A takhle končí jedna velká letní romance...
Ať se vám kapitola, v rámci možností, líbí, přeje Sabienna
11.10.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 578×
„Kde jsi nechala Williama?“ ptal se Enzo zaraženě, když jsem se po nějaké době vrátila do studia. Asi další čtvrt hodinu jsem na střešní terase seděla o samotě a rozjímala. Sama jsem potřebovala nějaký čas, abych vstřebala to, co se odehrálo. A taky se psychicky připravila na to, co mě teprve čeká. Nevšímala jsem si těch kradmých, pídivých pohledů od mých zvědavých kolegů a ignorovala jsem i ten škodolibý, který patřil pochopitelně slečně Biance. Ztěžka jsem dosedla na židli a připadala jsem si ve stejném rozpoložení, v jakém odsud odešel William. Netečně, nepřítomně a neskutečně nepatřičně.
„Už odešel,“ shrnula jsem do prosté věty a neměla jsem sílu s Enzem navázat oční kontakt.
„Bylo toho na něj asi trochu moc, co?“ pokoušel se se mnou o komunikaci, ale snad ani na tu jsem neměla dostatek energie. Naštěstí Enzo byl víc než chápavý a všímavý, takže dovedl obratně číst mezi řádky a moje pokynutí hlavy mu bohatě postačilo.
„A Matteo?“ zajímala jsem se, protože ačkoliv se mi za ním ani za mák nechtělo, nebylo tomu vyhnutí. Čím déle bych to odkládala, tím by to bylo mnohem horší. Tohle si žádalo metodu strhnuté náplasti.
„Tak ten taky už odešel,“ obeznámil mě soucitně, přičemž tenhle nevítaný fakt mě poněkud vytrhl z té mé letargie. „Netuším kam, jestli se mě na to chceš zeptat. Prostě se sbalil a zmizel,“ doplnil Enzo dřív, než jsem se stačila otázat. Tohle zjištění mě naplno nebývalou frustrací a beznadějí, protože tenhle Matteův úhybný manévr mluvil sám za sebe. Raději přede mnou utekl, než aby se mnou mluvil. Jenže já s ním potřebovala mluvit!
„Možná… je to tak lepší,“ zvážila jsem nejistě, ale věděla jsem, že odteď budu nenesitelně trpět, než se mi povede ho někde odchytit. Doufala jsem, že to bude u něj doma. Nato jsem se v duchu zařekla, že dokud se ho nedočkám, tak z jeho domu neodejdu.
„Aspoň se z toho trochu vzpamatuje,“ potvrdil mi Enzo mou vlastní teorii, ale u Mattea by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se jakkoliv vymykal jakémukoliv logickému očekávání.
„Stejně je po všem, jen… bych se chtěla rozloučit,“ konstatovala jsem smířeně a hořce jsem se nad tím ušklíbla.
„To ještě nevíš, Em,“ snažil se mě povzbudit, načež mi v útěšném gestu položil ruku na předloktí a citlivě mě stiskl. „Zatím to nevzdávej.“
„Ne, Enzo, já vím, že tohle je konec. Už teď jsem si to u něj dost pokazila, ale tohle… tohle mi Matteo rozhodně neodpustí. Vždyť…. ono to ani nemohlo skončit jinak. Já nevím, co jsem si vůbec myslela. Byla jsem tak pitomá… Nakonec jsem ublížila oběma, a to mi na nich přitom tak záleží. Proč nejvíc ubližujeme těm, které máme tak moc rádi?“ rozpovídala jsem se najedou a byla jsem téměř k nezastavení. Ani jsem si nevšimla, že se mi ke konci mého monologu hlas víc a víc třese a že se mi oči zalévají slzami.
„Em, Em, uklidni se… Nedopřávej jim to potěšení tě takhle vidět, hlavně ne Biance,“ domlouval mi, abych se nepoddala svým emocím, které by odhalily jak moc jsem zraněná, i jak moc proviněná.
„To máš pravdu,“ uznala jsem záhy a zatvrdila jsem se, abych svým emocím nakonec nedala průchod.
„Ono to nějak dopadne, Em, uvidíš… Vždycky to nějak dopadne,“ povzbuzoval mě i nadále, ale já se nevzmohla na nic lepšího než nucený úsměv. O své vlastní pravdě jsem nepochybovala a předvídala jsem, že mě čeká další srdcervoucí loučení. Ono ani s Willem to nebude o nic snazší. Máme toho za sebou tolik…
„No tak zpátky do práce… Než mě Bianca začne ještě deptat, to už bych asi nezvládla,“ prohlásila jsem s notnou dávkou jízlivosti, nad čímž se Enzo pousmál.
„To je moje holka, takhle se mi líbíš,“ ocenil Enzo můj pokus o vtip a rozverně na mě mrkl. Nedalo mi to jinak, než že se mi koutky úst také vyhouply o něco výš, ale přesto to byl podivně strnulý úsměv. Poté jsme se oba obrátili ke svému monitoru a pokračovali v naší práci, ve které nás vyrušila ta nezvaná návštěva, která zapříčinila velkolepý pád jedné bláznivé letní lásky, která se zrodila z velké, sprosté lži. No jak jinak to mohlo dopadnout?
* * *
Čekala jsem v Matteově bungalovu jako věrný pes a trpělivě jsem čekala, až se objeví. Zároveň jsem ale děkovala za každou další minutu, kdy nepřišel, protože já jsem mezitím měla dost prostoru si v hlavě vizualizovat všelijaké scénáře, jak by mohl náš rozhovor probíhat. Od těch nejpokojnějších až po ty nejšílenější. Přesto jsem byla nervní jak ještě nikdy. Jednou nohou jsem neustále poklepávala o zem a příšerně se mi potily ruce. Dech se mi opět změlčil a srdce jelo na vyšší výkon, již záhodnou dobu. Jediné, co mi pomáhalo zůstat při smyslech, byl chundelatý uzlíček v mém klíně, který v něm spokojeně odpočíval. Opatrně jsem ho hladila, vychutnávala si poslední společné chvíle s ním a postupně se loučila. Menší trénink před tím nejtěžším úkolem.
A pak bouchly vstupní dveře.
V tom hrobovém tichu domu to bylo jako když zapadne padací most. Úlekem to se mnou trhlo a myslela jsem, že tentokrát opravdu omdlím. Zakrátko mi ale do zorného pole vstoupil Matteo, kterého má přítomnost evidentně zaskočila a taky nemálo rozčarovala. Pochopitelně v negativním slova smyslu.
„Ty seš ještě tady?“ vyjel po mně nevraživě a stejně tak se na mě zamračil.
„Můžeme si ještě předtím promluvit?“ navrhla jsem nesměle a nakonec jsem před jeho konsternovaným pohledem uhnula stranou.
„Není o čem, Emo,“ srozuměl mě krátce a neústupně. Nehodlal na mě plýtvat ani slovy, natož časem.
„Rozloučit se alespoň,“ poupravila jsem svoje původní tvrzení, nad čímž se pouze ironicky ušklíbl. Kdykoliv se na mě podíval, bylo to, jako by mě svýma očima plnýma odsouzení spaloval na uhel. Byl jako ztělesněná inkvizice a já hříšný kacíř.
„Tak toho mě ušetři,“ ucedil a zavrtěl nad mou bláhovostí, a nejspíš i troufalostí, pobaveně hlavou.
„Matteo,“ oslovila jsem ho bezděky, protože jsem začínala chápat, že u něj s ničím, co jsem měla v plánu, rozhodně nepochodím. Nepochybně si přál, abych odsud co nejdřív zmizela.
„Vždyť já tě vůbec neznám. Absolutně nevím, co jsi zač, Emo. Vím jen to, že jsi dokonalá lhářka, podvodnice a manipulátorka a já se kdysi dávno zapřísahal, že od takových lidí se budu držet co nejdál. Proto se sbal a konečně vypadni,“ oznámil mi děsivě chladně, až mě jeho nenávistný hlas zamrazil hluboko v kostech. Jenže jeho oči doslova plály. Hořely bolestí, lítostí, žalem, zradou a zklamáním. A taky mě po tom všem nakonec přece jen nazval lhářkou.
Do očí se mi nahrnuly slzy, až jsem přes ně téměř nic neviděla. Kdybych se je pokusila zahnat mrkáním, tak by se mi okamžitě spustily po tvářích.
„Je mi to t-tak líto, Matteo,“ zašeptala jsem, aby nebylo slyšet, jak se mi díky blížícímu breku třese hlas, ale přesto jsem se zajíkla. Jakmile mi zpod víček vyklouzla první slza, ihned jsem ty ostatní zastavila tím, že jsem je setřela hřbetem ruky. Matteovi při mé omluvě hrůzostrašně zatvrdly veškeré svaly ve tváři a vypadal vyloženě nepřátelsky.
„Mně taky. Vážně jsem k tobě něco cítil,“ posteskl si, což pro mě byla poslední kapka, než jsem propukla v regulérní pláč. Držela jsem ho pod kontrolou, jak jen bylo v mých momentálních možnostech, ale s ním to stejně ani nehnulo. Díval se na mě zcela nezúčastněně, jako by se od toho všeho už dávno odstřihl. Dokonce si mě měřil pohledem, který mi v podstatě naznačoval, jak patetická mu teď přijdu.
„I já… By-bylo to skut… skutečné,“ zaúpěla jsem mezi vzlyky a hlasitě jsem popotáhla.
„Jak by mohlo? Celý náš vztah jsi postavila na lži… Kdy jsi s tím vůbec začala?“ zeptal se mě zcela vážně, když si zřejmě mínil doplnit nějaké chybějící mezery. Bez slova jsem si sáhla do dekoltu pro prsten, který tam stejně nebyl, což se mi dnes stalo kupodivu již podruhé. Naprosto přesně jsem si pamatovala ten zlomový moment. Moje první zásadní lež, která rozjela všechno ostatní. Matteo můj bezděčný pohyb ruky zaznamenal, načež se zatvářil tak uvědoměle a hned nato zase rozčileně.
„Jasně, vaše ujetá rodinná tradice. Nechápu, že jsem ti na to skočil! Že jsem fakt takový naivní pitomec… Já jsem ti věřil, Emo. Já jsem ti věřil!“ Poslední větu skoro zakřičel, jak na ni chtěl dát důraz, přičemž jeho hlasem zřetelně prosákla zoufalost. Alespoň jsem s ní nebojovala jenom já.
„Nebyl t-to záměr… Ale pak už… to n-nešlo za-zastavit,“ snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem nelhala schválně. Jednou mi to před ním ujelo a pak se na tu jednu zpropadenou lež nabalovala jedna za druhou. „Jedno h-hloupé zaváhání, špatné roz-hodnutí, ale n-nemohla jsem ho v-vzít už zpět,“
„Měla jsi možnost buď lhát, anebo říct pravdu a ty ses rozhodla, že budeš lhát. Takhle jednoduchý to je. Taková ty jsi.“ Neomylně a rázně smetl můj slabý komentář, jelikož ho nepovažoval za dostatečně relevantní a když mi to podal ze svého úhlu, kterým to vnímal čistě černobíle, nezbylo mi nic jiného, než spolknout další hořké slzy.
„Netušila-la jsem, ž-že… mezi n-námi něco vznikne…“ bránila jsem se, ale zdálo se, že jeho to pouze víc a víc zatvrzuje v tom nejnovějším názoru, který si na mě utvořil.
„To nestačí ani jako výmluva,“ odbyl mě příkře a sledoval mě pohledem, který mi napovídal, že před sebou vidí úplného cizince.
„N-nechtěla jsem…“
„Na tom stejně už nesejde… Je to, jak to je. Prostě to přijmi, Emo,“ zhodnotil věcně a lhostejně nad tím pokrčil rameny. Opět se vracel do té své odtažité zástěrky, aby mi nedal ani v nejmenším najevo, jak moc je zraněný. A mně se na to chtělo jen namítnout, že nechci. Že o něj nemůžu přijít. Ne teď, když jsem už jistojistě věděla, že je to muž mého života, moje životní láska.
„S Williamem j-jsem to ukončila… teď už defi-definitivně,“ oznámila jsem mu, přestože to byl jen takový výstřel do tmy. Možná ho to ještě o něco víc rozezlilo, protože se mu v temně hnědých očích tak podivně, zlověstně zablýsklo. Kdo ví, co se mu honilo hlavou, ale viditelně nic moc pěkného.
„A co? Myslíš, že se tím snad něco změní? My dva jsme spolu skončili… Taky definitivně,“ použil tentýž výraz jako já, aby mi to se vší jízlivostí vrátil a přestože jsem s ničím jiným nepočítala, bylo to téměř nesnesitelné si ten verdikt vyslechnout. Bolelo to v každém jednotlivém kousku mého těla, protože to jsem mu odevzdala. Rvalo mi to srdce na kusy, protože už dávno patřilo pouze jemu. A mučilo to i mou mysl, protože jsem na něj nemohla přestat myslet. V životě mi nebylo hůř…
„Já o t-tebe nemůžu při-jít, Matteo,“ zaúpěla jsem v tichosti, spíš jako tklivou prosbu sobě samotné, protože na jeho volbě se nedalo již nic změnit. To jsem pochopila již ve studiu.
„Jenže já už bych nikdy nemohl přestat myslet na to, že jsi byla se mnou a přitom jsi měla někde tam za mořem snoubence. Že jsi ho se mnou podváděla! Dostala jsi mě do týhle zatracený role, aniž bych o tom vůbec věděl. A navíc… proč bys to samý pak nemohla udělat i mně?! Co by mi dalo jistotu, že mi neprovedeš to samý?“ vytasil se na mě s neprůstřelnými důvody, díky nimž v tomhle vztahu pochopitelně nemohl pokračovat.
„Ale j-já jsem ho n-nepodváděla,“ ohradila jsem se, ačkoliv opravdu slabě, protože v tomhle ohledu šlo o ryzí slovíčkaření. Proto jsem ho svým smělým výrokem vyloženě šokovala. „Nespala jsem s t-tebou dokud… jsem se s Williamem ne-nerozešla,“ objasnila jsem mu, protože brát na sebe břemeno nevěrnice bylo již daleko za mou hranicí únosnosti. Jistě, technicky vzato jsem Willa asi nepodvedla, ale prakticky jsem ho podváděla od toho momentu, kdy jsem ho před Matteem zapřela.
„Tak teď bych se měl asi cítit o něco líp, co? Ale ne, je mi z toho furt stejně na nic, Emo. A hlavně z tebe, protože… nakonec nejseš ani trochu jiná od těch, které jsem potkal před tebou. Vlastně jsi ještě horší. Ty si možná hrály na něco, co nebyly, ale alespoň si nehrály s ostatníma.“ Matteo mě ani trochu nešetřil. Uštědřoval a vracel mi vlastní rány, aby ze sebe dostal všechen ten jed, který se v něm kvůli mně nahromadil a já to útrpně vstřebávala, protože jsem věděla, že si to zasloužím a musím si to vyžrat až do samotného konce. Proto jsem tam pouze tupě stála, nechávala slzy téct v proudech a každou jeho krutou poznámku jsem v sobě nechávala usadit, abych se jimi pak mohla o samotě až do úmoru mučit.
„Kromě mo-mojí minulosti b-byla ale všech-no pravda, Matteo. Všechno to, co k t-tobě cítím… A na tom p-přece záleží,“ ohradila jsem se po jeho nemilosrdném monologu, jelikož jsem dál již nezvládala pojímat jeho ostré výroky. Věděla jsem, že jsem naprosto příšerný člověk, ale slyšet to od něj bylo tisíckrát horší, nesnesitelnější.
„Na ničem z toho, co řekneš nebo uděláš, už nezáleží… Ale alespoň rozumím tomu, proč jsi tvrdila, že náš vztah nemá budoucnost. Nikdy ji ani nemohl mít s tím, co jsi přede mnou zatajovala,“ syčel zlostně a já ztrácela veškerou naději, že by mi tuhle moji osudovou chybu mohl někdy, i ve velmi vzdálené budoucnosti, odpustit. Bude to nevyslovitelně těžké žít s tím, že člověk, do kterého jsem se tak hluboce zamilovala, mě nenávidí a opovrhuje mnou.
„Protože jsem… t-to nechtěla dělat je-ještě těžší, když už se to tak… z-zvrtlo,“ soukala jsem ze sebe bázlivě, přičemž jsem se stále zadrhávala, jak mě ten pláč odmítal opustit, abych nevyslovila něco, co by ho opět rozlítilo.
„A teď to jako není těžký? Protože já jsem v životě nic těžšího nezažil, Emo,“ pronesl takovým teskným tónem, který mě až kdesi hluboko v nitru zamrazil, a nutil mě jít mu naproti a začít ho utěšovat. Sama jsem přitom prahla po tom, aby také on uchlácholil mě, protože mi bylo tak mizerně jako nikdy. A jedině v jeho silách bylo to změnit. „Jak mám opustit někoho, do koho jsem se poprvý v životě takhle zamiloval? Pořád mi úplně nedošlo, co se vlastně stalo, protože… v jeden den se s tebou probudím v jedný posteli, po tý úžasně strávený společný noc,i a v ten samý den zjistím, že… to všechno byla jedna velká lež, protože ty máš v Anglii snoubence! Ještě jsem to tak nějak nepochopil. Vím, že to musím ukončit, ale nejsem na to připravený a nevím, jak bych to měl zvládnout,“ pokračoval ve svém zpovídání, čím dál víc rozrušeněji.
„Tak to p-prostě nedělej… prosím,“ zaskuhrala jsem škemravě, ale on se nad tím pouze kysele ušklíbl.
„Víš, jaký to je? Když ti někdo, od koho to fakt nečekáš, vrazí kudlu do zad? Zradí tě takovýmhle způsobem? A naprosto zklame a pošlape tvou důvěru, tvoje city?“ obořil se na mě veskrze rozzlobeně a už se to nesnažil jakkoliv skrývat či potlačovat. Ke konci své řeči si dvakrát poklepal na hrudník, aby tu svou řeč zdůraznil a očima mě u toho spaloval na úplné atomy.
„N-nech mě to nějak na-napravit… musí to jít n-nějak napravit,“ žádala jsem ho zoufale, asi jako nějaký drogově závislý prosí o další dávku, kdy jsem již zahodila veškerou svou hrdost a pýchu.
„Jak Emo? Jak bys mohla?!“ zakřičel na mě rozzuřeně s rukama rozhozenýma bezděčně do stran, až jsem se ho lekla. Takového jsem ho neznala, ačkoliv jsem se nejednou sama sebe ptala, kde se v něm skrývá ta jižanská povaha, ta pověstná horká krev. Pokaždé se doposud dokonale ovládal a nezdálo se, že by dával svým emocím volný průchod.
„Jakkoliv… Udělám c-cokoliv, abych to z-zase dala do po-pořádku. Jen mi ř-řekni co,“ vyzvala jsem ho a bylo mi fuk, jak strašně uboze to zní. Ještě ubožejší bylo to, že jsem to myslela naprosto vážně.
„Všiml jsem si, že jsi schopná fakt čehokoliv,“ procedil skrze zatnuté čelisti a jednotlivá slova na mě doslova plival. „Ale pro mě už budeš navždycky jenom sprostá lhářka, který se nedá věřit. A s tím nic neuděláš,“
„Matteo, prosím,“ žadonila jsem daleko za hranicí potupy.
„Přestaň s tím, Emo. Nedělej to ještě horší, než to je, a sebe samu víc neponižuj. K ničemu to není,“ řekl mi, jako bych ho právě natolik obtěžovala, že to nemohl vydržet a přitom mě sledoval pohledem blahosklonného rádce. „Už tě nikdy v životě nechci vidět a doufám, že na tohle nakonec zapomenu, protože… to fakt bolí. Zatraceně moc,“ prohlásil nelítostně, přestože jeho oči potvrzovaly tu jeho poslední větu. A tohle definitivně zlomilo srdce mně.
Vtom se mi pod nohy přimotalo to ocelově šedé klubko s nádherně modrýma očima, které na mě tiše mňoukalo. Postupně se mi výhled na něj zase rozpíjel, když se o mě pokoušela další vlna zdrcujícího nářku.
„P-postaráš se o něj, ž-že jo?“ ubezpečovala jsem se, již pod tím plným návalem nezvladatelných vzlyků.
„Klidně si ho vezmi s sebou… Nepotřebuju tady mít něco, co mi tě bude neustále připomínat,“ obeznámil mně opovržlivě, ale na mě už to stejně nijak zvlášť nepůsobilo. Jímala se mě konejšivá apatie, jakmile jsem přišla o zbytky té nejnepatrnější naděje. Nakrátko jsem se nad jeho nabídkou zamyslela, ale dospěla jsem ke stejnému názoru. Mráček by byl velmi bolestivým mementem na vše, co se tady v Janově odehrálo, který bych nejspíš neunesla… Navíc by pro něj bylo zbytečně stresující všechno to kolem letu, to přece nemusí podstupovat.
„N-ne… on patří sem,“ zamítla jsem a naslouchala jsem jeho tichému předení, jak se mi kocourek otíral o nohy.
„Fajn,“ přijal bez námitek a ledabyle nad tím pokrčil rameny.
„Matteo, ještě….“
„To stačí, Emo. Už od tebe fakt nechci slyšet nic dalšího… Mám toho tak akorát,“ skočil mi neurvale do řeči a vrtěl nad tím neústupně hlavou. „A abych nezapomněl… ta tvoje stáž je s okamžitou platností zrušená. Zítra do studia chodit nemusíš,“ sdělil mi kategoricky, kdy mi zároveň oznamoval, že je to hotová věc a že nemám nejmenší šanci s tím cokoliv udělat. Pravděpodobně to už vyřídil také papírově. Však na to měl celé odpoledne.
„C-cože?“ vypadlo ze sotva slyšitelně, jak mi tohle jeho suché oznámení vzalo doslova dech.
„To samé pochopitelně platí i pro ten projekt s Alessiou,“ dodal záhy, kdyby to snad nebylo jasné, ale popravdě jsem se tím nebetyčným údivem tal daleko ve svých myšlenkách nedostala.
„To ale přece…“ vzdorovala jsem, ale naprosto bezděčně.
„To právě že můžu, takže… se prostě sbal a vrať se tam, odkud jsi přišla.“ Vybídl mě znovu, abych odsud konečně zmizela, na což evidentně úzkostně čekal od toho, co tu na mě narazil. Nemělo smysl to jakkoliv protahovat, beztak se na tom nedalo nic změnit. A tak jsem se vleklým tempem přesunula pro svůj kufr a stejně tak jsem se šourala ke vchodovým dveřím. Matteo mě následoval, aby mě odsud gentlemansky vyprovodil. A hlavně se ujistil, že jsem už pryč.
„Sbohem, Emo,“ řekl mdle, jakmile jsem překročila práh a otočila se k němu se slzami řinoucími se v proudech po tvářích, cukajícími rameny a obrovskou, prázdnou dírou uprostřed své hrudi.
„O-omlouvám se,“ zašeptala jsem se naprosto zarmouceně, než mi bez dalšího slova zabouchl dveře před nosem. Zvládla jsem se dopotácet na ulici, kde jsem se nakonec znaveně sesula na zem vedle kufru a propadla hysterickému pláči. A bylo mi naprosto jedno, kdo mě takhle vidí. Popravdě mi bylo jedno už naprosto všechno…
Tak jak? Čekali jste od Mattea drsnější reakci, nebo dostala Ema i tak slušnou nálož? Myslíte, že s tím půjde ještě něco udělat, nebo je to opravdu definitivní, jak ostatně již padlo? V příští kapitole se vrátí na scénu opět náš anglický gentleman, který byl jinak stále víceméně na vedlejší koleji, a objeví se asi s tou nejvíc nečekanou nabídkou, která Emu naprosto zmate.
Mockrát vám všem děkuji za nekonečnou přízeň a podporu, neskonale si jí vážím! <3
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Mr. Perfect - 47. kapitola:
May: No já původně Mattea plánovala hodit do trochu horkokrevnějšího temperamentu, samozřejmě, když je to napůl Ital a Turek, jenže mě to k němu nakonec nějak nesedlo.. stačila úplně ta Ema a její praštěnost, že jo ti by byli jinak furt v sobě, jak se říká, a ne v tom romantickém slova smyslu
Mockrát ti děkuju, May, jsi skvělá čtenářka!
Čekala jsem drsnější reakci. Teď jsem teda zvědavá s čím přijde Will. Těším se na další
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!