OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Naděje v budoucnost - 8. kapitola

16.09.2014 (11:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1026×

Kapitola osmá - Nevítaná návštěva

Následující den ráno se Georgína probudila již za rozbřesku. Překulila se na bok a doufala, že ještě usne, ale spánek se nehodlal dostavit. Lehla si tedy na záda a sledovala strop nad postelí. Tvořily jej nádherné dřevěné kazety, Georgína jejich krásu však moc nevnímala. V hlavě se jí totiž vynořily vzpomínky na její rozhovor s hvězdářem. Vzpomněla si na jeho výraz, když mluvil o důvodech, proč si ji vybral za pomocnici. Před očima se jí vybavil jeho nepřítomný pohled a v uších jí zněla jeho slova. Ze všeho nejvíce ji však zaujal ten prázdný, nic neříkající výraz. Přesně takový výraz měla vždy, když chtěla něco skrýt. Že by taky něco skrýval, říkala si v duchu, avšak nemohla přijít na jediný rozumný důvod, proč by měl něco skrývat.

Takhle o tom všem přemýšlela ještě hodnou chvíli. Říkala si, že by se jí pak konečně mohlo podařit usnout, ale spánek stále nehodlal přijít. Nakonec to vzdala a vstala. Vzala si na sebe šaty, které měla přehozené přes komodu. Byly to ty, které jí obstarala Matylda. Když si zavázala poslední šňůrku, rozhodla se sejít dolů a zeptat se na snídani.

V kuchyni našla Matyldu, jak míchá něco v měděném hrnci. Jakmile prošla dveřmi, Matylda si jí ihned všimla. Otočila se od hrnce a zadívala se na ni nesouhlasným pohledem.

„Na snídani je ještě brzy. Pán takhle časně nevstává,“ vyštěkla. „Buď musíš počkat, nebo si vzít z támhle té mísy,“ dodala nepřátelsky a rukou ukázala na mísu s ovocem, které nevypadalo zrovna čerstvě. Georgína se při pohledu na ovoce ušklíbla.

„Počkám,“ pronesla klidně a zamířila pryč z kuchyně.

Na chodbě se zastavila a začala uvažovat, co by mohla dělat. Zatoužila projít se po městě, ale nebyla si jistá, jestli by to někdo nebral jako pokus o útěk. A vsadila by vlastní krk, že jakmile by opustila práh tohoto domu, Matylda by neváhala vzbudit hvězdáře, že utekla. Toužebně se podívala z okna vedoucího na přední dvorek, ale věděla, že to je to jediné, co může dělat. Pomalu a neochotně se vydala do prvního patra.

Nahoře zamířila do své ložnice, ale pak ji napadlo, že by se mohla podívat do knihovny. Sice tam byla včera, ale to neměla možnost prohlédnout si jednu jedinou knihu. Navíc si byla stoprocentně jistá, že by hvězdář byl rád, kdyby ji tu našel.

Prošla dřevěnými dveřmi a ocitla se v téže místnosti, ve které byla minulého dne s hvězdářem, ale přitom vypadala úplně jinak. Světlo v místnosti zajišťovala tři velká okna směřující na východ, jih a západ namísto svící. Teprve teď, za denního světla, si všimla všech polic s knihami. Pomalu se vydala podél jedné stěny. Jak kráčela pomalu, četla si pro sebe názvy knih ve výšce svých očí. U některých se zastavila a pohladila je prstem zlehka po hřbetě. To byly její oblíbené. Nakonec se zastavila u jedné, ve které byly vyobrazené všechny známé rostliny, jejich názvy a jejich využití. O téhle knize se učila ve škole, ale nikdy ji doopravdy neviděla, protože škola žádný její duplikát nevlastnila.

Opatrně vzala knihu do ruky a usadila se v pohodlném křesle. Položila si ji do klína a začala v ní opatrně listovat, aby náhodou neponičila jeden jediný list. Připadala si, jako by dostala do rukou něco vzácného a cenného, co by mohla poničit i tím, že jenom dýchá. A přitom to byla jen kniha o bylinkách!

Netušila, jak dlouho tam takhle seděla, ale vyrušil si hluk přicházející z přízemí. Lora se hlasitě dohadovala s nějakým mužem. Následně zaslechla prudké zabouchnutí dveří z chodby. Domyslela si, že to jistě bude hvězdář, kterého vyrušil rámus. Zaklapla knihu a odložila ji na stolek vedle křesla. Chtěla se jít podívat na chodbu, co se to tam děje, ale nestihla to, protože dveře knihovny se rozletěly a dovnitř se pozpátku vpotácel hvězdář couvající před postarším, statnějším mužem. Následně za nimi doběhla ještě Lora v závěsu s Matyldou. Georgína jen nechápavě vykulila oči a posadila se zpátky do křesla.

„Tak jsme ji našli!“ pronesl vítězoslavně ten muž, před kterým hvězdář couval.

„Tak! Viděl jste ji, tak můžete zase odejít,“ odpověděl mu hvězdář vztekle. Georgína se podivila jeho prudkosti, kterou by od něj v životě nečekala.

„To nepůjde! Ještě se tu musím porozhlédnout,“ oznámil mu ten muž. Začal se promenádovat po knihovně a rozhlížet se kolem sebe. Hvězdář pohybem ruky naznačil, aby Lora s Matyldou opustily místnost a zavřel za nimi dveře.

„A co přesně hledáte?“ zeptal se už mírněji, ale přesto byla v jeho hlase znát pořádná stopa podrážděnosti. Muž se dál díval po knihovně a zběžně pročítal názvy knih. Poté však vrhl na hvězdáře tak nepěkný pohled, že Georgína pochopila jednu věc – tenhle muž musí být jistě z hradu. Takovéhle pohledy mají jedině vysoce postavení obyvatelé hradu.

„Věděl jste, do čeho jdete, když jste o ni prosil,“ pronesl ten muž samolibě a hlavou pohodil k Georgíně konsternovaně sedící v křesle. Jeho poznámka ji však probudila. Zmateně se podívala na hvězdáře ve snaze zjistit, o čem to ten muž mluví, ale ten jí nevěnoval jediný pohled.

„Samozřejmě. Součástí domluvy byly i kontroly ze dvora. A toto snad má být jedna z těch kontrol, pane Blackwelle?“ Hvězdářův hlas byl plný nenávisti a vzteku.

Ten muž, Blackwell, se na něj jen lehce samolibě pousmál a začal dál pročesávat pohledem knihovnu. Šel pečlivě kousek po kousku podél obvodu místnosti a se stejnou pečlivostí pročítal názvy knih a spisů, které míjel. Zastavil se až ve chvíli, kdy došel ke stolku, na kterém ležela kniha, kterou předtím listovala Georgína.

„Co je tohle?“ zeptal se obezřetně. Naprosto nešetrně vzal knihu do ruky a zvedl ji ze stolku. Georgína tiše zalapala po dechu, jak hrubě s ní ten člověk zacházel!

„Kniha o rostlinách,“ odpověděl hvězdář neutrálně. Nejspíš by ještě pokračoval, ale Blackwell jej zpražil pohledem, který jej ihned zastavil.

„Nechte taky mluvit ji. Ještě nám vůbec nic neřekla,“ odporoval Blackwell. „Co je to za knihu?“ zeptal se znovu a mnohem příkřeji. Georgína věděla, že tentokrát je to otázka výhradně pro ni.

„Kniha o rostlinách, jak říkal pan hvězdář,“ vykoktala po chvíli ticha. Normálně se ničeho a nikoho nebála, ale tenhle muž jí nahánět hrůzu. Hrůzu, kterou dokázala přirovnat ke zježeným chloupkům na krku a hrozně nepříjemnému pocitu v žaludku.

Blackwell si knihu v ruce potěžkal, jako by chtěl přesně vědět, kolik váží. Prohlédl si vazbu a pomalým, plouživým krokem došel k Georgíně. Knihu na ni prakticky hodil, takže měla co dělat, aby si ji alespoň přitiskla na prsa a uchránila ji tak pádu na zem.

„A copak v ní všechno najdeme?“ položil otázku jako zkoušející profesor. Ten však, na rozdíl od něj, chodil po třídě a sledoval ostatní studenty, kdežto tento muž na ni upíral pátravý pohled. Jistě hledal sebemenší zaváhání, sebemenší chybičku, kterou by mohla udělat. Ale takovou radost mu neudělá. Nedělala přeci nic špatného, jen si listovala v knize.

„Detailní malby, popisy rostlin a jejich využití,“ odpověděla ze školy naučenou definicí. Podívala se na Blackwella, ale ten mezitím odvrátil svůj pohled k oknu. Přesunula pohled na hvězdáře, který jí kývnutím hlavy naznačil, že dělá dobře.

„Ach, jejich využití,“ pronesl Blackwell podivně spokojeným tónem. „A můžeš mi říct, na co se používá třeba takový šalamounek?“ S tou otázkou se otočil a v obličeji mu hrál výraz nahánějící ještě větší hrůzu. Georgína se zmateně podívala na hvězdáře, ale ten nemohl nic dělat, jen ji pobídnout, aby odpověděla.

„Ten se využívá na přípravu nejrůznějších mastí,“ vykoktala obezřetně.

„Tak mastí… A není to taky takhle náhodou rostlina, která se dost často vyskytuje v rituálech černé magie, co?“ vyštěkl. Georgína konečně pochopila, kam tím vším míří.

Jak z toho muže měla nejprve hrůzu, teď v sobě nenašla nic jiného než vztek! Ten muž ji obviňoval z něčeho, co nikdy nespáchala. A k čemu se vlastně nikdy ani nepřiblížila, i když by klidně mohla. Na rituály byla nadaná dostatečně. Prudce vstala z křesla a ruce zaťala v pěst. Pokoušela se tím svůj vztek zmírnit, ale věděla, že to stejně k ničemu nevede. Otočila se k Blackwellovi a zpříma se mu podívala do očí.

„Samozřejmě že je. To ví přece každý, protože každý taky ví, že jeho druhý název je mordovník. Ale tohle byste v té knize hledal těžko. Je určena pro bílou magii. Najdete v ní jen recepty na přípravu hojivých mastí, balzámů a podobných věcí. Jen se podívejte,“ odpověděla zprudka, protože nedokázala svoji zlost udržet na uzdě. Položila knihu na stůl a nalistovala stránku s šalamounkem. „Vidíte, ani zmínka o černé magii!“ zabodla prst do stránky.

Blackwell se zatvářil zmateně a začal očima přejíždět po stránce. Uchopil nešetrně stránky a začal jimi listovat, snad aby našel někde nějakou zmínku o černé magii, ale nikde nic nenašel. V tu chvíli pochopil, že nemá absolutně nic, z čeho by ji mohl obvinit. Prudce se narovnal. V obličeji byl rudý vzteky, a kdyby to bylo jen trochu možné, jeho pohled by usmrcoval. Knihu nechal otevřenou na stolku, protáhnul se kolem Georgíny i kolem hvězdáře a zamířil ke dveřím. U těch se zastavil a obrátil se k nim.

„Tohle byla jen předběžná návštěva a ukázka toho, jak budou vypadat další návštěvy,“ pronesl jedovatě, otočil se na patě a práskl za sebou dveřmi…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje v budoucnost - 8. kapitola: