OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Persona non grata - 2

18.09.2015 (10:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 975×

2.

Zatímco jsem poslouchala vzdalující se kroky za dveřmi, měla jsem sto chutí toho maníka sejmout. Zakroutit mu krkem, useknout mu ruce, přivázat ho na koleje a počkat si, až pojede vlak.

Za muffiny! Za tetu Madie! Za tuhle planetu!

Aniž ze mě spustil oči, opřel se ramenem o zeď a začal si pomalu zapínat košili. Knoflíček po knoflíčku.

Nějak se mi nepodařilo spustit SVOJE oči z JEHO košile.

„Jsem Ruben,“ zahlásil a odkašlal si.  

Bylo mi úplně putna, jak se jmenoval, kde bydlel a jaké měl dětství. Bylo by mi úplně putna, kdyby teď přede mnou dostal záchvat a zhroutil se k zemi.

„Je mi úplně jedno, jak se jmenuješ! Jak jsi mohl?“ vystartovala jsem a naklonila se k němu s úmyslem poukázat na jeho nedostatky, které si zjevně neuvědomoval. „Je to teta Madie! Moje teta Madie! Znám ji od dětství! Víš, co jsi provedl? Je vdaná! Má dva dospělý sny! Je to…“

„Kdes byla celou dobu? A nekecej, že ses nedívala!“ přerušil mě s naprostým klidem. Nasucho jsem polkla, protože to přesně jsem měla v úmyslu předstírat.

Přece nebudu za šmíráka! To radši smrt!

„Dovoluju si tě upozornit, že to byla právě ona, TA tvoje teta Madie, kdo se na mě vrhnul,“ pokračoval. „Byla to STEJNÁ teta Madie, která se kolem mě točila celej večer s muffinama, a když zjistila, že je nežeru, nabídla něco jinýho. Já jsem v tom nevinně!“

Tak on v tom byl nevinně?

Určitě lhal. Byl to bazilišek, liška podšitá. Nevěřila jsem mu ani slovo, přestože mě tetin přístup přesvědčil o opaku. Odmítala jsem uvěřit i vlastním vzpomínkám. Určitě jsem si všechno jen špatně vyložila. Musel to nějak na tetu nastražit. Určitě na ni číhal, aby ji pak svedl.

Třeba jí ty muffiny cpal celej večer on, a když mu řekla, že je nežere, tak jí nabídnul něco jinýho! Sebe! A mám tě, odpůrče muffinů!

S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem právě v hlavě vypotila tu největší pitomost ve svém životě. Snažila jsem si celou situaci představit, ale jediné, co se dostavilo, bylo tetino polonahé tělo hopsající tady na antimuffiňákovi a chrochtající nad jeho fyzickými přednostmi.

„Nemysli si, že se z toho vykroutíš!“ upozornila jsem ho a sledovala, jak se dál oblíká, aniž by měl alespoň trochu studu. V klidu si rozepnul kalhoty a ještě s větším klidem do nich začal zastrkovat košili. Dokonce mi ukázal o boxerky!

Na který jsem samozřejmě vůbec nebyla zvědavá!

Jako bych tu vůbec nebyla.

Pak si se stejným klidem začal vázat motýlka a prohrabovat hnědé vlasy. Krátce pohlédl do skleněné tabule okna a naprosto v klidu se dával do pucu, zjevně se připravující na návrat mezi hosty.

Ten chlap si vůbec neuvědomoval, čeho se dopustil!

„A co chceš dělat?“ vydechl, stále se prohrabující ve vlasech, kterým věnoval největší pozornost. Byl to povrchní snob, stejně jako Scott! „Budu za trest tejden hrabat listí na zahradě?“

„Tobě to přijde vtipný?“ vyjekla jsem pobouřeně.

Aniž si přestal upravovat vlasy a vzhlížet se v okně, rozkecal se. „Tak ty budeš moralizovat? Ty seš ségra Chloe, Scottovy snoubenky, že jo? Kitty ti říkaj. Benjamínek rodiny. Ta mladší. Hodná, slušná holka. Děláš radost rodičům. Taková puťka.“

Tak tenhle popis si mohl odpustit. Prostě jsem byla slušně vychovaná, a tím bych to zakončila.

Na rozdíl tady od pana Rubíka!

„Abys byl…“

Víc se mi nepodařilo říct.

A to jsem měla v plánu předvést dokonalý monolog!

Dveře se znovu rozlétly a do pokoje kdosi vběhl. Oba jsme okamžitě zapadli za závěsy a čekali, až se bouře přežene. Vypadalo to, že Scottova pracovna byla celkem rušné místo. Na to, že to byl jeho soukromý koutek, si sem každý chodil, jak chtěl. Zaslechla jsem několik spěšných kroků, klepání prstů o stůl, hlasité výdech a i nádechy, jako by se dotyčný chystal k hloubkovému ponoru.

„Já se na to vyseru!“ ozval se hlas mého budoucího švagra.

Scott sral?

Scott rozhodně nesral! Nějakou dobu jsem si byla jistá, že Bishopovi nemají ani záchod, protože v tak čistém a uklizeném domě se jednoduše nemohla nacházet místnůstka největší potřeby.

Jak k takovýmu slovu přišel? Nevysvětlil si ho špatně?

Tohle bylo poprvé, co jsem Scotta slyšela mluvit sprostě. A vypadlo to z něho zcela přirozeně, bez předchozích příprav, jako by takhle mluvil každý den. Ale ne před mojí sestrou. Kdyby takové slovo bylo proneseno v její blízkosti, tak by se posrala s určitostí.

A doslovně!

Naštěstí Scott znal svoji pracovnu poslepu, takže nepotřeboval světlo. S přemáhajícím smíchem o úvahách o své sestře jsem ještě chvíli poslouchala několik nezařaditelných zvuků, než se dveře konečně zavřely. Opatrně jsem vykoukla zpod závěsu a podívala se na stůl.

Album bylo fuč!

Nejdřív jsem si málem kecla na zadek, než se mi podařilo nějak vzpamatovat, a pak vystartovala ke stolu. Dočista jsem zapomněla na nedokončenou diskusi o lidském chování a jeho dopadech na okolí. Vystartovala jsem a hned se při prvním kroku málem přerazila o Scottův pamětní peršan.

„Sakra!“ zasyčela jsem s narůstající hysterií, když se mi konečně podařilo doběhnout ke stolu, a začala pátrat po albu.

Přestože jsem poctivě otevírala všechny šuplíky a čuměla pod každou hromádku, bylo to více než jisté. Scott si ho odnesl s sebou. V hlavě mi to začalo šrotovat.

Byly tam ty fotky? Přehlédla jsem je? Našel je Scott, vyndal je a teď je měl někde v kapse? Měla bych jít dolů a album jim sebrat? Měla bych se tu zhroutit a bulet? Měla bych si nechat zavolat doktora? Měla bych se jít oběsit? Co mám, sakra, dělat?

„Sakra?“ ozvalo se za mnou posměšně. „Myslím, že tahle situace vyžaduje slova jako: do hajzlu, do prdele…“

„Cože? Tady nebudu poslouchat nějakýho utěšovatele tet! Co ty o tom víš?“ soptila jsem a znovu prohlížela stůl, i když jsem věděla, že je to naprosto zbytečné. Byla jsem v háji. Odrovnaná.

Odslušnělá!

A mohl za to Kyle!

Cosi spadlo na zem a já se narovnala. Jen dva kroky ode mě se ve tmě na zemi leskla placatka ve tvaru kanystru.

Jo, ten tvar byl průšvih! Dost mě to k něčemu předurčovalo!

Jak jsem poletovala kolem stolu, nějak se mi podařilo zapomenout, co mám pod sukní. S hrůzou jsem se dívala na stříbrný důkaz mého poklesku. A nebyla jsem sama. Sotva jsem vykročila, už se k ní shýbal a bral ji do těch svých nenasytných pazour.

„To je mi ale osobitý tvar!“ zhodnotil mou záchranu před zásnubní hostinou.

Přesně jsem věděla, jaký slaďáky se tu dneska večer budou rozlejvat, a tak jsem si přitáhla vlastní zásoby.

„Copak je asi uvnitř?“ Muffinový červotoč si položil nahlas otázku, zatímco mě s pobavením sledoval. Pak párkrát placatkou zatřepal. Ozvalo se zlověstné žbluňkání. „Že by nízkotučné mléko pro HelloKitty?“ Pomalu ji odšrouboval a ochutnal. „Aááá, whisky! Old Smuggler! Na to, že seš tak mladá, je to dobrá volba!“

„Dík, od tebe si takový lichotky fakt cením,“ ucedila jsem sarkasticky a bezmocně sledovala, jak mi huntuje zásoby.

Asi by mě mělo nejvíc rozlítit moje odhalení, když jsem si dovolila na zásnubní hostinu, které se bude účastnit půlka města, tahat placatku s whisky.

Jenomže mě nejvíc vytočilo, že mi vyzunknul zásoby na víkend! Kde si načepuju další, když u nás doma byl alkohol tabu? Ten chlap mě jednoduše okradl. Nejdřív o muffiny, teď o Pašeráčka!

„Dej to sem!“ vybafla jsem a rukou máchla ke zločinci.

Uskočil stranou a placatku schoval za záda.

Jak malej! To se mám tady s ním o to přetahovat?

Když viděl, že na něj nedosáhnu, zvedl ruku s placatkou…

Ten kanystřík fakt vypadal blbě! Vyloženě řval, že se někdo (JÁ) potřebuje natankovat!

… vysoko nad hlavu a zase s ní zatřepal. „Tak HelloKitty má kecy na moje chování a přitom tady potají nasává rovnou z kanystru? Naše slušná holčička má tajemství!“ Po posledních slovech si přiložil prst na rty a udělal hlasité psssssst.

A hodně dlouhý!

Netušila jsem, co říct.

Ono taky nebylo co!

„Kolik že ti to je? Dvacet, dvacet dva?“ hádal. „Vypadá to, že Pašerák ti už nějakou dobu slouží, když máš vlastní placatku!“

„Pořád lepší si potají upít, než ojíždět tety cizích lidí na zásnubních večírcích svých společníků!“ zasyčela jsem. „Že se nestydíš!“

No, tak poslední větu jsem si mohla odpustit. Za chvíli začnu mít proslovy jako moje máma.

A já rozhodně nechtěla být jako moje máma. Rozhodně jsem nechtěla skončit stížnostmi při večeři, jakou hanebnost jsem viděla dnes na ulici a co se dělo v dámském spolku.

„By mě zajímalo, co vaše rodina probírá u večeře!“ zachechtal se. „Že by hříchy tohoto maloměsta, které potřebujete zbavit hříšníků?“

Nevím proč, ale ohlédla jsem se za sebe, jako bych tam měla vidět tabuli se svými myšlenkami.

To ho to jen tak napadlo? Nebo byla naše rodina tak průhledná?

„A proč bych se měl stydět?“ pokračoval, zatímco já se hrozila, co ještě jiného o naší rodině ví a co mi vmete do tváře. „Tvoje teta rozhodně není hodná ženuška, celoživotně věrná svýmu manželovi. Má naběháno víc než já, což už je co říct! A propó… abych nezapomněl, když jsme u té morálky. Co jsi tak urputně hledala na tom stole?“

Drze mě obešel a dokonce odstrčil…

Aniž mi vrátil můj kanystřík se zlatavou manou!

… aby se dostal ke stolu. Jednou ho obešel, otevřel pár šuplíků a nakonec začal předstírat, že usilovně přemýšlí.

„Co by to to tak… Počkat!“ Ukazováček málem zabodnul do stropu, jak moc se snažil poukázat na svůj objev. „Chybí album! Tvoje album! Takový to s tou vaničkou, culíkama, pusou od čokolády a… kačenkama.“

Už jsem si nakračovala, že ho od stolu odstrčím, když jsem ztuhla uprostřed kroku. Jakmile bylo vysloveno slovo, které mě pronásledovalo celý den, jeho dlaně se připlácly na tváře a rty vykroužily pobouřené o.

Usilovně jsem se začala ujišťovat, že je to náhoda a nějaká z těch fotek z dětství byla taky s kačenkou. Jenomže nebyla.

V dětství jsem nebyla zrovna kačenkovskej typ! Tohle se dostavilo až v dospělosti! Tak trochu jsem zastydla a opožděně začala dohánět to, co jsem v dětství prošvihla.

Takhle to aspoň mohlo působit.

„Káč! Káč!“ provokoval a zkřížil ruce na hrudi.  

V hlavě mi to opět začalo šrotovat.

Prohlížel si to album sám, nebo se Scottem? Objevili ty fotky dohromady a pak tady u nich dostávali záchvaty smíchu, nebo se tenhle vyvrhel k tomu dostal sám? Šacoval tam, kde neměl, stejně jako se před chvílí narval tam, kam taky neměl?

„Kdo to má?“ položila jsem záměrně neúplnou otázku v marné naději, že se mýlím a že tu nevedeme řeč o stejných kačenkách.

Smůla.

„Kdo myslíš?“ odpověděl otázkou.

On!

„Ví o tom ještě někdo jinej?“ Proč se mi, sakra, tak klepal ten hlas!

Pomalu zavrtěl hlavou a posadil se na kraj stolu. „Jen já,“ zašeptal. Moc se mi tímhle ujištěním ale neulevilo. „Respektuju cizí tajemství. Doslova k němu mám úctu!“

„To bude asi jediná úcta, který seš schopnej!“ utrousila jsem a očima sjížděla jeho tělo. Pátrala jsem, kde by ty fotky mohl mít. Pak bych po něm skočila, nakopala ho a fotky mu zabavila. A bylo by to.

