soustředěně přemýšlí o tom kdy jak zařadit.

„Z čeho? O nic nejde, když se ti to nebude líbit, podíváme se prostě jinde.“ řekne táta a mile se na mámu usměje.

„Já fakt nevím co vy dva čekáte, za takovou cenu to bude spíš nějaká maringotka a ne prostornej barák.“ řeknu otráveně a dál pozoruju ubíhající krajinu kolem. Přijde mi jako bychom snad jezdili celou tu hodinu pořád po stejné trase. Jen samé louky, lesy a žádné město, kde bychom se mohli najíst. Nechápu ani, proč nás rodiče berou s sebou. Jako by jim záleželo na názoru jejich dvou pubertálních dětí.

„Nebuď drzoun!“ sykne na mě táta a ucítím jen pohlavek, když se ale otočím, vidím smějící se sestru vedle mě. Nesnáším, když mě takhle pořád fackuje, ona se snad vyžívá v tom, když mě může naštvat.

„Víte vy vůbec kde jsme? Kolem téhle značky sme už jednou jeli.“ směju se a odrhnu si vlasy z obličeje.

„Samozřejmě že víme kde jsme.“ řekne máma rozhodně, ale já na její tváři poznám, když je nervózní.

„Kde?“ ozve se sestra a vystrčí hlavu z okýnka a mává na kluky v kabrioletu, kteří nás zrovna předjížděli.

„Summer!“ leknu se a hbitě ji chytnu za boky, aby nevypadla. „Ty jsi se snad zbláznila.“

„Nejsem malá.“ odstrčí mě od sebe, sedne si zpátky na sedačku a z mikiny vyndá balíček žvýkaček a nejmíň polovinu si jich nasype do pusy.

„Dej mi.“ udělám smutný pohled, ale Summer na mě jen vystrčí jazyk. „Ať už jsme tam.“ řeknu zoufalým tónem a schovám hlavu do dlaní.

„Paule, není to už ono?“ zadívá se máma na ukazatele po pravé straně silnice a než táta stačí jakkoli něco říct, máma prudce zatočí a vydává se do strmého kopce, kde se na jeho vrcholku konečně objeví ten nejlepší nápis: SILVERBERG. Konečně!

„Joel říkal že to mělo být někde na okraji vesnice a blízko k lesu. To znamená, že to musí být někde tam.“ ukázal prstem táta a máma opět okamžitě prudce zabočila, až sme se všichni praštili o sklo.

„Au! Do toho příštího domu už s vámi nejedu.“ chytí se za hlavu Summer a dá vztekle ruce křížem.

„Třeba tenhle dům bude ten ‚Dům snů‘“ otočí se na nás s úsměvem táta a já jen protočím oči. Já o žádný ‚Dům snů‘ nestojím, nechci se nikam stěhovat pryč ze Sacramenta, tam je můj domov.

„A jsme tu.“ zastaví hrdě máma a snaží se vystoupit z auta, ale její váha jí to moc nedovoluje. „Pomůžu ti.“ rychle vystoupím a otevřu jí dveře.

„Díky, Tommy.“ usměje se na mě máma a chytne se mě za paži.

„Nechápu, proč chceš ještě teď sedat za volant. Vždyť ty porodíš za jízdy.“ směje se sestra a uhladí si vlasy. Máma se tomu jen pousměje a na malý okamžik se chytí za břicho.

„Paní Hillová, je vám dobře?“ přispěchá k ní ten otravný a úlisný agent z realitní kanceláře.

„Joeli, rád vás vidím.“ podá mu můj táta ruku na přivítanou.

„Už jsem se začínal strachovat že nedorazíte.“ usměje se podlézavě a podepře mámě ruku do schodů.

„Dům vypadá krásně a zachovale, jak je možné že ho prodáváte za tak levnou cenu?“ otočí se táta na Joela, ale ten se jen mlčky pousměje a otevírá vchodové dveře.

„Až po vás slečno.“ nechá Summer vstoupit, zatímco mě pustí dveře přímo do obličeje.

„K čertu!“ chytím se za nos a vstoupím dovnitř. Když se ale rozhlédnu uvnitř, úplně se mi zatají dech. Stejně jako ostatním. Stáli jsme v obrovské místnosti  s krbem u stěny a točitým schodištěm do dalšího patra.

„Krása.“ pohladí matka rám krbu.

„Ano, předchozí majitelé si to tu útulně zařídili. Měli zde i vcelku moderně zařízené bydlení.“ řekne Joel a uhladí si své nagelované vlasy.

„Ta kuchyně!“ slyším tátu, když ho vidím jak nahlíží do další místnosti. „Jeanette, tady na té lince by se ti skvěle vařilo.“ směje se táta, ale tomu já nepřikládám pozornost. Jdu se sám porozhlédnout po domě. Všechny místnosti vypadají skoro stejně. Stejně rudé stěny a stejné dřevěné parkety.

„Není to nic moc.“ řeknu si sám pro sebe v domnění, že jsem v místnosti sám.

„Blázníš? Vypadá to tu nádherně.“ ozve se za mnou Summer. „Podívej ten lustr.“ zadívá se na obrovský skleněný lustr na stropě.

„Tobě by se tu líbilo? Tobě by nechyběl náš společný pokoj u nás doma?“ řeknu trochu uraženým tónem a poškrábnu se na bradě, na které mi strniště lechtá prsty. Summer se na mě zvláštně podívá.

„Víš že se musíme přestěhovat.“ řekne smutným tónem a něžně si pohrává s hedvábnými záclonami. „Musíme naše podpořit. Nejspíš jiné východisko nenašli.“ řekne vážně a zadívá se na mě těma blankytně modrýma očima, které nás oba spojují a podle kterých každý pozná, že jsme sourozenci.

„Tak tady jste.“ přijdou za námi máma s tátou a Joel. „Prohlédli jste si dům? Jaké máte dojmy?“ obrátí se na nás Joel a já jen pokrčím rameny.

„Je to tu krásné.“ usměje se Summer a mrkne na mámu.

„Ptali jsme se na detaily. Zdá se mi tenhle dům jako dosti výhodná koupě. Musí být mnoho zájemců.“ řekne přesvědčeně táta, ale Joel jen zakroutí hlavou.

„Vlastně jste první, kdo se o tento dům uchází od doby kdy se odstěhovali poslední majitelé.“ řekne Joel a rodiče se zatváří velmi překvapeně.

„Kdy se odstěhovali?“ zeptají se všichni skupinově.

„Před půl rokem. Každopádně vydrželi tu nejdéle ze všech majitelů, kromě těch původních, kteří dům postavili.“ řekne Joel s vážnou tváří, což u něj není moc obvyklé, protože vždy se přitrouble usmívá.

„Že by tu snad strašilo?“ začnu se smát a opřu se o zeď.

„Říká se, že dům je prokletý.“ usmívá se Joel. „Ale věřili byste báchorkám místních drben?“

Táta zakroutí hlavou a začne se smát. „Tohle je každopádně první dům, ze všech těch příšerně předražených, které jste nám už ukazoval, o kterém bychom byli schopni vážně uvažovat. Na duchy my nevěříme.“ řekne táta rozhodně a přehodí mámě ruku kolem ramen. „Navíc… měli bychom si s rozhodováním pospíšit, aby se malá narodila do nového.“ políbí táta mámu na tvář.

„To jistě. Můžete si celý dům ještě prohlédnout jak je vám libo a pokud máte ještě nějaké otázky, prosím, ptejte se.“ zašklebí se Joel a naši horlivě přitakávají.

„Děkujeme.“ řeknou a všichni se rozprostřou po domě.

„Tebe to tu moc nezajímá, viď?“ přijde ke mně sestra, čímž mě vyleká. Opřený o auto jsem kouřil svou poslední cigaretu, kterou jsem sebou měl.

„Ne.“ začal jsem se smát a vyfouknul jsem kouř z pusy.

„Víš že to máma nemá ráda.“ řekne Summer přísně a sebere mi cigaretu z ruky a důkladně ji zašlápne.

„Sakra, byla moje poslední!“ začnu nadávat.

„To je dobře. S takovou budeš mít tu svoji krásnou blonďatou tvářičku samou vrásku.“ začne se Summer smát.

„No v tom případě ty si toho musela nakouřit deset balíčků denně. Tady máš takovou velikánskou vrásku.“ nahnu se k ní a předstírám že studuji její imaginární vrásku na čele.

„Vtipálku!“ strčí do mě Summer naoko naštvaně. „Co tam uvnitř ti naši pořád dělaj?“ řekne po pár minutách ticha netrpělivě. Vždy když se mračí, vypadá přesně jako táta.Černé havraní vlasy zdědila po něm, ale světle modré oči, ty máme oba po mámě. Na to, že jsme dvojčata, si moc podobní nejsme a často si lidé myslí, že mně už je minimálně dvacet a jí něco málo přes patnáct, což ji neskutečně štve, protože se vždy snaží chovat dospěle. To já nedokážu. Nedokázal bych být jako ona. Za každé situace si vědět rady a zachovat chladnou hlavu a přesto ji za to nesmírně obdivuji. Je to přeci moje ségra, která mě vždycky podržela, svýho o deset minut mladšího brášku.

„Děkuji Vám za všechno.“ potřese si ještě táta rukou s Joelem, když vyjdou z domu. Ten jen poslušně kývne hlavou a políbí mámě ruku.

„Jedeme už zpátky?“ zeptám se nadšeně, protože tři čtvrtě hodiny strávených tady mi stačilo.

„Nezapomeň, že zítra se jedeme podívat ještě na jeden dům, synku.“ řekne táta posměšně, stejně jako Summer si ze mě rád utahuje. Ale mám ho rád...

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po stopách strachu-I.-Tommy Hill: