OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 7. kapitola - Kdo z koho

10.11.2016 (14:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1066×

Kdo z koho

Dříve či později se mi po rušnějším večeru, než bych doufala, podaří i usnout. Probouzí mě dotek brzkých slunečních paprsků na tváří. Je mi příjemné teplo, a dokonce i ležím na měkkém. Spokojeně zavrním a pomalu otevírám oči. Po pár ospalých zamrkání se mi rozjasní pohled. A já si uvědomím své umístění. Ležím Grevinovi na hrudi s paží majetnicky spokojeně poleženou na jeho boku. Trhnu sebou a okamžitě se z něj stáhnu. Až teď si všímám jeho veselého úšklebku, který celé mé konání doprovází.

„Ticho,“ syknu na něj lehce naštvaně sama na sebe. A snad i na něj, že mě z něj snad nestáhl, nebo… nebo cokoli… Tiše se usmívá a pronásleduje mě mlčky pohledem, což je ale silný komentář sám o sobě. Začínám si rozvzpomínat na včerejší dění… Ah bože… Zrudnu a svěsím tvář. „O-omlouvám se za včerejšek,“ špitnu tiše pod tíhou svého provinění.

Pousmívá se při mých slovech a prvně mlčky vstává, aby přichystal snídani. „Možná jsem volný muž, ale neberu si ženu, která zjevně není sama sebou,“ promluví klidným hlasem od ohniště, kde momentálně připravuje ohniště k novému použití. „Dal bych si, být tebou, pozor na měsíc. Dává ti víc vášně, než v tobě je,“ pronáší, když jiskřičky z jeho křesadla zapalují suchou jemnou trávu a pomocí jí i menší klacíky. Vždy mě fascinovalo, když tohle dělal… přišlo mi to jako magie… bez kouzel.

Jen na chvíli se nechávám vyrušit tím pro mě kouzelným zjevem, než se zase vzpamatuji.

„Než ve mně je?“ ohradím se s lehkým zamračením. „Co ty o tom můžeš vědět, co ve mně je,“ protestuji neohrabaně. Jsem ráda, že včerejší noci nezneužil, ale i tak se mi nelíbí myšlenka, že bych snad vášeň měla vůbec postrádat… To přece není pravda. Je to sice dávno… Ale… Ale… No vlastně… K čertu s ním!

„Jen tolik, kolik jsem poznal za několik dnů společného cestování,“ odvětí s úsměvem a vytáhne z batohu sušené jablko. „Jestli to je všechno, můžeme porovnat naše síly,“ navrhne Grevin, když se oba prohřejeme a posilníme snídaní. Zpozorním, při těch slovech.

„Amulet dolů,“ připomenu mu s úšklebkem na rtech.

„Tady se mi to nelíbí, pojďme na louku,“ pobídne a zvedá se od ohně. Společně pak odcházíme. Po celou dobu do sebe vstřebávám rozptýlenou energii z okolí.

Docházíme tedy do samotného středu louky, kde si sundávám z krku amulet. A lehce se na mě pousmívá. „Začněme,“ pobídne mě a zaujme ostražitou bojovou pózu. Krátce mu oplácím jeho úsměv, ale nenechávám se vícekrát pobízet. Ty oči… to byl jeho zdroj… Musím mu nějak zabránit je používat, ale zároveň, abych mu neublížila… Kdybych šla naplno, bylo by to snazší, ale takhle…

Kombinací vzduchu a země rozvířím kolem Grevina temný oblak prachu, písku a hlíny. Sama od něj při tom poodstupuji. Nicméně ještě předtím, než se mi však podaří docílit rychlé rotace, aby nebyl schopný vyjít, proskakuje parakotoulem mým vírem. Když rychle vstává, stačím si povšimnout, že se mu kolem očí vytváří těsné ochranné brýle ze zeleného průhledného luxinu. Sakra! zasyčím v mysli. To tak! Zvedám prudký vítr, kterým se ho snažím strhnout na zem a udržet tak na místě.

Druhou rukou se soustředím na element ohně. Jeho brýle… roztavím je. Nicméně brýle na můj podnět naprosto odmítají reagovat. Alespoň vítr plní svůj účel… částečně. Vidím, jak se jeho chodidla obalují do zeleného luxinu a splývají tak se zemí. Mračím se a poryv větru ještě zesílím. Nicméně kdybych ještě přidala… díky jeho splynutí se zemí bych mu i mohla zlomit obě nohy…  Nezesiluji tedy. Nevypadá, jako by byl však schopný vůbec soustředění, proto mě více než překvapuje, když ze země vystřelí ostré silné zelené bodce, které mě obestupují a zastaví se tak patnáct centimetrů od mého krku. Ztuhnu a ustálím vítr.

„Boj skončil,“ usměje se na mě vesele, když vítr odezní. Zamračím se na bodce a poodstoupím od nich…

„Mohla jsem ti vypálit ty tvoje zatracené oči! Mohla jsem ti zlámat nohy. Musím se omezovat!“ zasyčím na něj podrážděně ze své prohry. Nedůvěřivě pohledem zkoumám ostré bodce. Nakonec na bodec pokládám ruku a pokouším se na něj působit různými druhy magie. Po chvíli se zamračím. „Nic? Ta věc je odolná vůči prastaré magii?“ podivím se. „Hmm, dobré vědět,“ zamumlám si pro sebe.

„To bys mohla zkusit, ale teď vím, že mi půjdeš po očích. Navíc bys nebyla první, koho to napadlo. Žlutí se pokoušejí protivníka oslepit, ultrafialoví zase oči úplně vypálit. Nicméně moje magie se projevuje rychleji,“ odvětí klidně.

Mírně se zamračím a od bodců poodstoupím. „Dalo by se udělat mnohem více efektivnější metody, ale potřebovala bych více času,“ hájím se dál.

„To je právě nedostatek tebe. Potřebuješ moc času, a stejně tak většina začátečnických drafterů. S cvičením se však zrychlujeme,“ vysvětluje.

„Hmm,“ zabrumlám zamračeně. „A samozřejmě, že ti jdu po očích. Bez nich bys nic z toho nesvedl,“ mračím se na něj dotčeně… Jak je možné, že mě byl schopný takový poddruh magie porazit?!

„A ty bys bez očí něco zvládla? Kdybys mě ani neviděla? Byla bys jako slepý obr v kurníku.“

Nahlas se jeho slovům rozesměji. Ah, ty naivko. „Mé vnímání není omezené jen na smysly. Jsem spojená s prastarou magií! Já vnímám pohyby energií. I kdybych byla slepá, prakticky bych stále viděla,“ oplatím mu vítězně.

„Tvoje hrdost ti brání v tom se lépe učit,“ odpovídá klidně se zkříženými pažemi. „Kdo ví, jak moc obstojíš proti lepším, než jsem já,“ dodává na zamyšlenou.

„Znova!“ ozvu se rázně s odhodláním.

„Jak myslíš,“ pokrčí rameny. „A tentokrát žádné triky. Možná necítím tvoji energii, ale jsem si jistý, že jsi nehrála fér,“ obviní mě.

„Jak, že jsem nehrála fér? Co myslíš?“ zeptám se dotčeně.

„Myslím, že sis připravovala kouzla ještě předtím, než jsme vůbec začali,“ odvětí klidně.

„Nepřipravovala, jen střádala,“ bráním se. „Můžeme tedy?“ zeptám se nakonec a po jeho souhlasu se téměř okamžitě vznesu do výše, kde se udržují díky nadvládě nad větrem. Zatímco já se snažím vystoupat natolik vysoko, aby mě nemohly ohrožovat další vystřelující ostny ze země, jemu se kolem nohou opět začne zhmotňovat něco… něco… snad jako pružiny? Dlouhými skoky se rozebíhá k mému místu a chystá se k výskoku. Ha! To tak!

Zem začíná praskat a prorůstat silnými i slabšími kořeny, které se kroutí a natahují po svém cíli. Muž vyhýbající se jim je obratnější než-li kterýkoli dřívější smrtelník, kterého jsem kdy viděla. Co to, ksakru? prskám vztekle. Je moc blízko! Bude moc blízko! Je rychlý a díky pružinám a skokům ani netráví tolik času na zemi, aby jej moje kořeny dokázaly efektivně zachytit. Dostává se až pode mě, kde udá nejrazantnější skok, při kterém za letu v ruce zhmotňuje ostrou šavli. Při výskoku se dostává až k mé poloze, kde mi sevře pevně pas a strhává mě s sebou na zem. Tvrdý náraz mi na chvíli vyrazí dech. Na zemi mě pouští a slézá ze mě. Z mých očí metají blesky.

„Co, ksakru, dělám špatně?“ zaprskám naštvaně, když se zvedám do sedu.

„Tentokrát jsi ztratila příliš času zvedáním se ze země. Přičemž úplně zbytečně. Ve vzduchu se nemůžeš vyhýbat dost rychle, zelená se podobá gumě, proto péra jsou pro zelené jasnou volbou. Modrý by mohl využít sílu modré oblohy. Ostatní by si vystačili s projektily z luxinu. A pak, nevím, co jsi zamýšlela s těm kořeny, ale stejně jako já musím vědět, co chci dělat, i ty si musíš být vědoma svého okolí,“ vysvětlí klidně. Nejsem si jistá, jestli mi veškerá jeho slova dávají smysl, ale nehodlám se ponižovat žádostí o vysvětlení.

„Když zůstanu na zemi, probodneš mě,“ namítám ale tiše. Zamyšleně se rozhlížím po okolí. „Fajn! Znovu!“ rozhodnu rázně.

„Fajn,“ odpoví s hravým úsměvem, zatímco se pohoupává na svých pružinách a skrze zelené brýle na mě zkoumavě pohlíží.

„Jak moc velkou tu můžeme udělat spoušť?“ ptám se pro jistotu.

„Tak moc, jak chceš ublížit nevinné louce,“ odvětí s úsměvem.

Couvám tedy od Grevina několik metrů. S dlaněmi lehce předpaženými zhušťuji energii, až mě z toho pálí dlaně. Už dlouho jsem v nich necítila takový nápor… byl to skvělý pocit. Teď! Naráz vypouštím silnou vlnu ohně, která pálí trávu i stromy v okolí. Veškerá zeleň, na kterou dohlédnu, se mění v živoucí peklo. Ze zpustošené země šlehají magické plameny nepodléhajících jakýmkoli přírodním zákonům. Mému tělu neubližují. Vyhýbají se své nositelce. Ze zpustošené země stoupá hutný dým.

Přijde mi, že občas zahlédnu jakousi postavu objevující se někde v kouři. Čas od času se rychle mihne, jak skáče bůhví kde. Ale když jej zrovna vidím, vyšlu tím směrem další silnou vlnu ohně. Nicméně, zřejmě bez reakce. Po energetické stránce jej sice trochu cítím, nicméně vzhledem k tomu, že podstata ohně je samotná magická, dost mi jeho přesnou polohu znepříjemňuje. Vnímám jen, že se vzdaluje snad i za hranici mého výtvoru. Srabe. Vybíhám mimo můj kruh a rozhlížím se po něm.

„Není moc zábavné bojovat v prostoru, kde ani jeden z nás nevidí,“ ozve se poskakující Grevin tak deset metrů ode mě. Trhnu sebou při tom hlase a otáčím se po zvuku.

„Budeš se divit, ale to byl účel,“ odpovím mu s vítězným úsměvem a svá slova podpořím silným poryvem větru, jej strhávám bokem k zemi. Dopadá na ni však poměrně obratně. Dostává se ke mně tak na tři metry. Soustředím se na energii ohně a nabírám ji, stejně jako dech do svých plic. S výdechem po něm vystřeluji tři rychlé ohnivé koule. Ve stejnou chvíli se před ním začne formovat zelený luxin. Nestíhá ho však dostatečně zpevnit, a tak při zásahu koulemi se i luxin rozpouští do vzduchu.

Zamračím se na něj a silný rozmáchnutím pažím se pokouším nahromadit další energii větru, nicméně můj protivník už na více nečeká a s šavlí v ruce proti mně vybíhá. To mě vyděsí, vím, že bych to nestihla. Přestávám se soustředěním a v pudu sebezáchovy od něj uskakuji alespoň do strany. Přičemž si vybírám poddajnější živel ohně. V ruce zhmotňuji menší ohnivou koulí, kterou po něm vrhám. Jen tak tak se jí vyhýbá. Střela mu snad jen popálí trochu oblečení, nicméně dostává se až přímo ke mně a přitiskává mi šavli ke krku.

Když ucítím ostří šavle pod mým krkem, ztuhnu. Na chvíli jsem paralyzovaná strachem. „Skoro,“ syknu, zatímco se mi hruď zdvihá při lehkém lapání po dechu. Tak silná kouzla přece jen mají svou daň.

„Možná není boj zblízka pro tebe ideální. Možná s větší vzdáleností a větší škody by ti šly lépe,“ zamyslí se na mým výkonem, a tak zahazuje šavli, která ještě ve vzduchu ztrácí pevnou podobu. Rozplývá se. „Jsi v pořádku?“ zeptá se se nejistě, jelikož když oddálí čepel, sesouvám se k zemi, kde stále nabírám dech. Sedá na zem vedle mě.

„Samozřejmě, že jsem v pořádku,“ odvětím a hrdě pozvednu bradu. „Jen utiším tu spoušť,“ dodám. Obracím se ke stále tančícím plamenům. Natáhnu k nim dlaň a veškerý oheň stáhnu do jedné silně natlakované koule, kterou jen krátce držím kousek od mé paže, než ji postupně rozpustím do původní čistě energetické formy a rozpustím do okolí. Kouř rozeženu větrem a až poté se obracím zpět ke Grevinovi. „I magie má svou daň,“ řeknu klidně. „Nebýt mých posilovačů, tohohle bych vůbec nebyla schopná. Snad by mě to přivedlo i na pokraj smrti,“ řeknu zamračeně.

Chvíli mě zkoumá pohledem, než sám promluví: „Drafteři se naučili požívat svou energii jen minimálně, jinak by se rychle spálili,“ vysvětlí. Zdvihám k němu pohled. Něco se změnilo. Lépe řečeno. Jedna malá zelená hvězdička v jeho oku přibyla. „Naše barva se začne rozšiřovat v našich očích. Až se naplní duhovka, tak praskne, a já buď umřu, co se to stane, nebo mě zabijí poté, co se proměním,“ ušklíbne se.

Sklápím při těch slovech pohled k zemi. „Neměl bys čerpat své zásoby na mě… Omlouvám se, že jsem tě k tomu vyprovokovávala,“ říkám provinile. Nechci, aby zemřel…

„Draftování se stalo součástí mého života. Stejně jako kdybych poznal sex a pak ho nemohl dělat, protože pokaždé, kdybych se uspokojil, tak bych byl blíže smrti. Ale klid, moje oči jsou ještě dobré. A když je nebudu nijak extrémně zatěžovat, zbývá mi ještě pár let života,“ pousměje se bohémsky.

„Pár let, co je pár let?“ uchechtnu se nevesele. „Pro mě jsou to jen okamžiky, což je prokletím i darem dlouhověkých,“ zamumlám smutně.

„Pár let je pořád dost let. A kdybych nekouzlil, snad bych se dožil i vysokého věku,“ odvětí a natáhne se do trávy. „Na to, jak moc máš být spojená s přírodou, by tu udělala docela pohromu,“ poznamená se zavřenýma očima.

„A kdo říká, že jsem k tomu, kdy byla vedena?“ zeptám se s úsměvem, ale pak se obrátím na naše… bojiště. „Ale máš pravdu, něco s tím udělám,“ zamumlám, načež pokládám ruku do trávy a snažím se najít v půdě sazenice, semínka, kořínky… posilňuji je silnou dávkou energie země. Dávám jim pevnější vůli růst i přes tak zpustošený povrch. Pak z torny vytahávám vak s vodou a nakapu si trochu do dlaně. Z té pak přijímám esenci vody, kterou pak posilňuji o mou vlastní energii. Koncentrovaný element vody nechávám kapat po mých prstech do trávy, kde ji dále roztahávám do okolí. „Do pár dnů bude vše jako před tím, snad se jí povede i lépe,“ pousměji se na zem a pohladím trávu jako své dítě. Nicméně ať už si to přiznávám, či nikoli, tak obrovský výdej energie jsem neměla už roky. Zmohlo mě to a já ne zcela dobrovolně ulehám do trávy, byť hlavu pokládám alespoň na Grevinovo rameno. Víčka držím jen tak tak od sebe.

Snad jsem trochu doufala, že mě ze sebe stáhne. Snad jsem očekávala odmítající reakci, ale nestalo se tak. Právě to mě přiměje se k němu přitulit o něco více. Hlavou se mi mísí všelijaké myšlenky. Neměla bych se k němu tak mít… zbytečně si ubližuji. Každým dalším dotykem si začínám uvědomovat, že se každým tím okamžikem váži více ke Grevinovi… vím, že to tak necítí. Vím, že chce být volný. V první vesnici, na kterou narazíme, se pomiluje klidně s celým hostincem žen. Jeho rty budou patřit jim a já už uvidím jen jeho záda… Bolí to. Mám strach. Mé se více schoulí do klubíčka. Dost! Tohle musí přestat, nesmím tomu propadnout dřív, než mě to pohltí. Nemohu ho nutit k závazkům. Ne někoho přirozeně nespoutaného. Je to chyba. Celé je to jedna velká chyba.

Cítím, jak se jedna jeho paže zvedá a pokládá se na můj bok, takže mě celou objímá. Vnímám jeho nádechy, stejně jako hluboké výdechy. Jeho tlukot srdce a jeho zdvihání pevné hrudi. Moje odhodlání i předsevzetí jsou v tom okamžiku ta tam.

„Jsi volná, tak jak se cítíš,“ pronese najednou zničehonic.

„Nerozumím ti…“ odpovídám. V jeho objetí je mi krásně… Možná až moc krásně. Zatnu pěsti. Ne! Snažím se rychle vstát, ale mé vlastní tělo mě zradí a já dopadám opět na zem. Se skloněnou hlavou se párkrát rázně nadechnu, než na něj pohlédnu. „Měli… měli bychom vyrazit na cestu,“ říkám a snažím se znít silně. Nepustit si ho k tělu… Nepustit si ho k tělu… Nesmím!

„Dobře,“ přikývne tedy a sám se v pohodě zvedne. Když vidí mé pokusy o zvednutí, bez sebemenšího problému mě zvedá do náruče. Co to, sakra?! Ne! Nekaž mi moje odhodlání!

„Ne!“ procedím skrze zaťaté zuby. „Nemusíš se o mě takhle starat, jsem dost silná,“ namítám odhodlaně. Snažím se skrýt svou bolest za hrdost.

„Jak myslíš,“ odvětí jen stručně a opatrně mě alespoň pokládá nohama na zem. Chůze je pro mě více než vyčerpávající. A tedy i náš návrat trvá znatelně déle, než náš pochod na místo. Nestěžuje si, ani to nijak nekomentuje. Jen přizpůsobuje v tichosti svůj krok mému.

Když mi pomůže do sedla a my se vydáváme na cestu, ani si zcela neuvědomuji moment, kdy mu usínám za jízdy v náručí. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 7. kapitola - Kdo z koho: