OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 11. kapitola

04.09.2014 (18:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1206×

Nové video k povídce :)

Vybalila jsem si oblečení a do večera byla zavřená ve svém pokoji s knihou. Jedno citové vypětí stačilo pro jeden den. Odpověděla jsem večer jen na Derekevou zprávu, zda je vše v pořádku.

Druhý den jsem se posadila v obýváku do sedačky a četla si od předešlého večera rozečtenou knihu. Casey dělal, že se dívá na televizi, ale podle jeho častého vrtění koukání jinam jsem poznala, že to není jeho hlavní náplň.

„Děje se něco?“ nemohla jsem si tu otázku odpustit, když pozici změnil po páté.

„Bydlela jsi u Walkra?“ vypálil to bez mrknutí oka a já chvíli vůbec nechápala, proč se ptá. Derek mu to řekl sám.

„Ano, ale to víš,“ odpověděla jsem mu a zavřela knihu, něco mi říkalo, že se schylovala k většímu rozhovoru. Já zatím byla úplně klidná, ale to se o mém bratrovi říct nedalo, byl nervózní a to značně.

„Kde jsi spala?“ Tak tentokrát jsem už pochopila, proč se začal na tohle ptát. Kousla jsem se do rtu, abych se nesmála tak okatě a uhnula pohledem stranou. Ano, tohle jsem přeci dělala pro klid Caseyho duše, jak jsem sama před několika dny řekla Derekovi.

„Bydlela jsem v pokoji pro hosty, přes celou chodbu od hlavní ložnice, kterou jsem zevnitř neviděla,“ odpověděla jsem tak, abych ho uklidnila. Detaily o tom, kde spal Derek a že jsem do toho pokoje přeci jen nakoukla, vědět nemusel.

Bylo na něm vidět, že se mu značně ulevilo, už podle jeho očí, které se náhle usmívaly i jeho napjaté tělo povolilo. Bavilo mě to. Dala jsem si jednu ruku před pusu, v nenápadném gestu.

„Proč jsi s ním vůbec chodila na večírky a lhala mi?“ začal z jiné strany, u které mě už smích přešel. Zmínka o pár nevinných lžích vůči němu mi hryzala svědomí. A zároveň bylo o dost těžší odpovědět, pokud jsem mu nechtěla vysvětlovat všechny svoje myšlenkové pohnutky o tom, co se dělo, když byl v Anglii.

„Pozval mě jednou a mě to začalo bavit…. A věděla, jsem, že by se ti to nelíbilo.“

„To si piš, že by se mi nelíbilo!“ vylítnul jako čertík na pérku ze sedačky a mračil se. Škubla jsem sebou, a pak se na něj zamračila, když mu to došlo. Zvýšil hlas a udělal prudký pohyb. Omluvně sklopil hlavu a posadil se zpět na své místo.

Povzdechla jsem si, věděla jsem, že to nebude jen tak.

„A jak je to mezi vámi?“ kladl velký důraz na to poslední slovo. Odpověď pro něj byla důležitá a já věděla, že i nepříjemná a nebude ji chtít přijmout.

„Do pondělí vlastně nic. Ale teď… chodíme spolu,“ pokoušela jsem se působit, co nejvíc dospěle a klidně, jako bych nemluvila poprvé o nějakém vztahu.

„Co?!“ vykřikl. Znovu jsem se lekla a měla i strach, abych nemusela volat sanitku. V osmadvaceti nemůže mít infarkt, nebo jo?

„Klid, Casey, taky by sis měl někoho najít, než to s tebou sekne,“ pokoušela jsem se to odlehčit.

„Sekne to se mnou jen kvůli tobě a tomu co provádíš,“ odsekl mi. Tak a teď mě oficiálně už naprdnul. Odhodila jsem knihu do vedlejšího křesla a zvedla se tak, abych mu mohla čelit víc důstojně a s menším výškovým rozdílem.

„Přeháníš to, Casey. Jsem dospělá, je mi dvaadvacet, pokud sis ještě nestačil všimnout. Můžu se rozhodovat, jak chci a nepotřebuju za zadkem hlídací komando. Pokud chci chodit s Derekem, budeš to respektovat, stejně jako bych se rozhodla chodit s Megan.“

„Dal bych ti větší požehnání, kdyby ses rozhodla sbalit svou kamarádku a ne mého šéfa.“

„Derek je taky člověk, i když vlastní firmu, ve které pracuješ. Prostě to budeš muset překousnout,“ odpověděla jsem odhodlaně a už klidná.

Mračil se na mě a já na něj. Nic neříkal, vlastně jsme už hráli hru, kdo s koho vyhraje ještě ten oční kontakt a bude se lépe mračit. No zatím jsem vypadala jako jasný outsider.

Neměla jsem ani v plánu strávit zbytek odpoledne mračením se na něj. Uhnula jsem pohledem jako první a zamračila se na podlahu.

„Zakázat mi to prostě nemůžeš, jsem plnoletá, můžu odejít,“ zkusila jsem to jinak mírným vyhrožováním. „Prostě se o tom už nebudeme bavit,“ uzavřela jsem to a plácla sebou zpět do křesla a natáhla se pro knihu. Koukal na mě ještě chvíli než se také vrátil do své původní polohy na sedačce se sledováním televize.

***

Casey se rozhodl vzít si pod palec moje další rozvíjení vztahu s Derekem. Poznala jsem to hned vteřinu poté, co jsem vstoupila do jeho kanceláře, a oznámil mi, že minimálně do konce školy budu o hodně pater níž v archivu. Nedůvěřivě jsem se na něj zadívala a založila si ruce na prsou, přemýšlela jsem, zda má nějakou cenu protestovat a nakonec se jen otočila na patě a odkráčela si to do archivu, kde mě určitě čekalo nové vzrušující, nezapomenutelné dobrodružství na celý život.

Stephen byl příjemný postarší pán, který mi vše ukázal, vysvětlil a jak jsem zjistila, byl i pěkný vtipálek. Měla ze mě být nová spojka mezi archivem a kancelářemi, tak nějak zakulaceně mi to bylo od Stephena řečeno. Ne vše bylo v dnešní době jen elektronicky zálohované v počítačích, ale hlavně tištěné. A já budu ta, co to bude hledat a když ne, tak budu určitě běhat po budově.

„Vlastně to tu je zašívárna. Skoro nikdo sem nechodí. Odbudeš si svou práci, za jakou dobu chceš a pak si můžeš dělat cokoliv, jen musíš být ve firmě,“ vysvětlovala dodatečné školení Victorie a ti další dva, co tu byli s ní, jen přikyvovali. Casey mě poslal se ulejvat, ale hlavně mě potřeboval někam zašít.

„Jak se ti tam líbí? Potřeboval jsem ti najít konečně něco, kde můžeš být nastálo a můžeš mít i různou pracovní dobu,“ pokoušel se to zakecat, ale měl to marný, jeho hlavní záměr jsem poznala.

„Stephen a ostatní jsou v poho,“ odkývala jsem to stroze. Vyjížděli jsme z firemního parkoviště, a já se koukala z okénka všude okolo. Dereka jsem nepotkala ani ve výtahu, prostě nebylo na to dnes štěstí.

„Víc nepovíš?“ pokoušel se mě rozmluvit.

„Je to práce, trochu nudnější a ulejvárna, co bys chtěl slyšet?“ zeptala jsem se ho zase já. Nespokojeně se zamračil a palcem si zabubnoval o volant.

„Nic, jsi jen moc zamlklá,“ zamumlal a raději, aby se nepokoušel rozvíjet téma, zapnul rádio. Můj bratr to měl se mnou a Derekem promyšlené dobře a dnes mu to do puntíku vyšlo, taky to byl první den. Ale zapomněl na maličkost, která se sama připomněla. Budova, v které pracoval, nebylo jediné místo, kde bychom se mohli vidět.

Culila jsem se na displej mého telefonu a prošla okolo něj do bytu.

„Děje se něco?“ všiml si mého úsměvu a zpozorněl.

„Nechceš to vědět,“ ujišťovala jsem se a pokračovala v chůzi k pokoji.

Zatím co se Casey převlíkl do domácího, já se schovávala něco přes hodinu v pokoji a převlékla se do hezčího oblečení na večer. Ještě že byla zima a já tak měla výmluvu na to, abych si nemusela na sebe brát sukni nebo něco podobného. Úzké černé kalhoty s elegantním svetříkem stačily. Nalíčila jsem se, nechala si rozpuštěné vlasy, a když nezbývalo tolik, šla jsem do obýváku za bratrem.

„Jdeš ven s holkama?“ hádal. Vedle jak ta jedle. Nervózně jsem se usmála a nalila si džus do skleničky.

„S nimi ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Napila jsem se a přitom viděla jeho podmračený obličej, jak se ze sedačky na mě otáčel.

„Derek mě pozval ne večeři. Bude tu za deset minut,“ informovala jsem ho, o tom hlavním, stroze.

„Walker?“ zamumlal.

„Derek!“ vrátila jsem mu přísně. „Jdeme na večeři,“ dodala jsem tu další informaci, kterou by měl ještě slyšet a zpracovat. Otočil se zpět k televizi a mlčel. Nechala jsem ho být, odběhla jsem si ještě do koupelny a chvíli na to se rozezněl zvonek. Sprintovala jsem chodbou, abych u těch dveří byla dřív jak můj bratr, ještě by něco provedl.

„Ahoj,“ pozdravil mě s tím jeho nebezpečným polovičním úsměvem. Pocítila jsem náhlou nervozitu a pevněji stiskla kliku dveří, kterou jsem držela.

„Ahoj,“ odpověděla jsem. Okamžitě si všiml mojí nejistoty, přimhouřil oči. Pokusila jsem se usmát.

„Něco tu pro tebe mám,“ prohodil a vytáhl jednu ruku zpoza zad, ani jsem si toho nevšimla. Vytáhl tři oranžové gerbery. Úsměv se mi po tváři rozlil sám. Nikdy jsme od nikoho kytky nedostala ani jednu jedinou. Takže ty tři, co měl v ruce, byly dokonalé, pro mě rozhodně.

„Moc děkuju, jsou krásné,“ usmívala jsem se na něj a vzala si je, rovnou jsem tak ověřila, že jsou opravdu skutečné. „Dám si je do vázy, tak moment,“ požádala jsem a rukou naznačila, že může jít dál, aby nestál na chodbě. Následoval mě až do obýváku. Odkud jsem kráčela sama do kuchyně.

„Zdravím, Casey,“ slyšela jsem jeho hlas. Rychle jsem hledala něco, do čeho bych je dala, snad nikdy tu v bytě nebyly kytky, já je nedostávala a kupovat si je sama na okrasu, to nebylo nic pro mě.

„Viděli jsme se v práci,“ odpověděl mu bez zájmu bratr. Protočila jsem oči, opravdu byl někdy jako malej umanutej kluk.

Otevřela jsem skříňku, do které se dávaly věci, co nebyly moc používané, a měla štěstí. Vzadu byla zahrabaná jedna váza. Vyndala jsem ji, vypláchla a napustila vodou pro kytky. Slyšela jsem, jak se Derek pokoušel navázat rozhovor o hokejovém zápasu, který Casey sledoval. Nevěděla jsem, zda si ho chtěl trochu přilákat na svou stranu nebo ho bavilo provokovat.

I s vázou jsem se vrátila do obýváku. Casey byl stále na sedačce a Derek seděl v křesle a oba koukali na televizi. Došla jsem k nim a na malý stolek položila kytici.

„Jen tři?“ nezapomněl podotknout můj bratr. Otočila jsem se k němu obličejem a protočila oči, a pak si stejně jako on neodpustila.

„Od tebe ani jedna,“ zaculila jsem se. „My jdeme na večeři,“ oznámila jsem. Derek pochopil, vstal a spolu jsme se vraceli ke dveřím. Pomohl mi do bundy.

„A v devět ať jsi doma,“ křičel z obýváku Casey.

„Devět?!“ vrátila jsem zděšeně. Netušila jsem, jestli myslí ráno nebo večer, obojí bylo šílené.

„V devět večer ani o minutu déle,“ souhlasil a jeho hlas se přibližoval. Derekovi vedle mě cukaly koutky úst zatím, co já se nemohla zbavit překvapeného výrazu.

„Ale, to je blbost,“ začala jsem s protestem.

„Večerka,“ vrátila se mi odpověď. Už jsem se chystala sama se vrátit za ním, jenže mě Derek popadl za ruku a vedl z bytu. Překvapeně jsem se nechala odvést až za dveře, které sám zavřel.

„Co?“

„Nechci si kazit večer hádkou s tvým bratrem. Je sedm hodin, když se nebudeme zdržovat, máme dost času,“ objasnil mi svůj postoj k celé téhle věci. Aspoň, že tu byl někdo z nás dvou ten rozumný a nechtěl mému bratrovi vydrápat oči, jako jsem to chtěla já. Sabotér jeden!

„Stejně nevím, co tím sleduje. Večerka v devět? Takovou jsem neměla ani jako malá holka,“ bručela jsem ještě ve výtahu nespokojeně.

„Hraje si na tátu a trochu bojuje,“ pokrčil rameny. On se tím náramně bavil a ani se to nepokoušel skrývat.

„Kam pojedeme?“ vyzvídala jsem při nastupování do auta. Rozhodla se naštvanost na Caseyho nechat i s ním v bytě.

„Překvapení,“ mrknul na mě a tvářil se spíš jako malý kluk těšící se na vánoce než jako majitel firmy a dospělý muž.

„To nemám ráda,“ podotkla jsem a doufala, že bych tak mohla dostat víc informací, ale nedal se. Prostě nekompromisní ve vyjednávání, jako vždy.

„Jen ne žádný nóbl podnik, nejsem oblečená,“ poukázala jsem na sebe a doufala, že ho to nenapadlo ani na minutu. Rozhodně jsem dostala vteřinovou noční můru nad luxusním drahým podnikem s příborem snad na vše a já bych nevěděla, jak je použít.

„Sluší ti to,“ složil mi poklonu a sjel mě pohledem.

„Dík,“ kuňkla jsem tiše, skousla si nervozitou ret a protřela o sebe ruce. Neuměla jsem to přijmout v klidu.

Odpověď na otázku jsem dostala po deseti minutách jízdy a procházce ulicí. Vzal mě do malé útulné pizzerie daleko od centra v zapadlých uličkách. Nechala jsem se vést až na konec místnosti ke stolu v koutě. Viděli jsme celou pizzerii a zároveň tu měli jakési soukromí.

„Co to bude, Dereku, jako vždy?“ zajímal se menší zavalitý pán. Odhadovala jsem mu přes padesát, prošedivělé vlasy a nějaká ta vráska, ale sympaťák a vtipálek od pohledu. Překvapil mě tím důvěrným oslovením mého společníka. Nejistě jsem k němu kmitla očima.

„Franku, jen půlku pizzy jako obvykle a druhou…“ podíval se na mě s jasnou výzvou, abych si určila co ráda.

„Hawai, prosím,“ řekla jsem a usmála se na Franka.

„Hned to bude,“ otočil se a šel. Natočila jsem se na bok čelem k Derekovi. Sedl si vedle mě na tu rohovou sedačku. Pozvedla jsem obočí a jen čekala.

„Frank je majitel. Chodím sem už od patnácti. Jednou jsem na tenhle podnik narazil a mají tu nejlepší pizzu v celém New Yorku,“ vysvětlil mi a taky se lehce na té sedačce netočil víc ke mně.

„Je to dost daleko od centra pro patnáctiletého syna Walkera,“ poznamenala jsem. Derek se jen uvolněně zasmál.

„Neměl jsem nalinkováno, kam můžu a kam ne. A já se občas rád toulal,“ objasnil další zvědavost. Pokývala jsem důležitě hlavou. „Nebyla jsi v práci?“ položil pro změnu otázku on.

„Byla,“ zasmála jsem se a už se v cizím prostředí začala cítit klidně. Přes mírný třes rukou. „Casey se rozhodl mě uklidit, a tak mě schoval do archivu. Teď si určitě doma láme hlavu s tím, že kdyby to neudělal a raději mě poslal k tobě s dokumentem, byla bych momentálně doma,“ brebentila jsem.

„Pozval bych tě i tak,“ vyvedl mě z omylu Derek. A zase mě nechtěně vykolejil.

„To on neví a navíc to nebylo jisté,“ začala jsem se nejistě plácat a sama nevěděla, co jsem to chtěla přesně říct.

Vzal moji pravou ruku a přitáhl si ji k sobě a usmál se.

„Klid, Annie. Chtělo to už skutečné rande. Ty večírky byla hloupá zástěrka.“ Hrál si s mojí rukou. Prst po prstě zkoumal a ohýbal. Kroužil i s prstýnkem na mém prostředníčku. A já mlčela a pokoušela být se tišší než pěna. Prostě jsem na takové řeči neuměla nějak reagovat a dokázaly mě dokonale zaskočit a on to věděl, a přesto to dál říkal.

„A jak ses měl vůbec v práci ty?“ změnila jsem téma, to ticho se mi přestávalo líbit a chtělo to něco nahodit a bohužel nic inteligentnějšího mě momentálně ani nenapadlo. Uchichtnul se, než začal.

„Klidný den se spoustou dohadováním a setkáváním s tvým bratrem. A příští týden je benefiční večírek.“

„Zase?“ podivila jsem se. Co to všichni s těmi večírky měli?

„Je to pro dobrou věc, budou se tam dražit nějaké obrazy od dětí a další předměty,“ poznamenal.

„Nic pro mě, neměla bych ani na sirku, co by dražili,“ poznamenala jsem šklebivě. Tohle bylo opravdu snobské. Nikdy jsem nepochopila proč, když chtějí dělat charitu, nepošlou prostě peníze na účet jako dar, ale dělají u toho takové cavyky. Jasně, chtěli se zviditelnit, ale stejně to bylo postavené na hlavu.

„Měla bys k dispozici moje peníze. Popravdě tohle nemusím, mám raději způsob jako máma poslat prostě peníze, ale čas od času není špatné se takhle předvést. Jsou tam novináři a ti ohlásí, jak ti záleží na druhých, dobrá reklama.“ Zamračila jsem se na něj, řekl to, na co jsem myslela a to o něm a jeho mámě mě překvapilo ještě víc.

„Jsi rozhodnutý, že tam půjdeš?“ zjišťovala jsem si. Stále jsem ho nechala hrát si s mojí rukou a čekala, kdy ho to přestane bavit.

„Jde i rodina,“ potvrdil mi, a pak se mi zadíval do očí. Oplácela jsem mu poslušně pohled, než mi to došlo.

„Takhle mě nepřemluvíš,“ vypískla jsem tiše a spokojeně, že jsem ho prokoukla. Nadechoval se k odpovědi, když se přiřítil Frank s naší pizzou a colou. Italská pizza a Americká cola, co víc si přát k večeři?

„Díky,“ zamumlala jsem stejně jako Derek a Frank byl zase fuč.

Zhluboka jsem se nadechla a měla co dělat, abych neslintala na veřejnosti, nádherně to vonělo a i můj žaludek si to myslel. Ta půlka pizzy byla stejně velká jako celá jedna malá pizza, ale nebála jsem se, že bych to nesnědla.

„Dobrou chuť. Chceš příbor?“ zeptal se zdvořile.

„Šílíš?“ zeptala jsem se vesele zase já a popadla ubrousek a první kus mojí časti porce.

„Nech si chutnat,“ poznamenala jsem a opatrně kousla do čtverečku. Nebyla vařící, jak jsem se bála a rozplývala se mi na jazyku.

„Hmm,“ zabručela jsem labužnicky a pomalu žvýkala. A i přes vychutnávání každého sousta ve mně ten kus zmizel během okamžiku.

Derek se vedle smál s pohledem upřeným na mě a sám jedl svou porci.

„Je vynikající,“ souhlasila jsem tak s jeho výrokem nejlepší pizzy v New Yorku.

„Jak jsem řekl. Nikdy nemluvím o něčem neuspokojivém,“ poznamenal. Konečně jsem byla schopná uspokojivě odpovědět na jeho jasnou narážku, při které na mě mrknul.

„Ano, pan ředitel nemůže mít nic druhořadého,“ souhlasila jsem zcela vážně a natahovala se po dalším kousku.

Jedlo se více méně potichu, občas jeden z nás něco prohodil, ale o žádnou konverzaci se ovšem mluvit nedalo.

„Nechci být nezdvořilý nebo tak, ale myslím, že teď by se oběma hodila menší procházka,“ nadhodil další plány.

„Když se dokážu zvednout, nejsem proti,“ souhlasila jsem. Pizza byla tak dobrá, že by byl hřích, kdybych nechala zbytky, ale teď jsem skončila přejedená a měla strach o svou schopnost hybnosti.

Derek se omluvil a šel za Frankem k pultu. Oblékla jsem se do bundy a dopila své pití, než se vrátil. Tiše jsem se nechala vyvést až ven a po chodníku ulicí.

„Není to nebezpečná čtvrť?“ ověřovala jsem si tiše a rozhlížela se po ulici. Tiše se zasmál, natáhl ke mně ruku a chytil tu moji, nevšímal si mého zkoumavého pohledu a přitáhl mě o krok blíž.

„Jako kluk jsem sem chodil často, je to tu bezpečné, jsem tu často,“ ujišťoval mě. A jak už bylo řečeno v pizzerii, on by se jen tak s něčím nesmířil.

 Mlčela jsem a pomalým krokem šla po jeho boku.

„Proč vůbec chodíš do práce?“ začal se znovu vyptávat.

„Snad každý vysokoškolák pracuje,“ vysvětlila jsem mu určitý fakt. Vynechám-li pár lidí, kteří měli kde bydlet a měli stipendium nebo bohaté rodiče.

„Ano, aby měli kde bydlet nebo za co jíst, ale ty bydlíš u bratra a ten tě o hladu určitě nenechá,“ nedal se jen tak zastavit, prostě se chtěl ptát.

„Nejsem tak chytrá, abych měla stipendium. Prostě si platím půjčku na školu, není to nic divného na rozdíl od jiných, mám zase placené ubytování.“

„Rád vyslýcháš?“ zeptala jsem se zase já. Zatím to vypadalo, že jsem našla jeho nejoblíbenější koníček. Nikdy si neopustil otázku, když mohl.

„Celkem jo, kdy je ta osoba zajímavá. Na co půjčka, Casey nechtěl pomoct?“ opravdu nedal pokoj. Povzdechla jsem si a zadívala se na svoje nohy, jak jdu. Vnímala jsem, jak držel pevně ruku. Nespokojeně jsem zafuněla. Mohla jsem od někoho jako on čekat takovou otázku. Jeho rodiče mu školu platili a určitě chodil i na placenou střední.

„Chtěl ale já ne. Prostě nechci nikomu nic dlužit. Jsem zvyklá se o sebe v rámci možností postarat sama a teď jsem už dospělá, plnoletá,“ vysvětlila jsem mu, jak na to koukám já. Možná to i trochu pochopí, když dostal do rukou firmu, taky musel rychle dospět a být schopný se o sebe postarat a o to, co měl na starosti.

„Starala ses o sebe jako malá?“ zkusil to od jiného konce.

„Ne, nechci, aby to znělo, že se o mě rodiče nestarali, ale byla jsem zvyklá si svoje zařídit sama. Uzavřená, samotářská,“ uváděla jsem na pravou míru alespoň pověst mojí mámy. Kdybych řekla, že se o mě nestarala, tak bych si nafackovala. „Jen s otcem to bylo těžší. Neměli jsme stejné záliby a společnou řeč, na tom ztroskotalo vše.“ A na dalších věcech, které by neměl vědět. Ani jsem si nevšimla, že jsme obešli celý dům a zase byli před jeho autem.

„Pojedeme, pokud tě má se mnou Casey, ještě někdy pustit,“ prohodil a otevřel mi dveře jeho auta. Bylo ticho jen do první zatáčky.

„Všiml jsem si pár maličkostí,“ začal opatrně.

„Dal ses na detektivní dráhu?“ pokusila jsem se znít nad věcí s odlehčeným tónem. Ve skutečnosti jsem byla napnutá jako struna a na sedadle se vrtěla.

„Nevěříš lidem a držíš si od nich odstup dost velký až viditelný. Řekl bych, že hlavně nevěříš mužům až na Caseyho, samozřejmě. Bojíš se prudkých pohybů a nečekaného jednání. Co bych si z toho měl vyvodit podle tebe, Annie?“ vypověděl mi všechno, čeho si všiml, víc toho asi ani nebylo.

„K čemu náš detektiv došel?“ zajímala jsem se stále mile. Všechno bylo jedno.

„Něco se ti stalo v dětství. Chápu, že o tom se mnou nechceš mluvit. Ale kdybys to chtěla někomu říct…“

„Jo, jasně, chápu. Budeš kazit takhle každou schůzku?“ ověřovala jsem si už nespokojeně.

„Ne, opravdu ne. Jen jsem si chtěl o tom s tebou promluvit a jindy se nějak nevídáme,“ připomněl mi. Byl už zase uvolněný, jako by to co řekl, nechal na cestě za námi.

„To je dobře, hrozilo by pak, že to je první a poslední schůzka,“ zamručela jsem.

 V autě už bylo dál jen ticho až k domu. Zaparkoval o kousek dál a ke dveřím jsme došli. Jel se mnou až před dveře bytu. Strčila jsem klíčky do dveří a podívala se na něj.

„Omlouvám se za to pokažení. Nebylo to v plánu,“ tiše se omlouval. Podezřívavě jsem se na něj koukala. Zadíval se na své levé zápěstí, kde měl své Rolexky.

„Počkej,“ zvedl ruku, pak sáhl ke dveřím a otevřel je a nespouštěl pohled od hodinek. „Jsme tu,“ křikl do bytu. Překvapeně jsem zvedla obočí a pak se naklonila, abych se mu zadívala sama na zápěstí. Byl přesně devět. Tiše jsem se zasmála.

„Provokuješ ho schválně?“ ověřovala jsem si tiše a udělal krok blíž k němu, nechtěla jsem, aby to bratr slyšel.

„Trošičku,“ připustil potutelně šeptem a oči mu zářily. Vypadal tak o hodně mladší a roztomile. Stáli jsme těsně u sebe a tři dny se pořádně neviděli.

Pohladil mě po tváři, a pak jsem už byla v jeho objetí a zjišťovala, jak krásně uměl líbat a jak mi to chybělo za těch několik dní. Držela jsem se jeho bundy a nemínila se odtáhnout první a jemu to povolit v nejbližší době.

„Ehm, Ehm,“ odkašlal si za mnou Casey. Polekaně jsem nadskočila a nechtěně se odtáhla od Dereka. Přes rameno jsem hodila pohled na něj.

„Ahoj Casey,“ pozdravil Derek spokojeně. Jeho ruce mě stále držely kolem pasu.

„Ahoj,“ zabručel a střelil pohled na mě. „Večerka,“ dodal. Protočila jsem na něj oči, obrátila se k usměvavému Derekovi.

„Dobrou noc a dík za pěkný večer,“ loučila jsem se a vytáhla se na špičky pro další polibek na dobrou noc.

„Bylo mi potěšením, dobrou,“ zamumlal mi na zpět a ještě jednou políbil, než se nadobro pro radost mého bratra odtáhl. „Neviděnou zítra, Casey,“ rozloučil se i s ním a přešel k výtahu.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 11. kapitola: