OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 6. kapitola



Nesmíš zradit - 6. kapitolaRigonat má svou písničku, Olívie neví, co dělat.

Máma mě po dlouhé době vezla do práce, chtěla jsem jet hromadnou dopravou, ale nechtěla. Večer jsem byla domluvená na dalším pobytu u Henryho.

„Tak… kdy se nastěhuješ?“ zeptala se máma uvolněně, zato já se napjala jako struna. Podobnou diskuzi jsem měla v posledních týdnech častěji, než bych chtěla, a dokonce i ona s tím musela teď začínat.

„Stěhovat? Mám to brát tak, že mě doma nechceš?“ zajímala jsem se a otočila k ní hlavu, krom profilu a soustředěného výrazu, kdy koukala na vozovku před sebou, jsem nic neviděla. Nikdy jsme o tom nemusely mluvit, přišlo mi jasné, že tam prostě bydlím a budu bydlet.

„To ani náhodou, zlato,“ nesouhlasila a trochu se zamračila. „Myslela jsem, že chceš. V poslední době často u Henryho přespáváš, tak…“ nechala větu vyznít do ztracena a bylo to účinné.

„Henry chce, abych tam trávila čas,“ povzdechla jsem si.

„A ty?“ okamžitě se zajímala jako správná máma.

„Nevím. Na jednu stranu bylo by to něco nového a normálního, ale já se cítím jistější, když jsem doma s vámi, než u něj. Tlačí na pilu a já se pokouším odolat.“

„Nikdy se nenech do ničeho tlačit. Jsi sebevědomá žena a hlavně jsi Argiolasová. Nikdy se neponižuj. Řekni mu, jak to vidíš, a když to nedokáže pochopit, pak za to nestojí a tohle byl ten pravý moment, abys na to přišla,“ promlouvala ke mně a účinně.

Doufala jsem, že pokud jednou budu mít taky dceru, budu moc být tak dobrou mámou, jako je ta moje, vědět přesně, co říct, abych ji povzbudila, dodala odvahu a ona si tu radu vzala k srdci, a přitom jí to nemusela vnucovat. Tohle všechno u mě bezpečně dokázala moje máma a nejen u mě, se Silvií to uměla snad ještě líp. Podle mámy za to mohlo taky to, jak moc jsem já byla po tátovi paličatá.

„Budu na to myslet, díky, mami.“ Vystupovala jsem z auta před firmou. Začalo poprchávat, jo, byl už skoro říjen, nemohla jsem čekat o nic lepší počasí v tomhle městě. Zima tu bude za malou chvilku, už teď mi to nedělalo dobře. Nikdy jsem nepochopila, proč se máma, která byla zvyklá z Itálie, s námi přestěhovala do tak chladného místa, jako je Chicago. Dodnes jsem si dobře pamatovala první rok tady, který jsem promarodila díky změně klimatu a nezvyku. V Itálii jsem nikdy neviděla sníh a nikdy nepoužila teplejší bundu, jak větrovku při dešti. Moc jsem si toho z dětství nepamatovala, hlavně to období, ale tohle se nedalo zapomenout.

„A pozdravuj,“ zasmála se ještě. Mávla jsem rukou do auta a pak za sebou zabouchla dveře. Připadala jsem si zas jako na základce, kdy mě máma vozila do školy. Jo, určitě to vypadalo nějak podobně. A dnes jsem si taky přála zůstat doma zachumlaná v peřinách, a to nejhorší počasí mělo teprve přijít.

Cestou ke svému stolu jsem zdravila a přemýšlela o tom, co říkala máma. Měla pravdu a já se v poslední době přizpůsobovala všem a hlavně Henrymu a uskakovala mu místo toho, abych se tomu postavila přímo.

Zapnula jsem si počítač a čekala, až mi naběhne. Dnes večer bych si s Henrym měla promluvit, tohle byla moje poslední myšlenka na něj, než na mě vyběhly nepřečtené maily, a pak jsem měla dost práce, než abych přemýšlela.

Držela jsem si telefon u ucha a hledala v tabulce podle instrukcí kluka od nákupu, už jsme si takhle volali skoro hodinu.

„Oběd?“ zajímala se tiše, spíše artikulovala ústy Jenny. Zavrtěla jsem hlavou a mávla rukou. Ještě jsem naškrábala na lísteček, že půjdu později. Chvíli jsem uvažovala i o objednání něčeho k jídlu.

„Ne, není to tam, Tommy, prostě to musí předělat,“ hádala jsem se s ním dál. Všude, kde řekl, že by mělo být to, co potřebuju, nebylo.

„Ale…“ začal se hájit.

„Ne, žádné ale. Já to potřebuju a už se tu s tebou hádám dvě hodiny a k ničemu to není. Příští měsíc to chci mít, a ne že to zas budu dělat podle něčeho jiného,“ uzavřela jsem tuhle nesmyslnou činnost, která neměla konce, a mně začalo kručet v břiše.

„Jasně,“ zahuhlal nespokojeně. Nic jsem si nad jeho tónem nedělala, Tommy vypadal roztomile, ale kdykoliv mohl, nedělal, co měl. Položila jsem telefon a byla rozhodnutá jít už konečně na jídlo. Popadla jsem svůj kabát s kabelkou a už si to pelášila k výtahu. Měla jsem smůlu, holky vydržely u jídla dlouho a právě se vracely.

„Dobrou chuť,“ popřály mi sborově. Nechtěla jsem chodit nikam daleko, tak jsem dole před firmou jen přeběhla silnici a dostala se do restaurace, kam mě vzala Jenny poprvé a chodily jsme sem skoro pořád.

Posadila jsem se ke stolu v koutě, abych měla dostatek klidu, a objednala si kuřecí steaky se sýrovou omáčkou a hranolky, nic zdravého, ale dobrého. Při čekání na jídlo jsem si vzala telefon a odepsala na zprávu od Mii, která si stěžovala na pracovní nudu.

„Pěkný den, Olívie,“ ozvalo se přede mnou. Polekaně jsme pustila telefon na stůl a podívala se na původně prázdnou židli naproti mně. Jenže už nebyla prázdná, okupoval ji sám pan Rigonat. Na sobě měl tmavě modrý oblek s bílou košilí a světle modrou kravatou. Vypadal uvolněně, jak seděl na té židli naproti mně a usmíval se, černé vlasy pečlivě učesané. Dělal, jako by byl pozván, a ne že otravoval bez toho, aby mu to někdo dovolil.

„Doteď by se i za pěkný dal považovat,“ odpověděla jsem mu. Led z mé pusy musel odpadávat ve velkých kusech. Až jsem se sama zachvěla nad tónem, který jsem použila. Přimhouřil oči a sjel mě pohledem. Trochu našpulil pusu a zřejmě usilovně přemýšlel, co mi na tu jedovatou odpověď říct.

„Ano, máš pravdu, to, že začalo pršet, je děs,“ přitakal nespokojeně a podíval se za má záda, kde byla skleněná stěna. Ohlédla jsem se ze zvědavosti a měl pravdu, začalo pršet. Tak tenhle den šel do kytek. A to když před třemi hodinami přestalo, to vypadalo slibně na celý den.

Využil mé nepozornosti a mávnul na číšníka, kterého jsem si všimla až ve chvíli, kdy mu diktoval svůj požadavek na jídlo.

„Ale já si nepřeji, abys tu seděl,“ sykla jsem na něj jen, co se číšník vzdálil.

„Zvu tě,“ mrknul.

„Nepotřebuju to,“ odpálkovala jsem ho a stále se na něj mračila. Nic si ale z mého výrazu nedělal a se spokojeným úsměvem se podíval okolo nás, bylo tu skoro plno.

„Není moc míst, kam bych se posadil, a přeci bys na veřejném místě nedělala zbytečně povyk,“ dodal a položil ruce na stolek. Všimla jsem si, jak se mu vytáhly rukávy a vykoukly na mě jeho hodinky. Draze vypadající ciferník a kožený pásek… popravdě jsem čekala klasické zlaté Rolexky.

„O to ti jde? Šmíruješ mě?“ zjišťovala jsem a s každým slovem jsem slyšela tu paniku v hlase.

„Klid,“ pošeptal. Natáhl ruku a dotkl se mé, která ležela taky na stole. Cukla jsem sebou, když se mě jeho horká dlaň dotkla na odhaleném předloktí. Nestihla jsem stáhnout svou ruku, a tak ta jeho byla položena na té mé. Při pohledu na naše ruce jsem se napnula, ale nenašla jsem v sobě ani kousek síly, abych se vyškubla, nenápadně.

„Olívie Cristino Argiolas, věř mi, nikdy bych ti neublížil,“ mluvil tiše a velmi vážně a přitom se do mě ještě opíral svým sytě zeleným pohledem, který mi nedovolil se pořádně ani nadechnout. Cítila jsem teplo jeho těla na své ruce. Po zádech mi přeběhl mráz.

Škubla jsem sebou zamyšleně, abych dokázala přemýšlet, a podívala se okolo nás po plné restauraci a hledala nějaký záchranný bod, ale nikde tady nebyl. Až po dvou hlubokých nádeších mi došlo, co řekl.

„Jak znáš moje druhé jméno?“ zeptala jsem se ho. Nikdy jsem mu neřekla moje prostřední jméno, moc jsem ho nepoužívala... vlastně vůbec, když nebylo potřeba na úřadech. Jeden jeho koutek se vyhoupl výš do smyslného a ďábelského úsměvu. Jeho oči jako by mě mohly pohltit, čekala jsem jen na to, kdy se to stane.

„Konečně mám tvou pozornost?“ ověřoval si. Jeho prsty se lehce hýbaly, a tak mě hladil po předloktí. Šimralo to a zároveň způsobovalo uvolnění mého těla. Nemohla jsem se ale přinutit, abych uhnula rukou.

„Když nebudeš vyprávět báchorky, budeš ji mít,“ nedala jsem se a pokoušela se znít tvrdě, přestože mě to dávno opustilo a můj hlas byl zvláštně zadýchaný.

„Připouštím, že jsem to vzal v tom baru za špatný konec. Někdy jednám zbrkle, a pak to dopadá špatně. Většinou, když mi na něčem záleží a chci, aby to už bylo tak, jak si představuju,“ mluvil tiše a zamyšleně. Pozorovala jsem ho a nespokojeně si musela připustit… neměla jsem z něj strach ani trochu, to, co teď se mnou dělal, to jsem nedokázala ani popsat.

„Nemůžeme mít vždy to, co chceme, to bys měl vědět, už jsi na to dost starý, a ani to, že máš peníze, to nezmění.“ Usmál se na mě, vlastně ho úsměv opustil jen před chvílí, jinak celou dobu se usmíval, což se mi líbilo, vypadal mladší. A momentálně se na mě zadíval ještě úplně jinak, jako bych udělala něco, co chtěl. Našpulila jsem pusu a pozorovala ho. Pohnul s mou rukou na stole tak, aby odhalil víc vnitřní stranu předloktí. Zachvěla jsem se, a viditelně pro něj, když mi přes citlivou kůži přejel lehce nehty.

„Ale můžu se snažit, jak nejlíp umím, abych to získal,“ oznámil mi to, jako by něco sliboval. Zamračila jsem se. „Chtěla jsi vědět, jak znám tvé jméno,“ připomněl mi. Kývla jsem mu na to, i když jsem se moc na jeho slova nesoustředila, ale spíš na to, jak jeho prsty zlehka kreslily různé vzorce po mé kůži.

„Já tě opravdu znám, Olívie. Setkali jsme se, když jsme byli děti…“ odmlčel se a já se zamračila a naklonila hlavu na stranu. Urputně jsem přemýšlela o tom, co řekl, a na nic jsem si nemohla vzpomenout. Jeho jméno mi nic neříkalo, ani jeho tvář, ale pokud to bylo v dětství, moc si toho nepamatuju. „Bydlela jsi v Itálii s rodiči a tvoje sestra se měla ještě teprve narodit,“ promluvil znovu a vytrhl mě z mého přemýšlení. „Bylo ti pět let, Olívie. Pobíhala jsi po domě a měla na sobě zelené princeznovské šatičky a pořád ses něčemu smála,“ mluvil dál a já ho pečlivě poslouchala. Jeho posed nebyl už tak uvolněný, byl trochu napnutý a vypadal i velmi obezřetně.

„Vaše jídlo,“ ozvalo se z jiné strany a já sebou trhla a konečně vyprostila svou ruku zpod té jeho a narovnala se na židli jako praštěná bleskem. Číšník před nás položil naše objednávky a já jen pozorovala toho muže na protější židli a třeštila oči. On nelhal… ty šaty, o kterých mluví, nepamatovala jsem si je přesně, jen útržky toho, jak vypadaly, ale vím, že o nich mluvila několikrát i máma, a byla fotka. Existovala fotka, na které jsem je měla.

Automaticky jsem poděkovala číšníkovi a natáhla se po svém pití, potřebovala jsem se napít, i když to byla jen obyčejná voda. On nebyl blázen, nebo ne úplný. Pozoroval mě a čekal na to, co mu povím.

„Já…“ musela jsem si odkašlat. „Já nevím, co se to tu děje,“ připustila jsem zmatená. Viděla jsem a cítila, jak se mi chvěla ruka se skleničkou, a tak jsem raději své pití rychle položila na stůl.

„Najíme se a pak si můžeme opět o tom promluvit,“ navrhl mi klidné řešení. V tu chvíli se opět ozval i můj žaludek. Znepokojeně jsem se zavrtěla. „Olívie?“ oslovil mě. Zavrtěla jsem hlavou a pak se pokoušela nahodit normální výraz a dokonce se i trochu usmát. Popadla jsem příbor a pustila se do jídla. „Jaký jsi měla den?“ zeptal se mě. Působil pořád stejně uvolněně a spokojeně. Zakrojil svůj nůž do steaku a přitom kmitl pohledem ke mně. Jako dva přátelé, kteří se sejdou na společný oběd, mi to přišlo.

„Velmi pracovní. Dnes jsem se skoro nezastavila. Nevím, co to je, jako by se špatným počasím i všichni najednou pracovali špatně. Na oběd jsem šla o hodinu později, protože jsem něco řešila, a nebavilo mě to ani trochu,“ mluvila jsem a mluvila, bez nějakého ostychu nebo opatrností, šlo to prostě ven. „A ty?“ zeptala jsem se ho na oplátku, abych nemluvila jenom já, a zacpala si po té otázce pusu jídlem. Tiše se zasmál.

„Klasický pracovní den, několik porad. Řešení problémů. Nic zajímavého,“ pokrčil rameny a vzal to stručně.

„Neodpověděl jsi mi,“ podotkla jsem, když mi to došlo. Jeho čelo se nakrabatilo.

„Na co?“ nechápal. Musela jsem se zhluboka nadechnout a napít se vody, než jsem ta slova ze sebe dokázala vymámit.

„Sleduješ mě?“ prohlížela jsem si jeho obličej.

„Už jsem ti jednou řekl, jak to je, a tys utekla. Teď jsem musel zjistit, kdy s tebou budu moc mluvit, abych ti to vysvětlil, Olívie. Nedělám to, protože by mě to bavilo nebo byl nějaký úchyl, ale protože musím. Věř mi,“ prosil mě úpěnlivě, a nejen jeho hlas, ale i jeho oči. Připadala jsem si strašně prkenná a nevěděla, co dělat, jestli něco dělat.

„Nevím, co si mám o tobě myslet,“ připustila jsem. „Nevím ani, co chceš,“ dodala jsem ještě.

„Nech to, až se najíme,“ prosil mě. Přikývla jsem a dál jedla tiše a jen ho chvílemi pozorovala, a on na mě měl upřený pohled celou dobu. Vrtěla jsem se a měla neustále tendenci si sahat do vlasů a na krk.

Víceméně se jedlo mlčky, asi mi chtěl dát prostor, a já ho využila pro přemýšlení. Jenže jsem nic převratného nebyla schopná vymyslet, pořád jsem po něm střílela pohledem a pokaždé, když se zadíval i on, jsem zčervenala a klopila pohled, hlavně ve chvílích, kdy na mě mrknul, což několikrát taky udělal. Složila jsem příbor a dopila svoje pití, dala jsem tak jasně najevo, že jsem po obědě.

„Nechceš nějaký dezert?“ zajímal se. Zavrtěla jsem hlavou, na to jsem neměla ani pomyšlení, a i to jídlo mi stačilo, abych byla plná. Povzdechl si a přivolal číšníka, kterému podal svou zlatou kreditní kartu. Když se vrátil, hned jsem se zvedla jako na pérkách a sáhla po svém kabátu, a ve stejnou chvíli to udělal i Rigonat. Zmateně jsem se na něj ohlédla.

„Dovolíš?“ zeptal se a opatrně vyprostil můj kabát ze sevření a podržel ho tak, abych se do něj mohla bez problému obléknout. Připadala jsem si nejistě a hloupě. Neznala jsem takové chování, ještě žádný kluk se o to nepokoušel a já to znala jen z filmů. Neohlížela jsem se za ním, a jen co jsem na sobě měla zapnutý kabát, vydala jsem se rovnou ven, přepadla mě potřeba čerstvého vzduchu i za tu cenu, že venku stále pršelo.

Držel se mi v patách, a jen co jsem překročila práh restaurace, byl u mě. Schovala jsem se pod střechou, stále pršelo, a podívala jsem se na něj.

„Proč, když mě znáš od dětství, ses objevil teď, a co vůbec ode mě chceš tím vším sledováním?“ vypálila jsem to ze sebe a ani jsem nad tím nepřemýšlela, šlo to najednou samo, byli jsme tu skoro sami, lidé se na ulici neukazovali a spíš jen rychle proběhli okolo nás.

„Musím tě chránit, Olívie, nevíš, kdo byl tvůj otec, nevíš, co se bude brzo dít, a navíc…“ začal zapáleně a upřeně se mi díval do očí a trochu tak sklonil hlavu, aby viděl dobře. Náhle se ale zarazil, a to se mi nelíbilo.

„Co?“ vyjekla jsem odhodlaně.

„Musíš mě začít snášet, Olívie, protože se do konce života budeme hodně často potkávat,“ odpověděl prostě, ale já vysledovala za jeho pohledem, že to myslí jinak, za jeho slovy se skrývalo něco ještě úplně jiného, a já netušila, co by to mohlo být.

„Co tím chceš říct? Jak musím? Já nic nemusím, abys věděl. To, že jsi boháč, neznamená, že si mě koupíš. Říkám ti rovnou, nech toho,“ ohradila jsem se proti jeho slovům. Jestli jsem něco nenáviděla, byl to nátlak, a on ho provozoval, nenáviděla jsem, když mi řekli, že něco musím, nic nemusím, jen to, co chci já.

„Olívie, ty to nechápeš,“ začal zas tu svou písničku. Zamračila jsem se na něj.

„Ne! Ty to nechápeš, to, že jsem s tebou přežila oběd, rozhodně neznamená, že budeme ode dneška kámoši a bude to všechno super a fajn. Nebudeme! Možná něco o mně víš, ale to neznamená, že tě chci v mé blízkosti,“ nedala jsem se a odpálkovala ho na všech frontách, jak jsem jen mohla. Zvýšila jsem hlas a nevím, asi jeho pohled mě donutil nekřičet, jen mluvit důrazně, tak aby si to pamatoval. Otočila jsem se, že půjdu.

„Ne,“ zavrčel a popadl mě hrubě za loket a otočil zpět k sobě. Zarazila jsem se pohledem pár centimetrů od jeho rtů. Polkla jsem a zvedla pohled do jeho očí. Zůstala jsem stát jako opařená a nedokázala jsem se pohnout. Vlastně ani nadechnout. Popadla jsem dech a ucítila příjemnou kolínskou a jeho teplý dech na mé tváři. Hypnotizovala jsem jenom jeho zelené smaragdy, které se začaly náhle přibližovat, a já nestačila reagovat.

Zkusil to jen zlehka, otřel své rty o mé a čekal, jenže já nebyla schopná žádné reakce. Jen jsem stála na místě a držela, jako bych zmrzla za těch několik minut, co mě tiskl k sobě. Odtáhl se, ne moc daleko, a pak zaútočil. Naklonila jsem se dozadu pod jeho nátlakem, ale obě jeho ruce mě objaly kolem pasu a přitáhly na jeho tělo. Byla jsem jako hadrová panenka a nijak nereagovala, ruce jsem nechala viset podél těla. Jeho rty si pohrávaly s mými a nedával žádnou šanci na ústup.

Z úst se mi vydral sten, který jsem nečekala a který mě probudil ve chvíli, kdy jsem už měla ruce pevně zaťaté do jeho ramen a tiskla se na něj i sama. Škubla jsem sebou, vyděšená nad myšlenkami, které mě přepadaly, a to, jak se mi to líbilo. Dlaněmi jsem se zapřela vší silou do jeho ramen na odpor. Nechtěl mě ještě pustit. Zvedla jsem jednu ruku a bouchla do něj, když se konečně odtáhl dost daleko, aby moje rty byly samostatná jednotka.

Lapala jsem po dechu a vyškubla se z jeho sevření a div jsem si nesedla na mokrou zem. Vyděšeně jsem na něj zírala. Vypadal klidně, až spokojeně, jeho zelené oči zářily, a tím se ve mně zvedla vlna vzteku.

„Tohle už nikdy nezkoušej!“ zakřičela jsem to na něj a bylo mi jedno, že jsme na ulici a rovnou před budovou firmy, kde pracuju, a jeho tam všichni taky znají. On nechtěl veřejný skandál, tak mě neměl veřejně líbat! Teda, on mě neměl líbat vůbec!

„Sama budeš chtít,“ odpověděl mi bez zaváhání. Byl si sám sebou jistý a ukazoval mi to od našeho prvního setkání, tak proč mě to vůbec ještě překvapovalo? Vydala jsem ze sebe nějaký nespokojený zvuk, něco mezi křikem a kňouráním.

„Jdi se bodnout, Rigonat,“ odplivla jsem to a vydala se co nejdál od něj. Nemělo cenu se s ním hádat, takoví se nikdy neomluví nebo nepřiznají chybu, a já jsem byla zase schopná se s ním hádat dlouho, ale tolik času jsem neměla.

„Ještě se uvidíme, Olívie,“ zazněla mi od něj odpověď se stopou smíchu. Přeběhla jsem silnici tak rychle, jak to šlo, aby nás něco dělilo, a pospíchala do sucha budovy bez jediného ohlédnutí.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!