OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 52. kapitola

20.11.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 641×

Matteo

Před ránem jsem nakrátko usnul, ale tu celou probdělou noc jsem tím stejně nedohnal. Nemohl jsem přestat myslet na to, že je tu Ema. Že spí v ložnici kousek ode mě. Že přijela kvůli mně, protože mě chce zpátky. Nejdřív jsem nemohl uvěřit ani jednomu, ani druhému. Její přítomnost pro mě byla fakt velký překvapení, natož když na mě vybalila, že mě pořád miluje, což teda přímo neřekla, ale jinak by tu nebyla, a že by si pro nás dva přála další šanci. Hlava mi to prostě zprvu vůbec nebrala, ale měl jsem celou noc na to to zpracovat a nějak se k tomu postavit.

Myslel jsem naprosto vážně, když jsem Emě říkal, že na mě udělalo dojem, že se takhle nečekaně ukázala a navíc s tím, kvůli čemu přijela. Vůbec bych od ní něco takového nečekal. Ema, jak jsem ji znal, by se k něčemu takovému neodvážila. Že by se změnila? A znal jsem ji vlastně? Protože lhala o spoustě důležitých věcech, takže proč ne rovnou o sobě.

Když jsem se po tom našem rozchodu trochu uklidnil, nechal to usadit a znovu jsem se tím probral, došel jsem k závěru, že nejspíš nelhala přímo o sobě, ale jenom o tom, co jí znemožňovalo být se mnou. Pravdu si upravila podle toho, jak se jí to hodilo, ale aby mě tím neodradila. A když mě neodradily všechny ty nešťastné nehody a náhody, které ji při její stáži provázely, tak mě nemohlo odradit fakt nic. 

Mnohdy mi to ale každopádně mohlo a hlavně mělo být podezřelé, protože ty její výmysly často odpovídaly té její praštěnosti, jenže já z ní byl dočista vedle, takže jsem to nějak úplně přešel. Sám jsem se choval jako hlupák. Jakmile se moje raněné a ponížené ego vzpamatovalo, odsunul jsem všechno spojené s tím stranou a podíval se na to z jiného úhlu pohledu. Vlastně jsem se pokusil se na to podívat z jejího úhlu pohledu a přestože jsem nepřestal odsuzovat ten její pomýlený přístup, podařilo se mi najít pochopení pro to, jak se zachovala. Doteď jsem s tím nesouhlasil, ale prostě jsem jí porozuměl. Alespoň v tomhle.

Přesto to nijak neovlivnilo můj hlavní problém s důvěrou. I kdybych všechno ostatní pominul, což bych ostatně asi zvládnul, protože jsem do ní byl jinak naprostý blázen a ta ztřeštěná ženská se mi prostě dostala hluboko pod kůži, tak nejsem schopný říct, jestli bych jí mohl znovu důvěřovat.

To, že mi strašně chyběla, to je taky ryzí fakt. Sice jsme spolu bydleli jenom chvilku, ale i tak jsem si na její přítomnost velmi rychle přivyknul a pak mi hrozně dlouho trvalo, než jsem si opět zvykl, že jsem sám. Usínat a budit se ráno sám, snídat a večeřet sám. Zbožňoval jsem naše společné snídaně a jedna z prvních myšlenek, když jsem jí nabídl nocleh, byla, že s ní budu moct zase ráno snídat. A když jsem ji svíral ve svém náručí? Svět mi připadal už zase v pořádku. Nescházelo mi ke spokojenosti už vůbec nic.

Ani jednou jsem nepomyslel na to, že bych si našel někoho jiného, protože… i když si to nechci přiznat, tak jsem za ten půl rok na Emu taky nepřestal myslet. Neminul jeden jediný den, kdy bych na ni aspoň jednou nepomyslel. Většinou jsem na ni ale vzpomínal mnohem častěji, než by mi bylo milé. Jo, zabouchl jsem se do ní jako puberťák. A proto to potom bylo mnohem horší, když jsem se dozvěděl všechny ty její lži. Fakt mi tím zasadila slušnou ránu pod pás a dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat, ale na druhou stranu to rozhodnutí se s ní rozejít bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.

Nejednou jsem přemýšlel nad tím, že bych ji kontaktoval, ale nenašel jsem dostatek kuráže. A pořád mi v tom tak trochu překážela moje raněná pýcha. Stál jsem si za tím, že by první krok měla udělat ona, což také udělala. Když jsem ji uviděl stát před domem, mokrou a otřesenou, myslel jsem, že vidím přízrak. Ale jakmile mi došlo, že je to skutečně Ema, měl jsem sto chutí k ní přiběhnout, vzít ji do náručí a zlíbat každý centimetr kůže, který neměla úplně mokrý. Ten zbytek šel automaticky stranou. Nemyslel jsem na nic z toho špatného, co se mezi námi stalo. Neznamená to snad něco?

A když na mě vybalila vše, co měla na srdci, chtěl jsem ji odtáhnout rovnou do ložnice. Neviděl jsem ji šest měsíců, šest proklatě dlouhých měsíců, ale i tak jsem si pořád živě pamatoval, jakou nádhernou barvu mají její oči. Směsici převážně modrošedé s několika světle hnědými flíčky. Anebo jakou opojnou chuť mají ty plné rty anebo jako specifickou vůni mají její hebké vlasy. A jak nesnesitelně mi scházelo její teplé, měkké, nahé tělo, které na moje doteky neodolatelně reagovalo.

Do háje. Fakt nevím, co s tím mám dělat? A navíc po té její záludné a vlastně tak trochu podlé poznámce o tom, že kdyby se měla řídit rozumem, tak je stále s Williamem. Jenže jela za mnou, takže naslouchá hlasu svého srdce. A co říká to moje?!

A jak si mám vůbec vyložit, že jakmile jsme se rozešli, tak skočila do náruče zpátky jemu? Sice jsem pochopil, že jim to nefungovalo a že spolu ani nic neměli, ale stejně. Vždyť si nás přehazovala mezi sebou jak horkou bramboru. Na druhou stranu mi to vlastně vůbec nemusela říkat, rozešli jsme se. I to chtělo odvahu, aby mi to řekla, protože to její jakékoliv šance, a ty evidentně rozhodně měla, na to, abychom se my dva dali zase dohromady, mohlo zásadně snížit. Jenže jsme se rozešli, takže nemám právo ji za to jakkoliv trestat, ačkoliv mě to solidně štve. Ale to i předtím mě na ní štvalo spoustu věcí, protože je to prostě Ema. Je hrozně pohrkaná, prostořeká, nedomýšlí věci dopředu, ale… není to nakonec právě to, proč jsem se do ní tak strašně zabouchl?

A koneckonců láska je přece o tom, že svůj protějšek přijímáme takový, jaký je, no ne? Tohle jsem mnohokrát řešil, ještě když jsme spolu byli a pokaždé jsem skončil u téhož názoru. Že ji miluju víc, daleko nad všechny ty její podivnůstky a zvláštnůstky, které ale dělají Emu tou jednou jedinečnou Emou. A ona je teď zase zpátky! Tady u mě.

Při večeři mě Ema nenechala domluvit, přestože jsem stejně ještě pořádně netušil, co jí chci vlastně říct. Doteď to pořádně nevím, možná proto bude lepší, abych vůbec nemluvil. Víc záleží na tom, co cítím, ne? To bych jí měl dát najevo. Protože když jsem přihlížel tomu, jak se drží ze všech sil, aby se nerozplakala, sám jsem se málem neudržel a znovu ji sevřel v pevném objetí, abych ji utěšil. Jenomže se nechci nijak unáhlovat, potřebuju zapojit jak mozek, tak svoje srdce. Určitě to vzala, jako že ji definitivně odmítám. Ono to tak hlavně i znělo.

Kruci, budu s tím muset něco udělat, než s tím udělá něco ona. A známe Emu, která ráda jedná emočně, unáhleně a přehnaně. Je docela brzo ráno, takže si na to dám nejdřív studenou sprchu, abych se probral a pak pro nás dva připravím společnou snídani, které už se doopravdy nemůžu dočkat. To je docela dobrý plán, no ne?

Cestou do koupelny jsem se nakrátko zastavil u Emy v pokoji, abych zjistil, zdali ještě spí. V místnosti bylo naprosté ticho a když jsem letmo nahlédl dovnitř, viděl jsem jen, jak se deka pravidelně pozvolna zvedá, takže ještě tvrdě spala. Dal jsem si docela dlouhou, osvěžující sprchu, která mi opravdu pomohla a postavila mě na nohy, abych se mohl s elánem vrhnout do snídaně. Z ledničky jsem vybral snad všechno, co se k snídani hodilo, a snažil jsem se do ní zahrnout vše, co jsme snídávali i v Janově. Během přípravy waflového těsta jsem se na okamžik zarazil, když mi myslí prolétlo, že by to mělo být nejspíš opačně, ale pomyslně jsem nad tím mávnul rukou. Ema je mým hostem, takže bych se o ni měl postarat. Především se o ni chci postarat, a to je důležité.

Dokončoval jsem veškeré přípravy a prostřel stůl, když mi došlo, že je poměrně pokročilé ráno a ona stále nevstala. Včerejší večeři jsme ukončili dřív a Em šla docela brzy spát, což momentálně dělalo víc jak jedenáct hodin. Asi jen vyspávala ten let a také to, co se včera odehrálo. Dneska je ale nový den a vše bude jiné.

Hodiny se již přibližovaly k půl jedenácté, což mi začínalo být již divné. Zvedl jsem se od stolu, kde jsem doteď civěl na displej telefonu, abych se nějak zabavil a zmírnil nervozitu. Z Emina pokoje se stále nic neozývalo, pořád jen to hrobové ticho. Znovu jsem se tedy osmělil, abych nakoukl do jejího pokoje a zůstal jsem stát ve dveřích v naprostém šoku. Ema totiž v ložnici nebyla. Zmateně jsem vlítnul dovnitř a rozhlížel se kolem, abych zjistil, že se po Emě dočista slehla zem. Ani jediný náznak, že by tady někdy byla. Dokonce i postel dokonale ustlala.

„Do háje! Ona je pryč… Ona je fakt pryč.“ Slyšel jsem svůj nevěřícný hlas jako by z dálky, protože jsem byl z toho jejího nečekaného odchodu poměrně v šoku. Ztěžka jsem se posadil na postel a svěsil jsem nešťastně hlavu do dlaní. Hrdlo se mi nepříjemně stáhlo, stejně jako můj prázdný žaludek. A okolo mého srdce jako by se sevřela ledová ocelová pěst. Uvědomil jsem si totiž, že o ni nechci znova přijít. Její odchod mě zasáhnul přímo do černého. A to uvědomění, že o ni znova nemůžu přijít, to přišlo jako obrovská vlna, která mě spláchla nejprve až k samotnému dnu, kde mě ještě pořád semlela a zdrtila, než mě vyplivla zpět nahoru, aby mi záhy došlo, co stůj co stůj musím udělat. Znovu prostě ne, protože to nejspíš znovu ani nezvládnu. Jenže se tak zřejmě stalo…

Když jsem se rezignovaně rozhlédl po pokoji, kde jsem měl pocit, že stále cítím tu její osvěžující ovocnou vůni, všiml jsem si na nočním stolku přehnutého bílého papíru. Zřejmě vzkaz od Emy. Bleskově jsem se pro něj natáhl a začal číst její ručně psané, úhledné písmo: Omlouvám se, že jsem zmizela, aniž bych se rozloučila, ale nemohla jsem. Znovu bych to nezvládla. Vím, že to opakuju pořád dokola, ale vážně mě to mrzí. Všechno. Nikdy na tebe nezapomenu a ani nic z toho, co jsme spolu zažili v Itálii. Byla jsem s tebou vážně moc šťastná. Miluju tě, Matteo, a přeju ti v životě jen to nejlepší. Zasloužíš si to. Opatruj se, tvoje Ema.

Hltal jsem překotně ta slova, že jsem si ten dopis musel přečíst ještě jednou, protože napoprvé jsem si z něj moc nevzal. Napodruhé jsem na něj pouze šokovaně zíral. Tohle snad nemůže myslet vážně, že ne?! Ona si jen tak bez rozloučení zmizí! Nechá mě tady připravovat pro ni honosnou snídani a mezitím si prostě zmizí?!

„Takhle teda ne, Emo,“ zavrčel jsem dopáleně, načež jsem bezmyšlenkovitě zmačkal dopis v ruce, ačkoliv jsem to ve skutečnosti udělat nechtěl. V hlavě jsem totiž už přemýšlel nad něčím úplně jiným. Skálopevně jsem se odhodlávat k tomu, že to takhle nenechám. Musela zmizet někdy mezitím, co jsem sprchoval nebo dělal snídani. Za tu dobu se nemohla dostat moc daleko. Ale kam by mohla zmizet? Pravděpodobně rovnou na letiště, tady ji už nic nedrželo. A odtud je to na letiště necelou hodinu. To stihnu. Jestli ji pak na letišti najdu, což je naprosto mizivá šance, to je věc další, ale musím jet.

Ve vstupní hale jsem popadl lehkou péřovou bundu a pospíchal jsem k autu, abych vyrazil na letiště ve stylu rychle a zběsile. Když jsem si zapnul rádio, pobaveně jsem se musel ušklíbnout, jelikož tam právě hráli I need a Hero. Dupnul jsem na plyn a byl vděčný, že v tomhle ospalém víkendovém ránu je provoz na silnici tak nízký. Směrem k centru bude hůř. Ale musím to aspoň zkusit. Nemůžu ji nechat odjet jen tak, abych se ji alespoň nepokusil zastavit. Protože já ji fakt miluju a nechci ji znovu ztratit. Klidně odletím pak do Londýna já, ale musíme si to jednou pro vždy mezi s sebou konečně ujasnit.

Ema

Seděla jsem v jednom z asi tisíce letištních bister, které jsem si po asi desetiminutovém váhání vybrala, že ho navštívím. Dala jsem si celkem výživnou snídani a čekala jsem, až mi odpoledne poletí první letadlo do Londýna. Naštěstí se v letadle místo našlo, když jsem včera v noci hledala letenku. Nemohla jsem u Mattea ve vile zůstat už ani den. S každou další vteřinou jsem se tam cítila pořád stísněněji. Ta síla odmítnutí a ponížení mě příšerně drtila, a tak jsem se rozhodla k jedinému možnému řešení. Jako vždy jsem zbaběle utekla. Tentokrát typicky po anglicku, že o mně Matteo ani nevěděl. Vypařila jsem se během toho, když se sprchoval. Nechala jsem mu v pokoji alespoň vzkaz, protože beze slova jsem odejít taktéž nedokázala. Jako poslední tečka za naším vztahem mi to přišlo docela dostatečné.

Řekli jsme si všechno, co bylo potřeba, a další protahování té agónie bych neunesla. Už takhle jsem probrečela asi půlku noci, jak mi to bylo líto. Stihla jsem ještě zavolat Enzovi, který mě samozřejmě neúnavně povzbuzoval a přesvědčoval mě, ať ještě vydržím a zůstanu. Rozhodně mi nijak nepřidalo, když mě Matteo nejprve tak zmátl tím vřelým přijetím, načež to mezi námi tak bezohledně utnul. Každopádně se mi zdálo, že sám vůbec neví, co vlastně chce. Ale na to si stejně musí přijít sám, já mu s tím už nijak nepomůžu. I tak mi dalo neuvěřitelně zabrat od něj odejít. Stálo mě to veškeré zbytky mé energie. Proto ta obří snídaně, po které mě bude bolet žaludek, jestli se nebudu hýbat. Hm, tak do kterého obchodu zamířím jako první?

Fakt jsem alespoň na chvíli uvěřila tomu, že my dva máme ještě naději. Že stojí o druhou šanci jako já, ale bohužel. Pochopitelně se mu vůbec nedivím, že potom, jak jsem mu ublížila, se přes to nedokáže tak snadno přenést, aby to se mnou znovu zkusil. Vlastně hlavně s tím jsem měla počítat, potom by to aspoň nebyla taková rána. Ale co si to nalhávám. Sejmulo by mě to tak jako tak. Ve skrytu duše jsem si zoufale přála, aby to vyšlo. Mattea jsem nikdy nepřestala milovat, ani o trošku, proto mě to teď tolik drtilo. Na druhou stranu se mi ale ulevilo. Konečně ustal ten tlak, to neutichající nutkání, abych nebyla pasivní a něco udělala, něco změnila. Doopravdy jsem udělala všechno proto, abych to nějak napravila. Nepovedlo se, ale svědomí můžu mít čisté. Alespoň částečně. To, že jsem mu lhala a ublížila mu, si sama asi do konce života neodpustím. Tím jsem přišla o toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Anebo jsem to prostě a jednoduše vzdala, to je pravděpodobnější možnost.

Až se vrátím domů, pustím se hned do hledání nové práce a bydlení. Musím se odstěhovat od rodičů a konečně se sebou něco udělat. Anebo co kdybych odjela do Severního Irska? Bydleli tam naši předci, naše rodina tam má své kořeny. A co lepšího existuje na zlomené srdce nežli cestování?

„A hele, jezdecké potřeby. Mohla bych tu koupit něco pro May,“ zamumlala jsem si pod nos, když jsem procházela kolem docela velkého obchodu pro všechny milovníky a majitele koní. Čas strávený v sedle je přece taky skvělý lék na zlomené srdce.

Matteo

Vběhl jsem do letištní haly a hned nato jsem se zasekl na místě. Byl tu asi tak milion lidí mezi kterými jsem fakticky netušil, jak mám Emu najít. Nejprve jsem ale logicky zaběhl pod nejbližší vývěsní tabule, kde byly vypsané veškeré přílety a odlety. Do Londýna letí první spoj ve 14:10, takže mi zbývaly necelá hodina. Uf, tak to není úplně málo času, takže ji tu musím někde najít. Ale kde?!

Začal jsem zmateně pobíhat po tom obřím areálu a nakukovat do všech obchodů a podniků, které jsem potkal. Zmocňovala se mě přitom nefalšovaná panika, že to nestihnu a prošvihnu ji, než odletí domů. Uvnitř mě narůstala nesnesitelná tíseň, že ji znovu nebudu moct obejmout a říct jí, ať nikam neodjíždí. Nechtěl jsem nic řešit přes mobil, potřeboval jsem jí vše říct do očí, nejlépe hned teď. Beztak by mi telefon nevzala, o tom jsem nepochyboval.

Vtom jsem se mezi lidmi prodral až k jezdeckým potřebám a zarazil jsem se. Kde jinde by měla být než tady? Jen jestli je to v ten správný čas. Nakukoval jsem přes hlavy ostatních lidí, jestli ji někde nezahlédnu. A opravdu. Někde vzadu si se zaujetím prohlížela nějaké zboží a nevnímala nic jiného. Usoudil jsem, že bude lepší, když ji nechám si v klidu nakoupit a počkám na ni venku. Mezitím jsem ji se zalíbením pozoroval a nemohl jsem se na ni vynadívat. Tady mi už rozhodně neuteče.

Ema

S pocitem dobře nakoupeného zboží za velmi slušnou cenu, a ty nové bordó kamaše i strouhačky, které mi budou krásně ladit k podsedlovce a čabrace, kterou jsem kobyle nedávno pořídila, jsem mířila k východu. Chystala jsem si ty věci uklidit do zavazadla, který jsem vláčela s sebou, když vtom jsem před s sebou spatřila jeho. Musela jsem několikrát kontrolně zamrkat, jestli se mi to náhodou nezná a já špatně nevidím. A ani když jsem asi na tři vteřiny podržela víčka křečovitě u sebe a pak je zase otevřela, on tam pořád stál. Jenom v teplácích, černých teniskách a slabé bundě, s ledabylým drdolem na hlavě, kdy mu spousta pramenů trčela všemi směry a rozpustile se na mě usmíval.

Probral mě až třaskavý zvuk něčeho, co spadlo na zem. Samozřejmě to něco byly ty kamaše i strouhačky, protože jsem je v tom neskonalém údivu upustila na zem. Matteo mi pohotově přispěchal na pomoc, aby mi je sebral a podal zpátky do ruky. Oněměle jsem si je od něj vzala a pořád jsem na něj asi tak tupě zírala, protože jsem absolutně nedovedla pochopit, že je skutečně tady.

„C-co tady děláš?“ vypadlo ze mě ohromeně a měla jsem sto chutí k němu vztáhnou ruku a sáhnout si na něj, jestli mě skutečně neklame můj zrak.

„Co to děláš ty, Em? Už zase někam utíkáš,“ řekl trochu vyčítavě, trochu posmutněle a trochu ustaraně. Zahanbeně jsem sklopila oči dolů a stáhla rty k sobě, aby mi přes ne neuniklo nic, o co bych nestála. Občas se mi totiž stávalo. Vlastně celkem často. „Některé věci se zřejmě vůbec nezměnily,“ podotkl trefně a já si nad tím akorát slabě povzdechla, protože měl recht. Na tomhle bych asi taky měla zapracovat.

„Proč mě ale nenecháš? Proč jsi tady?“ zopakovala jsem o něco naléhavěji, jelikož jsem potřebovala znát jeho odpověď. Když mi tak trochu naskočil mozek a vzpamatovala jsem se z toho, že tu fakticky přede mnou postával on a pořád se na mě tak potutelně, rozpustile usmíval. Jenom tím mě dostatečně vyváděl z míry, aby se mi mnohem hůř přemýšlelo. Podvědomě jsem ale tušila, že jeho přítomnost znamená mnohem víc. Přitom vědomém postřehu se mi prudce rozbušilo srdce, div mi neprorazilo hrudníkem ven.

„Přece abych se s tebou rozloučil,“ pronesl věcně, ale v těch sladce čokoládových očích mu tak lišácky zajiskřilo. Úplně jsem nevěděla, jak na to mám reagovat, ale nakonec mi svévolně unikl ironicky úsměšek.

„Mohl jsi mi třeba zavolat… nebo napsat,“ namítla jsem a vnímala jsem, jak se ho snažím natlačit tam, kam jsem chtěla. On se tomu ale záměrně vyhýbal a hrál si se mnou. Působil ale naprosto pokojně, vyrovnaně a lehkovážně. Jako úplně jiný člověk než včera. Možná že už skutečně ví, co chce, hm?

„Chtěl jsem tě vidět,“ pozměnil svoje předešlé tvrzení a zjevně se nad tím bavil.

„Včera to ale...“

„Co bylo včera, je už dávno pryč, Em,“ přerušil mě měkkým, blahosklonným tónem a celý jako by zářil.

„A dnes je co?“ vyzvala jsem ho, ať je konečně nějak konkrétnější. Ty jeho úhybné manévry mi drásaly nervy. Vevnitř mě prudce rostlo závratné očekávání, že nás dva možná opravdu čeká happy end. Cítila jsem to v kostech. Taky jsem cítila, že se mi začínají třást kolena.

„Dnes je den, kdy můžeme začít znovu,“ vyslovil se a mně se z toho málem ta kolena podlomila. Vzedmula se ve mně taková monstrózní vlna štěstí, která se musela mermomocí dostat ven. Automaticky mi k němu vystřelila má pravačka, jelikož můj mozek ten začátek vyhodnotil po svém. Nedala jsem mu na výběr a chytila jsem ho za jeho pravačku, abychom to tedy vzali od úplného začátku.

„Já jsem Ema Whitfieldová, je mi 28 let, jsem svobodná, nezaměstnaná a bydlím s rodičema. Kromě vlastního koně nemám žádné další závazky. Jsem docela smolařka a dost často rychleji mluvím a konám, než přemýšlím,“ vypálila jsem ze sebe horečně a třásla jsem mu toho rukou jako vzteklá. Matteo se po celou dobu pobaveně usmíval.

„Evidentně,“ přitakal mi se smíchem, ale vzápětí mě ve vší opatrnosti přiměl s tím máváním spojených pravaček přestat. „Pojď ke mně, prosím tě,“ vybídl mě, ale nečekal na mě, protože si mě za tu ruku přitáhl k sobě. Dopadla jsem na jeho široký hrudník a to už jsem se konečně usmívala taky. Roztála jsem vedle něj jako zmrzlina, ale stále jsem se k ničemu neodvažovala, raději jsem to nechávala na něm.

„Matteo, opravdu to chápu dobře, že…?“ nechala jsem na konci vyznít ten obligátní otazník, díky němuž Matteovi přes ty plné rty přeběhl rošťácký úsměv.

„Proboha, mlč už,“ přikázal mi něžně, načež kolem mě obmotal své svalnaté paže, tentokrát schované v péřové bundě. Byla jsem za to ráda, protože jsem konečně mohla ulevit svým těžce zkoušeným nohám. Zavěsila jsem se do něj, když jsem mu ruce zahákla za krk, kde jsem si prsty hrála s jeho střapatými konečky vlasů a zaklesla se mu pohledem do jeho energických očí, které jenom zářily. Zrychleně jsem dýchala, když jsem na něj láskyplně hleděla a celé moje tělo bylo téměř u vytržení. On mi pohled zasněně oplácel a viditelně si tenhle okamžik vychutnával velkými doušky.

