OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 51. kapitola

12.11.2021 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 604×

„A jak si to jako představuješ, Emo?“ vychrlil na mě horlivě, jakmile z těch všech myšlenek, které mu proletěly hlavou, vybral právě tuhle. Mohlo to být pochopitelně i horší, ale neznělo to ani trochu, že by tomu mému návrhu byl jakkoliv nakloněn. Naštěstí to ale ani hned zásadně neodmítl, což mi přišlo stokrát důležitější.

„Sám si přece vždycky říkal, že když se chce, tak jde vše, no ne?“ osvěžila jsem mu paměť s takovou dávkou důvtipnosti, kterou jsem si v téhle situaci mohla dovolit. Matteo se nad tím akorát ironicky ušklíbl, když jsem se opovážila vytáhnout věci dávné a možná pro něj raději zapomenuté. Já to přesto riskla, protože přes to všechno špatné, co se odehrálo, toho mezi námi bylo také mnohého dobrého. Stejně nemám co ztratit...

„Tohle ale není tak jednoduché,“ ohradil se Matteo a nasadil takový zarputilý výraz, aby tím svoje tvrzení podpořil, ale na mě to působilo, jako že se snaží si najít za každou cenu nějakou kličku či výmluvu.

„No… jenže ono vlastně je, Matteo,“ opáčila jsem s pohledem nebojácně upřeným na jeho rozpačitou tvář, která očima těkala sem a tam a občas jimi zavadila o mě, jako by to bylo příliš nebezpečné se na mě dívat déle, než sotva vteřinu. Bylo to strašně zvláštní ho vidět takhle nejistého a váhavého, ale na druhou stranu mi to přišlo hrozně roztomilé. Taky mi přišlo docela groteskní, jak jsem se tu ještě před pár momenty téměř koupala ve vlastním potu, když jsem z něj byla tolik nervózní a jak se to najednou jako lusknutím prstu otočilo, jenom co mě zatlačil tam, kam chtěl a ono se to nakonec otočilo proti němu. Nejspíš nečekal, že budu takhle přímá.

Vtom nás v naší tísnivé konverzaci zvířecí host, jehož přítomnost mě absolutně ohromila. Především v tom ohledu, že to mohlo znamenat mnohem víc, než to na první pohled vypadalo. Jen zjistit, jak to je. Teď již viditelně odrostlé ocelově šedé kotě s nádherně modrýma očima si to šinulo rovnou ke mně. Že by mě poznal? Já jeho určitě, přestože jeho dřív nadýchaná, chundelatá srst o něco zjemnila a slehla, přesto to bylo rozhodně to samé kotě, kvůli kterému jsem se tehdy v Janově málem zmrzačila. A Mattea taky.

„No to je překvapení! Mráčku?!“ prohlásila jsem nadšeně a vyskočila jsem z židle dolů, abych se s ním mohla jít pozdravit. Kotě mi samo vklouzlo do náručí, a tak jsem si jeho vřelou vděčnost náramně užívala. „Ty sis ho nechal?“

„Ovšemže,“ vypálil ze sebe s takovou samozřejmostí, až mě tím mírně vykolejil.

„Ale nejdřív to nevypadalo, že bys o něj stál,“ podotkla jsem opatrně, jelikož jsem si docela zřetelně vybavovala, jak mi tehdy vpálil, že nechce mít ve svém domě nic, co by mu připomínalo mou osobu. Nakonec se přes to zjevně přenesl, pro dobro toho němého chuďátka, a odletěl s ním z Itálie až do Turecka. Matteo na mě pohlédl zcela nečitelným pohledem a neustále působil, že se hlídá a drží značně zpátky.

„Nemohl jsem ho jen tak nechat někde v útulku nebo ho vypustit zpátky na ulici. Docela jsem si ho oblíbil,“ vysvětlil mi, že to dost možná nemělo nic společného s tím, že si při sobě chtěl nechat něco spojeného se mnou, ale pouze s tím, že to byl prostě dobrák od kosti. A já mu za to v duchu děkovala, protože vidět zase tohohle chlupatého fešáka pro mě bylo velké a milé překvapení. Kocourek se se mnou se zalíbením mazlil, vrněl u toho ostošest a ten hebký a měkký dotek jeho srsti na mě měl nebývale uklidňující účinky. Hotová zvířecí terapie.

„A tak… tohle je ten dům, který jste tehdy řešili s tvojí sestrou?“ přeskočila jsem k jinému tématu, jenom aby mezi námi nezavládlo jakkoliv nechtěné a trapné ticho. Matteo se k nezávazné konverzaci viditelně neměl a já poté, co jsem bezelstně vyzradila, nemohla přestat mluvit o čemkoliv jiném. Začít tím hlavním nebylo úplně nejšťastnější.

„Jo, jo, to je on,“ potvrdil mi, ale ve vší stručnosti, čímž mi to opravdu jednodušší nedělal.

„Tak… provedeš mě tu třeba?“ napadlo mě najednou a s určitou nadějí jsem k němu vzhlédla od kočičího kožichu. Matteo několikrát zaskočeně zamrkal, když ho ten můj přidrzlý postoj poněkud vyváděl z vnitřní rovnováhy, ale každopádně se zatím choval nanejvýš vstřícně, což jsem považovala za jediné směrodatné.

„Co to zase vyvádíš, Emo?“ položil mi Matteo otázku, kterou zcela jistě nenarážel pouze na to, jak jsem ho vyzvala k privátní prohlídce jeho bytu. Teprve zpětně mi došlo, že to mohlo vyznít značně nevhodné a že to mohl pochopit zcela jinak, než jak jsem to myslela já. Ale především jsem se dovtípila, že pravděpodobně vůbec nestíhal moje myšlenkové pochody a možná zejména to, jak jsem se tu zničehonic objevila. Zjevně to asi považoval za holý nesmysl. Já jsem fakt nána hloupá, že.

„J-já… je to hloupost, že jo? Fakt nevím, co mě to napadlo. Jsem pitomá, že jsem si domýšlela kdo ví co. Ty ses vyjádřil dost jasně, když jsme se rozešli. Co by se na tom mělo za ten půl rok změnit, že? I když u mě se vlastně nezměnilo vůbec nic, tak… Prostě jsem to nedomyslela. Omlouvám se ti, Matteo. Vážně jsem tě ráda viděla ale… já raději půjdu. Neměla bych tu být, nikdo mě přece nezval. Fakt se ti omlouvám, protože jsem zas jednou myslela jen na sebe a… bude lepší, když to necháme být. Ty si zasloužíš stejně víc a já… toho asi ani nejsem schopná,“ plácala jsem jedno přes druhé, když mě ovládla ta mozkové závity paralyzující panika z toho, že se mě chystal poslat někam, a proto jsem to udělala pro jistotu jako první já sama. Naprosto pitomě a potupně, ale od něj jsem si to vyslechnout prostě nemohla.

„Ale ne, počkej,“ zastavil mě skálopevným tónem hlasu, což mě jako jediné dovedlo v tom chaotickém konání zastavit. Zasekla jsem se v polovině pohybu, kdy jsem pokládala kocoura na zem, kdy ani jeho blízkost už nijak nepomáhala, ale on si seskočil dolů snadno sám. Mechanicky jsem se zase narovnala a nevěřícně na něj civěla. „Máš tu v sušičce to oblečení,“ odůvodnil mi, zcela věcně a logicky, svůj výrok, ale přísahala bych, že jsem zaregistrovala, jak mu opětovně zatěkaly zorničky sem a tam a podobně nervózně se mu zhoupnul ohryzek, což pod těmi delšími vousy šlo hůře rozpoznat, ale šlo.

„T-to nevadí. Klidně si ho nech a pak to vyhoď. Já m-musím jít,“ plašila jsem i nadále a jako střela jsem vypálila do vstupní chodby, aniž bych se zamyslela nad tím, kde jsem nechala svůj kufr.

„Emo, ne,“ trval si na svém Matteo a když jsem ho míjela, tak mi pohotově vstoupil do cesty. Jako na povel jsem zabrzdila, div ne rovnou o jeho mužnou hruď, ačkoliv to by přece vůbec nebylo tak zlé. „Zůstaň ještě,“ požádal mě již polohlasně, ale za to o víc naléhavě a najednou jsem ucítila nejprve slabý dotek na svém pravém zápěstí. Velmi jemný a ostýchavý, ale když jsem k němu nechápavě vzhlédla, obmotal mi svoje dlouhé, silné prsty kolem dokola s naprosto vědomým záměrem o poznání pevněji. Slabě jsem s úlevou vydechla a zcela jsem se poddala jeho sladce čokoládovým duhovkám, ve kterých jsem s nebývalým potěšením vždy topila, teď nevyjímaje.

„Pojď, ukážu ti terasu. Tu musíš vidět,“ prohlásil nesmlouvavě, načež mě bez dalších průtahů za tu ruku vedl ven k onomu výhledu na druhý břeh Istanbulu za úchvatným Bosporským zálivem, o kterém mi nejednou vyprávěl. A když jsem ho spatřila na vlastní oči, absolutně jsem se nedivila, že se toho nechtěl vzdát. Byla to učiněná nádhera.

„Páni, to je… no úžasné! Nádherný výhled. Teď už chápu, proč si ten dům nechtěl prodat,“ obdivovala jsem ono božské panorama na tohle obrovské multikulturní město, které si žilo vlastním životem a chlubilo se jedinečnou atmosférou díky střetu dvou různých kultur. Istanbul se zcela jistě dal označit jako pokrokové a moderní velkoměsto, které se mohlo bezpečně řadit do špičkových světových metropolí. Přesto v tom dechberoucím údivu jsem si ihned povšimla, když mou dlaň propustil z té své, z čehož mi bylo najednou jaksi teskno. Dalo mi to také až bolestně pocítit, jak moc mi jeho blízkost a doteky scházely.

„Že? Alespoň jednu výhodu ten náš rozchod měl. Potřeboval jsem nutně změnit prostředí, a tohle místo se přímo nabízelo. Ismet z toho radost sice neměla, ale konečně tady ten dům už nechátrá. Jeho rekonstrukce mě zabavila na spoustu dlouhých dní,“ vylíčil mi krátce a sám se kochal tím překrásným výjevem, který se člověku zaručeně jen tak neomrzí. Přistihla jsem se, že častěji svůj zrak zaměřuji pokradmu na něj a že se mi tenhle výhled přece jenom líbí podstatně víc.

„A povedlo se ti to. Není ani trochu poznat, že tady předtím nikdo dlouho nebydlel,“ pochválila jsem jeho kvalitně odvedenou práci, kdy se pečlivě věnoval také přilehlé zahradě, která byla sice hustě zarostlá, ale důkladně opečovávaná. Naprostá oáza klidu. „Byl si na to sám?“

„Skoro, na nějaké věci jsem si musel pozvat odborníky. Ještě to není všechno, ale to nejdůležitější je hotové,“ řekl s takovým nostalgickým nádechem, protože tenhle dům pro Mattea znamenal skutečně mnoho. Zároveň se kolem díval s jistou hrdostí, kterou si právem nemohl upřít. Vila vypadala opravdu skvěle.

„A… jsi tady sám?“ vyslovila jsem tu ožehavou otázku, která mě pálila na jazyku už dlouho. Matteo se na mě úkosem podíval, ale pak se nad tím pouze pobaveně zašklebil.

„Asi tě to překvapí, ale po zkušenosti s tebou se mi fakt nechtělo se vrhat do další známosti,“ prohodil schválně tak, aby mi to dal sežrat, ale já se přesto usilovně bránila tomu, abych se nepočala jakkoliv poťouchle culit. Kupodivu se tak tvářil on, čímž ze mě pojednou spadla veškerá tíha obav a pochybností. A připadalo mi, že to určité napětí opadlo také z něj.

„Tak jsem to vůbec nemyslela,“ ohradila jsem se na oko pobouřeně, nad čímž se hlasitě uchechtl.

„Jistě že ne,“ odsouhlasil mi spiklenecky a já se tomu musela chtě nechtě zasmát. Tohle mezi námi mi bylo tak hrozně moc povědomé a důvěrné, že mě vzápětí atakoval nepříjemný pocit, jestli o to doopravdy znovu zvládnu přijít. Sice jsme si tu nezávazně povídali, ale stejně to absolutně nic neznamenalo.

„Víš, Emo… Ať se stalo, co se stalo, tak… si mi chyběla. Tohle mi chybělo,“ osmělil se ke značně intimnímu přiznání, které mě dostalo téměř do kolen. S povolenou bradou jsem k němu vzhlédla a nenašla jsem jediné vhodné slovo, kterým bych to dostatečně okomentovala.

„To mně taky, ani nevíš jak,“ vydechla jsem omámeně a částečně jsem se k němu svým tělem natočila, čímž jsem se k němu přiblížila o něco víc. Doslova magneticky mě to k němu táhlo, na tom se nic nezměnilo.

„No, si tady, takže…“ opáčil vzápětí a ledabyle u toho pokrčil svými širokými rameny.

„Nikde bych nechtěla být raději,“ oplatila jsem mu svou dávkou upřímnosti, jak jsem se nechávala unášet na tom růžovém obláčku spokojenosti. Jeho oči mě znovu nevyhnutelně lapily do svých opojných spárů a svou vlastní vůlí jsem se z nich nesvedla vymanit. Najednou jsem stála těsně před ním, až jsem cítila, jak mou tvář ovívá jeho vlažný, přerývaný dech. „Matteo,“ oslovila jsem ho tak měkce, jak jsem nejlépe dovedla.

Než jsem se přiměla k něčemu dalšímu, jeho svalnaté paže se mi obmotaly kolem trupu, a tak jsem se dočista schovala v jeho obrovské náruči, ve které jsem se cítila v absolutním bezpečí. Uvnitř mě přitom explodovalo hejno tisíce motýlů, které mě rozechvívalo od samotného podbřišku až po konečky prstů. Jakmile jsem se vzpamatovala, položila jsem mu dlaně na záda a bezmyšlenkovitě jsem se k němu přimkla blíž. Vtom jsem zachytila, jak mě zlehka políbil na rameno a jak si přitiskl svou hlavu k té mé. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se to děje a že se to děje. Kdyby mě zrovna tak pevně nesvíral v laskavém objetí, tím neskutečným návalem štěstí bych se nejspíš vznesla a odletěla kamsi do nebeských výšin.

„Tohle se mi musí zdát,“ zašeptala jsem ohromeně a všemi smysly jsem nenasytně nasávala tenhle bezchybný moment. V dalekém pozadí se daly zachytit zvuky ostře pulzujícího města jako aut či dopravních lodí, ale také moře a bílí řvoucí racci. Nad námi šuměly ve větru stromy a pár ptáků poblíž zvesela zpívalo. Avšak já primárně vnímala Mattea a jeho teplé tělo, které mě v tom studenějším deštivém dni úžasně zahřívalo. Lačně jsem vdechovala jeho jedinečnou, mužnou vůni díky níž se mi vybavily mnohé společné vzpomínky.

Zničehonic nás vyrušilo vyznění telefonu, které podle melodie patřilo Matteovi. Neochotně se ode mě odtáhl, ale ani jednou se na mě přitom nepodíval, načež se ke mně otočil zády, aby o několik kroků ustoupil a vzal si ten hovor v relativním soukromí. Stejně mluvil turecky, takže jsem ničemu z toho nerozuměla. Pouze jsem tam stála jako kůl v plotě a přemítala jsem nad tím, jestli je tahle zcela nečekaná situace v pořádku, anebo naopak děsivě znepokojivá.

„Co kdybychom si dali něco k jídlu?“ navrhl mi, jakmile ukončil ten hovor a já usoudila, že bude lepší to nekomplikovat a nechat věci prostě volně plynout. Proto jsem s letmým úsměvem přikývla a byla z hloubi své duše vděčná za všechno tohle a za vše, co ještě přijde. I tak by to pro mě bylo naprosté maximum.

„Kdy se vlastně vracíš zpátky?“ vyrukoval na mě s dotazem, který jsem si na první dobrou vyložila přesně tím způsobem, že už by se mě rád zbavil. Poté jsem ale vzala rozum do hrsti a přiměla se to považovat za obyčejnou otázku, aby rozproudil konverzaci, když jsme uvnitř jeho luxusní vily jedli musaku, typické tradiční jídlo pro Balkán a Blízký východ. 

„Nemám zatím žádnou zpáteční letenku. Ještě jsem to… neřešila,“ pravila jsem popravdě a jaksi pátravě jsem mu pohlédla do tváře. Tyhle věci jsem úplně vytěsnila, jelikož mým hlavním cílem bylo dorazit sem a pak… se děj vůle boží. Nicméně jsem počítala s tím, že v takhle obrovském městě nebude problém najít nějaký slušný hotel a ubytovat se tam. Letenku nazpět si můžu koupit kdykoliv, s tím snad taky nebudou potíže.

„A máš už někde ve městě zařízené ubytování?“ naťuknul Matteo a já jen stydlivě zavrtěla hlavou, že ne.

„Můžeš… jestli chceš, tak zůstaň tady. Pokojů tu je víc, než dost,“ nabídl mi poněkud váhavě, kdy mu oči opět nekontrolovatelně jezdily po místnosti a já na to zůstala celá zkoprnělá zírat.

„Ty bys… to jako vážně?“ zakoktala jsem se, jak mě tím dočista překvapil. Choval se tak neuvěřitelně vstřícně, ochotně a velkoryse, čímž mi akorát znovu ostře připomněl, o co jsem svou vlastní pitomostí přišla. Tenhle chlap byl ve všech ohledech úžasný a dokonalý. Mohla jsem si dovolit to tvrdit, jelikož jsem ho již drahnou dobu znala a nikdy jsem u něj nezaznamenala žádný vážný nedostatek, který by mi tohle přesvědčení vyvracel. Jednoduše Pan Perfektní.

„Ovšem, jinak bych ti to nenabízel,“ potvrdil mi už o něco sebejistěji a vykouzlil něco jako úsměv.

„Tak to ti… děkuju, ale… jestli by ti to jakkoliv vadilo nebo ti to připadalo nevhodné, tak mi řekni a já… něco si ve městě najdu, určitě to nebude žádný problém,“ ujasnila jsem mu překotně, abych za něj nenechala mluvit pouze tu jeho nebetyčnou zdvořilost, ale aby to takhle doopravdy sám chtěl.

„Kdyby něco, tak se ozvu, ale… bude fajn v domě někoho mít, a navíc... no, tebe,“ ubezpečil mě a v té poslední části věty se mu v očích tak tesklivě zalesklo.

„Matteo, já… jsem trochu...“ nakousla jsem nové téma, tedy staronové, jelikož jsem cítila neodkladnou potřebu to konečně nějak dořešit. Moje zvědavost nutně dychtila po tom znát jeho úhel pohledu, protože zatím vše naznačovalo tomu, že se to ubírá tím nejlepším směrem. Ale potřebovala jsem to slyšet přímo od něj. 

„Jak si mám tohle všechno vyložit? Protože navzdory tomu, co si říkal...“ Větu jsem nedokončila, přestože její význam jsme oba dva chápali velmi dobře. Matteo se pozorně napřímil a celkově působil, že je najednou jako v křeči.

„Em, já…pro tebe zatím žádnou odpověď nemám. Nejdřív to potřebuju zpracovat a možná pak budu vědět, co a jak dál. Ale nemůžu jen tak hodit za hlavu, co se stalo v Janově. Jak ses tam zachovala, protože… některý věci se prostě nedají snadno zapomenout, ani odpustit,“ vyřkl to, čeho jsem se obávala ze všeho nejvíc a což už jsem doufala, že ani probírat nebudeme. Naivně jsem se mýlila, ale absolutně jsem to chápala. Také mi tím připomněl, že mu musím něco velmi důležitého říct, a to ohledně Williama. O našem společném životě po mé stáži v Itálii.

„Tomu… rozumím,“ pípla jsem tiše a vložila jsem si do úst další výtečnou porci. Zvažovala jsem přitom, jestli o Willovi začít hned, anebo to nechat na později a případně mu tím nekazit chuť.

„A co si během toho půl roku dělala ty?“ zajímal se, zřejmě jenom proto, abychom mluvili zase o něčem jiném. Jenomže tím mi přesně dokonale nahrál, aniž by vůbec tušil. Když to nechám na později, tak budu mít akorát tak pocit, že před ním zase něco tajím, a to jsem skutečně nemínila pokoušet. Takže raději se do toho vrhnout hned.

„Musím se ti k něčemu přiznat. I když o tom mluvit nechci, možná bych ani nemusela, ale i tak chci, abys o tom věděl.“ Skočila jsem do toho po hlavě a s tím jsem se na něj také zadívala. Obočí mu překvapeně vyskočilo nahoru a také vzápětí dožvýkal a spolkl zřejmě větší sousto, než by měl. „Na nějakou dobu jsem se vrátila k Williamovi,“ konstatovala jsem rovnou ve své druhé větě, jelikož jsem zvolila metodu rychle strhnuté náplasti.

„A to mi říkáš až teď? Neměla si začít spíš tímhle?!“ rozlítil se, když jsem na něj vybalila tuhle jobovku. Všechny rysy jeho obličeje, schované pod hustými vousy, přesto zřetelně ztuhly a oči mu poněkud potemněly.

„P-pořád nemám to nejlepší načasování, promiň,“ sypala jsem si popel na hlavu a kajícně jsem mrkala řasami, což na něj beztak nemělo sebemenší vliv, poněvadž sám bojoval s tím, aby na to nijak přehnaně nereagoval. Přeci jenom mě nechal svému osudu, když se se mnou rozešel.

„Tohle ani nemůže mít žádný správný načasování,“ zabručel rozmrzele a odložil příbor stranou na talíř, když ho nakonec fakticky přešla chuť k jídlu. Bezva, tohle jsem přesně nechtěla. Ale odkládat to? To už vůbec ne.

„Chceš… o tom mluvit dál?“ mumlala jsem na půl pusy, čímž jsem mu sama dávala najevo, že já o to nestojím.

„Jen povídej. Fakt mě zajímá, co tě vedlo k tomu, že ses k Williamovi vrátila zpátky,“ pronesl řádně jízlivě, čímž dostatečně poukázal na absurdnost mého chování. Jenomže co jsem potkala Mattea, celý můj život se otočil vzhůru nohama a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se v něm zorientovala.

„Matteo, j-já… si nejsem jistá, jestli...“ zaváhala jsem, jak mám vlastně začít a ostatně jestli vůbec.

„Horší už to stejně nebude, Em,“ naznačil mi, čímž mě vyděsil natolik, až uvnitř mě doslova všechno zatrnulo. Střelila jsem k němu vyplašeně zrak, ale on vypadal zcela smířeně a pokojně, že mě ta panika zase kvapem přešla. Došlo mi ovšem během několika vteřin, že vyslovil jen něco, co je pro něj dávno vžitá věc a ne nějaká novinka. Po tom pozvání, zájmu, starosti a objetí to byla pořádná facka, ale taky podnět k tomu to ze sebe všechno vychrlit.

„William za mnou ještě v Janově přišel, že to mezi náma nechce jen tak utnout. Věděl úplně o všem, co se tam stalo a i tak to s náma odmítal vzdát. Přesvědčil mě, ať nám dvěma dám ještě jednu šanci a já měla pocit, že bych to měla udělat. Že mu to po tom všem dlužím. On zůstal, zatímco ty si odešel, i když… chápu proč, vážně. Když jsem se vrátila do Londýna, tak jsme spolu nějakou chvíli bydleli, ale nikam to nevedlo. Ani nemohlo, protože jsem na tebe nepřestala myslet. Ani na den. Věděli jsme to oba mnohem dřív, ale nechtěli jsme si to přiznat, že jsme jen dva spolubydlící, doslova,“ rozpovídala jsem se a hleděla jsem si toho, abych nic nevynechala. Však říkal, že ho to zajímá, ne?

Matteo mi naslouchal, téměř jakoby u toho ani nedýchal, ale přitom se zatvrzele chmuřil a napínal spodní čelist. Nelíbilo se mu, co slyšel, ale neopovažoval se mi do toho jakkoliv zasahovat.

„Nějakou dobu jsem si namlouvala, že s tebou to byl jenom letní flirt, ale nakonec jsem si musela přiznat, že to je mnohem víc. S Willem jsem předtím chodila spoustu let, známe se od dětství a… platí všechno, co jsem ti o něm předtím říkala. Je to vážně báječný chlap a zachoval se neuvěřitelně, když se o té mé aférce s tebou dozvěděl. Akorát to není chlap pro mě. Není ty, Matteo. Teď už si tím jsem stoprocentně jistá,“ pokračovala jsem, když mi k tomu Matteo poskytoval veškerý prostor, ale to jeho zaryté, zasmušilé mlčení začalo být vcelku podezřelé.

„Jenže já nejsem,“ opáčil rozvážně a čelo se mu přitom zvlnilo pod náporem ustaraných vrásek.

„Nepřijela jsem tě sem nějak přemlouvat, jen… jsem tady, protože jsem to musela zkusit, abys věděl, že to myslím opravdu vážně. Pro mě to nebyl žádný románek, ani omyl, ale skutečný vztah, kterého se nedokážu vzdát zas já. Musela jsem to aspoň zkusit,“ zopakovala jsem téměř úzkostně, protože se mě zmocňoval pocit, jako by se mi kolem krku utahovala neviditelná smyčka. Stála jsem na okraji propasti a jednu nohou jsem ji již vykračovala vstříc.

„Bože, úplně jsem zapomněl, že je to s tebou jako na horské dráze!“ zahučel částečně vyčítavě a částečně unaveně, ale přesto vstal od stolu, snad ve snaze od toho všeho utéct. Nevěděla jsem, jestli jít za ním, anebo ho raději nechat o samotě, ale prozatím jsme tuhle konverzaci neukončili, takže jsem ho obezřetně následovala.

„Vadí ti to hodně?“ vyzvídala jsem na něm, abych z něj vypáčila nějaký názor.

„Tohle mi teda ani trochu nescházelo,“ utrousil bručivě a kysele se nad tím ušklíbl.

„A to s Williamem?“ směřovala jsem přímočařeji, čímž jsem ho nesporně zaskočila. Napřímil se do celé své výšky a hutně se na mě zamračil.

„Jestli mi to vadí? No jo, jasně, že mi to, sakra, vadí! Ale co mi vadí ještě víc je to, že mi to vadí, protože by nemělo. Rozešli jsme se, a to bylo jediný rozumný řešení,“ přemítal nahlas a zněl nemálo rozladěně, spíš ze sebe samotného než ze mě a z téhle situace. Já měla ovšem co dělat, abych skryla to drobné veselí, které mi tím nedopatřením způsobil.

„Kdybych to ale já brala rozumem, tak jsem pořád s Williamem,“ prohodila jsem co možná nejvíc nezištně a naštěstí to podle jeho zaujatého výrazu padlo na úrodnou půdu.

„Emo, tys mi ale skoro celou dobu lhala. Zapřela si přede mnou svého přítele. Snoubence! Jak ti mám po tomhle důvěřovat?“ Díky těmhle jeho slovům jsme se přenesli o šest měsíců nazpět, čímž jsem se dobrala k tomu, že on se pravděpodobně vůbec nikam neposunul. Uvízl v tomhle bodě a asi si nevěděl rady, kam a jak dál. A já dumala nad tím, jestli jsem přijela právě včas anebo ještě příliš brzy. Jo, to načasování mi fakt nejde.

„J-já… nevím jak. Buďto mi budeš důvěřovat, anebo ne,“ odvětila jsem o poznání pochmurněji, protože se to zase začínalo vyvíjet značně nepříznivým směrem. A on mi bude něco říkat o horské dráze? Vždyť sám netuší, co vlastně chce.

„Já zas nevím, jestli se mi to chce riskovat,“ řekl sotva slyšitelně, čímž mě utvrdil v tom, že nejde o to, jestli chce nebo nechce, ale jestli toho je především vůbec schopný.

„D-dobře,“ špitla jsem, aby na mě nebylo znát, že jsem zklamaná. Neměla jsem si dělat žádné plané naděje, přestože to chvílemi tak skutečně vypadalo. Především v jeho náruči, ale on pořád bojuje sám se sebou a s tím, co se odehrálo v Itálii.

„Em, ty bys asi měla zas vědět, že…“ nakousnul a hned se opět odmlčel, ale to proto, aby pár kroky zmenšil vzdálenost mezi námi. Zmateně jsem k němu vzhlédla a napůl sytý žaludek se mi zachvěl. „Jak už jsem říkal, taky si mi chyběla, a to moc. Stejně jako jsem na tebe byl fakt hrozně naštvaný, protože jsem něco takového od tebe fakt nečekal. Slušná podpásovka… Naopak musím říct, že na mě udělalo dojem, že si sem přijela a vyslovila ses. Chtělo to odvahu, hodně odvahy. Hodně to pro mě znamená, abys věděla… Často jsem na tebe myslel a na to, jaké by to bylo, kdysme byli pořád spolu, ale… ale,“ utichl smutně, jelikož jeho sdělení neslo jasné poselství. Semkla jsem rty k sobě a několikrát jsem zamrkala, abych zahnala lítostivé slzy a zabránila tím bezděčnému pláči. Ne, tohle jsem určitě slyšet nechtěla. Pochopitelně jsem s touhle možností počítala a myslela jsem se, že jsem s ní i smířená, ale to jsem se šeredně mýlila.

„Jo, já… to chápu, vážně,“ přesvědčovala jsem ho, a možná především sebe, jelikož se o mě skutečně neústupně pokoušel ten pláč. Dokonce se mi lehce třásla brada.

„Nemyslel jsem, že to spolu ještě někdy budeme řešit. Sice jsem nad tím nejednou...“

„To je v pořádku, Matteo. Vážně,“ přerušila jsem ho, jelikož tím akorát dál zvětšoval tu ránu, která se ve mně nečekaně rozevřela, když mě odmítl.

„Nevypadá to, že by to bylo v pořádku,“ odporoval mi, když mu pochopitelně neušlo, jak špatně to nesu.

„Nech to být, prosím,“ požádala jsem ho, navzdory své snaze, zoufale a polkla jsem přes obří knedlík, co mi před pár sekundami narostl v krku. „Neměla jsem sem jezdit. Fakt nevím, co jsem si myslela,“ postěžovala jsem si na svou pošetilost, která zjevně neznala hranic. O pár kroků jsem před ním ucouvla, protože mě momentálně jeho těsná blízkost bezmála dusila.

„Já jsem ale rád, že si tady. Alespoň můžeme...“

„Nemohl bys mi ukázat nějaký pokoj? Jsem po té cestě docela unavená, musela jsem přestupovat v Amsterdamu a čekala jsem na další let víc jak čtyři hodiny. Potřebuju si odpočinout,“ přerušila jsem ho, jelikož jsem ho prostě nemohla nechat pokračovat a především jsem chtěla o samotě obrečet to, co jsem se právě dozvěděla.

„Nebudeš už…?“ Gestem ukázal ke stolu na jídlo, které bych si za jiných okolností nevídaně vychutnala, a tak jsem akorát odmítavě zavrtěla hlavou, což vzal s chápavým přikývnutím. „Dobře, tak pojď,“ vyzval mě, načež se rozešel směrem do prostor své velké vily, takže jsem šla pokorně za ním. A já cestou nenápadně popotahovala, jak jsem ten pláč držela ze všech sil. Do konce večera jsem se před Matteem už neukázala.

 To to moc slavně nedopadlo, že? Že vy jste Emě málo drželi pěsti, že jo? :D Poslední kapitola před námi, poslední možnost to dát všechno do pořádku. Příště přijde malý náhled i do Matteovi hlavy, to se, myslím, docela hodí. :)

Mockrát všem ze srdce děkuji! Jste báječní čtenáři! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 51. kapitola: