OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 15. kapitola - Nic to není



My a celá... mapa! - 15. kapitola - Nic to není

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce října/octóbra. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Kapitola hlavně o pocitech a emocích. Máme tu večeři v restauraci Le Jules Verne, jejich bouřlivý rozhovor, výhled z Eiffelovky a proč se Marco bojí výšek. Nakonec přichází Iron Man 3. Hezké čtení, přeje FNikol.

Nora

„Vítejte v Le Jules Verne.“ Ta číšnice, která nás obsluhovala, sice mluvila anglicky, ale díky charakteristickému vyslovení písmene R bylo jasné, že je Francouzka. A jako každá, co má mozek - nebo i jiné nezbytné části těla - mrkala na Marca až přehnaně nalíčenýma řasama. Všechno na ní bylo umělý, od prstíků na nohou až po ten její nafintěný obličejík.

Odfrkla jsem si. Nesnáším takové nadržené kočičky. Marco si jejího pokusu o flirt samozřejmě všiml, ale očima se vpíjel do mého obličeje, takže nejspíš neměl zájem. Zvláštní. Znovu jsem se podívala na číšnici a zdvořile kývla. „Bonsoir.“

Marco k ní nezúčastněně zvedl hlavu. „Bonsoir,“ zamumlal tiše.

Ta číšnice byla nejspíš zklamaná - možná i naštvaná - že si jí ten sexy Ital nevšímá. Hodila nám večerní menu na stůl a svižně odkráčela pryč. Uraženost z ní sálala na sto metrů. Usmála jsem se, uchopila jeden z jídelních lístků a zavrtávala pohled do stránek. Ze všech sil jsem se snažila Marca ignorovat. Paříž, nebo ne - nechtěla jsem, aby si myslel, že spolu máme rande.

Marco měl ale evidentně jiný plán. „Takže, Jules Verne. Četla jsi od něj něco?“

Tak dobře, budu tu hru hrát taky. „A ty?“

„Ptal jsem se první.“

„A já druhá, jestli chceš poukázat na tak jasný fakt.“

Protočil oči. „Už je to otrava. Furt se jen popichujem a hádáme. A proč vlastně?“

„Já to vím,“ zamumlala jsem do jídelního lístku.

„Tak proč?“

Triumfálně jsem k němu zvedla oči. „Protože jsi pitomec.“

„Ehm...“

Vykulila jsem oči. „Došla ti slova, Marco? Abych nezapomněla na tvou předešlou otázku - ano, od Verna jsem četla snad vše. Má posedlost jeho příběhy začala, když mi babička dala do rukou knížku Cesta do středu Země.“

„Aha.“ Nic víc neřekl. Tentokrát se to obešlo bez rozpitvávání každé mé slabiky.

Po chvíli předešlou číšnici vystřídala jiná. Tahle od nás převzala objednávky bez zbytečného mrkání a pak zase plaše odcupitala s ujištěním, že brzy jídlo přinese. Od té doby nikdo z nás neřekl ani slovo. Bylo to neobvyklé ticho. Žádné naše popichování, nebo příjemný rozhovor, dokonce ani hádka. Nic. Prostě to pověstné tíživé ticho, o kterém se normální člověk dočte jen v knihách. Sakra... prostě typ ticha, při kterém si velmi rychle uvědomíte, že se něco podělalo.

A když jsem se na Marca podívala, vypadal ublíženě. Stejně urputně, jako před chvíli já, koukal všude možně, jen ne na mě. Asi jsem ho opravdu ranila. Já... mám tu moc ranit Marca? Mělo mě to potěšit. Kdybych byla v Benátkách, kde se Marco choval jako naprostý kretén, tak by potěšilo. Problém byl, že tohle je Paříž a já jsem nešťastná. Kvůli Marcovi. Takže se mu musím omluvit. A v omluvách jsem byla zběhlá jen o trochu víc než můj společník.

Co nejvíc jsem se nadechla a došlo na můj první pokus. „Marco, já... kruci. Omlouvám se ti, do háje, jo? Omlouvám se.“ Výborně, Adamsová. Jestli to tak půjde dál, nemůžeš se divit, že ještě nejsi vdaná.

Marco se na mě konečně podíval. „Kvůli čemu?“

Měla jsem tušit, že bude tak krutý. Nechá mě si to pořádně sežrat. A k tomu si to ještě vychutná. Jak by taky ne - má mě na stříbrném podnose. „Víš, jak jsem ti řekla...“

„Co, Noro? Cos mi řekla. Mluv. Poslouchám.“

Jo. Opravdu je tak krutý. „Jak jsem ti řekla -“

„No?“ přerušil mě se zvráceným pobavením.

Rozhodila jsem ruce a skoro vyletěla ze židle. „Ty to přece víš! Jak jsem ti řekla, že jsi pitomec.“

Zavrtěl se na židli a tváří se opřel o dlaň. Teď vypadal jako znuděný gangster. I když jsem byla vyvedená z míry a už i trochu naštvaná, připadal mi k nakousnutí. „Vlastně jsi mi neřekla, že jsem pitomec. Pověz mi, cos řekla.“

Přimhouřila jsem oči. A vybuchla jsem. „Tak dobře, ty ničemo! Řekla jsem: - a teď cituji - Hádáme se, protože jsi pitomec! Stačí? A omlouvám se, sakra! Myslím to vážně.“

Spojil ruce a udělal z nich malou stříšku. „To neznělo moc procítěně. Ale no tak, Noro, umíš to líp.“

„Co po mně vlastně chceš?! Líp to neumím. V tomhle jsem outsider stejně jako ty! Nemůžeš ze mě vydolovat tu procítěnou sladkou omluvu, kterou vidíš v každém blbém filmu!“

Usmál se. Totálně nevzrušen z mého výbuchu. „To je mi ale zajímavé. Ve svých knihách píšeš o tomhle neustále. Ale když to máš vyslovit sama, poděláš to.“

Nevesele jsem se zasmála. „Protože postavy, o kterých píšu, jsou přinejmenším milenci. Ty jsi můj kamarád.“

Naklonil hlavu na stranu a pátral mi v obličeji. „Ne. Jsem víc než to,“ zamumlal nakonec.

Zarazila jsem se. Vážně? To si Marco myslí? Nebo to je pravda a opravdu jsme víc než kamarádi? Odpověď na tuhle otázku se nejspíš už nedozvím, protože v tu chvíli k nám došla číšnice s naší objednávkou a předešlá situace zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Marco se o tom už nezmínil.

 

Výtahem jsme vyjeli o sto šedesát metrů nahoru a z toho tlaku v uších jsem měla pomalu závratě. Připomnělo mi to mě před dvanácti lety, jak jsem byla v Mnichově se školou a jeli jsme výtahem na Olympijskou věž. Tohle bylo hodně podobné, možná i horší. Ale nedalo se to srovnávat s pocitem, který se zmocnil Marca. Málem jsem zapomněla, že se bojí výšek. Sakra.

„Marco? Jsi v pořádku?“

Nuceně se usmál. „Jo. To nic není.“

Lhal. Poznala jsem to, jakmile promluvil. Očividný důkaz byl už jen ten zelený odstín v jeho obličeji. „Neřekla bych.“

„Jsem chlap, Noro. Zvládnu to.“ Ach. Na řadu přišly silácké řeči.

„Jsi tvrdohlavý jako mezek,“ odsekla jsem mu.

„A ty až moc starostlivá,“ zašklebil se.

„Dobře. Nechám tě být. Ale proč se vlastně bojíš výšek?“

Zamračil se. „Nechci o tom mluvit.“ Ha! Jako malé děcko.

„Ale no tak, Marco. Musíš mi to říct. Řekni mi to. Jinak potom brnknu Jordanovi a stejně se to dozvím.“

Otočil se ke mně a vyděšeně vykulil oči. Asi ho náš rozhovor rozptýlil, protože ta zelená už mu pomalu vyprchávala z obličeje. „Ne, prosím, nevolej Jordanovi. Řeknu ti to. Ale slib mi, že se nebudeš smát.“

Nemůžu slíbit něco, co nezaručím. „Slibuju.“

Kývl. „V té době to mezi mými rodiči pěkně vřelo. Nevím vlastně proč. A tak mě a Jordana vzal táta do Prahy, kde se s mámou seznámili, zatímco moje maminka pomáhala Alessandře - tak se jmenuje Carinina a Donateova matka - právě s tím malým blonďatým ďáblíkem a tvou dobrou kamarádkou v jedné osobě. Vzpomínám si, že byl Don ohromně naštvaný, že nemohl jet taky, ale jeho táta ho chtěl mít u sebe. Potřeboval mít nějakýho spojence proti třem ženským. Mně bylo deset a Jordano byl ještě malý prcek, teprve čtyřletej. Jednou jsme se procházeli po Karlově mostě a já jsem lítal všude možně, jak jsem byl akční. Táta mě už měl plné zuby, chytl mě za pas a nadzvedl přes okraj toho mostu. Viděl jsem všechno. Tu hloubku pode mnou, tu prudkou a zrádnou řeku a, Noro, vůbec to nebylo nic pěknýho. V tu chvíli mě napadlo, že mě snad opravdu pustí. Vřískal jsem jak praštěnej.“

Tolik k mému slibu, že se nebudu smát. Sotva jsem se držela.

„Táta mě snad po minutě dal zpátky na zem a řekl: Myslel jsem, že jseš pořádnej chlap. Ale tys pištěl jak malá Carinka. Jordano se smál jak pominutej, ale pro mě to byl jeden z nejtrapnějších momentů mého dětství,“ dokončil vyprávění a vyčkávavě se na mě zadíval.

Násilím jsem se přinutila nevybuchnout smíchy. „Takže ses kvůli tomu začal bát výšek?“

„Jo.“

Výtah zastavil a dveře před námi se otevřely. Vrhla jsem po něm úsměv. „No tak se, Marco, připrav na tohle.“ A vyšla jsem z výtahu vstříc nejlepšímu výhledu na Paříž, město lásky.

Bylo to úžasné. Všude byla světla. Temnou řeku Seinu obklopovala záře silnic. A já jsem mohla klidně spočítat všechny mosty, na kterých jsem byla. Nad Paříží se rozpínalo temné nebe, jako by to byla černá díra, co všechno pohltí. Bylo to tak úžasné, až to bolelo.

„Myslíš, že najdeš náš hotel?“ zamumlal mi tichý hlas do ucha.

Otočila jsem se a usmála se na Marca. „Schválně, kdo ho najde první.“

Očima mu problýskl plamínek soutěživosti a vzápětí byl u okraje stejně jako já. Ale přecenil tu výšku a do obličeje se mu opět vetřela ta zelená.

Chytla jsem ho za ruku. „Marco, klídek. Nic to není. Nemůžeš spadnout.“

Pohlédl na mě. „To říká ta, kterou otec nechtěl hodit z mostu.“

„Určitě tě nikdo nechtěl hodit z mostu. Jen tě chtěl vystrašit.“

„U mého táty nikdy nevíš,“ odsekl.

Rozesmála jsem se. „Prostě si to zkus užívat.“ Vyfotila jsem si jeho obličej a za ním noční Paříž, a pak jsem se ho chystala obejít, ale chytl mě kolem pasu.

„Kam si myslíš, že jdeš? Nenecháš mě tady s mou závratí.“    

Usmála jsem se na něj. „Dobře, nenechám. Ale budeš muset chodit se mnou. Chci si to všechno vyfotit.“ A Marco taky se mnou chodil celou dobu. Opravdu. Neustále mě držel za ruku, jako bych právě já byla středobodem jeho vesmíru.

 

Marco

Tentokrát jsme měli sedadla vedle sebe. Což bylo naprosto úžasné, protože jsem se jí mohl náhodně dotýkat. Nora pustila na svém notebooku Iron Mana 3. Jedna z věcí, které jsem na ní zbožňoval. Každá žena by tam pustila přinejmenším nějakou romantickou komedii, ale kdepak Nora. Ta tam pustí tohle! I když jsem měl malé podezření, že za vším je jen Tony Stark a jeho obličej.

„Dáte si víno?“ zeptala se nás letuška. Mávnutím jsem ji poslal někam jinam. Nora právě usínala s hlavou opřenou o mé rameno a já ji nechtěl probudit.

Oba dva jsme toho moc nenaspali. Kdo by se divil - zůstala na té věži snad hodinu a fotila. Nebyla to žádná selfíčka, ale výborné fotky, kde zachytila to nejlepší a nejhezčí na celé Paříži. Pak jsme se vrátili pozdě večer do hotelu, sbalili si a hned uháněli na letiště. Jak jsem řekl, bylo už pořádně pozdě.

„Děje se něco?“ zamumlala rozespale. Všechna má snaha přišla vniveč.

„Ne, nic. Spi.“

„Neříkej mi, co mám dělat. To ještě furt koukáš na ten film?“

Věnoval jsem jí shovívavý úsměv. „Ten film má přes dvě hodiny. Tys usnula, sotva začal.“

Zavrtěla se. „Nechápu, jak můžeš mít tolik energie.“

„No právě. Takže spi.“ Pro jednou mě poslechla.

O naší epizodě na večeři jsme se ještě nebavili, ale já se bál, že k tomu brzy dojde. Neplánoval jsem jí to říct, ale nedalo se to vydržet. I Nora se bála výšek, ale v jiném významu té věty. Kamarádi. Proboha, kdo tohle vymyslel?!  


Tuto kapitolu bych chtěla věnovat především Fluffy a Sinně, protože vytrvale komentují každý díl, který napíšu a samozřejmě všem, kdo pro mě hlasoval. Díky tomu jsem získala úžasné třetí místo. Moc vám všem děkuju a příště se těšte na Londýn a ty nádherné britské přízvuky! 

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 15. kapitola - Nic to není:

5. FantasyNikol přispěvatel
04.11.2014 [14:46]

FantasyNikolFluffy: Ano můžeš mi tak říkat. Emoticon Moc ti děkuju! Jsem ráda, že se ti tahle povídka líbí. Emoticon Mě baví ji psát.
Marco je prostě úžasný. Není moc hrubý, ale ani moc změkčilý a to je přesně můj mužskej ideál.
Emoticon Noru opravdu miluje, ale kdy si to uvědomí Nora? To je ve hvězdách. Emoticon
Pravda, kdo by jí nechtěl Marca ukrást? Emoticon Já bych se s radostí přidala a ještě bychom se o něj popraly. Emoticon
Díky moc, i já jsem za to třetí místo ráda. Emoticon

4. Fluffy admin
03.11.2014 [20:24]

FluffyNiky (můžu ti tak říkat? Emoticon),
to bylo prostě bombastický! Doopravdy se na každý díl nesmírně těším, protože vím, že si při čtení příjemně odpočinu, pobavím se a, nebudeme si lhát =D, zaslintám si nad Marcem. Emoticon Emoticon Není nic lepšího do těch pochmurnejch dnů plnejch povinností. Emoticon

Já s Marcem, ten chlap je takovej kočičák! Emoticon Emoticon, soucítím! Myslím, že už jsem to psala, ale já a výšky nejsme moc kamarádi. Emoticon Je tak krásně vidět, jak Noru miluje, když se kvůli ní překonal! A jak nečučel po ženskejch; to už je jasný, je do ní blázen! A všichni to vidíme, jen ta naše spisovatelka má klapky na očích. Emoticon Ale chápu, kdyby si rovnou padli kolem krku, tak bychom neměli co číst... což by mi vadilo! Emoticon Emoticon

Do Londýna se nesmírně těším, chtěla bych tam jet s těma dvěma, ale to by si Nora musela dát na toho svýho Itala pozor, protože bych jí ho klidně sprostě čmajzla. Emoticon Radši to shrnu - bylo to skvělý a nemůžu se dočkat dalšího dílu! Emoticon Emoticon Emoticon

EDIT: Já, hlava děravá, gratuluju k třetímu místu! Mám z toho velkou radost, zasloužila sis to! Emoticon
EDIT 2: To mám z toho, že přemejšlím nad milionem věcí... Emoticon Děkuju ti za věnování, ohromně mě potěšilo! Emoticon

3. FantasyNikol přispěvatel
03.11.2014 [18:00]

FantasyNikolSweetly: To vůbec nevadí a moc ti děkuju. Emoticon
Já jsem se kdysi taky bála výšek. Ale nějak jsem to překonala, když jsem byla ve Vídni na Stephansdomu a v Mnichově na té Olympijské věži. Emoticon
Je jasný, že je Nora natvrdlá. A kdo by nežárlil, kdyby po Marcovi koukalo všechno ženského pohlaví? Já bych si teda pořádně zažárlila. Emoticon
Díky moc. Emoticon

Sinna: Nemáš zač a díky. Emoticon
Popravdě, inspirovala jsem se ze zážitku, o kterém mi pověděla má kamarádka. Od té doby má strach z výšek. Emoticon S tou dobrou věcí naprosto souhlasím.
Jde o to, že teď mu přímo neřekla, že je pitomec (i když náznak tam byl), ale že se hádaj, protože je pitomec.
Já ho taky zbožňuju. Já jsem třeba jedna z nich. Emoticon

Holky, díky moc a další možná přidám ještě tenhle týden, ale nic neslibuju. Emoticon

2. Sweetly přispěvatel
03.11.2014 [17:32]

SweetlyMyslím, upár kapitol nenapsala komentář, ale moc mě to mrzí vážně. Nestíhala jsem to. Emoticon moc ti gratuluji k třetímu místu! Emoticon Emoticon

Musím říct, že jsem se Marcovi trošičku smála, ale přešlo mě to hned, protože já sama mám úplně panický strach z výšek. Stačí mi už tak dva tři metry nad zemí. Emoticon
Nora je asi trochu natvrdlá, protože chování Marca je úplně jasné. Je prostě do ní zamilovaný až po uši. Emoticon Prostě jí to bude trvat dlouho než to pochopí. Emoticon Začíná docela všechny dívka, které se na Marca jen podívají nesnášet... Emoticon Jestli víš, jak to myslím. Emoticon

Kapitola se ti moc povedla a já se moc těším na další! Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 03.11.2014 [17:29]

Aw. Děkuji. A dodatečně gratuluji.
Marco a Nora. Už je mi blbé psát pořád jedno a to samé ale já je prostě žeru. Jsou spolu tak roztomilý, pořád se tak roztomile popichují.
Marco a jeho strach z výšek. Jak někdo může chtít, ikdyž říká že jenom tak ze srandy, hodit kluka z mostu. To nepochopím. Vidle na jeho otce. Ale jedna dobrá věc na tom stejně byla. Mohl držet Noru za ruku. Emoticon
Nora se omluvila za pitomce, což se docela divím, protože ho nazývala i hůř.
Anglický přízvuk miluji. Těším se. Emoticon A povíme si pravdu, spousta dívek kouká na Iron Mana jenom kvůli němu. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!