OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 19. kapitola

07.12.2014 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1025×

Potřebovala jsem být sama někde hodně daleko od obou dvou. Nemohla jsem jít do bytu ani se vrátit ke Caseymu. Proto jsem zvolila únikovou variantu a jela rovnou k Hallie, její rodiče by měli dnes být pryč a Mark taky. Maximálně se tam s ním potkám. Při prvním tónu vyzvánění telefonu, jsem ho okamžitě vypnula.

Vyběhla jsem do sedmého poschodí panelového komplexu a zaťukala na sytě zelené dveře s číslem 78. Při pohledu na hodinky nebylo ani deset hodin. Slyšela jsem rachocení zámku na druhé straně a pak na mě ze škvírky vykoukla překvapená tvář mé kamarádky.

„Annie, co tu děláš? Nemělas být na večírku?“ zajímala se a pak si prohlédla můj ohoz, který jasně nasvědčoval, odkud to přicházím. „Co se stalo?“ byla další otázka a to už otevřela dveře dokořán a naznačila tak že smím jít dovnitř.

„Nevěděla jsem kam jet, nechci otravovat,“ začala jsem. Jen mávla rukou při zavírání, a pak netrpělivě koukala, jak si sundávám teplý kabát, pod kterým byly modré koktejlky.

„Nechci tě tím zatěžovat, jen potřebuju někde přečkat noc,“ připustila jsem. Povzdechla si, jasně poznala podle mého tónu, že o tom jen tak mluvit nebudu.

„Nevadí, koukám na film a další čekají, mám popcorn, zmrzlinu, víno a byla jsem tu sama jak stará panna,“ zamrkala na mě. Zbožňovala jsem na ní takové chování. Hallie mi půjčila své pyžamové kalhoty volnější triko pro pohodlnější koukání u televize.

Neřešila to, nechala mě sledovat filmy, pít víno, jíst zmrzlinu a popcorn a smát se vtipným momentům ve filmech.

Nemohla jsem Caseyho vinit ze zrady. Otcova rodina byla jeho rodina. Caseyho už odmalička milovali, rozmazlovali. Stýkal se s nimi pravidelně.  Nikdy mu neudělali nic špatného, vlastně ani mně, jen odstrkovali. Nepatřila jsem k nim, nikdy. A oni věděli, co se děje, nikdy nezasáhli, nikdy to nezkoumali a přehlíželi s tím, že se věnovali mému staršímu bratrovi. To já po otcově pohřbu věděla, že je už nikdy nechci potkat. Deset let. Tak dlouho se mi to dařilo, přesto, že bydleli ve stejném městě jako já, než jsem se odstěhovala sem.

Oni nebyli má rodina, Charlieho rodiče pro mě byli víc babička s dědou než moji vlastní příbuzní. Dobrovolně jsem odstřihla kontakt tak, abych nechala minulost s ním, jenže to tak jednoduché, jak jsem myslela, nebylo.

A Casey? Nikdy jsem mu nezakazovala se s nimi vídat. Ale on sám mi slíbil, že se s nimi už nechce setkávat, bylo to jeho rozhodnutí a já si ho za něj snad ještě víc vážila. Jenže teď vím, že pravda byla někde úplně jinde.

A nevěděla jsem, zda jsem tak naštvaná za to, že se vídal se strýcem, aniž bych o tom věděla nebo protože mu to vlastně nakázal Derek?

Usnula jsem při sledování druhého filmu a ráno se probudila přikrytá na sedačce.

Opravdu netuším jak to Hallie dělala, pravděpodobně v tom měla její zásoba energie svůj podíl a moje lenost. Byla vzhůru rozhodně dřív jak já a už na mě čekala s horkou čokoládou. Rozespale jsem se proti ní posadila ke kuchyňskému stolu a pozorovala, jak usrkává ze svého hrnku a jí toust.

„Tak co budeš dělat?“ zeptala se poťouchle přímo. To že jsem jí vše neřekla, neznamenalo, že si toho dost sama nedomyslela.

„Budu muset, buď ke Caseymu nebo Derekovi,“ pokrčila jsem rameny a vzpomněla si na mobil. Došla jsem si pro něj a cestou zpět začal zvonit s jednou zprávou za druhou a zmeškanými hovory.

„Dozorci,“ smála se Hallie.

„Utekla jsem z večírku,“ připomněla jsem jí. „Netuším, s kým chci mluvit a s kým ne,“ připustila jsem zamračeně. Volali mi a psali tak nastejno oba dva. Poslední pokus byl ani ne před půl hodinou.

„Poděl se, Annie, a nebuď tak tajemná,“ vyzvídala. Na jejím obličeji bylo vidět, jak ji to zajímá a jak mi chce pomoct. Zasloužila si něco vědět, když mě tu bez otázek nechala spát.

„Vcelku, kolem a kolem nic. Jen Casey mi něco slíbil a jednal za mými zády, už je to pár let, a Derek mu to vlastně přikázal, aniž by to věděl a včera teď strašák z jejich skříně vypadl rovnou na mě,“ postěžovala jsem si a svoje pohoršení v hlase nemohla potlačit, popravdě jsem se nesnažila, muselo to nějak ven.

„Zajímavé. Takže jsi vzala dráhu protože?“ Nemohla pochopit moje myšlenkové pochody, já sama občas taky ne. Jenže včera v noci jsem prostě odtamtud musela vypadnout. Měla jsem pocit, že kdybych to neudělala, vyvedla bych něco šíleného.

„Překvapilo mě to a ne zrovna mile. Je to něco co bych nikdy nechtěla zažít znovu. Derek se ukázal jako pan podnikatel, kterého tajil přede mnou a došlo mi… on je schopný toho kvůli firmě udělat hodně. Ale… co když se já se do té firmy a jeho záměrů nehodím? Chápeš? Využil mého bratra, který chtěl pracovat pro něj, aby zařídil velkou obchodní smlouvu, protože věděl, že tam má konexe. Na co mu budu v jeho záměrech já?“

„Moc to hrotíš a já… nemyslím, že by byl Derek tak vypočítavý nebo by tě odkopnul kvůli podnikání. Má na svých ramenou velkou zodpovědnost. Firmu, zaměstnává lidi a to zda budou mít plat je jen na jeho rozhodnutí. Proto dělá, co může, aby to zařídil, proto to asi tehdy tak zakutálel s tvým bratrem. Jestli se rozejdete, určitě to nebude kvůli podnikatelským záměrům. I někdo jako on potřebuje někoho, kdo mu dodá klid,“ usmívala se na mě. Na jejich slovech něco bylo. Určitě v něčem měla pravdu.

„Asi za ním půjdu,“ zamumlala jsem zamyšleně.

„Super, Mark přijede za hodinu,“ spokojeně si zatleskala.

„Víš, že bych tu i tak neotravovala,“ mračila jsem se.

„Já vím, Annie,“ zasmála se a objala mě. „A co Casey?“

„Ten je v tom nevinně navíc. Nikdy jsem mu nenakazovala, aby to nedělal…“ Bylo mu odpuštěno už v noci. Tedy trochu. Na druhou stranu jsem stále nevěděla, co vše strýci napovídal o mně.

Hallie mi půjčila něco na sebe, abych nemusela přes den pobíhat po městě v těch šatech, rozhodně nebyly dostatečně teplé na procházku. S šaty přes rameno v též půjčeném vaku, Hallie měla vše. Potkala jsem se ve vchodových dvéřích s Markem.

„Přeji pěkný den,“ popřála jsem mu vesele.

„Ahoj,“ pozdravil vykuleně. Nebyl moc zvyklý, abych byla tak vysmátá v jeho přítomnosti a já nevěděla ani proč se usmívám, když jsem byla pořád v nejistotě.

Neměla jsem klíče, na akci jsem si nebrala kabelku a jediné co jsem měla, byl telefon v mém kabátě. Naštěstí jsem tu bydlela už pár dní, takže mě vrátný jen zdvořile pozdravil, jako každý den a jak byla jeho práce k obyvatelům tohoto domu.

Prošla jsem halou do výtahu a zmáčkla tlačítko patra. Byla jsem tu sama. Opřela jsem se o stěnu, silně svírala v založených rukou vak s šaty a nejistě přešlapovala. Byla jsem nejistá a nevěděla, co vlastně řeknu a udělám, až přijde na přímou konfrontaci s Derekem ohledně večera. Měla jsem zůstat na tom večírku, ušetřila bych si tyhle starosti. Ale zase kdybych neodešla, něco bych vyvedla a to možná bylo ještě horší než můj rychlý úprk.

Postavila jsem se před dveře a zazvonila. Slyšela jsem jeho tlumený hlas, ale nerozuměla mu, než mi otevřel dveře. Mlčel, neřekl ani slovo do telefonu, který si držel u ucha. Překvapeně si mě prohlédl pečlivě i ten vak co jsem měla v ruce.

Nejistě jsem se na něj usmála a prošla kolem do bytu, nechtělo se mi stát na chodbě, než se vzpamatuje, ani to tu řešit, zavřenými dveřmi bytu to bude jistější.

 „Už ji nehledej, Casey, přišla,“ zamumlal do telefonu při zavírání. Páni, ještě několik nečekaných útěků z večírku a z těch dvou ještě budou přátelé.

Došla jsem do obýváku a přehodila svůj vak přes světlou sedačku, otočila jsem se k němu čelem a opřela se vedle vaku.

„Kde jsi byla?“ mluvil rezervovaně a zněl unaveně. Nespokojeně jsem se na něj zamračila. Tohle jsem nečekala spíše křik, co jsem to udělala a podobně, to by sedělo mnohem víc, ale tohle byl Derek a on byl prostě, jeho chování ke mně jsem nějak nedokázala odhadnout. Pořád jsem čekala to nejhorší.

„U Hallie,“ zamumlala jsem a podívala se na podlahu, neviděla jsem ani špičky jeho nohou, jak byl daleko.

„Omlouvám se,“ vydechla jsem. Cítila jsem se náhle provinilá a to jsem se nemusela dívat do jeho obličeje. Byla jsem si jistá, že kdybych se podívala, cítila bych se ještě mnohem hůř.

„Za co se mi omlouváš?“ chtěl upřesnění. Zvedla jsem pohled k jeho očím.

„Že jsem utekla,“ mluvila jsem jako malá školačka.

„Nevěděl jsem, že Gregory Fox přijede,“ neušlo mi, jak opatrně řekl jeho jméno jako bych jen pouhým jeho vyslovením mohla utéct. „ Nikdy jsme se nepotkali,“ začal s nějakou obhajobou, která byla zbytečná, když se ho Gregory ptal na jméno. Nikdo nemůže zapomenout jméno Walkera, když ho člověk potká osobně.

„Já vím,“ přitakala jsem okamžitě. „On… není to moje rodina,“ musela jsem mu to říct. Tak to prostě bylo. Viděla jsem, jak se mu zvedlo překvapením obočí a jeho oči se na mě zaměřily zkoumavě, aby odhalily jak to myslím.

„Fox?“ zamumlal nakonec. Protočila jsem oči a odfrkla si. Jo, všimla jsem si stejného příjmení. Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem přemýšlela o změně mého jména a kolikrát mi Charlie nabízel, abych měla to jeho. Nikdy jsem to nedokázala udělat, přitom jsem měla kolikrát pocit, že mě i to pitomé příjmení stahuje ke dnu. Ale měl ho Casey, který ho nosí hrdě a já chtěla mít tohle s Caseym stále společné, bála jsem se, že bych tak přetrhla to, co nás spojovalo.

„Je to rodina Caseyho, ne moje,“ upřesnila jsem to trochu víc. Viděla jsem to pochopení, které se mu prohnalo po tváři a usadilo se mu v očích. Přiblížil se ke mně na dosah ruky.

„Neviděla jsem jeho… je deset let… Nepatřila jsem k nim a nepatřím,“ pokrčila jsem rameny. Mluvila jsem jako robot bez emocí, nebyly žádné emoce s pojené s nimi krom zklamání, které jsem už nechala za mnou. Co bych měla cítit k lidem, kteří ke mně také nic necítili?

Přiblížil se. Cítila jsem teplo jeho těla. A to jak já sama se uvolnila. Tak nějak jsem ten pocit zbožňovala, když se ke mně přiblížil, byla jsem pak klidná a on sám to věděl moc dobře. Dívala jsem se přímo na lem jeho trika. Jeho paže se otřely o moje, když se nakláněl a zapřel o sedačku za mnou.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem znovu. Dostihla mě další moje slova z večera a cítila se ještě hůř po tom všem, co on udělal pro mě.

„Už ses omluvila,“ připomněl mi.

„Ale ne za to jak jsem byla na tebe hnusná. Omlouvám se, za to co jsem ti řekla,“ šeptala jsem.

„To je v pořádku, nebyla jsi ve své kůži. Navíc… pamatuju si, že nevěříš lidem,“ mluvil stejně tiše jako já.

„Já ti věřím,“ ohradila jsem se okamžitě. Kdyby tomu tak nebylo, nechodila bych s ním nikdy na večírky a nepřespávala v jeho bytě, nebydlela tu a nebyla tu ani teď.

„Ne úplně a ve všem. Pořád mě vidíš i jako nepřítele, který ti může ublížit.“ Zásah pane řediteli. Zahanbeně jsem sklopila pohled k podlaze. Nebylo co k tomu dodat. Měl pravdu. Nevěřila jsem krom sebe, Caseyho a mámě nikomu. Nikdy nikomu jinému než jim, protože oni mi neublížili. A já nechtěla, aby mi nikdo nikdy znovu ublížil. Podrazil mi nečekaně nohy, abych ztratila pevnou půdu pod nohama.

Jednala jsem pudově, nebo jak jinak to nazvat. Šla jsem za pocitem bezpečí. Udělala jsem sotva patrný krok a tiskla se k Derekovi. Silně jsem ho objala kolem beder a zabořila si tvář do jeho trika. To byla jediná možná odezva na jeho slova. Ucítila jsem jeho ruce na sobě, jak mě přitahuje blíž. Polibek do vlasů, o které si vzápětí opřel svou tváří.

Nechtěl po mně žádné vysvětlení, proč tomu tak stále je, ani žádné sliby, že se to změní. A to bylo to nejlepší, co mohl v dané situaci udělat.

Byla jsem ještě dvě hodiny jako na trní a nejistě se okolo Dereka proplétala za svým. Utnul moje kličkování a další nejistoty. Popadl mě v kuchyni, když jsem si brala pití a odnesl si mě na sedačku a posadil vedle sebe. Zmateně jsem se na něj koukala.

„Jestli tu přede mnou budeš kličkovat celý víkend, tak ti ten byt přijde opravdu malý,“ prohodil jen tak mimochodem a zapnul televizi s nějakým filmem. Musela jsem se usmát. Četl ve mně jako v otevřené knize a to by mě mělo normálně děsit, ale nedělo se tak.

Zavrtala jsem se ještě víc do ďolíčku, mezi sedačkou a Derekem, který jsem si vytvořila. Lehce, vypadalo to, že nevědomky, mě hladil prsty po rameni, kde si vytvořil místo, protože mi vyhrnul rukáv jeho trika. Bylo mi dobře, vlastně mi bylo mnohem líp. Když jsem k němu švihla pohledem, vypadal zamyšleně. Díval se na televizi, ale mračil se tím svým způsobem. Uspokojeně jsem si mohla říct, že ho už v určitých ohledech znám. A že momentálně je vše opravdu v pořádku. Jeho zamyšlení nevypadalo nespokojeně.

„Máš plány na prázdniny?“ zeptal se. Nečekala jsem jeho hlas a tak jsem se lekla a podívala se na něj.

„Kdybys mi koukal do mé složky tak víš, že o prázdniny chodím do práce od rána do večera jako všichni ostatní,“ lehce jsme ho škádlila. Nikdy jsem neměla nic lepšího v plánu o prázdniny.

„Co kdybychom jeli k tvé mámě na tři týdny?“ překvapeně jsem se nadzvedla a švihla po něm zkoumavým pohledem.

„My?“ ověřovala jsem si, zda nepotřebuju sluchátka.

„Jo my. Od doby co vedu firmu, jsem si nebral volno o dovolené ani nemluvě. Tak mě napadlo, že bychom někam jeli,“ krčil rameny.

„Na tři týdny k mojí mámě?“ znovu jsem si ověřovala.

„Klidně. Budu si moc vzít najednou jen tři týdny v kuse,“ vysvětloval. „Nebo kdybys chtěla, mohli bychom jet někam jinam. Třeba Hawai nebo Evropa,“ začal přemýšlet nahlas.

„Chceš jet se mnou na dovolenou?“ ptala se ho přímo, jak to mohl udělat i on jasná otázka. Se mnou to ani jinak občas nešlo a muselo mi to říct přímo.

„Jo,“ souhlasil nadšeně. „Kam budeš chtít,“ dodal. Koukala jsem se na něj a nevěděla, co mu na to mám říct. Když nepočítám New York a domov nikdy jsem nikam neletěla. Žádná dovolená někde daleko. Cestování pro mě bylo tabu, i když jsem si to přála. Tak jaká mladá holka nechce procestovat nová místa a poznávat?

„Máš ráda památky, ne?“ nečekal na mou odpověď. „Třeba Londýn, tam je pěkně, tam se ti bude líbit. Nebo Paříž.“ Přemýšlel nahlas.

„S kolika přítelkyněmi jsi tam byl?“ Otázka ze mě nečekaně vylétla sama. Nadzvedla jsem obočí a byla opravdu zvědavá na jeho odpověď. Byla jsem si jistá, že měl na to tam jezdit každý víkend jen na otočku.

„S žádnou. Nejezdil jsem s nimi nikam natož na dovolenou. Vlastně tam většinou byly už samotné a několikrát a to pak není ono. Chci někomu něco ukazovat a ne se cítit voděn za ručičku.“ Derek byl vůdčí osobnost, to bylo zřejmé na první pohled.

„Prázdniny jsou ještě daleko, na plánování je času dost,“ připomněla jsem mu tiše a víc se lísala. Představa dovolené někde v cizině s Derekem byla, dokonalá. On byl moc dokonalý, kam se na něj hrabal nějaký románový hrdina.

„Dobře,“ přitakal. „A chceš se účastnit plánování nebo to necháš na mě?“ zeptal se a šibalsky mu jiskřilo v očích. Tenhle pohled značil jedno, když mu nechám volnou ruku, bude nejspokojenější a bude si to plánování užívat.

„Když mi něco slíbíš,“ připustila jsem a nervózně se rozhlédla okolo sebe.

„Jaká je podmínka?“ chtěl to hned vědět.

„No… neutrácej za tu dovolenou moc a drž se spíše u průměru,“ prosila jsem ho. Bude mi stačit obyčejná průměrná dovolená bez výhod bohatých. Nebyla jsem s ním kvůli tomu, ale protože se mi dostal pod kůži tím, jaký byl.

„Tohle ti slíbit nemůžu,“ řekl to upřímně. Nespokojeně jsem se zamračila a povzdechla si. Dobře, vyrůstal v bohaté rodině, byla to jeho přirozenost, jako moje byla být průměrná a neviditelná.

„Vem to čert, naplánuj to, jak chceš,“ rozhodla jsem nakonec a opravdu mu tím udělala radost, kterou mi dal jasně najevo.

Dojídala jsem jablko a u toho sklízela talíř s hrnkem a nožem po Derekově snídani. Vynořil se z chodby. Přes rameno přehozenou černou sportovní tašku s jasnou bílou fajfkou na straně. Čouhaly mu ven úchyty tenisových raket. Sám ovšem sportovně oblečený nebyl. Obyčejné modré džíny, černé triko a obyčejné neformální tmavé sáčko. Vypadal spíš na to, že půjde do hospody než sportovat.

Položil s menším žuchnutím tašku k lince a došel ke mně.

„Jdu s Patrikem hrát tenis,“ připomněl mi tiše. Stál u mého boku, pootočila jsem k němu hlavu a usmála se.

„Převálcuj ho,“ popřála jsem mu vesele a mrkla. Uculil se, líně jako spokojený kocour.

„Měl by tě slyšet. A on tě má tak rád,“ žertoval.

„Já jeho taky, ale bohužel… ty jsi ten starší, co bude mít vždy navrch.“

„Svatá pravda a občas jsem i rád,“ přitakal a sklonil se pro polibek. „Máš nějaké plány na dopoledne? Že bych s Patrikem zašel i na oběd,“ zajímal se.

„Můj jediný plán je se trochu válet a učit se,“ připustila jsem. Po pátečním večeru jsem nechtěla dnes nic kromě školy dělat a maximálně si něco číst. Byla jsem vděčná za Derekovu podmínku nechat si paní Cookovou nějakou dobu, ohromně se to hodilo.

 „Navíc mám práci od Maji. Chtěla jsem něco udělat i teď, abych pak měla v týdnu klid,“ vzpomněla jsem si na úkol, díky kterému jsem vyfasovala svůj služební notebook. No majitel rozhodně nebyl proti, abych ho měla.

„Ano, někdo tu práci v mé firmě udělat musí, jídlo přinesu,“ zhostil se úkolu.

„To budeš úžasný,“ souhlasila jsem vesele a natočila se tak, abych ho objala kolem krku a přitom se na něj culila.

Když jsem ho políbila, přitáhl si mě těsně na sebe. Ruce přemístil na moje pozadí, přenesla jsem se na špičky a tím se k němu i víc přitiskla. Přetočil nás jen o půl otočky, aby mě natiskl na linku a ruce přemístil pod moje triko. Jeho dotyk zvláštně lechtal a pálil. Zavrtěla jsem se, a jakmile jsem ucítila jeho, který se nenápadně přesunula na moje záda u zapínání podprsenky, zapřela jsem se do jeho hrudníku.

„Raději půjdu na ten tenis,“ vydechl kousek ode mě. Ruce okamžitě stáhnul.

„Patrik čeká,“ špitla jsem tiše jako pěna a pevně se postavila na nohy.

Zvláštně se na mě zadíval, donutilo mě to sklopit pohled k podlaze. Popadl svou tašku a odešel.

Šla jsem do ložnice pro svůj notebook a rozhodla se místo válení raději pracovat. Něco užitečného udělat. Jenže moje práce nebyla zrovna pro rozvíjení mozkových buněk, kopírování daných informací dokázal i cvičený šimpanz.

Nevydržela jsem u toho dlouho. Zapnula jsem internet a rozhodla se zjistit nějaké novinky, netušila jsem, kam dal Derek noviny a popravdě jsem to měla raději z internetu. Počasí vypadalo slibně s oteplováním.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 19. kapitola: