Past minulosti 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Mia nese podklady k žádosti o místo a čeká ji nepříjemné překvapení. Takže kapitolka s poučením, že představit se je slušnost za každých okolností a za každých... no činností.

09.12.2012 (07:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2532×

Dokončila to krátce před jedenáctou. Posílat to mailem se jí ale nechtělo. Na místo toho na sebe hodila projmutý černý kostýmek a lodičky. Chtěla si Senter Industries prohlédnout na vlastní oči.

„Kampak míříš,“ ozvala se jí Jane za zády.

Překvapeně se po ní ohlídla.

„Co děláš doma tak brzy?“

„Mám nějaké vyřizování, tak jsem si potřebovala vyzvednout složku.“

„A máš čas na oběd?“ usmála se na ni Mia.

„Zveš?“

„Jasně, jen si předtím uděláme takovou malou zastávku.“

2. kapitola

„Hezký,“ hvízdla Jane, když vešly do budovy Senter Industries. Hala byla obrovská a celá laděná do zářivého mramoru. „Nehledají tu taky někoho na designového oddělení?“

„Můžeme se zeptat,“ mrkla na ni. Stejně měly cestu na personální oddělení.

Vyjely výtahem do jedenáctého patra a vstoupily do prostorné chodby, které vévodil stůl ze světlého dřeva. Mia zamířila přímo k němu a zahleděla se na tmavovlasou ženu, za ním.

„Přinesla jsem podklady k přijímacímu řízení.“

Rovnou vytáhla i složku a podala jí ji.

Žena ji jen přelétla pohledem a přikývla.

Pak se znovu otočila i s Jane k odchodu. Dveře výtahu se zrovna otevřely. Nevěřícně se zarazila a zamrkala na osobu, která uvnitř stála.

Jane si skoro zvrtla nohu, když ji Mia chytila za paži a smýkla jí za roh.

„Co to...“ hlesla potichu, když se ocitly připlácnuté na zdi hned za rohem.

„Cukrová vata.“

Jane nejprve netušila, jak to myslí, než se jí zorničky rozšířily v poznání.

„Jseš si jistá?“

Mia jen přikývla.

„Všiml si tě? Co tu dělá?“ hlesla nevěřícně Jane a chtěla nakouknout za roh.

Strhla ji zpátky.

* * *

„Dobrý den, Medison,“ pozdravil ženu za pultem a ta mu pozdrav s úsměvem oplatila.

„Už přišly podklady od téměř všech uchazečů na to místo vaší asistentky.“ Podala mu stoh složek. Natáhl se po nich.

Chodbou se v ten okamžik ozvalo hlasité plácnutí. Překvapeně se ohlédl. Nikde ale nic nezahlédl, tak už jen Medison poděkoval a vydal se dál ke své kanceláři.

* * *

Jane se nemohoucně svezla zády po zdi. Nedokázala se udržet na nohou. Všechnu svou energii musela vložit do toho, aby se nerozřehtala nahlas.

Mia spustila ruku, jak se zoufale plácla do čela a němě nadávala jak nejsprostěji mohla.

„Tak to tu ještě nebylo,“ zašeptala Jane bez dechu. „Ty ses vyspala se svým šéfem, ještě než tě stihl přijmout.“

„V tom baru nevypadal moc šéfovsky a už vůbec se tak nechoval,“ zavrčela.

Jane se znovu rozchechtala a skoro si musela narvat ruku do krku, aby to nebylo přes celou chodbu.

* * *

Mia přecházela po pokoji a vlasy měla rozcuchané, jak s nimi prudce mrskala, kdykoliv zase došla ke zdi a stočila to zpátky.

„Copak, špatné zprávy?“ zeptala se Jane, když dorazila z práce.

„Vzali mě do dalšího kola,“ zavrčela a kývla k monitoru notebooku, kde ještě měla otevřený mail.

„Chuděrko,“ politovala ji neupřímně.

„Jen se směj. Já tu práci vážně chci, ale jak mě uvidí, tak mě hned vyrazí.“

„Hele, kdyby tě hodlal vyřadit jen proto, že jsi ho přefikla v baru, tak bys to už dávno věděla. Má přece tvoji složku, je na ní tvý jméno.“

„Představování nebylo tou věcí, kterou by jsme se tu noc zabývali,“ rozhodila rukama.

„Aha,“ hlesla Jane v rychlém pochopení. „A ten pohovor máš přímo s ním?“

„Ne, na personálním, to bych uhrála, ale jak mě zmerčí on, tak mě vyrazí, ještě než mi začne zkušební doba.“

„Mio, on určitě taky nechce, aby se o něm vědělo, že loví kočky po barech, takže to možná prostě smete pod koberec.“

„Podle toho, co se o něm říká, tohle rozhodně v povaze nemá.“ Vlastně o něm kolovalo, že je to pedantskej despota a trvanlivost jeho asistentek byla asi půl roku.

Jane vzhlédla, když se Mia prudce zastavila.

„Možná by to prošlo, kdyby mě prostě jen nepoznal.“

„Tebe?“ podívala se na ni Jane jako na blázna.

„Stejně se mi většinou dívají jen na zadek a do výstřihu. Nemuselo by to být tak nereálný.“

„Hodláš přes sebe hodit pytel nebo co.“

„Tak nějak...“

Mia vyrazila z pokoje a Jane se ve špatné předtuše vyřítila za ní.

„Uvedeš mě trochu do obrazu?“ poznamenala jí za zády, když se jí Mia začala prohrabovat ve skříni.

„Půjčím si nějaké tvoje oblečení.“

„Chceš tím říct, že moje oblečení je jak pyt... To nemyslíš vážně!“

Jane zůstala zírat na áčkovou sukni kousek pod kolena, kterou Mia vítězoslavně vytáhla. Byl to dárek od pratety a bylo jí blbý ji vyhodit.

* * *

Ráno se Mia vynořila z ložnice a překvapeně zůstala hledět na Jane, která byla ještě doma.

„Hvězdičko, jestli to na sebe opravdu chceš naházet, tak si buď jistá, že ten výsledek si nenechám ujít.“

Pomohla jí alespoň stáhnout vlasy do drdolu a přetáhnout je šedou síťkou, zatím co Mia si na obličej nanesla bohatou vrstvu krycího pudru. Ulpěl jí na řasách, které jí teď zanikaly v obličeji, stejně jako na rtech.

Pak už ji nechala v ložnici, aby na sebe naházela ty hadry. Netrpělivě pak čekala v kuchyni, dokud se nevynořila v celé své „kráse“.

Jane se rozprskala, jen co ji zahlídla.

Mia si na sebe vzala nabíranou halenku s pružným lemem a na něj bílou košili až ke krku. Látka se jí pod košilí zkrabatila a tvořila jí naprosto neforemný pas. Černá bavlněná sukně se postarala o zbytek. Rozšiřovala se jí od pasu až kousek pod kolena a úspěšně zakryla jakékoliv náznaky oblin boků či stehen.

„Počkej,“ zvedla ještě Mia prst a odběhla zpátky. Znovu se vynořila a nasadila si černé hranaté brýle.

„Hele, to jsou moje ze základky!“ vyhrkla Jane dotčeně.

„A byly tenkrát i teď naprosto nepřehlédnutelný,“ zazubila se na ni. „Pokud mi tohle projde, tak ta skla nechám vyměnit.“

Naposledy si sama sebe prohlídla.

„No? Tak jak vypadám?“ snažila se z Jane dostat nějaký názor.

„Naprosto tuctově,“ povzdechla si.

Mia k ní přiběhla a objala ji. „Díky, jsi poklad.“

* * *

Bylo to tak zvláštní. Šla po ulici a nikdo se za ní neotáčel, bylo pár lidí, kteří do ní vrazili ve spěchu ramenem. Jako by najednou byla neviditelná, jen obyčejná holka z davu.

Vešla do budovy a vyjela výtahem až do jedenáctého patra, kde ji už ve své kanceláři čekala tělnatá žena středních let. Na tváři měla příjemný, ale profesionální úsměv. Na okamžik jí ale ztuhl, když ji uviděla, hned se jí ale zase vrátil na rty a podala jí ruku.

„Dobrý den, jsem Milicent Weitnovová, posaďte se.“ Rukou jí ukázala k židli a sama přešla za svůj stůl.

Mia zahlédla složku s jejímu údaji, kterou měla před sebou.

„Dívala jsem se na váš životopis a je velmi poutavý. Uvedla jste, že jste si při studiu vydělávala, bylo to v oboru?“

„Ne, jednalo se pouze o nárazové práce. V rámci studijních projektů jsem však získala dostatek praxe.“

„Viděla jsem. Musím se přiznat, že váš přehled o aktuálním pokroku naší výroby je až překvapivý. Vlastně se jevíte jako nejvhodnější uchazečka, jen...“ zarazila se, jako by najednou netušila, jak to říct. „Představovala jsem si vás poněkud jinak.“

Mia se zamračila v předstíraném nepochopení.

„Je na mě něco nevhodného?“

Milicent Weitnovová semkla rty.

Hlučné zaklepání na dveře pro ni bylo v tu chvíli vysvobozením.

„Dále!“

Dovnitř vešla rázným krokem sotva osmadvacetiletá žena, za kterou vlály blond vlasy. Mia překvapeně zamrkala nad jejím vpádem i nad prudkým dopadem složky na stůl.

„Děkuji, ostatní náležitosti vám zašleme.“ Milicent Weitnovová nevypadala, že by ji to vůbec vyvedlo z míry. Stejně jako prásknutí dveří.

„Omlouvám se za vyrušení,“ hlesla a natáhla se pro složku, aby ji položila na stranu. „Tohle byla bývala asistentka pana Nicolse.

„Aha,“ hlesla jen a zahryzla se do rtu. „Takže, ať se vrátíme zpátky, tak vy jste si mě představovala více jako ji.“

Milicent Weitnovová se musela pousmát.

„Víceméně.“

„A smím se zeptat, z jakého důvodu zde končí?“

„Osobní,“ shrnula to neutrálně.

„Nemohla jsem si nepovšimnout, že většina jeho asistentek zde příliš dlouho nezůstane.“

„Kam tím míříte?“ Podle jejího tónu se Mia začínala bát, zda už trochu nepřestřelila.

„Jen mě napadlo, jestli by se na tu pozici nehodil někdo, u koho osobní důvody nehrozí.“

Milicent Weitnovová si poklepávala prsty a pozorovala ji.

„Možná máte pravdu.“ Prudce vstala. „Takže uvidíme, zda s touhle kuráží vydržíte déle.“