„Rád bych si myslel, že obdivuješ moje tělo, ale mám takový pocit, že ty fotky hledáš,“ vrtěl hlavou nad mým počínáním. „Kitty, Kitty, přece je nebudu nosit s sebou! Mohly by mi vypadnout…“

Přesně jsem věděla, při jaké příležitosti by k tomu došlo.

A pomoc starému člověku přejít přes přechod by to nebylo.

„… a tvé tajemství by bylo odhaleno! A to by přece maminčina holčička nechtěla, že?“ Znovu se podíval na stříbrný kanystřík…

Teď už napůl vychlastanej!

… a pak ho po mně hodil. Jen tak tak jsem ho chytla a ovládla potřebu do sebe kopnout to, co tam po tomhle břídilovi zbylo.

„A předpokládám, že maminka neví ani o týhle neřesti, co?“

Najednou mu zablýskalo v očích a mně připadalo, že jsem na okamžik uviděla malou žárovku nad jeho hlavou, která se na chvíli rozsvítila.

Prznitel tet dostal nápad!

„Co by asi udělala při pohledu na ty fotky?“ přemýšlel nahlas.

„Tak na to ani nemysli!“ zasyčela jsem výhružně, i když jsem si byla jistá, že se mu při pohledu na mě určitě nerozklepala kolena.

Jak se mi tohle stalo? Jen na chvíli jsem vlezla do Scottovy pracovny a můj život se úplně obrátil!

Vždycky se mi po sobě podařilo zamést stopy. Už na škole jsem to zvládala s přehledem. Jenomže na škole nebyl Rubík, na kterého jsem narazila až teď.

Proč jsem to tady s ním vůbec řešila? Měla jsem se okamžitě zpakovat a vypadnout! A ještě za sebou prásknout dveřma!

„Tak na to zapomeň!“ vyhrožovala jsem bezúspěšně. „Nebo budu práskat já!“

„A co budeš práskat?“ vysmíval se mi. „Svoji tetu? Myslíš, že mně to nějak ublíží? Styk s veřejností má ve firmě na starosti Scott. Myslíš, že tohle bude poprvý, co se něco takovýho o mně proflákne? Mně je úplně jedno, co si ostatní myslej! Ale tobě na tom záleží. Ke všemu pochybuju, že bys práskla svou TETU MADIE a odsoudila její muffiny k zatracení!“

Naprostá pravda. Musela jsem uvažovat střízlivě. V sázce byla pověst muffinů, a ty si nic takového nezasloužily.

„To máš pravdu,“ přiznala jsem vytočeně. „Ale Scott by nerad slyšel, cos dělal na jeho zásnubním večírku, nemám pravdu?“

Bezstarostný úsměv se změnil na zlostný úšklebek. Záletník se postavil a začal znepokojeně přecházet.

Cha! Scott byla ta páka!

„Musím přiznat, že tohle by Scott asi opravdu nechtěl slyšet,“ uznal. Pomalými kroky ke mně přistoupil i se sakem, které si pomalu oblékal. „V tom případě bude lepší, když si fotky nechám. Pro případ, že budeš chtít ukřižovat hříšníka.“

Tak tohle jsme nepotřebovala vůbec!

„Tak co chceš?“ vydechla jsem a zaťala ruce v pěst.

„Od malý holky, která se stydí za to, že vůbec dejchá? Nevím, ale rád se nad tím zamyslím,“ zavrněl.

Ještě chvíli mě probodával pohledem, než mě obešel a chystal se odejít.

Už měl ruce na klice, když jsem na něho zavolala: „A co s nima jako budeš dělat?“

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Třeba se nechám inspirovat.“

Dveře se otevřely a největší průšvih mého života vypadnul.

Chvíli jsem ještě čekala v pracovně, než jsem se odvážila vydat za ním. Cítila jsem se mizerně, jako bych to byla já, kdo se spustil s cizím chlapem v pokoji hostitelů. Propletla jsem se mezi hosty a snažila se objevit svou rodinu.

„Dáš si muffin, zlatíčko?“ ozval se známý hlas.

Otočila jsem se a podívala se do rozesmátého obličeje tety Madie.

To se sebrala nějak rychle na to, že ještě před několika minutama umírala na bolest hlavy. Nechtěla jít domů?

„Speciálně pro tebe jsem je polila čokoládou. Vím, jak to máš ráda,“ šveholila. Bylo mi do breku, když jsem zírala na ten čokoládový žvanec zvelebený přímo pro moje chuťové buňky. „Jsi nějaká bledá, miláčku. Stalo se něco?“ vyptávala se mě teta dál.

No, stalo! A celkem dost! Zničilas mi dětství!

Potřebovala jsem někde doplnit zásoby a upít z kanystříku. Jinak to tu nepřežiju.

Teď hned!

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Persona non grata - 2: