OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My Lover is Zombie 1

11.11.2012 (11:00) • AKiXi • Povídky » Na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 936×

My Lover is Zombie 1

My lover is zombie.

Alex

Jako každý říjen slavíme s rodiči Halloween…

Bohužel já z toho vyrostl, ale když mi bylo kolem jedenácti, tak jsem se na něho každý rok těšil. Chodil od domu k domu, usmíval se jak naivní děcko na sousedy a bral od nich sladkosti za koledu...

Na protivný sousedy jednou za rok udělat nějakou tu lumpárnu, jako jim třeba obalit zahradu a verandu toaletním papírem...

„Alexi! Čekám už jen na tebe!"

Ach... Tohle je má mladší "sestřička" Mioko... Je jí čtrnáct a je hrozně otravná. Taková rozmazlená princeznička.

Ležel jsem ve svý posteli a koukal se na horor.

„Mně se nechce. A přece jenom… Nejsi na koledu stará?"

Stáhla z Alexe deku.

„Nejdu na koledu, ale za přítelem na party a mamka říkala, že tam máš jít taky!" Byla převlečená za vílu. V ruce hůlku s růžovou rukojetí a na špičce maličká hvězdička, mini-šaty měla zelené s krajkami, se žlutými vyšívanými květinami, žluto-hnědé punčochy a černé boty s červenýma tkaničkama a vlásky měla sepnuté do copu.

„S tebou tam fakt nechci." Líně jsem se posadil na postel a prohrábl se ve vlasech.

Dívka si ho prohlédla a pak důležitě našpulila rty a řekla: „Vypadáš hrozně... Udělej se sebou něco!" A odešla z pokoje.

Je paličatá. Nikdy neustoupí.

To se mi na ní líbí.

Jako máma.

Stoupl jsem si na nohy a hned spadl na kolena.

„Au... Co to…" Na zemi ležel můj přívěšek na krk. Já ho hledal všude. Jak zvláštní, že se teď našel. Přívěšek jsem si zase pověsil na krk.

„Tady je tvé místo!"

Na přívěšku byl malý stříbrný křížek se skleněným kamínkem uprostřed... dal mi ho přesně před rokem můj... můj bývalý přítel.

Opřel jsem se páteří o zeď a v ruce mnul přívěšek.

Pak jsem ho už neviděl. Po té, co mi ho dal, se po něm slehla zem. Nikdy jsem ho nepřestal milovat, ale... žije? Rodiče ho do teď hledají. Policie to už vzdala a... a já už pomalu taky. Uzavřel jsem se sám do sebe.

„DĚLEJ PAKO!" zařvala na mě ze zdola ségra.

„Už du." Šel jsem pomalýma krokama do koupelny a podíval se do zrcadla. „Co ze sebou? Dík bohu, že je Halloween..." Svlékl jsem si bíle triko, na kterém bylo pár skvrn od jídla a pití. Na hrudi jsem měl škrábance. Tohle se mi děje skoro každej den. Po celém těle mám škrábance, ale nebolí. Mně to připadá zvláštní. Kdokoliv se mě dotkne, tak to je pro mě, jako by mi do srdce někdo zabodl nuž, jako by mě řezali, mučili...

„ALEXI, DĚLEJ NEBO TO ŘEKNU MAMĚ!" Už byla netrpělivá a přešlapovala z místa na místo.

„Achjo," povzdechl jsem si otevřel hnědou skříň s pečlivě vyřezávanýma indickýma znakama. „Co si vemu na sebe?" Mávl jsem nad tím rukou. „Vždyť je to stejně jedno."

Vzal jsem si černé tričko s lebkou a červenou mikinu bez vyšívaných log.

„Už sem tu." Sešel jsem bleskově schody. „Můžeme jít."

Mioko se rozesmála.

„Za koho jdeš? Za bezdomovce?"

„Tak já s tebou taky nemusím nikam jít!" Už mě ta holka začíná štvát...

„Promiň no..." chytla mě za rukáv a táhla ven.

Když jsme vyšli ven, tak mi po tváři přejel ledový vítr a to způsobilo, že mi na rukou naskočila husí kůže. To je divný pocit... A ona mě furt táhla, až jsme došli na opuštěnou ulici na konci naší čtvrtě. „Kam jdeme Mio?" Ať už to mám za sebou. Po zádech mi přejel ledový pot.

Zastavila se a zpříma se mi podívala do oči.

„Ty už nikam. Já už pudu sama. Teď nás sousedé viděli spolu a potvrdí rodičům, že jsme byli spolu..." otočila se ke mně zády a šla směrem ke skupině jejích kamarádů, co na ni mávali přes ulici. „Nečekej mě."

„Fajn," zamával jsem jí. Je mi upřimně jedno, co s ní bude, hlavně ať mi dá pokoj. Ale co teď budu dělat?

Všiml jsem si, že o ulici dál stojí velkej opuštěnej barák, co ho takhle prozkoumat? Podíval jsem se do stran, jestli mě někdo nesleduje a nenápadnýma a pomalýma krokama jsem šel k veliké budově.

„Co když se rozpadá?" Budova vypadala celkem zachovale a říká se "risk je zisk".

Tohle je divný... Trávník na zahradě vypadá, že se o něj někdo stará, ale vždyť v téhle ulici nikdo nebydlí. No... možná je to proto, že tahle ulice už nepatří našemu malému městečku, tohle město je už prý 50 let opuštěné. Proč?

Šel k verandě a stoupl si na první dřevěný schod. Dřevo je ještě dobré, akorát moc vrže, je staré. Co když je někdo doma?

Ani jsem se nebál. Prostě stisknu zvonek a hotovo. Stejně tu nikdo nebydlí a budu se tu moct podívat.

Najednou jsem ucítil něčí přítomnost za mnou. Rychle jsem se otočil. Nikdo.

„Asi se mi něco jen zdálo..."

V tom, když jsem se otočil nazpět, tak...

„BAF!" vystrašil mě jeden můj spolužák ze školy. „Copak tu děláš Alíku?"

Já se chytl zábradlí u verandy a popadal dech.

„Debile! Lekl jsem se!"

„To byl účel," chichotal se, „co tu děláš? Neměl bys být na tý pařbě, kde je teď tvá ségra?"

„Neměl."

Tenhle ten kluk se jmenuje Chiko daisuke. S oblibou si nechává říkat po psychopatické panence "Chucky". Rád se předvádí a prý je na kluky jako já. Nějakou dobu mě balil. Vlastně... i teď. Raději bych byl, kdyby balil mou protivnou ségru, než mě, to bych i skousl.

„Copak se tak díváš? Chceš se mi konečně vyznat?" Moc si věří a je to... prostě to není můj typ.

„Ani v té nejodpornější noční můře!" Budu se k němu chovat s odstupem a chladně. Nemám o něho ten nejmenší zájem.

„Však ty změníš názor. Co tu děláš, vlastně?" Ten jeho frajírkovský úsměv... NESNAŠÍM TĚ, NESNAŠÍM TĚ, NESNAŠÍM TĚ!

„Chtěl jsem to tu prohledat. Jenom zvědavost." Zase jsem mnul v ruce svůj přívěšek, co jsem našel v pokoji.

„To zní dobře, jdu s tebou!" Jedním tahem mě odstrčil od zvonku a stiskl ho.

„CO TO DĚLÁŠ!?" vyděsil mě.

„Jen jestli tam někdo není."

Domem se rozezněl ozvěnou zvonek. Čekali jsme nějakou chvíli a nikde nic. Asi je opuštěný.

V tom se rychle otevřely dveře a zvedl se silný vítr.

„Co se to děje?"

Nevím ale... ale ten vítr nás táhl dovnitř! Ten nátlak toho větru ani jeden z nás nevydržel a doslova jsme vlítli do domu.

„Jsi v pohodě?"

Já spadl na něho. „Jo jsem."

„O TOM SEM VŽDY SNIL!" obejmul mě a hrozně mě mačkal.

„Nech mě!" vlepil jsem mu výchovnou facku, „nedovoluj si daisuke!"

„Promiň, promiň!"

Šel k jednomu svícnu a zapálil ho sirkou.

„Je tu hrozná tma."

„Počkat..." vytrhl jsem mu svícen z rukou a šel k jedné fotce, co byla na stěně. To je přece... To není možné! To je fotka... ta fotka... obrázek mého přítele, co se tenkrát tak ztratil. Byl adoptovaný a nikdy mi nechtěl říct, kde bydlí... tak... teď se fakt bojím.

„Daisuke?" ohlédl jsem se za záda, „kde jsi?" Není tu. „Zbabělec."

„Jsi to ty?" řekl někdo.

„Kdo jste?!" Ta silueta osoby byla moc daleko, abych uviděl jeho tvář, ale... podle hlasu je to mladý kluk.

„Ne... nemusíš se mě bát," přibližovala se ke mně.

„Kdo jste, co chcete?!" Strachy jsem se třásl. Co se to děje?

Neznámá osoba se natahovala rukama ke mně.

Otevřel jsem oči, abych uviděl, kdo to je.

„Ne... to nemůže být pravda. Ty jsi se ztratil. Slehla se po tobě zem..."

„To proto, že jsem umřel."

Ta osoba, která teď přede mnou stála, byl můj... můj přítel, kterého už jsem dávno ztratil

„Mlč," políbil mě. Má tak chladné rty.

„Proč jsi mě sem nikdy nezavedl?" Po tvářích se mi kutálely krokodýlí slzy.

„Rodiče mě týrali." Jeho polibky sjely dolu na můj ztuhlý krk.

„Proč ses už neukázal?! Proč?!"

„Protože jsem umřel. Zabili mě, jelikož zjistili, že někoho miluju." Sáhl mi pod triko. Takový chlad. To je tak... tak neuvěřitelně zvláštně příjemné.

„Takže..." On zemřel kvůli... kvůli mně?

„Moje tělo zůstalo tady, ale mohu jít i do světa mrtvých a tady v tomto světě se mohu pohybovat jen na hřbitovech nebo o svátku mrtvých, což je právě teď, že?" Olízl mi břicho a svým jazykem si udělal mokrou cestičku k mým bradavkám.

„Proč si už dávno... se nechtěl se mnou nějak spojit." Ach bože, já se z toho zblázním!

„Byl jsem s tebou každý den. Když se tě dotkne zombie, zůstanou ti na kůži škrábance." Tak od toho jsou.

„Miluju tě," objal jsem ho, „chci už s tebou zůstat navždy!"

„To nebude," stáhl mi kalhoty, „tady nám někdo ztvrdl." Stáhl mi i spodní prádlo a svými studenými ústy mi ho olízl. „Dlouho jsem po tomhle toužil. Nevíš ani, jak mě bolela duše, že s tebou nemůžu trávit každý den, co mi ještě zbývá."

„Jak... jak to myslíš?" Mé tváře se dokonale podobaly rajčeti. Ať se na mě nedivá. Studem bych umřel!

Ukázal na přesýpací hodiny na dlouhém stolečku vedle nás.

"Až se přesypou, tak můj čas zde skončil a má duše už bude jen ve světě mrtvých." Ty hodiny byly už z půlky přesypány.

„To... to už tě nikdy neuvidím?"

„Teď na to nemysli," políbil mě a strčil mi do úst jazyk a rukou mi hladil zadek.

„Ale já musím." Polibky jsem mu oplácel a nakonec jsme se i pomilovali. Bylo to tak skvělé. Takový pocit... Tohle jsem nikdy necítil a chci to už cítit pořád!

„Můžu tu s tebou zůstat?" Pohladil jsem mu vlasy.

Usmál se na mě.

„Nemůžeš, my máme den jako noc a noc jako den. Jednoduše řečeno, ve dne jsme jak mrtví a v noci jak živí." Objal mě. „Máme ještě několik hodin."

„Je možnost, abych zůstal s tebou?" Miluju ho, nechci ho už znova ztratit.

„Musí tě někdo zabít."

Autor: AKiXi, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My Lover is Zombie 1: