OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 5. kapitola

13.11.2017 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 786×

I druhý den ráno moje myšlenky patřily panu Rigonat a tomu, že je to určitě blázen. Z té moci a peněz, co podle holek měl, mu přeskočilo, jinak to nevidím. Nikdo při smyslech by nemohl tvrdit, že znal mého otce, zemřel, když mi bylo necelých šest a sestra se zrovna narodila. Ona ho nepoznala nikdy jinak než na fotkách a já si jen matně pamatovala, a on opravdu nebyl o tolik starší, aby si mohl pamatovat víc.

Zakroutila jsem hlavou. Nemělo důvod mě to zajímat. Při troše štěstí se už nepotkáme. Ne, Chicago je na to dost velké, aby se povedlo, a do toho baru už nikdy nevstoupím. Ne dobrovolně. Odhodila jsem peřinu a popadla svůj telefon. Slyšela jsem ho několikrát pípat v noci, chtěla jsem spát, a tak mi bylo jedno, kdo něco potřebuje.

Jsem doma, můžeš přijet, těšil jsem se. H.

Protočila jsem oči, a to mi psal v kolik… v šest ráno! V sobotu! Je ten kluk normální?! Zhroutila jsem se do peřin a zakryla si obličej. Já mám opravdu štěstí na chlapy, normálně to ani nejde.

Rychle jsem namačkala odpověď, že se zastavím později, a odloudala se do kuchyně.

„Ahoj, zlato,“ usmívala se na mě máma. Měla u sebe hrnek s kávou a vedle na stole knihu.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav a popadla toustové chleby s marmeládou a máslem. Hodila jsem si dva kousky do toustovače.

„Jak sis včera užila s Miou dámskou jízdu?“ zeptala se. Máma vždy působila zaměstnaně, i když tu není, má vždy dokonalý přehled o všem, co se doma dělo. Tohle jsem na ní vždy obdivovala.

„Bylo to fajné. Pořádně jsme zdrbly Henryho a Stephena,“ připustila jsem s úsměvem.

„Tak se na ně musí,“ souhlasila, posadila jsem se vedle ní. „Tak... co tě trápí v poslední době?“ vyrukovala s další trefnou otázkou. Ani jsem se už nepozastavovala nad tím, jak to dělala. Prostě to byla moje máma.

„Nic moc, práce a tak. Musím si zvyknout na život dospěláka,“ usmála jsem se. Nechtěla jsem jí přiznat dohady s přítelem ohledně společného bydlení. Přimhouřila oči.

„Zlatíčko, víš, že kdyby se něco dělo, můžeš za mnou přijít, že jo?“ ověřovala si, odkývala jsem to. „I kdyby se dělo něco zvláštního,“ dodala ještě. Zarazila jsem se v pohybu. Proč to říká? Co by se mělo zvláštního dít? Otočila jsem se k ní, ale ona si už hleděla své knihy. Asi jsem opravu jen moc citlivá a vidím divné věci. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v normální činnosti. Ne, určitě se soustředím na hlouposti, protože jsem stále vykolejená z práce.

K Henrymu jsem šla až po obědě. Dostala jsem dárek v podobě velké čokolády. Vyprávěl mi o služební cestě a dohadech, u kterých musel být, i když ho to nebavilo a byly k ničemu, podle jeho slov. Pustili jsme si film a já mu slíbila, že u něj přespím, počítala jsem s tím, a tak jsem měla sebou i věci do práce. Byl to příjemný večer.

ŁŁŁ

Pondělní ráno nemohlo být jiné, nestíhala jsem a některé věci se o víkendu nakupily, a tak jsem byla ráda, když jsem si stihla dojít alespoň na oběd.

„Kdo zas,“ zakňourala jsem při zvonění pevné linky na stole. Popadla jsem sluchátko. „Tady Olívie, prosím?“

„Rád tě slyším, Olívie,“ ozvalo se tichým hlasem. Zmateně jsme vytřeštila oči. Kde vzal to číslo? Ale pak mi to došlo, pracovala jsem pro něj, nebylo to těžké.

„Přejete si, pane Rigonat?“ zeptala jsem se ho odměřeně a profesionálně, pokud chtěl nějakou práci, musela jsem být pokorná.

„Rád bych si s tebou promluvil,“ odpověděl okamžitě a dychtivě. Zachvěla jsem se při představě, že bych s ním měla někam jít a mluvit. Po posledním rozhovoru mě přešla chuť. Zamračila jsem se a klikla silněji, než bylo potřeba, myší.

„To je mi ale líto, pane Rigonat, mám hodně práce. Sbohem,“ položila jsem mu to dřív, než stačil odpovědět. Podívala jsem se okolo sebe a oddychla si, že holky někde pobíhaly. Samy dnes neměly moc čas. Neumím si představit, jak bych jim vysvětlila tento telefonát.

Zapsala jsem další čísla, když se telefon ozval znovu. Podívala jsem se na display. Stejné konečné číslo jako před chvilkou. Natáhla jsem se po sluchátku, nadzvedla ho držáku a pak tvrdě přitřískla zpět.

Netušila jsem, kde se brala ta nenávist nebo vztek, co jsem k němu pociťovala. Tak dobře, věděla jsem to... trochu. Nejen že zaútočil na bolestivé místo, jako je můj táta, ale také se mi líbil, to jsem nemohla nepřiznat, a když do mě Mia šila v tom baru, doufala jsem, že by mohla mít pravdu, a ne že se z něj vyklube takovej blázen, jak se i stalo. Znepokojeně jsem si povzdechla.

Popadla jsem šanon, co jsem měla s hotovu prací, a vydala se ho odnést, abych se prošla a uklidnila. Při návratu ke stolu jsem zjistila, že za tu půl hodinu, co jsem vyřizovala věci, se pokusil o telefonát ještě dvakrát. Měl výdrž, to se mu muselo nechat, ale tu maniaci mají.

Byla jsem zaražená z toho, že se ozval, myslela jsem, že jsem mu dost jasně v baru řekla, co si o něm myslím. Ale oni to ho neodradilo. Je to velký pan podnikatel. Jen doufám, že ho nepotkám nikde na silnici.

„Dnes je to tu jak telefonní ústředna,“ postěžovala si Chloe.

„Asi je brzo vytáhnu ze zásuvky,“ souhlasila jsem s ní a Jenny se nám smála. V tu chvíli jí zazvonil telefon, tak se na něj zamračila a já s Chloe jsme se začaly smát (a máš to).

Jakmile začal zvonit telefon, znervózněla jsem a rozhlížela se okolo sebe. Když to byl můj, jako první jsem se podívala na konečné číslo, než jsem se to odvážila zvednout. Naštěstí se o to už nepokoušel, za což jsem byla ráda. Špatně by se vysvětlovalo, proč někomu třískám s telefonem.

Henry dnes taky nestíhal, takže jsem nemusela řešit ani jeho a náš malý spor bohužel stále trval. A tak jsem jela rovnou domu do klidu a sedla si se Silvií k televizi.

ŁŁŁ

Dařilo se mi dnes ještě lépe, než v pondělí. Nespokojeně jsem se mračila do stříbrných dveří výtahu. Měla jsem roztrženou punčochu na zadní straně, bohužel pro mě to bylo vidět. Nechtělo se mi je studovat, dnes byla v budově zima, a tak jsem byla vděčná za ranní nápad se silonkami, až do této chvíli. Netušila jsem, kde jsem si tu okrasu pořídila.

„Ah, Olívie, ahoj,“ pozdravil mě vesele Matt a přistoupil ke mně do výtahu.

„Ahoj, Matte,“ oplatila jsem mu úsměv.

„Jak se daří?“ zajímal se. Matt byl jeden z těch lidí, co měli neustále dobrou náladu a šířili ji okolo sebe, myslím, že takových lidí by bylo víc potřeba, a kdykoliv jsem ho potkala, přenesla se jeho nálada na mě a byla jsem hned spokojená.

„Nebudeš tomu věřit, ale už líp,“ zasmála jsem se upřímně.

„To rád slyším,“ připustil. „Já mám teď posezení se šéfíkem, tak čekám, co z toho bude,“ protočil unuděně oči. Jednou, když jsem šla na poradu a odcházela společně s Mattem, nestačila jsem se divit. Nenáviděl porady a jeho větou – hodina a půl života v prdeli a tolik práce, co jsem mohl mít, jsem pochopila, že kdyby nemusel na žádnou poradu, nikdy by tam nešel, stal se ze mě jeho člověk, protože mě to taky nebavilo.

Tiše jsem se zasmála.

„Tak to abych ti popřála pevné nervy,“ mrkla jsme po něm. Ocenil to.

„Občas lituju, že nemám dvojče, mohl by tam chodit místo mě, já mít klid, a klidně bych mu za to platil.“ Měl to pěkně naplánované, nebyl manažerem pro nic za nic. Upřímně, on byl nejlepší i na vyjednávání, když mě poslal do háje, věděla jsem, že jsem udělala chybu, a když jsem se přiznala, tak to bylo v pohodě a klidně mi pomohl, i když nemusel.

„To zvládneš,“ poplácala jsem ho po zádech a společně jsme vykročili z výtahu. Jen jsme šli každý někam jinam.

„Až uslyšíš křik a ránu, tak jsem konečně z těch jejich porad zešílel,“ neodpustil si při odcházení opačným směrem.

„Z Matta se brzo stane sebevrah,“ oznámila jsem usměvavě holkám, které se přidaly.

„Nech mě hádat…“ dělala zamyšlenou. „Porada?“ zajímala se vesele Jenny. Odkývala jsem jí to, a vtom mi začal zvonit můj soukromý telefon, popadla jsem ho a přijala hovor a vydala se do kuchyňky, tušila jsem, že to je Henry.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a natáhla se pro hrnek na kafe.

„Dnes usměvavá,“ ozval se hluboký podmanivý hlas. Moje ruka zůstala natažená do prostoru. Neumělá jsem popsat, zda jsem byla vyděšená, když mi došlo, že to je on, nebo jen překvapená, anebo… spíše radostná? Byla to hloupost. Odtáhla jsem telefon od ucha a podívala se na display na neznámé číslo. Jak nečekané. Měla bych někdy koukat na to, komu to zvedám, od toho se to tam taky ukazuje. Povzdechla jsem si a znovu si přiložila telefon k uchu.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho rovnou odměřeně. Čekala jsem nějaký nepříjemný telefonát s Henrym, který vyprchá ve chvíli, kdy se zas uvidíme, jak tomu i bylo v poslední době.

„Tak už asi bez úsměvu,“ konstatoval. Protočila jsem oči a přemýšlela, proč mu s tím prostě netřísku, byla jsem zvědavá, co mi poví. To neznamenalo, že by moje ostražitost proti jeho zvláštní osobě nějak polevila.

Jen… sakra, přišla jsem si jako nějaká hloupá postava z hororu, co neumí poslouchat, aby byla v pořádku, a dělá hlouposti. A měla jsem chuť si ublížit pokaždé, když jsem slyšela jeho hlas a uvědomila si, jak je pěkný a podmanivý. Řítila jsem se do nebezpečné hry jen tím, že jsem ho hned nezarazila, a kdybych si v tom baru k němu nikdy nesedla, možná by to bylo lepší, nebo by se projevil později jinak, kdybychom na sebe zas někde narazili, což se zdálo, že není tak velký problém. A z takových lidí má člověk strach.

„Prozradíš mi konečně, proč mě otravuješ? Myslím, že jsem ti v tom baru dala jasně najevo, co si myslím,“ neodpustila jsem si to, když dlouho mlčel. Nebavily mě takové hry.

„Ano, dost hlasitě jsi to dala najevo, a já bych ti to rád vysvětlil. Udělala sis špatný závěr z toho, co jsem ti řekl. Neměl jsem to na tebe tak vybafnout... uznávám, že to byla moje chyba, ale nahrála jsi mi do karet a já to chtěl mít za sebou.“ Páni, to byl proslov, ale který mi nic neřekl.

„Dobře, jestli jsi moc přebral toho tvého drahého pití, chápu to, ale odmítám poslouchat ty šílenosti.“

„Já nebyl opilý, Olívie, vše, co jsem řekl, jsem myslel vážně,“ odporoval klidně mým domněnkám a mně se stáhnul žaludek zděšením, když se mi opět vybavila jeho slova. A taky jsem si vzpomněla, jak mě odmala máma poučovala, abych se takovým lidem vyhýbala, a já byla dobře vychovaná a byla rozhodnutá ji poslechnout.

„V tom případě si my dva nemáme co říct, pane Rigonat, už mě, prosím, neobtěžujte,“ můj hlas byl ledově klidný a nepřístupný, netušila jsem, kde se vzal, když jsem se ve skutečnosti chvěla a nevěděla, co si mám myslet a dělat.

„Olívie…“ zaslechla jsem své jméno jeho hlasem, který zněl vyděšeně, než jsem odtáhla telefon od ucha a típla to. Číslo jsem si uložila s velkým nápisem – nezvedat.

Tak jo, na tento telefonát musím zapomenout, stejně jako na to, co se dělo v klubu, a bude mi líp a třeba mi už konečně přestane volat. Byla jsem rozhodnutá při dalším telefonátu volat na policii a stěžovat si. Zatřepala jsem hlavou, schovala svůj telefon a udělala si konečně pořádný hrnek kafe.

„Všechno v pořádku?“ zajímala se Jenny, když mi vypadala lžička z ruky, ve chvíli kdy jsem si jí všimla a lekla se.

„Jo, v pohodě,“ zalhala jsme a usmála se. „Jsem jen trochu roztěkaná,“ mávla jsem nad tím rukou a doufala, že se ještě neopařím při zalévání kávy, naštěstí se tak nestalo.

„Myslím, že pokud Mattovi někdo řekl tuhle zprávu, tak opravdu skočil z okna,“ zasmála se Monika. Nadzvedla jsem obočí, to mohlo být tak děsivé. „Celodenní jednání manažerů zítra,“ vysvětlila. Všechny jsme se na sebe podívaly, držely minutu ticha a pak se rozesmály.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 5. kapitola: