OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na druhé straně - 1. kapitola

03.04.2013 (18:00) • Elusive • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1185×

Ticho. Tma. Jediné, co slyším, je můj zrychlený dech a tlukot srdce. To srdce tedy logicky slyšet nemohu, ale cítím ho. Mohu se pohnout a dokonce jít, ale hned po dvou krocích narazím na zřejmě skleněnou zeď. Ať to zkouším jakýmkoliv směrem. Nemám nejmenší tušení, kdo jsem, kde jsem, jak jsem se sem dostala a proč tu jsem. Doufám, že je to jen sen, i když dost zvláštní sen. Hlavně doufám, že nejsem mrtvá! Zkoušela jsem už křičet, ale nikdo mi neodpověděl. Bušila jsem do skla, ale bylo to k ničemu.

Najednou se ozve příšerné kovové vrzání a skřípění. Zem se začne třást. Mám pocit, jako bych začala stoupat někam nahoru. Trvá to snad věčnost a já si musím sednout. Řinčení kovu a třes země nepřestává a já se pokouším si vzpomenout. Na cokoliv, ať už je to něco o mé minulosti, nebo o tom, proč jsem tady. Ale je to k ničemu.

Konečně pohyb ustal. Otevřu oči, je to zvláštní, ani nevím, že jsem je zavřela, a postavím se. Kolem je sice stále tma, ale už není černočerná. Pomalu to tu začíná světlat, až je tu všude kolem úplně bílo. Nejdříve to vypadá, jako by kolem mě byly prostě jen bílé stěny, ale pak vidím, že to bílé všude kolem je mlha. Pomalu začíná klesat dolů a já vidím, že jsem v prostorné kruhové místnosti, ale stále zavřená v oné skleněné tubě. Kolem místnosti je takových jako já víc. Pokud dobře počítám, je nás tu přesně dvacet čtyři. Nikdo nevypadá, že by mu bylo víc než dvacet, a zároveň v ostatních tubách není nikdo, komu bych hádala méně než patnáct.

Za námi, po obvodu místnosti, jsou obrovská zrcadla. Otočím se a musím se na odraz pečlivě zahledět, předpokládám, že jsem to já, ale nemůžu si být stoprocentně jistá, protože v tuhle chvíli nevím stoprocentně vůbec nic. Mám na sobě čistě bílé jednoduché triko a dlouhé bílé kalhoty, obojí mi je volné. Jsem bosa a má světlá pleť splývá s mým oblečením a mlhou, která se dosud usazuje při zemi. Jediné, co narušuje tu čistotu bílé barvy, jsou mé velmi tmavé oči a skoro černé vlnité vlasy, spadající až k mému pasu.

Konečně se odvrátím od zrcadla a věnuji více pozornosti ostatním lidem uzavřeným v tubách. Nikdo si neodvažuje mluvit, anebo ho jen není slyšet. Všichni jsou oblečení do toho stejného jako já. Všichni mají své vlasy volně rozpuštěné a nijak zvlášť upravené. Každá tuba je stejná. Je to jednoduše skleněný válec, který začíná u země a končí kdesi nad námi ve vysokém stropu.

Ti lidé v ostatních tubách většinou překvapeně hledí na své odrazy v zrcadlech nebo se zvědavě rozhlížejí po místnosti. Jeden blonďatý kluk o pár tub napravo ode mě zkouší ťukat do skleněných stěn tuby a otvírá u toho pusu, vypadá jako ryba na suchu, zřejmě něco říká a tázavě na nás ostatní hledí, ale nikdo si ho nevšímá, protože ho není slyšet. Když mu dojde, že ho nikdo zřejmě neslyší, sklesle si sedne na zem a vloží si hlavu do dlaní. Vypadá takhle strašně zranitelně, že mám pocit, že bych ho měla chránit. Vypadá tak na čtrnáct let, možná čerstvých patnáct, myslím, že je tu ze všech nejmladší. I ta malá holka vedle mě vypadá starší než on.

Najednou se celá místnost začne třást. Všichni si automaticky sedneme, klekneme nebo se alespoň přikrčíme, abychom si v případě pádu příliš neublížili. Podlaha uprostřed našeho kruhu se rozevře a místnost se přestane třást. Když se pozorně podíváme, můžeme v otvoru rozeznat schody. Po chvíli se na nich začnou vynořovat nějaké postavy.

První jde muž, který vypadá přibližně na sedmdesát let, má bílé vlasy a plnovous. Za ním jde velmi přísně vyhlížející žena s blonďatými vlasy pevně staženými do drdolu. A nakonec jde ještě jeden muž, kterému bych hádala tak čtyřicet let. Ten má černé rozcuchané vlasy a na tváři podmanivý úsměv. Každé dívce by se z něj jistě podlomila kolena. Ale to by ho ta dívka musela potkat někde jinde. Ne na tomhle místě, kde je všechno bílé. I ti tři lidé, co právě přišli po schodech, jsou oděni v bílém.

Jakmile vyjdou úplně nahoru, celá místnost se znovu zatřese a my se všichni zase přikrčíme. S těmi třemi to ale vůbec nehne. Podlaha nad schody se uzavře a ti tři si nás všechny pozorně prohlížejí. Postupně se zase postavíme a přemítáme, co tu chtějí.

Ten muž s černými rozcuchanými vlasy se pohledem zastaví u mě a spiklenecky na mě mrkne. Pro jistotu uhnu pohledem. On potom něco pošeptá tomu staršímu muži a přitom ze mě nespouští pohled. Cítím, jak mě jeho oči propalují. Rozhodně to není příjemné a já bych v tuhle chvíli chtěla být kdekoliv jinde. Starý muž souhlasně přikývne na slova, která mu ten mladší pošeptal, a taky se na mě podívá. Má pronikavý pohled, který mě svým způsobem uklidňuje a říká mi, že jsem v bezpečí, že se mi nic zlého nestane. Na chvíli mě to dokonce přesvědčí a já se dokážu uvolnit. Ten starší muž se pousměje a odejde za tou přísnou ženou k malému chlapci. Ona staršímu muži něco začne říkat, ale já je nemůžu slyšet. Mladší muž si mě ještě chvíli zkoumavě prohlíží a pak i on ode mě odejde a začne se věnovat blondýnce o tři místa dál.

Když si ti tři konečně prohlédnou každého z nás, všechna zrcadla se odklopí a z každého z nich vyjde jeden člověk oblečený - jak jinak - v bílém. Předpokládám, že jich je dvacet čtyři, protože ke každému z nás přistoupí jeden, vytáhne poznámkový blok a něco si do něj začne zapisovat a střídavě při tom po nás hází pohledem.

U mě je dívka, která vypadá tak na dvacet pět let. Má rovné blond vlasy po ramena stažené do dokonalého culíku. Obličej má celý posetý pihami. Pokusím se kouknout jí do papírů, ale má je moc nakloněné k sobě, takže nemám šanci. Krátím si čas alespoň tím, že ji pozoruju. Je hrozně nejistá, klepe se jí ruka, a když už se na mě podívá, je vidět, že je to jen proto, že musí. Vypadá to, jako by se mě bála.

Začínám si tu připadat jako v nějaké výzkumné laboratoři. Jsem tu zavřená za nějakým sklem a kolem jsou lidi, kteří mě pozorují, a ta přede mnou si dokonce zapisuje poznámky. Jestli se mi tohle jen zdá, je to skutečně praštěnej sen a já mám velmi bujnou fantazii.

Zatímco si ti lidé s bloky u každého z nás něco zapisují, tak ti dva starší muži s ženou okolo obcházejí a kontrolují každého zapisujícího. Občas ti tři upozorní jednoho z těch zapisovačů na nějakou chybu v jejich blocích.

Mám pocit, jako by to takhle trvalo už několik hodin, a já se začínám nudit. Už ani nevydržím stát, a tak si sednu a opřu se o stěnu té skleněné věci, ve které jsem zavřená. Pár lidí už taky sedí a okusují si nehty nebo mají zavřené oči, případně se rozhlíží okolo.

Ta holka s blokem přede mnou popsala už sedm stránek. Z dlouhé chvíle jí to počítám. Ale co, sakra, o mně mohla psát na sedm stránek?! Obzvlášť když nejspíš ví jen to, co na mně vidí.

Je teda taky možné, že vůbec nepíše nic o mně, ale jen tak stojí přede mnou, protože je to výhodné místo… Ne, to je blbost, píše o mně.

Vedle mě je v tubě zavřená drobná hnědovláska. Myslím, že jí může být tak sedmnáct. Před ní je asi tak třicetiletá žena s blond vlasy. A právě dopsala, zavřela si pero a strčila si ho do náprsní kapsy jejího bílého trika. Zápisník zavřela a šla ho ukázat tomu nejstaršímu muži. Ten jím chvíli listoval, pak souhlasně přikývl a podal jí ho zpátky. Se zápisníkem v rukou se vrátila za hnědovláskou a přišla až úplně k tubě, kde se ukazováčkem dotkla skla. Doufala jsem, že sklo po jejím dotyku zmizí nebo tak něco a my všichni bychom už nemuseli být pořád zavření, ale místo toho se jen vysunula jakási skleněná kapsa velikostně přesně na zápisník. Blondýnka ho tam vložila a kapsu zatlačila zpět, takže splynula s obvodem tuby. Až teď bylo vidět, jak je to sklo vlastně tlusté. A můžete mi věřit, že hodně. Tipla bych, že tak dobrých třicet centimetrů.

Hnědovláska to celé sledovala s vykulenýma očima. Bylo na ní poznat, že se bojí, co bude dál. I my všichni ostatní v tubách jsme chtěli vědět, co se stane.

Blondýnka po zamáčknutí kapsy něco v určité pravidelnosti na tubu zaťukala a pak jednoduše zrcadlem zase odešla. Hnědovláska se na nás všechny vyděšeně koukala a pak se podlaha její tuby začala zvedat. Bylo to podobné, jako když sledujete prosklenou částí dveře od výtahu, který stoupá nahoru. Hnědovláska přikrčená na zemi začala stoupat pryč, až zmizela skrz strop úplně. Místo její prosklené tuby tu zbyl už jen bílý válec stejných rozměrů, jako měla skleněná tuba.

Autor: Elusive (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na druhé straně - 1. kapitola: