OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 17. kapitola



Můj (ne)mrtvej přítel - 17. kapitolaČerven se krátí, Nikol přemýšlí a Albert je dokonale okouzlující...

Kapitola sedmnáctá

Brzo jsem se s Albertem rozloučila, protože už dlouho nic nejedl a já jsem stejně slíbila Jitce, že jí pomůžu s vařením. Rozhodla se, že když teda Marie přijede, udělá jí její oblíbené jídlo, což bylo grilované maso. To se rovnalo dělání různých nálevů, omáček, do které se maso bude nakládat, krájení zeleniny do salátů, aby se odležely, a tak dále, a tak dále…

Při škrábání pátého jablka do nějakého speciálního salátu jsem upřímně doufala, že se od Marie něco dozvím, protože jinak jí škrabkou vyryju na obličej: Mám ráda grilované maso. Proč sakra škrábu jablka, když jsme měly připravovat maso na grilování?

Jitka byla vážně milá, pokud jsem se přenesla z těch bio potravin a debilních keců. Ale přes tohle se nepřenesu. A taky ne přes…

„Jitko, proč jsi mi neřekla, že tady máte Wi-Fi?“ zeptala jsem se tak nabroušeně, jako rozhodně nebyla ta škraboška v mé ruce.

Trochu rozpačitě se podívala na medovou zálivku, kterou šlehala vedle mě. „No, víš… tvoje mamka si myslela, že bude lepší, když to vědět nebudeš. A taky mě poprosila, abych ti nic neříkala. Kvůli špatnému vlivu, který internet obecně má.“

Další jablko jsem škrabkou málem zavraždila.

„Zlobíš se moc?“ chtěla vědět Jitka.

„Ne,“ odtušila jsem. „Nebylo tak těžké na to přijít.“ A proto na to přišel Albert, můj mrtvej přítel, co je živější než většina lidí, které znám. „Spíš mě to překvapilo.“ Vlastně mi to bylo posledních pár hodin jedno, ale to jablko…

„Říkala jsem, že budeš naštvaná,“ bědovala. „Já osobně si myslím, že každý by měl mít úplnou svobodu ve svém konání. Je přece tvoje věc, jestli chceš na internetu být nebo ne.“

„Hm.“ Proč mi všichni pořád říkají věci, na které se nedá nic odpovědět? Albert je aspoň hezký, ale Jitka ne.

„A co vůbec celé dny děláš? Mám trochu výčitky svědomí, že jsme s Martinem celý den v práci a ty jsi tu sama,“ nadhodila teta ve snaze začít nějaký hovor.

„Jsem ráda sama,“ řekla jsem, což byla pravda. „Většinou vyspávám až do poledne a pak si buď čtu, nebo se opaluju, dívám se na filmy… odpočívám,“ dodala jsem neurčitě a radši se věnovala škrábání, které se teď zdálo jako tou nejlepší činností na světě.

„A nechtěla bys, abych tě znovu vzala k nám do práce?“ nabídla mi Jitka mile.

„Mohlo by to být fajn,“ přitkala jsem, „ale fakt se mi nechce vstávat už v sedm.“

Jitka se na chvíli zamyslela. Vlastně jsem si myslela, že už mluvit nebude, ale nakonec se ukázalo, že měla na srdci úplnou blbost: „Autobusová zastávka je vzdálená jen dva kilometry. A autobusy jezdí jednou za hodinu, takže je docela snadné se tam dostat, kdybys měla zájem.“

Zírala jsem na mísu těch neoloupaných jablek přede mnou a chtělo se mi brečet. „Popřemýšlím o tom,“ dostala jsem ze sebe nakonec.

Asi o pět puchýřů později Jitka poznamenala: „Mám pocit, že jsi smutná. Děje se něco?“

„Ne.“

Jen tu musím loupat ovoce jako debil, máma mi zakazuje internet, celé odpoledne jsem si povídala s mrtvolami, které jsou staré už přes několik století, a v tomhle zadku strávím už jenom čtrnáct dní. A pak je tady ten rozhovor s Albertem…

Přitom to začalo dost normálně. Albert si četl, já jsem vedle něj ležela na posteli se sluchátkama v uších. Poslouchala jsem Imagine Dragons, takovou hudbu, u které se prostě přemýšlí, a on oproti tomu četl Měsíční svit, což byla taková kravina, že jsem se smála už o obálky.

„Víš, co mi přijde zvláštní?“ zeptala jsem se. Měla jsem takovou filozofickou, mozek se zaobíral samými důležitými světovými problémy, hladomor, krize na Ukrajině…

„Ne,“ utnul mi to Albert. Už dávno jsem se naučila, že dokáže jednou polovinou mozku číst, druhou si se mnou povídat a přitom si překládat švédské básničky do portugalštiny.

„Že sedíme tady spolu a přitom bychom se reálně nikdy neměli potkat,“ pokračovala jsem. „Upír a člověk. To zní jako jaguár a antilopa. Až na to, že nejsem jaguár,“ dodala jsem trochu suše.

„Někdy je lepší být antilopou,“ odpověděl.

„Jak dokážeš přemýšlet,“ zdůraznila jsem to slovo, „když čteš tohle?“ poklepala jsem na desky knížky. „Vím, že jsi úžasný a dokonalý, a tak dále, ale tohle je prostě nemožné.“

„Jsem jaguár.“

Protočila jsem oči. „Proč jsme se ale vlastně potkali? Myslím tím, proč ses vzbudil zrovna v tu noc, kdy jsem tu byla poprvé? Proč ne třeba den předtím? Nebo měsíc potom? Osud?“ přemítala jsem nahlas.

Albert přetočil další stránku. „Osud asi ne. Můj chytrý mozek,“ poučil mě.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Spal jsem dlouho, že můj mozek teď,“ naznačil uvozovky, „jel skoro na plný výkon. Zjistil, že venku je něco, co je živé, a probudil mě. Radar.“

„To dává smysl,“ uvědomila jsem si. „Ale Marie tu skříň měla přede mnou. Jak to, že ses nevzbudil už tehdy?“

Odložil knížku stranou. „Možná proto, že jsem spal jen pár let. Potřeboval jsem trochu více odpočinku a ještě jsem nebyl připravený pořádně fungovat. Předtím jsem nespal osmdesát tři let, to je docela dlouhá doba.“

„Takže to byl Osud. Všechno bylo načasované tak, abychom se potkali,“ řekla jsem se smíchem.

„Samozřejmě,“ přikývl Albert s úsměvem. „Něco ve vesmíru chtělo, aby antilopa hrozila jaguárovi lampičkou.“

Vyprskla jsem smíchy. „Měla jsem strach,“ bránila jsem se. „Co bys dělal ty, kdyby se uprostřed noci ve tvém pokoji objevil týpek s divnýma zasouvacíma zubama?“

„Zabil bych ho,“ připustil.

„To není to, co jsem myslela,“ zavrtěla jsem hlavou, ale pořád s nechutně širokým úsměvem.

„Ale možná je to opravdu zvláštní, když se nad tím zamyslíš,“ poznamenal Albert přemýšlivě.

„Jo, já vím. Pro tebe to asi není tak divné, ale pro mě… je to jako sen. Trochu noční můra, trochu hádanka, trochu krásný sen… A pořád se divím, že se to fakt děje,“ snažila jsem se předat Albertovi svoje zmatené myšlenky.

A on se jen tak z ničeho nic usmál. Jako usmál, takový ten sto wattový úsměv (kdyby můj učitel na fyziku nebo Albert, který pomohl Newtonovi vytvořit tři pohybové zákony, zjistili, že úsměvy převádím na watty, asi by je kleplo).

„Co je?“ chtěla jsem vědět. „Co se stalo?“ Podívala jsem se na svoje tričko a pro jistotu jsem si sáhla na vlasy. „Jsem někde špinavá?“

To evidentně Alberta pobavilo ještě víc. Odfrkla jsem si, ale stejně jsem se za chvilku culila, takže jsme se na sebe usmívali jako dva retardi. Aspoň já, protože Albert dokázal být nějakým naprosto zvláštním způsobem elegantní i při culení. Byl to takový ten divný pocit, kdy se v jeden okamžik cítíš dobře a přitom hrozně nepohodlně. Super, tak bychom si ještě mohli začít romanticky hledět do očí, abych měla nad čím přemýšlet, ne?

„Zítra dopoledne přijede Marie,“ plácla jsem první věc, která mě napadla. Něco v hlavě mi prostě nakázalo, že nesmím navazovat takovýhle oční kontakt a já jsem pro jednou věděla, že to je pravda. „Chtěla bych se jí zeptat na tvoji skříň. Jak k ní přišla, proč si ji nechala… myslím, že by to mohlo být docela zajímavé.“

„To rozhodně,“ souhlasil Albert. „Rád bych se dozvěděl, jak jsem se dostal z Dánska sem.“

Tím mi Albert nepřímo připomněl, na co jsem se ho chtěla zeptat. „Vzpomínám si, že jednou, když ses vrátil z LA, tak jsi řekl sprosté slovo. A teď ti Nathalie vyčítala, že ses jen tak objevil v LA… co to znamená? To se všechny důležité upíří záležitosti řeší v LA?“

„V podstatě ano. V jedné budově v centru existuje takové sídlo, kde zasedá Rada, na počkání ti tam vyhotoví falešné doklady, můžeš si na svou kartu přidat nějaké peníze, pokud to potřebuješ, v jednom patře je taky knihovna se všemi důležitými dokumenty, různé mapy…,“ vyjmenovával a já jsem jen zírala.

„To zní jako záchranná stanice pro všechny mrtvolky,“ poznamenala jsem.

Albert se rozesmál, ale pak se najednou nadechl a zavřel oči. „Omlouvám se, musím jít.“ Jako vždycky, zvedl se vítr a byl pryč…

„Už to máš, Nikol?“ zeptala se Jitka a tím dokonale zničila ten obraz mizejícího Alberta v mé hlavě.

„Ne, ještě ne,“ odsekla jsem nasupeně a zjistila jsem, že jsem celou dobu v ruce držela jedno jablko.

„Tak jestli tě to nebaví, můžeš nakládat maso do té medové marinády,“ nabídla mi velkoryse. „Já to udělám.“

„Děkuju,“ zamumlala jsem úlevně a přešla k misce s masem.

Stejně to bylo divné. Vlastně se nic nestalo, ale rozhodně bych si s Albertem neměla moc dlouho hledět do očí. Ne, a taky bych se neměla pořád culit a neměla bych se na něj tak vázat, protože za chvilku odjíždím a on nepůjde se mnou.

A taky mi on může každou chvíli říct, že má něco na práci, rodinné problémy, jiné problémy, nebo se mu prostě nechce zkysnout v takové řiti, jako je takhle. A může to být zítra, za týden… a pak zůstanu sama, ať v Praze, nebo tady.

A i když jsme se domluvili, že se zítra večer potkáme v mém pokoji, jen to pomyšlení, že bych ho už nikdy neměla vidět, bylo příšerné. Musela jsem odložit jídlo stranou, abych se nepozvracela. Kombinace ne-Alberta a slizkého masa mi nedělala moc dobře.

Jediné, co mě dost utěšovalo, byl fakt, že to je jen přechodné období, přechodné zamyšlení. Kdo by taky zůstal při zemi, kdyby celé dny trávil s jedním člověkem, který by byl ještě k tomu milý a příjemný? Něco jako opak ponorkové nemoci…

Sakra. Do čeho jsem se to zas namočila?

„Nikol, proč si tak namáčíš ruku v marinádě? Stačí jen to maso, ať nejsi moc ulepená,“ upozornila mě Jitka.

Vytáhla jsem ruku, kterou jsem bezmyšlenkovitě míchala marinádu a otřela si ji o utěrku. Jitka měla vlastně pravdu – když se namočím, vždycky se můžu utřít… 

 


Díky vám jsem s Nikol a Albertem pokořila hranici 30 000 slov... A to mě vážně těší. :)  



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 17. kapitola:

7. Geonthora přispěvatel
08.01.2015 [21:27]

GeonthoraPředstava Nikol s rukou v Marinádě? Emoticon To je ale představa... Emoticon Moc krásná kapitolka, jako vždycky. Emoticon Nechci nic říkat, ale myslím si, že Marie si tu skříň bude chtít odvézt, ikdyž si to nedokážu představit Emoticon Moc se těším na další. Emoticon Omlouvám se že kapitolu komentuju takhle pozdě, ale když jsem to četla na mobilu, bylo už pozdě večer a já musela vstávat do školy... No znáš to (snad) Emoticon
Úžasná povídka, úžasná kapitola. Je to tak, nebo se mi vážně jen zdá, že když jsem četla tuhle kapitolu na mobilu bylo to dlouhý na deset řádků a teď na tisíc? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Carol1122 přispěvatel
08.01.2015 [17:20]

Carol1122Omlouvám se za svůj pozdní komentář Emoticon Kapitolku jsem četla už dřív, ale na mobilu psát takový komentáře nejde - tam jdou maximálně smajlíci a jenom ten si rozhodně nezasloužíš Emoticon Emoticon Emoticon
Musím souhlasit s ostatníma, díky tobě mám vždycky lepší náladu a díky Nikol takový wattový úsměv jako měl Bertík Emoticon Emoticon
Taky jsem se neskutečně smála při těch slovech lampička, antilopa a jaguár, prostě Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Rozhodně chápu naštvanost Nikol, jak jí všichni zatajili, že tu mají wifi (vážně jsem si říkala, jestli Jitka nežije ve středověku Emoticon), ale naštěstí (uff) ji mají a Nikol může být právem naštvaná - i při loupání jablek Emoticon
To jak se sbližují s Albertem čím dál víc... och, já doufám, že to bude láska jako trám Emoticon Ne, asi nebude, ale promiň tu mojí beznadějně romantickou dušičku Emoticon Emoticon
Já ani nevím, jestli jsem toho řekla dostatečně, ale stejně to holky všechno řekly za mě a můj komentář nemá takovou váhu... Emoticon
Kapitolka byla prostě suprová a já už se moc těším na další dávku smíchu a Bertíka! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S. Moc gratuluju ke 30 000 slov, tak snad to třeba dotáhneš na 100 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Fluffy admin
07.01.2015 [21:57]

FluffyTethys,
opět to byl neskutečný zážitek! Emoticon Vždycky mi srdíčko zaplesá, když vidím novou kapitolu, a k těm 30 000 překonaným slovům gratuluju, každý mezník by se měl oslavit! Jdu si uvařit kafe, myslím, že tím nejlíp vyjádřím Nikol (a tobě), jak si toho cením! Emoticon

Směr, kterým se ubírá vztah Alberta a Nikol, se mi líbí, a věřím, že ty to do sladkobolu nepovezeš. Emoticon Líbí se mi, jak spolu ti dva komunikují, jak se chovají jeden k druhému, to mi vždycky zaručeně vykouzlí úsměv na tváři a já se na obrazovku culím jak blbeček. Emoticon Antilopa, jaguár a lampička. V životě bych si nevsadila, že to někde uvidím v jedné větě dohromady. Emoticon Miluju ty tvoje vtipy, ty hlášky, to, jak si hraješ se slovy, je prostě bomba. Emoticon

Rozhovor s Jitkou mě upřímně rozesmál, já jí ještě začnu snad fandit! Emoticon Úplně jsem viděla Nikol v kuchyni, jak vraždí ta nebohá jablka, a její tetu s tím provinilým výrazem, že zatajila internetové připojení. Emoticon Jako kdybych tam byla a těšila se na grilované maso, mimochodem, teď mám díky tobě hlad, doufám, že jsi spokojená. Emoticon
A vážně, vyřiď té své namáčečce rukávů, že všechno se dá utřít, usušit, takže to dobře dopadne. Emoticon

Bylo to naprosto báječný. Totálně. Jsem z toho pryč ještě teď. Takže pevně doufám, že si najdeš na psaní čas a brzy nám poodhalíš zase kousek příběhu. Budu se moc těšit! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.01.2015 [22:35]

ninikNevím jak to děláš,ale každá kapitola se mi zdá lepší než předešlá,ikdyž si vždy myslím,že už to lepší být prostě nemůže Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. KaithneLell přispěvatel
05.01.2015 [19:38]

KaithneLellÚžasný vtipný hlášky. Emoticon
Antilopa, jaguár a lampička, převádění úsměvů na watty, namáčení v marinádě...
Snad každou kapitolu se vždycky nasměju. Emoticon

Ale už delší dobu přemýšlím nad tím, jak si Marie nemohla nevšimnout, že má ve skříni chlapa. Emoticon Nebo si snad tu skříňorakev pořídila právě proto?
"Hele, rakev a dokonce s mrtvým chlápkem. Tu musím mít!"
Emoticon
Asi ne, ale stejně by mě to zajímalo.

Jinak se moc těším na další kapitolu. Emoticon

2. FantasyNikol přispěvatel
05.01.2015 [16:50]

FantasyNikolNád-he-ra! Emoticon Moc hezká kapitola s vtipným příběhem.

Ta jiskřička mezi těma dvěma už určitě je, ne? Emoticon Sice zatím jen nepatrná, ale je to tam. Emoticon Backy má pravdu, jestli se ti dva do sebe zamilujou, buď skončí se zlomeným srdcem, nebo si Nikol zahraje na sebedestrukční Bellu a bude náhánět Alberta se slovy: "Kousni mě, Edwarde!" Emoticon To mi připomnělo jeden obrázek, kde je něco podobného. Ale věřím, že ty to máš - nebo budeš mít - v hlavě už připravené a bude to asi úplně jinak. Emoticon

Jako teprve dvoutýdenní majitelka svého vůbec prvního dotykáče - což je fakt děs, vzhledem k tomu, že žijeme ve 21. století -, by mě superohromně naštvalo, kdyby mi někdo zatajil existenci Wi-Fi. Emoticon Emoticon

Vtipný hlášky, které na této povídce miluju, a které mě nutí se smát na celý barák! Emoticon Jak jsem řekla na začátku - nádhera. Emoticon Těším se na další kapitolu!

1. Blacky
05.01.2015 [14:38]

Jooj, co nám to tu kvete? vidím to na bolesť srdca na konci príbehu, lebo neverím, že by si urobila niečo také, ako: Kousni mě brouku ať sme napořád spolu :p Aj keď zasa, nevidím v tom, ja, ako zaintereovaný čitateľ, nič zlé :p

hádam, že aj Albi začína dačo cítiť a bude to pekný bordel. Som zvedavá ma MAriu, čo nám objasní alebo zamlží.

Pri konci som vyprskla smiechom. Predstava Nikol s rukou v marináde? NO najlepšie čo si mi ku koncu mohla ponúknuť. :p

Som fakt zvedavá čo z tohto bude aby si to udržalo tú ľahkosť a nestala sa z toho tragédia zlomeních bijúcich a mŕtvich srdcí.

Hádam by si mohla zobrať domov. MAri ho nebude chcieť a bolo by. Praha je isto zaujímavejšie mesto ako tá řiť v ktorej je teraz. Albimu by sa tam isto páčilo :p


Inak Jitka je taká milučká a nepoškvrnená, dobrácka. Neviem nájsť správny výraz, ale možno čistá? Taká tá verzia pobožnej tetušky čo ťa núti pred jedlom ďakovať stvoritelovi, za chlieb, ktorý si kúpila v tescu :p

A aj keď tam má úplne málo pasáží , baví ma už len spôsobom vyjadrovania a vystupovania. Taká ta až naivná dobrota. Aby si to pochopila, nemylsím to v zlom, ale odosobni sa a prečítaj si Jitkynu vetu s tou marinádou. To bol proste u mňa čistý výbuch smiechu. Zbožňuem tú ženskú.


 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!