„Taky tě miluju, Em,“ zašeptal, když už ke mně skláněl hlavu. Mou tvář ovál jeho teplý dech a mě z něj opět, stejně jako na začátku naší známosti, polévalo horko v pravidelných vlnách. Chvilku předtím, než jsem zavřela oči, se jeho rty dotkly mých. Slabě jsem zasténala, uvolněním, úlevou, ale také touhou, a on se jen spokojeně pousmál. Přitiskla jsem se těsně k němu, protože jsem mu musela být co nejblíž, jak jen to bylo možné. Až z hrudi mu přes hrdlo unikl takový mručivý zvuk, který zněl tak proklatě sexy. Kdybychom spolu nestáli na letišti mezi tím milionem lidí, asi bych z něj hned začala rvát to oblečení dolů.

Nejprve mě pouze jemně hladil rty, asi abychom si oba připomněli, jaké opojné to vlastně je. Ty jeho přerostlé vousy mě lechtaly na citlivé kůži obličeje, ale ani v nejmenším mi to nevadilo. Pouze se mi zachtělo se tomu pošetile chichotat, ale jakmile náš polibek prohloubil, všechno ostatní šlo stranou. Celé letiště, a i ten všudypřítomný hluk, zmizely a já se soustředila jenom na Mattea a jeho vášnivé rty. Kruci, tohohle nebudu mít snad nikdy dost.

Po nepatřičně dlouhé době, kdy jsme se líbali takhle na veřejnosti, jsme se od sebe z donucení odtáhli, abychom se dostatečně nadechli. Matteo se ale odmítal vzdálit na větší vzdálenost, než bylo nutné, a tak si opřel čelo o to mé. Dokonalý, romantický moment.

„Takže… jestli se tu mám zdržet, co kdybys mě provedl po městě?“ napadlo mě mezitím, co jsme si vychutnávali vzájemné blízkosti a oba klidnili svůj splašený dech, což ocenil vstřícným úsměvem.

„S potěšením,“ hlesl odevzdaně, načež se opět nenasytně vpil do mých rtů. Tohle bude naprosto skvělá dovolená a skvělý život, protože jsem získala toho vůbec nejlepšího chlapa, a průvodce životem zároveň, na světě. Znovu už to rozhodně nepokazím, protože už přesně vím, o co bych přišla. Matteo je nepochybně muž snů a v jednom takovém spolu budeme žít. A já mu budu do konce svých dní dokazovat, jak moc jsem za něj vděčná a jak moc ho miluju. Jo, tak tohle je určitě ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy dostala...

 Tadá, po nekonečných 52. kapitolách je tu konečně happy end! Jinak to s nima nemohlo dopadnout přece. Doufám, že v těch posledních kapitolách nebylo tolik vidět, že mě příběh těch dvou už úplně moc nebavil a že ten závěr byl pro Vás poslední přeživší čtenáře alespoň dostatečně uspokojující. :) Že to nebyl úplně promarněný čas pro Vás a že Vám to v těchto nesnadných dobách pomohlo alespoň na chvíli myšlenky zaměřit na něco odlehčujícího. :)

Ze srdce bych chtěla poděkovat všem, kteří vydrželi číst až do konce a i všem těm, kteří to s touhle povídkou alespoň zkusili. Upřímně si toho vážím, opravdu. Konkrétně musím určitě zmínit báječnou Mayu, jejíž podpora mě neuvěřitelně pomohla doklepat to až k samotnému závěru, stejně jako ta od nejlepší adminky a korektorky Fluffy, i tobě moc za všechno děkuju!

No a v posledním odstavci využiju situace a udělám si malinkou PR kampaň pro svou novou povídku, kterou odstartuju nějak příští týden, snad při prvním adventním víkendu. (Jestli to tak vyjde, tohle je zrovna těžké plánovat) Každopádně není čas ztrácet čas, hlavně když se neúprosně blíží Vánoce a moje povídka s názvem Christmas Time mluví za vše, že. :D Tak budu moc ráda, když se třeba s nějakými čtenáři zase potkám tam!

Mějte se krásně a mějte se rádi, lidi! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 52. kapitola: