OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 10. kapitola

24.08.2014 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1155×

Vypnula jsem si jen pro jistotu telefon, který zvonil skoro nepřetržitě. Tak nějak jsem se pokoušela zmizet a lehce se to i dařilo. Nikdo krom mě samé a Dereka nevěděl, co přesně dělám a kde přesně se nacházím.

Dělala jsem si horkou čokoládu, těšila jsem se na ni od rána. Derek se vracel z pokoje a nesl nějaké dokumenty. Prošel přes kuchyň tak, aby musel kolem mě. Udělal to zase, vlepil mi jeden rychlý polibek na tvář, jako bych se mohla jen z toho polekat a utéct. Chodil okolo mě po špičkách jako bych byla chráněné a vystrašené zvířátko. A já rozhodně nebyla a nechtěla být ani jedno. Bylo by to od něj milé, kdybych tohle zacházení opravdu potřebovala a nebyl to jen jeho výmysl. Přestala jsem úplně chápat, co to po mě před těma dvěma dny chtěl.

Nebavilo mě to. Tohle jsme si museli hned vysvětlit.

„Nejsem žádný cvok, co by se bál dotyků jiných jen…“ odmlčela jsem se raději. Nechtěla jsem o tom moc mluvit, neměla jsem to ráda a on věděl, že nerada mluvím o tak trapných věcech. Viděla jsem jeho zamyšlený pohled, i když jsem se snažila koukat všude možně okolo. Nepomáhalo to. Našpulil nebezpečně rty a pak se ke mně o těch několik kroků zase přiblížil.

Nečekaně mě popadl za boky a vysadil na kuchyňskou linku. Tak abych měla obličej ve stejné úrovni jako on. Dívali jsme se z očí do očí a bylo to tak… nezvyklé.

„Vážně nejsi cvok?“ ověřoval si. Nasupeně jsem si založila ruce na hrudník a chtěla se pěkně prudce ohradit, když mi došel jeho přidrzlý úsměv. On mě vyzval a já to bez mrknutí oka přijala.

Pohnula jsem rukou, popadla ho za horní lem trika a prudce škubla k sobě. Tak abych ho mohla políbit. Ucítila jsem jeho dlaně na tvářích a prsty ve vlasech, zatímco já pevně svírala jeho triko a okraj linky.

Odtáhla jsem se první, chtěla jsem vidět jeho výraz. Bohužel nevypadal tak překvapeně, jak jsem si přála, spíš spokojeně.

„Opravdu nemusíš chodit po špičkách, jen se mnou mluv a buď trpělivý,“ slyšela jsem, jak se mi chvěl hlas a trochu kolísal dech.

„Tak proč jsi odtažitá, když tě chci obejmout?“ Nahodil mi prut, abych se chytla a pokračovala. Zadívala jsem se za jeho rameno a koukala přímo na zapnutou velkou plazmovou televizi na druhé straně obývacího pokoje. Povzdechla jsem si.

„Nejsem na to zvyklá. Neobjímám se s mámou ani Caseym při každém setkání. Když jsem byla malá, něco se ve mně zablokovalo ohledně blízkosti ostatních. Chránila si svůj osobní prostor před všemi,“ naznačila jsem rukama okolo sebe kruh. Pečlivě si mě prohlížel.

„Proč?“ chtěl vědět co nejvíc.

„Popravdě nevím, začala jsem s tím už jako malá, možná obrana před světem,“ pokrčila jsem rameny.

„Má to co dočinění s tvým tátou?“ zeptal se obezřetně, spojil si už nějaké indicie sám. Přikývla jsem mu na souhlas.

„Annie, nebudu ti tu mazat med kolem pusy, víš, že na to nejsem. Jsem hnusnej realista, ale asi sis už zvykla. Nebudu ti slibovat, že ti nikdy neublížím, protože nevím, jestli se to nemůže stát, nevidím do budoucnosti. Jediné co ti můžu slíbit je, že se ze všech sil budu pokoušet o to, aby se to nestalo. Záleží mi na tobě a mám tě opravu rád,“ mluvil klidně upřímně, tak jak to dělal.

Ale měl pravdu, on byl realista stejně jako povětšinou já a to co řekl, bylo pro mě mnohem účinnější, než kdyby tvrdil, že mi nikdy nikdo a už vůbec ne on neublíží žádným způsobem.

Zářivě jsem se na něj usmála a objala ho.

***

Obezřetně jsem ho pozorovala, když znovu začal zvonit jeho telefon, podíval se jen na displej a pak hovor odmítl. Dělal jako by se nic nedělo a dál si všímal svého počítače, nebylo by to nic divného, osoba, se kterou se mi nechce prostě volat, ale tohle se stalo už po páté.

Utírala jsem kuchyňskou linku, přemýšlela nad tím. Kdo by to mohl být a proč s ním nechce mluvit?

Až jsem začala spekulovat nad přítelkyněmi. Byl to Walker, mohl si dělat, co chtěl, bylo jasné, že v posteli se mu prohnalo spousty žen a pravděpodobně hlavně modelek. Znervóznilo mě to, v tomhle ohledu jsem o něm nevěděla vůbec nic, neposlouchala jsem klepy, které se o něm šířily ve firmě. Možná bych si svého okolí měla opravdu mnohem více všímat a poslouchat.

Zvednul se ze sedačky a mířil si to do kuchyně, to jsem zbystřila.

Telefon začal znovu zvonit. Podívala jsem se na Dereka, nevšímal si ho.

Jsem moc zvědavý člověk a prostě jsem chtěla vědět, kdo to je. Nevydržela jsem to, praštila jsem utěrkou o linku a skoro se rozeběhla ke stolku. Popadla jsem telefon a podívala se, kdo volá.

„Casey Fox,“ přečetla sem nahlas. Otočila jsem se ke kuchyni a Derek stál ode mě dva metry. Držela jsem zvonící telefon v ruce.

„On ti pořád volá?“ ověřovala jsem si. Němě přikývl.

„Proč?“ nechápala jsem, pokud by se dělo něco vážného ve firmě tak by to přeci zvedl.

„Chce s tebou mluvit,“ opověděl pohotově. „Uhání mě tak celé čtyři dny. Na emaily neodpovídáš, telefon nezvedáš, vlastně ho máš vypnutý, jak jsem sám zjistil.“ Zahanbeně jsem si skousla spodní ret. Můj telefon byl v mojí tašce zaházený a vypnutý už třetí den, kdy bratrovo volání nebylo už únosné.

„Ale já s ním nechci mluvit, dala jsem mu to jasně najevo,“ připomněla jsem moje poslední setkání s bratrem před sedmi dny.

„Přemýšlela jsi už o tom, co se stalo?“ zeptal se a telefon v mé ruce konečně utichnul, aniž bych ho vypnula.

„Není důvod. Řekl jasně, co si o mně myslí, už se nemusí přetvařovat,“ odsekla jsem odhodlaně. Neměla jsem důvod nad tím přemýšlet, nebylo co, prostě se jen řekla pravda.

„Annie, on to tak nemyslel. Byl rozčílený a chtěl mě jen odstrašit, opravdu by sis s ním měla promluvit a přestat být uražená,“ promlouval ke mně a nasadil smířlivý tón jako bych byla dítě. Zamračila jsem se na něj a založila si ruce v bok, tohle na mě neplatilo.

Telefon začal znovu hrát, jen letmo jsem pohlédla na displej a povzdechla si.

Vzhlédla jsem k Derekovi, čekal. Bez slova jsem mu podala jeho telefon a on pochopil, co jsem to vlastně po něm chtěla, i když jsem si sama tím nebyla jistá.

Přijal hovor a položil si telefon k uchu s pohledem zabodnutým do mého.

„Ano?“ zamumlal. Chvíle ticha. „Je tu. V pořádku zdravá. Nic se neděje,“ mluvil rychle a stručně.

„Nechce s tebou mluvit,“ zabručel už otráveně. „Pokouším se. Prostě jí dej čas,“ zahučel a vypnul hovor.

„Zdravá? Si myslí že mě tu držíš svázanou nebo co?“ vyjekla jsem překvapením.

„Trochu jo, když mu nezvedáš telefon. Co by si asi tak měl myslet?“ zeptal se. Neodpověděla jsem, protože odpověď nebyla.

„Měla bys zavolat mámě. Prý se o tebe bojí, nezvedáš telefon.“

„Sakra,“ vyhrkla jsem spěšně a běžela do pokoje. Na mámu jsem úplně zapomněla, volala jsem si s ní naposledy před večírkem.

Vysypala jsem celý batoh a popadla svůj telefon a pokoušela se ho zapnout. Neustále vyzváněl, kvůli všem zprávám a zmeškaným hovorům. Nekontrolovala jsem je a hned vytočila číslo mámy.

„Annie?“ křikla mi do sluchátka.

„Jo, jsem to já,“ potvrdila jsem rychle než by začala víc křičet. „Omlouvám se, měla jsem vybitý telefon a spala dva dny u Hallie,“ vyblekotala jsem výmluvu, kterou by mi mohla uvěřit.

„Casey mi řekl něco podobného,“ zamumlala. Oddychla jsem si, výmluva byla úspěšná. Posadila jsem se ztěžka na postel a lehla si.

„Jak se máš s Charliem?“ změnila jsem rychle téma.

„My se máme skvěle. Už se těším na dovolenou, až tě znovu uvidím. Charlotte je taky v posledních dnech klidná, má přijet Stephenie,“ informovala mě o tom hlavním. Uměla jsem si představit, jak si hraje Charlotte na miloučkou a hodňoučkou holčičku, když se jí má vrátit máma na týden, zatím co bude Charlie a máma tady ve městě. „A co ty broučku, a Casey? Povídej, chci informace,“ začala se vyptávat.

Protočila jsem nespokojeně oči, ještě že mě neviděla.

„Má hodně práce a já celkem dost učení, tak se moc nevidíme.“ Lži šly ze mě samy, obnovovala jsem si své zkušeností z dětství, kdy jsem lhala skoro všem krom mámy ve většině případů.

„Přijde mi to jako včera, když jste si spolu hráli na vojáky po domě,“ povzdechla si ztěžka máma do telefonu. Zavřela jsem oči, tohle jsem si pamatovala, hráli jsme na vojáky, indiány, boxery, lukostřelce snad na všechno co se dalo a bylo jedno, že jsem o šest let mladší než on, navlíknul mě do oblečení odpovídající hře.

„Mami, jak na mě Casey reagoval, když jsem byla malá?“ zamumlala jsem otázku a trochu doufala, že mi máma nerozumí. Přišla mi její odpověď důležitá.

„Bála jsem se, že na tebe bude žárlit ale ne. On tě zbožňoval. Stále si chtěl s tebou hrát a ptal se, co ti je, když jsi brečela. A je to tak i dodnes, koukni, kde jste, bydlíte spolu v jednom z největších měst na světě daleko ode mě,“ znovu si povzdechla.

Vzpomněla jsem si, ale na to co řekl, ona není normální, znovu jsem ucítila bolest. Chtělo se mi brečet, popotáhla jsem nosem. Všechno se to špatně zamotávalo a ničilo.

„Někdy mám pocit, že ho obtěžuju,“ připustila jsem.

„Ale Annie, jak tě to mohlo napadnout? To je hloupost. On tě má rád jak to je jen možné a chce pro tebe to nejlepší,“ použila pohoršený tón, stejně jako když jsem mluvila sprostě.

„Stalo se snad něco?“ zeptala se obezřetně.

„Ne,“ popotáhla jsem a utřela si pár slz. „Všechno je v pořádku. Je toho na mě moc,“ přiklonila jsem se opět k mírné lži. „Už budu muset, moc děkuju, mami, a mám tě ráda.“

„Já tebe taky, miláčku, pozdravuj bratra a Marii.“ Típla jsem to a přiložila si telefon k hrudi. Zavřela jsem oči.

Pravdou bylo, že o mně nikdy neřekl nic špatného, ve škole mě bránil. Hájil mě i před tátou. Vodil mě stále sebou kamkoliv to šlo, než začal běhat za holkami. Ujel jen jednou… Byl najednou jako on, když se naštval, ty gesta, jako bych byla opět malá holka doma.

„Neblbni, Annie, je to Casey,“ připomněla jsem si ostře. Chovala jsem se jako malá ustrašená holka a schovávala se za Derekem. Musím se tomu postavit čelem a být zase dospělá.

Zvedla jsem se z postele a vydala se zpět do obýváku za Derekem. Stále seděl v sedačce se svým notebookem na klíně. Ozývalo se jen klapání klávesnice při psaní.

Přisedla jsem si k němu na sedačku. Nekoukala jsem mu přes rameno a nechala ho pracovat, jen jsem se pohodlně opřela.

„Tak co máma?“ optal se sám.

„Krize zažehnána nebude mě hledat FBI,“ připustila jsem vesele.

„To je dobře. Nerad bych, aby mi sem vtrhlo záchranné komando a pošlapalo mi koberce.“

„Ano, koberec je to nejdůležitější,“ souhlasila jsem zcela vážně. Zvedl svou levou ruku a protáhl mi ji za krkem, obmotal kolem ramen a přitáhl až k sobě, opřela jsem se o něj.

„A Casey?“ vyzvídal dál trochu opatrněji. Povzdechla jsem si a mrkla se na monitor jeho notebooku, otevřená pošta.

„Přemýšlela jsem,“ připustila jsem a zamlčela, že mi dost pomohla máma. „Měla bych si s ním promluvit a vrátit se domů,“ mumlala jsem. Takhle nahlas jsem si s tím náhle nebyla tak moc jistá.

„To je dobře. Jen s tím stěhováním zpět… nemusíš odsud.“ Cítila jsem, jak znejistěl a vykouzlil mi tak úsměv na tváři.

„Bude to tak lepší. Všechno jsme vzali z jiného konce a pro klid Caseyho duše,“ zvedla jsem k němu obličej a protočila oči. Začal se smát a poslední dobou se mi to dařilo i často.

„Asi máš pravdu,“ připustil a dal mi pusu do vlasů.

Večer jsem si sbalila všechny věci, které jsem tu měla za neustálého Derekova připomínání, že tu něco můžu nechat, abych tu měla věci. Vzala jsem si ale všechno, netušila jsem, zda budu mít v nejbližších dnech šanci sem jet. Nebylo jasné, jak to bude s Caseym probíhat, ale jistota byla v jedné věci, nenechal by mě tu přespat.

Pustili jsme si film a Derek otevřel láhev vína a udělal popcorn.

Ráno už Derek nevypadal nad mým rozhodnutím ani trochu spokojeně, naopak trochu to sabotoval, vlastně se o to jen pokoušel. Trval na svém rozhodnutí odvézt mě až domů, nechtěl slyšet ani slovo o mém původním plánu jet metrem a vláčet se s těmi taškami. Pro mě by to bylo vyhovující, měla bych dost času utřídit si myšlenky a mít představu o tom, co udělám, až vejdu do bytu. Cesta v autě ještě k tomu za přítomnosti Dereka, byla moc rychlá a neinspirativní.

„V pondělí už půjdu do práce,“ připomínala jsem mu při loučení. Nechtělo se mi z toho auta vystoupit a ani zima nebyla tím důvodem.

„Zavolám ti,“ slíbil a stále držel mou tvář na půl cesty k němu. Díval se mi do očí a poznal, jak nerozhodná stále jsem, ale kupodivu už jednal rozumně. „Uvidíš, že to bude v pohodě. Prostě se tam vrátíš a hotovo.“

„Možná jsem mu měla zavolat,“ zamumlala jsem nervózně a skousla si ret. Derek to navrhoval ráno v jeho bytě, aby byl Casey připravený, ale já chtěla udělat něco jako přepadovku. Nečekaný rychlý návrat.

„Už je pozdě. Prostě pober svou drzost, kterou na mě ráda uplatňuješ,“ smál se tiše. Pomohlo mi to se rozhoupat k činnosti. Ještě jednou jsem ošila a pak se natáhla až k němu pro polibek na rozloučenou.

„V pondělí,“ usmála jsem se a vyskočila z auta. Otevřela jsem zadní dveře, abych vzala svou tašku a batoh, mávla jsem mu do okna a vplula do vchodu.

Moc rychle jsem se dostala až ke dveřím. Klíče jsem měla už připravené v ruce. Dodala jsem si odvahu, nečekal mě tam drak ani jiné příšery jen můj bratr. Vešla jsem do bytu jako tolikrát předtím a trochu hlasitěji za sebou zabouchla dveře, aby věděl o dalším člověku. Nechtěla jsem mu způsobit infarkt nečekaným zjevením.

„Annie?“ zvolal okamžitě a ozývalo se dupání při jeho rychlé chůzi, vylítl z obýváku.

„Ahoj,“ vypravila jsem klidně a podívala se na něj. Byl překvapený, konsternovaný, díval se na mě a nic nedělal. Využila jsem toho a šla rovnou do svého pokoje, pokus vyhnout se jakémukoliv rozhovoru. Na to ještě bude čas.

„Annie,“ oslovil mě. Stála jsem už u dveří svého pokoje a držela v ruce kliku. Neotočila jsem se na něj, i když se o to asi pokoušel tím oslovením. Čekala jsem jak socha co nakonec poví.

„Jsem rád, že jsi doma,“ zněl úlevně a krotce.

Stiskla jsem rty. Mlčela jsem.

„Omlouvám se, Annie. Opravdu jsem to nechtěl říct a nemyslel to tak,“ pokračoval.

„Necháme to být,“ rozhodla jsem se udělat za tím čáru. Pootočila jsem hlavu tak, abych na něj viděla. Udělalo mu to radost a trochu se usmíval.

On byl moje rodina. Držel můj svět pohromadě už odmalička. Chránil mě a byl tu pro mě a to co řekl, ať vezme čert, měla jsem na tom v tu noc i svou zásluhu.

Nic dalšího jsem neřekla a vešla do svého pokoje.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 10. kapitola: