Pathfinders - 1. kapitola - Ranní jezdec • OurStories.cz ~ naše povídky

Lovci se konečně dočkali dlouho očekávaného jezdce. Jak ale dopadne první střet dívky s profesionálním pradávným klanem lovců čarodějnic?

24.05.2016 (09:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1339×

Ranní jezdec

Dusot těžkých koňských kopyt rytmicky dotváří ponurou krajinu. Nemohlo být více než sotva pár hodin po rozbřesku, přesto však světlo do těchto končit příliš nezavítalo. Snad kvůli hustému lesu okolo, snad kvůli mlze vznášející se ponuře nad zemí. Ne… nebylo to nic z toho, či snad všechno.

Jezdec na chvíli zvolní tempo a dovolí si ohlédnout se mezi stromy. Vysoko nad ní se tyčí robustná skála a v ní vestavěn hrad. Ne velký, nepotřeboval být. Nicméně stíny jeho věží dosahovaly dále, než by si přál připustit. Bylo to dlouho, příliš dlouho, co ho viděl takhle z dáli, ale to se mělo brzy změnit.

Jezdec rázně cuká uzdou do strany a pobízí koně opět do svižného klusu. Cílevědomě vede svého koně po cestách, kterými roky snad desetiletí už nikdo nešel. Nemešká, nemůže… cíl je až příliš důležitý, aby se dál zdržoval. Už jen kousek… už jen kousek a vyjede z lesa ven. Ještě kousek! Úsměv na tváři se mu rozšiřuje. Světlo v těchto končinách už více prosvítá mezi stromy. Skok. Po rázném pobídnutí kůň přeskakuje poslední trnité křoví a dostává se tak na louku zalitou sluncem. Zář ho na chvíli oslní, nicméně poměrně rychle si začne přivykat světlu. Vítězně se ohlíží za své rameno do tmy lesa. Ah, dokázal to! Je venku! S potěšeným úsměvem se obrací zase ve směru jízdy. Prostředí je zde mírně zvlněné, stejně jako všude v okolí lesa. Rázným cvalem míří nejkratší cestou na první obchodní stezku. Všechny tyto stezky se však lesu vyhýbaly velkým obloukem… a z dobrého důvodu, nicméně to je teď pro jezdce spíš přítěží. Tak půl dne cesty, víc ne… Hej! Kůň se plaší, staví se na zadní. To ještě jezdec poměrně snadno ustojí, nicméně po dalších téměř nepřirozených cuknutích se mu daří shodit svého pána ze svého hřbetu. Tvrdý dopad jezdci vyrazí dech. Pohled mu spadá na koně stále v nepřirozeném šoku. Co se, ksakru, děje?

Staví se na nohy a v mírně skrčené postoji se rozhlíží kolem. Tohle přeci není normální… První postavy se začínají vynořovat za obzory kopců. Obklopují ho. Všichni v tmavých pláštích, cílevědomě vrhající se na jezdce. Co tady, do háje, dělají lovci?! Věděli o tom? Jak se o tom, ksakru, dozvěděli?!

Pohled vrhne na zběsilého koně mizejícího v dáli. Skvělé… ušklíbne se. Vzduch kolem postavy se začne mírně vlnit. Pulzující… čekající na pokyn. Útočníci jsou už sotva na pár metrů od jezdce. Teď!

Jezdec rázně dupne do země a kolem jeho postavy odrazí silná vlna větru, nabírající po své cestě vše, co jí přijde pod ruku. S každým metrem, kterým se blíží k jezdcům, se vlna zvětšuje, ale to je už u nich. Někteří jsou odhozeni několik metrů po směru větru, nicméně téměř okamžitě se začnou zase zvedat. Byť těžce, stále to není dost. Jiní byli větší problém. Naprosto neškodně kolem nich vlna jen sklouzne, snad jen pláště se zvlní do zběsilého tance. Dva z nich přesto padají k zemi. To kameny je tvrdě udeřily do hlavy. Cože?! Nic? Pohled jezdci sklouzne na mohutné náhrdelníky na hrudích postav. Ah, jistě… Jak jen mohl zapomenout.

Moc blízko je nechal přiblížit, první mu už zatarasí cestu úplně a tasí své dlouhé kostěné meče. Ah, tohle nebudou amatéři. Ty meče byly více než vzácné… Kdo ty svině mohl poslat? Útočníci si jezdce měří děsivě krvelačným pohledem. Musí jednat rychle! Stáhne paže k zemi, sevře v pěst a trhne jimi k obloze. Ze země vyšlehnout silné kořeny natahující se k postavám. Opět se jim však neškodně smeknou kolem těla, jako by je chránila nějaká bariéra. Do háje! Měl si to uvědomit dřív! Vnímaje přibližující se kroky k jeho zádům nechce už ani o vteřinu déle ztrácet čas. I tak se je nechal přijít až příliš blízko k tělu.

Jezdec se krčí k zemi a pak vyskočí do vzduchu. Vítr ho vítá jako svého přítele. Postava se tak dostává vysoko nad hlavy útočníků, mimo jejich přímý dosah. Ah! Bílá košile se zbarví do ruda pod lehkým šrámem na jezdcově boku. Pohledem vyhledá kušišníka právě zkušeně nabíjející další střelu.

Jezdec se zašklebí. Tohle musí přestat! Nevydrží držet kouzlo navěky. Pravou ruku natahuje k hromadě kamenů opodál. Ty se pod jeho povelem jen neškodně zavrtí, než uposlechnou poslušně svého pána a stočí se do víru. Jeden z nich vystřeluje ke kušíšníkovi, kterého s brutální přesností zasahuje do hlavy, a on se kácí k zemi. Ostatní kameny prozatím spíše náhodně narážejí do postav pod jezdcem. Ozývá se lámání kostí a několik těl dopadá bez zjevného pohybu k zemi.

Ah! Do háje! zasyčí jezdec, když se mu kolem kotníku obmotá lehce pulzující řetěz. Ne… Neudržím to. S každým dalším pulsem cítil, jak mizí jeho sebekontrola… Cítí, jak ztrácí kontrolu nad svými schopnostmi. Podělaná Fearionská ocel! Měla být zničena! Kde vzali ty věci?!

Zoufale trhá nohou. Snaží se kotník vysvobodit, ale neúspěšně. Lovci pod jezdcem začnou s řetězem rázně trhat ve snaze přitáhnout si jezdce. Narušit soustředění… „Ne!“ vykřikne a s posledními zbytky energie, kterou měl, se pokouší lovce pod sebou udeřit kameny. Dva padají k zemi. Trhání na chvíli ustálo. Zoufale se tedy opět snaží řetěz uvolnit. Ale to své padlé druhy hned nahrazují další. Několikrát společně rázně trhnou a jezdec bezvládně padá k zemi, na kterou tvrdě dopadne. Kápě se jí tím shodí na ramena a odkryje tak tvář mladé dívky. Dlouhé prameny tmavých vlasů jí splývají kolem jemné tváře, ve které dominují dvě velké zelené oči. Ty oči… byly jiné než oči kterékoli smrtelnice. Jasnější, zářivější, tajemnější… Byly to oči elfky, neobyčejné elfí dívky kouzelnice. Oči, které se jen tak nevidí…

Jeden z lovců k dívce přiskakuje s napřaženou zbraní za účelem oddělit jí hlavu od těla. Ve vzduchu se však střetne s čepelí jiného z lovců. „Co to, ksakru, děláš?!“ sykne na něj vysoký protivník útočného lovce.

„Zabila Gwena! Kurva, podívej se, jak vypadá! Zabila mého bráchu!“ řve na něj útočník a na důkaz druhou rukou mávne do boku, kde leží nehybné tělo muže… Se zlámanými kostmi, ležíc v nepřirozené lidské poloze… Kaluž karmínové krve barvila vyschlou zem pod tělem do ruda.

„Její smrt ti ho nevrátí! Musíme splnit úkol!“ sykne na něj zpět a semknutím meče jeho čepel odstraní z dosahu dívky. Ta se těžce začne stavět na nohy a při tom činu tasí dvě dlouhé tesáky.

„Co chcete!“ zavrčí téměř na lovce z obezřetného obranného postoje. Na čarodějku celkem slušná znalost, že ví, jak vůbec něco takového vypadá.

„Tvoji smrt, ty děvko!“ zakřičí na ni hromotluk a nevšímaje si dlouhána se znovu natahuje k úderu. Dívka poplašeně uskakuje do strany před ranou za záda dlouhána, který neomylně opět svádí hromotlukův sek, otočkou se přetočí vedle něj a praští ho jílcem do hlavy. Těžké tělo se svalí na zem. Po tomto činu se dlouhán obrátí čelem k dívce.

„Nejde o to, co chceme my, ale co chce ten, kdo nás najal, a o tom už, holka, můžu mít jen teorie, co s tebou chce mít,“ pokrčí rameny.

„Ne! Nejsem žádná zakázka! Mám větší cenu, než si vůbec můžete představit! Větší, než vám zaplatil ten… člověk!“ ohradí se podrážděně. „Zavezte mě ke svému králi a ten vás zasype zlatem!“ prohlásí rozhodně, což vyvolá mezi lovci mírné pozdvižení.

Dlouhán se uchechtne. „Král? Co ten by s tebou dělal? Jen se snažíš vykecat. A i tak je dost ubohé žádat po chudých lovcích, aby tě zavedli k jeho výsosti bez důkazů,“ ušklíbne se. Dívce povytáhne jedno obočí v zájmu.

„A když vám dám důkaz?“ zeptá se opatrně.

„Tak to zvážíme,“ odpoví se smíchem. Nikdo jí nevěřil… to jí bylo jasné. Nicméně úsměv na rtech jim zmrzne, když dívka z torny skutečně vytahuje dopis zapečetění královskou pečetí. Podává ji dlouhánovi, ale ještě před tím, než ho převezme, jí dopis vytrhne vůdce skupiny a s brumláním dlouze mžourá na list papír. Mezi muži se zatím rozlehne ticho. Když dočte, poškrábe se na bradě a trochu překvapeně pohlédne na dívku, pak si zhnuseně odplivne do boku.

„To by nám ještě scházelo! Slyšíte to, chlapi?! Tadyhle slečinka vyjednává za Kruh se samotným králem! Že by čarodějnictví přestalo být stíháno?! Že by měli rovnoprávnost s lidmi? Že by jejich lov byl trestán jako vražda?“ zasměje se a začne dokument drhat na kusy. „Svažte ji!“ přikáže pevně. Dívka na papír vyvalí oči.

„Ne!“ vykřikne a vrhne se s tesáky na muže trhajícího dopis. Cestu jí ale zatarasí dlouhán, který se obratně vyhne čepelím. Rychlými pohyby dívku odzbrojuje a srazí její drobné tělo k zemi, kde jí pevně svírá zápěstí. Další lovci už přibíhají s provazy. „Ne!“ křičí dívka, zatímco se zoufale snaží sebou mrskat ze strany na stranu a kopat kohokoli, kdo se jí připlete do cesty. Dívčino prskání zapříčiní to, že se dlouhán z jejího boku přesouvá celou svou vahou na dívku a zapříčí jí nohy těmi svými, aby bylo snazší pro ostatní dívku svázat.

„Ještě pořád se ti nemusí nic stát, když nebudeš vyvádět,“ sykne jí tiše do ucha.

Ta na něj zuřivě vycení zuby a vší silou se ho snaží udeřit čelem do nosu. Dlouhán stačí uhnout hlavou do strany, takže její čin zanechá malou ranku v obočí.

„Nikdy se nevzdám! Nikdy mě nemůžete zkrotit natolik, abych vám to dovolila! Král mě očekává! Musím tam jít!“ křičí zuřivě. Dlouhán se zašklebí na tenký pramínek krve, který se line z ranky.

„Myslím, že nemáš na vybranou, maličká,“ ušklíbne se a ještě zesílí stisk zápěstí. Dívka jen sevře bolestně čelisti, ale nic ji nepřinutí projevit své poražení… svou bolest. Proti síle lovců nemá šanci se bránit. Daří se jim tedy celkem snadno vzpouzející se dívku svázat a přehodit přes hřbet již klidného dívčina koně. K ní obratně přiskakuje dlouhán a při pobídnutí se klidně dává do pohybu až za vrcholky kopce, kde čekají koně i ostatních.

Každičkou minutu, každičkou sekundu svého času se budu pokoušet utéct. Tohle není můj konec. Nesmí být… Ne můj. Ne po tom všem…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování