OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 3

18.12.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 665×

NEROZHODNUTÍ SE ŠPETKOU VERONICI ROTH

3. kapitola

„Vstávat!" zařve Chris ode dveří a rozsvítí. Neprobudila jsem se ani jednou, ale připisuji to vyčerpání. Zmohly mě emoce. Někdo přistoupí k mé posteli a strhne ze mě deku. Otočím se a s leknutím se posadím. „Řekl jsem vstávat," řekne ostře Chris a hodí po mně deku. Schoulím se k nohám a potlačím slzy. Raději se zvednu a obléknu. To stejné, co jsem měla včera. Obuju si boty a stáhnu si hnědé vlasy do vysokého culíku. Je mi špatně. Zle, prostě chci zalézt do kouta a skrýt se před světem.

Místo toho se po snídani v hloučku dopravím do centra na výcvik. Ani jsem se na sebe nepodívala, jak vypadám, ale tady asi nezáleží na vzhledu. Tíží mě srdce, že mi přestávat záležet na věcech pro mě důležitých. Ale prostě se to děje, a já s tím zřejmě nic nenadělám.

„Všichni popadněte jednu zbraň," ukáže na vyskládané pistole. Jsou o něco větší, než byla ta moje. Stoupáme si do řady. Stojím mezi nimi, neznám jejich místa.

„S dovolením? Uhni." Za mě se postaví Nash. Otočím se. Je o pár centimetrů větší. A hezčí je stoprocentně. „Nemusíš se bát, na známky to bude až tak za dvě hodiny." Zděšeně na ni pohlédnu.

„Co tím myslíš?" Kývne hlavou ke klukovi, který natahuje paži a zaměřuje.

„Dan," řekne mi jeho jméno. „Daniel, jeho máma pracuje na velitelství a táta je hlavní se zbraněma. Představ si ho jako batole s pistolí místo chrastítka. Asi to je Dan." Podívám se na kluka. Má načernalé vlasy. Nevypadá strašidelně, pak ale vystřelí a trefí se vedle středu. Všichni začnou tleskat a výskat. Dan si plácne s pár lidma a stoupne si na okraj výstupku na cvičení.

„Kdo je to?" zeptám se Nash.

„To je Matt, to je hrozně dobrej týpek. Fakt dobrej. Takovej roztomilej." Namíří zbraň a vystřelí. Mine. I tak však někdo zatleská. Asi že vůbec vystřelil. Fronta se pomalu posouvá. Stačí už jen, aby vystřelila jedna holka a kluk přede mnou. Zaměřím se na terč. Ani nevím, jestli bude takovej Al schopnej vůbec vystřelit.

Řada je na mně. S každým výstřelem mi tělem projel třes, a teď zase držím tu zbraň já. Zvednu paži a zaměřím terč. Vystřelím. Nápor mi cukne s rukou, ale snažím se to udržet. Ruka mi klesne podél těla a zbraň s ní. Podívám se na Chrise. Kouká se jinam. Netrefila jsem. Nikdy se netrefím. Odstupuji z plochy a pokládám zbraň na stůl. Nash. Zaměří zbraň a vystřelí. Má dobrý postoj, ne jak já. Protože já tam prostě stojím, zatímco ona má jednu nohu vpřed a mírně pokrčenou v koleni. Nechápu proč, ale když se podívám na terč, upoutá moji pozornost. Trefila se vedle díry po Danovi. Zvednu ruce a začnu tleskat spolu s ostatními. Nash pohodí zbraň na stůl a stoupne si vedle mě.

„Ale ty už jsi to taky někdy dělala, že?"

„Neříkala jsem, že ne," pousměju se na ni. Nic zajímavého se neděje až do té doby, než přijde na řadu Al. Za ním stojí dva kluci, kteří ho povzbuzují. Je dobré viděť, že si našel kamarády. A já? Dá se Nash počítat jako kamarádka? Nebo ne?

Al natáhne ruku. Třese se. Není zvyklý na zbraň. U Čistých je to brané jako nástroj smrti, a proto je hřích jej používat. Ale tady to tak brané zřejmě není. Sice nechápu, proč se musíme učit střílet a proč jsme včera trénovali svaly, až mě bolí i ty, co tam vůbec nemám.

Al tam jen tak stojí a zírá přes zbraň na terč. Nakrčím obočí. Musí vystřelit. Podívám se na kluky za ním. Skandují jeho jméno, ale to mu nepomůže. Teda, určitě je to fajn pocit, ale musí to znervózňovat. Udělám krok vpřed a dám si ruce před obličej, aby mě bylo přes to jejich skandování slyšet.

„Máš na to, Ale!" zařvu a Al se na mě podívá, i když se necítím šťastně, ukážu mu s úsměvem palec nahoru a mrknu. Přikývne a obrátí se na terč. Promne zbraň a zaměří. Přivře oči a vystřelí. Nic to s ním neudělá. Sice minul, ale vystřelil. S oddychem jde dolů a odloží  zbraň. Nastavím dlaň a on mi tu svoji na ni připleskne. Nikdy jsem to nedělala, ale je to dobrý a zároveň divný pocit.

Střílení končí. Máme dovoleno se jít převléct do něčeho čistého a tohle hodit do prádla. Odcházíme na pokoj. Po cestě už si nějaké dívku sundávají trika a do pokoje přijdou jen v podprsenkách a rovnou mrsknou oblečení na zem. Posadím se na postel a kouknu se do země. Nash se s někým baví, Al se s někým bavím a já jsem sama.

„Pojďte na sváču!" zvolá někdo a všichni souhlasí. Vidím i Ala, jak vybíhá za nimi s tričkem v ruce. Já zůstávám sedět a až všichni odejdou, převléknu se do černých třičtvrťáků a šedého tílka, co jsem našla v šuplíku. Boty si nechávám. 

Když si stoupnu, uvidím tu hromadu oblčení, které všichni hodili doprostřed pokoje. Nezbývá mi nic jiného než to jako poslední vzít a odnést do prádelny. Když však všechno chytnu, většina mi spadne, protože je to velká hromada. A tak to zase pustím na zem. Nahrnu všechno nahoru a chytnu to bradou. Zvednu se na nohy a tetokrát mi z rukou visí jen nějaké tílko. Zamířím tam, kam mě předtím zavedla Nash pro můj balíček. Berta sedí za stolem. Usměju se.

„Dobrý den, nesu nějaké prádlo, kam ho chcete?" zeptám se mile a ona na mě pohlédne přes knížku. Ona čte. Možná Poskvrnění nejsou až tak odlišní.

„Ahoj, Sof, dáš mi to, prosím, rovnou dozadu?" Přikývnu a přejdu kolem pultu. Berta otočí oči ke knížce. Projdu přes otvorem, kde asi bývaly dveře, ale kvůli malé aktivitě je nechali oddělat. Položím hromadu na zem vedle dalších a vrátím se zpátky. Nahnu se, abych viděla na autora knížky.

„Oh, Bukowski? Je dobrý?" Nic od něj jsem nečetla.

„Nevím, pro mě je dobrý," pokrčí rameny.

„A odkud ji máte?" Teď zvedne zrak. Podívá se na mě pohledem, jako by si o mně myslela, že jsem naprosto tupá.

„Z knihovny, drahoušku," usměje se.

„A tam... smím?" Málem vyprskne smíchy.

„Ale jistě, ve vašem volnu můžeš prakticky kamkoliv, kromě toho, abys šla ven," posune si brýle na nose. „Ale v této budově najdeš téměř cokoliv." Nakrčím obočí. Chci, aby mi řekla, jak se dostanu do knihovny. „Vyjdi nahoru a uvidíš to, je to ta chodba kousek tady. Jedna je do cvičebny a druhá nahoru." Přikývnu a otočím se k odchodu.

„Děkuju."

„Neděkuj." A znovu se začte do knížky. Pousměju se a jdu chodbou. Projdu kolem našeho pokoje a zamířím dál. Když se chodba rozděluje, dám se doleva a jdu dál, po chvíli začnu stoupat. Otevřu dvoukřídlé dveře a vyjdu ven. Ocitnu se v prostorné hale. Rozhlédnu se. Naproti mně sedí moje skupinka spolubydlících. Zahlédnu Ala. Směje se. To je dobře. Podívám se doleva a doprava. Všude je tu spousta lidí v černém oblečení. Teda, někdo má červenou, ale vesměs jsou to tmavé barvy. Na chvíli zalituji, že mám na sobě třičtvrťáky. Napravo vidím veliké prosklené dveře, vlastně je to veliké a prosklené okno, kde vidím police s knihami. Vydám se tam. Zatlačím a hned u dveří na mě vzhlédne žena.

„Nováček?" Přikývnu. „A jdeš do knihovny?" Zase přikývnu. „Jsi čistá." A znovu přikývnu, ale to už mám rty stažené a doufám v rychlý konec tohohle rozhovoru. Žena se zvedne, takže si ji můžu prohlédnout její postavu i přes stůl. Je štíhlá a má na sobě zrovna černý komplet a sako. Vlasy střižené hodně nakrátko, ale sluší jí to. „Jsem Sarah a jsem knihovnice," podá mi ruku a usměje se.

„Sof."

„Sof, takže, víš, moc lidí tu nemívám, až na výjimky," usměje se a pokračuje. „Takže jak ti mohu pomoct? Neztratila ses, že ne?" hned znejistí. Zavrtím hlavou. Alespoň jeden jinej pohyb. Jde vidět, jak si oddychne.

„Hledám nějakou knížku." Jako by to nebylo jasný, když jsem v knihovně.

„Přesně?"

„Nevím, ale něco poutavého nejlépe."

„Tak to tu něco mám." Prochází mezi skříněmi s knihami a když najdu tu, kterou zřejmě hledala, natáhne se a podá mi ji. Přečtu si nápis. Říkají, že nejsme lidi. Podívám se na ni. „Je to poutavé a o dětech ve tvém věku." Obrátím knížku a přečtu si obsah.

„Vypadá to zajímavě. Mohu?" Přikývne. Otočím se k odchodu. To bylo rychlejší, než jsem čekala. „Děkuji moc."

„Neděkuj." Tak tohle dneska už nechci slyšet. Projdu dveřmi a vydám se zpátky do pokoje.

Projdu chodbou až do pokoje, kde si sednu na postel a otevřu knížku. Začnu číst.

***

Jsem příběhem tak pohlcená, že si ani nevšímám lidí, co procházejí venku a které bych měla slyšet, protože jsou dveře dokořán a lidi dupou jak sloni, ale já si toho nevšímám. Příběh je o zvláštních schopnostech a je to zamotané, že takovouhle knížku jsem ještě nečetla. Vlastně nikdy, protože u nás byly jen takové encyklopedie, kde se dozvíte něco o historii Čistých a Poskvrněných, ale většinou jsou tam Poskvrnění vylíčení tak špatně, že se mi to ani nechtělo číst. Ale tahle knížka vlastně strhuje vládu a proto by asi měla být zakázaná, ale koho to tady zajímá, že? Je tady naprostá volnost.

„Co tak sama?" ozve se ode dveří. Vzhlédnu od knížky. Chris. Proč ten je tady furt, sakra? Asi to bude tím, že nás má na starost, ale já nechci, aby tady byl pořád, sakra. Tak jo, právě jsem složila svůj osobní rekord, a to ten, že jsem v pár sekundách řekla dvakrát sakra.

„Nemůžu?" odseknu podrážděně. Knížka končí a napětí stoupá.

„Tak nebuď hnusná, jen jsem se zeptal." Vrátím se ke knížce, ale on se jen tak nenechá, bohužel pro mě.

„Co čteš?" Zvednu knížku, aby si ji mohl přečíst, a on tak učiní. „ŘŽNL?" Vrhnu na něj tázavý pohled. „Už jsem to četl, je to dobré." Četl? On čte? Hm... „Má to dobrej konec. Kdo by čekal, že Stacey umře." Prásknu knížkou o postel.

„Děkuju! Byla jsem deset stránek od konce a teď to ani nemusím číst." Pousměje se a já mám chuť mu vrazit. Nato se zvedne a kráčí ke dveřím. I přes své naštvání si nemůžu nevšimnout jeho postavy. Nakloním hlavu, ale on se otočí.

„Dočti to," chytne dveře a zavře je. Nedočtu. Na co? Na nic. Prostě se na tu knížku budu dívat, ale vlastně to není ani tak rozumný to nedočíst, protože sice vím konec, ale zajímá mě přece jenom autorčino zpracování. Natáhnu ruku ke knížce a uchopím ji. Pomalu ji otevřu a začnu číst tam, kde jsem skončila. Uběhne téměř pět minut a já zjistím, že neumře. Konec je naprosto jiný. Zdrcující, protože umře Ema a Amanda s těma dětma, ale i tak to vlastně skončí dobře.

Zírám na Nashinu postel už dobrých dvacet minut a v hlavě se mi odehrávají obrázky z knížky. Jak to asi mohlo vypadat? Nevím, ale je jasné, že bych chtěla vědět, číst víc. Bohužel se všechny moje myšlenky ubírají ke Chrisovi a jeho postavě. Jak asi vypadá nahý? už ani nevím, na co myslím. Nějaké uchylné představy si mohu nechat na potom.

Když se skupinka vrátí, všichni se chystají ke spánku. Až když se pod peřinou obléknu, uvědomím si, že jsem nic nejedla a mám vlastně strašný hlad. Ale už nevstávám. Někdo nekompromisně zhasne. Pár lidí si ještě popřeje dobrou noc a pak se po pokoji rozhostí ticho. Bojím se, že mi zakručí v žaludku a to ticho se prolomí.

Dnes nejsem tak unavená jako včera. Dnes je vlastně první den, co jsem trávila jinde než doma. I když doma už je tady, pořád ho považuji za Čisté. Uběhla moc krátká doba na to si myslet něco jiného. Asi po sté se přetočím na jiný bok. Nepřežiju to. Tenhle večer. Nespím a neustále se snažím utišit žaludek. Vždy když se ozve, kluk vedle mě se zavrtí. A někdo si uchrochtne.

Vyhodím nohy z postele a obuju si boty. Jsem stále v tom, do čeho jsem se převlékla. Projdu opatrně přes pokoj a otevřu jen na škvírku dveře. Oslní mě světlo. Nezhasíná se tady. Projdu opatrně kolem teď zavřené prádelny a pokračuji dál k jídelně. Je tam na stole u pultu pár chlebů a nějaká pomazánka. Natřu si krajíc a posadím se ke stolu. Začnu pomalu ukusovat a snažím se nemyslet na to tísnivé ticho. Je tu tma až na světlo, které přiichází z chodby, a to mě děsí. Nevidím na druhý konec. Nevidím na rohy. Mám panickou hrůzu ze tmy a strach mi svírá žaludek. Raději se zvednu a vyjdu na chodbu. Posadím se na zem a pokračuju v jezení. Cítím, jak mi jídlo padá do prázdného žaludku.

Ozve se bouchnutí. Podívám se na dveře od koupelny, ze kterých vyjde Chris. Zastaví se a přestane si sušit vlasy. Vypadá, že spí někde tady. Teda, dveře na to tady jsou, ale já zatím viděla otevřené jen do koupelny, jídelny a prádelny. V téhle chodbě, samozřejmě. Ale touhle chodbou jsem i sešla dolů.

„Máme na sebe štěstí," řekne. Rychle si ho prohlédnu. Má jen omotaný ručník a oblečení v ruce. Zřejmě ani pod tím nic nemá.

„Lhal jsi." Pousměje se. Zase ten jeho polosmích. Mám opravdu, ale opravdu velkou chuť se zvednout a vrazit mu facku. Nebo taky je tu ten ručník, ale to by bylo nepřípustné.

„Proč nesedíš vevnitř?" Podívám se ke dveřím do jídelny.

„Je tam tma." Přikývne.

„Bojíš se tmy." Přikývnu a zvednu se.

„Myslím, že půjdu," otočím se a už nemyslím na to, že je za mnou. Nemyslím na nic, jen na dveře do pokoje. Vejít a zavřít za sebou. Trefit do postele. Hotovo. Zakryju se dekou a podívám se nad sebe. Spát. Spát, spát.

Nejde to. Usnu témeř až za svítání, ale nevím, že už je skoro ráno, protože okna tu nemáme, jen tuším, podle toho, jak se cítím přeleženě a nepohodlně. Usnu a vřítím se do snů a vzpomínek jak na horské dráze.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 3: