OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Panenka: Kapitola druhá - Duše (část druhá)



Panenka: Kapitola druhá - Duše (část druhá)Lucas se setkává se dvěma muži z dávných legend. Dlouhý rozhovor odkryje některá tajemství, některá jen naznačí a snad podnítí zvědavost Vás, jež budete ochotni další část Panenky přečíst...

Už byla noc. Místnost byla pohroužena do tmy, kterou narušoval jen měsíc, jenž sledoval tři ležící postavy. Měsíc a... ještě někdo. Závan větru, který byl dostatečně silný na to, aby neslyšně otevřel okno. Vše se odehrálo bez jediného zvuku.

V místnosti se jen tak, z ničeho nic, zjevily dvě postavy. Snad byly přineseny tím jemným letním vánkem.

„Perfectio...“ zašeptal ten s bílými vlasy. Rychlým krokem přešel k rudovlasé panence ležící ve Valleriově posteli. Byla přikrytá dekou, ačkoliv nevydávala žádné teplo, které by bylo potřeba uchovat. Pohladil panenku po tváři a usmál se. Druhý muž přešel blíž.

„Jak jsi věděl, kde bude?“ zeptal se poměrně zaujatě.

„Je to můj nejlepší výtvor, pořád vím, kde je, stále ho cítím tady,“ pravil se zjihlým výrazem na tváři a dotkl se místa, kde je srdce. Panenka pootočila hlavou.

„A proto si ho tam tolik let jen tak nechal sedět, nechal si ho zapadat prachem o samotě, ve tmě...“

„Antonio, nech toho. Byl to osud. Všechno... co se bude dít, je předem dáno osudem. Vede i naše kroky,“ povzdechl si a dál hladil panenku po tváři.

„Tak mi pověz, co se bude dít? Když tak moc dobře víš co-“

„Nevidím do budoucnosti.“ Zavrtěl hlavou.

„Kdo jste?! Co-co tu chcete?!!“ Lucas hleděl na dvě siluety stojící u postele, kde Perfectio právě ležel. „Jak jste se sem dostali?“ pravil trochu roztřeseným hlasem.

„Vidíš nás?“ zeptal se Antonio trochu zbytečně. Lucas jen obezřetně přikývl. Přešel blíž ke Hříchu a Loutkáři. Chtěl vzbudit bratra.

„Nech ho spát, on by nás neviděl, Sephirothe.“

„Nejsem-“

„Jsi, máš jeho duši.“

„To neznamená, že jím jsem!“ řekl rozhořčeně Lucas. Možná trochu nahlas, neboť jeho bratr se na posteli převrátil na bok.

„Jsi to dítě!“ zazářily Antoniovi oči. „To dítě, které bylo vybráno.“

„Osudem,“ dodal Victor, fascinovaně hledíc na toho chlapce.

„Už patnáct let od jeho pádu. A teď stojí přímo před námi!“ přešel blíž Hřích a obcházel Lucase kolem dokola. Důkladně si ho prohlížel. „Nemohl jsi vybrat líp,“ podotkl a promnul pramen chlapcových vlasů. Ten ucukl.

„Nech ho být,“ povzdechl si bělovlásek, stále sedíc u panenky. Hladil ji po tváři jednou rukou. Druhou vložil do Perfectiovi dlaně.

„Vy... kdo jste?! Přišli jste ho ukrást?“

„Ukrást? To vy jste ho z mé dílny ukradli. Ale nepřišli jsme pro něj,“ pousmál se Victor.

„Z vaší dílny? To-to ale musíte být...“ Lucas jen nevěřícně těkal pohledem z jednoho na druhého. Z černovlasého Antonia – Hříchu, který se opíral o okenní parapet a měl na tváři sebevědomý úsměv, na bělovlasého Victora – loutkáře, který klečel u Perfectia.

„Ano, Hřích, Antonio jméno mé.“ Poklonil se způsobně černovlásek a jemně naznačil polibek hřbetu Lucasovy ruky. Ten oba muže z dávných legend sledoval obezřetným pohledem. Nevěděl, jak správně komunikovat, neboť to byl většinou jeho bratr, kdo za něj mluvil a vyřizoval všemožné věci. Díky silné duši, kterou v sobě měl, často padal do mdlob, mluvil z cesty, byl nemocný a slabý. Schovával se za bratrova záda, ale nikdo mu to nemohl mít za zlé. Avšak věděl, že Antoniova reakce by se spíš hodila, kdyby byl dívka či dáma. Proto nevěděl, co je v tuto chvíli správné. Skousl si rty.

„Já jsem... Lucas Schiaparelli,“ pípl trochu rozpačitě a mírně poklonil hlavou.

„Tak roztomilý, tak nevinný, tak překrásný a mladičký,“ rozplýval se Antonio a líbezně se usmál na vyjukaného chlapce, který na něj trochu vytřeštil oči, a o krůček poodstoupil.

„Nech ho být!“ uštědřil mu Loutkář mírný políček.

„Victore-“ zaúpěl černovlásek.

„Sklapni,“ usadil ho Victor.

„Pánové, prosím,“ přerušil je Lucas. Oba se na něj podívali a oba se usmáli. Antonio líbezně, Victor přátelsky.

Byla to situace, kdy Lucas neměl sebemenší tušení co dělat, jak se tvářit. Nechápal, co tam dělají ti dva muži z dávných legend. Do dnešního večera, kdy mu bratr přivedl Perfectia, ani nevěřil, že opravdu existují.

„Stále netuším, proč tu jste...?“ zvedl na konci věty hlas v náznaku otázky.

„Ovšem, ovšem!“ Tleskl Hřích dlaněmi. „Jde o jednu velmi... okouzlující záležitost,“ zaculil se. „Kdysi dávno jsem uronil slzu. Jednu jedinou slzu hříchu!“ Dramaticky máchl rukama. Victor se tomu lehce uchechtl, avšak mladší z dvojčat, stále bdící, si nedovolil ani mrknout, jakou vnitřní sílu z černovlasého cítil.

„Ta slza je jakousi schránkou. Je trochu těžké vysvětlit to tak, abyste to vy, lidé, pochopili. Do té schránky se dá uzamknout jedna duše, nebo se sama duší může stát.“

Po těch slovech sebou Lucas trhl. Byl chytrý, podle těch slov mu došlo, jak by mu takový předmět mohl pomoci.

„Mohla by tam být držena i silná duše? Silná tak, jako je ta Sephirotova???“ Téměř vstal z křesla rozrušením. Hřích se zářivě usmál.

„Samozřejmě že mohla!“ přitakal. Na to mu ale Victor musel odporovat.

„Myslíš, že je správné sebrat mu právo na vlastní život?“ zašeptal a pohladil svůj nejdokonalejší výtvor po rudých vláscích. Na to Lucas neměl co říct. Jen na prázdno otevřel a zavřel ústa, trochu posmutněl. Pravda, na něco takového právo neměl. Ta slza, rubínová slza patřila přece Perfectiovi! Nemůže zneužít toho, že překrásná panenka zatím není schopna uvažovat jako jedinec lidské rasy.

„Nic takového udělat nemůžu,“ souhlasil proto s Loutkářem a opět se posadil do zdobně čalouněného křesla. Jeho osud byl přece dávno, dávno předurčen! A to, že před bratrem chtěl být silný, neznamenalo, že sám, ve svém srdci, s ním byl smířený. Nechtěl umřít, nechtěl se Sephirotovi poddat! Nechtěl!!! Ale po čase nebude jiná možnost.

„Podívej, cos udělal, Victore! Podívej! Teď je nešťastný! Kvůli tvému hloupému rozmaru,“ obvinil svého dávného přítele Hřích a opět u toho tak teatrálně a dramaticky rozhodil rukama „Je to přece můj šperk, má hříšná slza! Cožpak ji nemohu darovat, komu jen budu chtít?“ rozhořčil se. Victor si jen povzdechl nad Antoniovou umíněností.

„Dělej, jak myslíš.“ Pokrčil rameny, ačkoliv ve skutečnosti mu to jedno nebylo. Přál si, a snad to nebylo ani příliš sobecké přání, aby slza patřila jeho Perfectiovi. To on na ni měl větší právo! Antonio se na něj jen potutelně zašklebil. Moc dobře věděl, jaký vnitřní boj Loutkář svádí, a jeho to nesmírně těšilo.

Přešel k panence, která svýma skleněnýma očima sledovala celý výjev před sebou.

„Antonio...“ zašeptala. Mimické svaly, ač se to zdálo snad nemožné u panenky z neživého materiálu, se pohnuly, koutky světle růžových úst, tolik podobných plátkům růže, se pozvedly k nepatrnému úsměvu. Hřích překvapeně zamrkal. Ani on nic podobného nečekal.

„Učí se tak rychle,“ usmál se jemně Victor a pohladil Perfectia znovu po tváři. I na něj se otočila porcelánová tvář s úsměvem na rtech. Byl potěšen, měl z Perfectia ohromnou radost!

Ne však na dlouho se mohl takto radovat. Antonio opravdu přešel k panence a, dál už nijak neokouzlen tím sladkým úsměvem, se konečky prstů dotkl chladného hrudníčku. Pod tímto dotekem začal materiál, ze kterého byla panenka vyrobena, prosvítat, rudé světlo se zpod porcelánu linulo a zdálo se být čím dál tím víc jasnější a jasnější! Až nakonec, s pohasnutím těch čokoládových očí, se nad jeho dlaní vznášel onen šperk v celé své kráse.

„Je tvůj,“ podal ho do roztřesených dlaní vyjeveného chlapce, jemuž dal do dlaní klíč ke změně své budoucnosti. Teď! Může dar přijmout a zachránit tak svůj život, odstranit ze svého nitra duši, která tam nepatřila. Navždy ze sebe dostat silného Sephirotha a žít svůj vlastní život!

Oba dva muže z dávných legend sjel pohledem. Tohle bylo tak velké rozhodnutí. Nebyl tu Vallerio, aby mu snad pomohl, nevěděl, jak se rozhodnout. Je snad ale některá z těch dvou možností správná?

Oči Antoniovi jen zářily a popoháněly Lucase, aby udělal, co by udělat měl. To k čemu vzácný dar dostal, nutno podotknout, že byl mladičkým chlapcem okouzlen. Byl by rozhodnutý skálopevně, kdyby však v místnosti byl jen Hřích. U Perfectia, který se teď zdál být opravdu jen pouhopouhou panenkou, však seděl druhý muž. Celá jeho bytost byla zahalena do jakési smutné aury. Mrzelo ho, že dar pro Antonia, o který tolik stál, teď nemá svou šanci žít. A že mu ji vzal právě ten, pro koho byl stvořen, i když ho před těmi staletími odmítl. Hladil dál, teď již opravdu, bezvládné tělíčko i tvář, na kterém zamrzl ten překrásný úsměv. Není to spravedlivé, není, ani trochu!

A rozhodnutí bylo jen a jen na Lucasovi. Kdo má na Hříchovu slzu větší nárok? Komu z nich má patřit budoucnost?


Skutečně je tu další kousek! Jak jen dlouho se schovával v počítači rozepsaný! Ale, jak jen nejsem spokojena! Achich ouvej, je to hanba a já se stydím. Tak dlouho mi trvalo něco napsat, něco, alespoň trochu souvisllého, vydat!

Ále.. o.O :3 povedlo se! A já jen doufám, že je tu ještě někdo, kdo na pokračování příběhu stále čeká :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Panenka: Kapitola druhá - Duše (část druhá):

4. Mashiro
07.11.2014 [21:30]

Můj názor znáš. Miluju tvůj styl psaní.. :3 Další božácká kapitola... :*

3. Ryuu přispěvatel
31.10.2014 [12:55]

RyuuPoslušně hlásím- přečteno... Hanba to není, je to krásné Emoticon
heey! Emoticon takhle to utnout? Já doufala, že to aspoň rozsekneš, ne že nás necháš čekat na další kapitolu... Emoticon Ale což...
Hurá za to, že je aspoň tohle... A pro tvoje dobro doufám, že další kousek bude rychle Emoticon

Díky za další část Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 30.10.2014 [14:04]

:D není zač, opravdu. Budu se snažit, aby kapitoly přibývaly rychleji, dostala jsem se přes tenhle bod, kdy jsem nevěděla co dál a snad to půjde lépe :)

30.10.2014 [12:58]

ninikHurá!! Díky konečně za další část, Torriell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!