OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 45. kapitola

20.09.2021 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 600×

Ráno jsem se vlekla do koupelny jako ponocná. Za celou noc jsem téměř nezamhouřila oka z toho, co se v podvečer semlelo s Matteem. Nedovedla jsem si to v hlavě přestat přehrávat a mučit se tím. Sice se mi znatelně ulevilo, že to moje největší tajemství bylo zčásti odhaleno, jenomže jsem se na druhou stranu hrozně bála toho, že si to Matteo rozmyslí a přece jen mě nakonec pošle někam. Zasloužila bych si to, o tom žádná, ale já si vůbec nedokázala představit, že o něj přijdu. To se nesmí stát, prostě ne… 

Vpadla jsem dovnitř místnosti, kde jsem vyrušila Mattea, jak si čistí zuby. Zaskočeně na mě v odrazu zrcadla vyvalil svoje podmanivé oči a prudce se narovnal. Tahle jeho reakce bohatě stačila na to, abych se sama lekla a div hlasitě nevyjekla. Sáhla jsem si na hrudník, jako bych tím snad mohla srdci pomoct o něco rychleji zpomalit.

„P-promiň,“ vypadlo ze mě jenom, než jsem opět kvapně vyklidila pole, které doteď poklidně obýval on. A tak jsem zmizela do svého pokoje, abych vyloučila možnost, že se znovu potkáme. Jeho žádost, abych mu na nějaký čas poskytla dostatečný prostor, jsem brala vážně a mínila jsem mu vyjít vstříc, jak jenom bylo v mých možnostech. Proto jsem se rozhodla nasnídat až ve firmě, abych ho ještě neprovokovala v jeho vlastní kuchyni. Ve vší tichosti jsem špiclovala uši, abych odhadla, kdy opustí místnost, což bylo asi deset minut poté, co jsme se tam potkali, abychom se tam vystřídali a já mohla provést veškeré své potřebné ranní rituály.

Nakonec jsme se s Matteem stejně potkali znovu mezi dveřmi, tentokrát těmi vstupními, jelikož jsem si v posledních dnech zvykla odcházet ve stejný čas jako on. Sice jsem mohla jet městskou veřejnou dopravou, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jestli bych do studia dorazila včas.

„J-já… pojedu autobusem, akorát… nevím, jestli to do práce stihnu, protože… vlastně vůbec nevím, jak to jede,“ vysoukala jsem ze sebe se značnými potížemi a nedovedla jsem se na něj podívat delší dobu než po dvě vteřiny.

„Klidně tě odvezu, Emo, to není problém,“ namítl na to zcela smířlivě a dokonce se na mě lehce pousmál.

„Jestli ti to nebude vadit,“ pípla jsem nesměle a zkusila ten jeho úsměv napodobit, ale byla to pouhá křeč. Tu situaci jsem shledávala za krajně nepříjemnou a s každou další vteřinou vedle něj se mě zmocňovala čím dál hutnější nervozita.

„Nebude,“ ujistil mě zdvořile, načež jsme společně vyrazili k autu, v němž jsme mlčky, za doprovodu rádia, dorazili do práce. Tam jsme si již šli každý svou vlastní cestou. Ztěžka jsem dosedla na židli k monitoru, přestože jsem se na svůj ode dneška zbrusu nový projekt nesmírně těšila, protože jsem stoprocentně věděla, že dostatečně zaměstná moji trýzněnou mysl. Enzo se pohyboval kdesi po prostorách studia, což jsem vskutku uvítala. Na jeho energickou povahu jsem neměla ani v nejmenším náladu, ale přesto jsem ho potřebovala. Usoudila jsem, že bude lepší, když pro dnešní ráno odnese Matteovi čaj on. Klidně ho uvařím, ale nemíním ho svou přítomností jakkoliv roztrpčovat, když bych mu ho měla i přinést. 

„Dobré ráno, kočko,“ pozdravil mě Enzo, když se asi po půl hodině, kdy jsem se již pustila do tvoření obalu na CD jedné pop-indie-rockové kapely, dostavil ke svému stolu. Znovu jsem se lekla tak, až jsem nadskočila, jelikož se ten blbec ke mně přiblížil zezadu a ten pozdrav na mě bezmála vybafl a ještě mě u toho chytil za rameno.

„Šmarja, Enzo! Chceš mě zabít?“ zabručela jsem rozčileně a provrtávala jsem ho pobouřeným pohledem skrz na skrz. On se jen rozpustile culil a posadil se ke stolu vedle mě.

„Rozhodně ne, to bych se tu pak strašně nudil,“ rýpal do mě, což jsem protentokrát přešla jsem s otráveným zamručením. Podezřívavě si mě změřil svým bedlivým zrakem a hned mu došlo, že tu něco nehraje. „Ty jsi dneska vstala zadnicí napřed, co? Nebo se něco stalo?“

„Nechci o tom mluvit,“ prohlásila jsem odmítavě a na důkaz svého ostentativního nezájmu jsem se zadívala opět na svůj monitor.

„Takže velký průšvih,“ odtušil z mého chování během pár vteřin a mezi obočím se mu zjevila starostlivá vráska.

„Lorenzo, prosím… fakticky se mi o tom vůbec nechce mluvit,“ požádala jsem ho s opravdu zoufalým tónem, ze kterého snadno rozeznal, jak moc je ta situace vážná.

„Dobře, dobře, Em, chápu,“ řekl chápavě a zjevně mi hodlal beze všeho vyhovět. „Kdybys ale… však víš...“

„Já vím, Enzo, a děkuju…“ ocenila jsem jeho snahu a ochotu stát se mou osobní vrbou, což mě až kdesi v hloubi mého srdce neuvěřitelně zahřálo. Tuhle podporu jsem potřebovala, ačkoliv jsem ji přece nemusela nutně využít. Enzo to na potvrzení odkýval a slabě se na mě s povzbudivou jiskrou v oku usmál.

„Mohla bych tě o něco požádat?“ obrátila jsem se na něj po pár minutách, když jsem se dovtípila, že je vhodný čas na onu tklivou prosbu. Enzo se na mě bleskově zadíval a jen z jeho vstřícného výrazu jsem poznala, že je připravený mi slíbit cokoliv. Nejsem si jistá, že by kterákoliv z mých nejlepších kamarádek reagovala obdobně. Enzo je sice muž, ale svou empatií by je všechny hravě strčil do kapsy. „Donesl bys dnes Matteovi čaj místo mě, prosím?“

„Jasně, žádný problém,“ odsouhlasil bez zaváhání, přestože se mu v očích krátce mihl stín pochybností. „Ale… nebylo by přece jen lepší, kdybys ho tam donesla ty?“ přeptal se mě kontrolně, když na mě hleděl s jedním obočím pátravě pozdviženým.

„Věř mi, že rozhodně ne,“ hlesla jsem frustrovaně, čímž jsem mu jednoznačně sdělila, že tohle se skutečně nedá jenom tak snadno napravit. On si to sice myslel zajisté dobře, jak se snažil napomoct, ale já popravdě již přemítala nad tím, že se raději přeci jen odstěhuju zpátky na ten hotel. Matteovi by to mohlo jedině prospět, třeba by se i dřív rozmyslel a já bych se v jeho blízkosti nemusela cítit tolik stísněná. „Tak já ho jdu uvařit. Nedáš si něco?“

„Ale jo, dám si presso, díky,“ vybral si u mě hned protislužbu, kterou jsem s radostí přijala.

„To já děkuju, Enzo,“ vrátila jsem mu s o něco naléhavěji, čemuž plně porozuměl, a tak se na mě vlídně zaculil, načež jsem se zvedla a šla připravit tři různé nápoje, protože pro sebe jsem si hodlala udělat americano. Během toho jsem musela čelit opakovaným zlověstným signálům slečny Biancy, které jsem ale úspěšně ignorovala, jelikož jsem tohle další břemeno nemohla unést. Navíc jsem ten problém s Biancou považovala již za uzavřený, poněvadž já s tím beztak nic nesvedu. Ona zaujala pevný postoj, přes který ani vlak nejede… Leda že by přejel přímo mě. Vyřešilo by se tím fakt spoustu potíží... 

Několikrát jsem také během dne zaznamenala, jak mě Matteo intenzivně sleduje, když se mu naskytla nějaká vhodná příležitost s výhledem na mě. Byl to většinou palčivý, pátravý pohled, který mě mrazil hluboko v kostech, ale přesto jsem mu ho nakonec vždy opětovala, ačkoliv mě z toho téměř jímala hrůza. Táhlo mě to k němu jako k magnetu. O to víc, když jsem věděla, že je mezi námi všechno špatně. Po všech těch jeho nicneříkajících, zatvrzelých výrazech jsem se utvrdila v tom, že udělám lépe, když zmizím do hotelu a nechám Matteovi maximum prostoru. Až půjde zase běhat, nenápadně se z jeho domu vypařím, ale dám mu o tom samozřejmě vědět. Naštvat ho ještě víc pochopitelně nechci.

„Nechtěla bys odpoledne někam zajít? Trochu se rozptýlit a tak,“ napadlo Enza, když jsme se již oba pomalu chystali k odchodu.

„No, heh… já nějak nevím,“ vysoukala jsem ze sebe váhavě a popravdě jsem nenašla ani špetku chuti jeho snaživý návrh odsouhlasit. Patřila mu sice veškerá moje vděčnost, že se o mě takhle staral, ale nepochybovala jsem o tom, že bych byla pro dnešní den ta nejhorší společnice všech dob.

„Máš snad nějaký lepší plán?“ pravil značně ironicky a škodolibě se na mě zazubil, čímž mě chtěl nepochybně namotivovat. I k tomuhle měl ten svůj jedinečný, specifický způsob. Chtě nechtě jsem se tomu uchechtla.

„Chtěla jsem dneska u Mattea tak trochu vyklidit pole… Mohl bys mi s tím stěhováním třeba pomoct,“ přeformovala jsem si jeho nabídku k obraze svému, což ho ale nemálo zaskočilo.

„To je to tak vážný?“ zeptal se, načež jsem pouze nevědomě protáhla rty směrem dolů a pokrčila jsem ramena.

„Podle mě by to mohlo pomoct,“ svěřila jsem se mu se svými nadějemi.

„Spíš to bude vypadat, že se vzdáváš, anebo že utíkáš,“ ohradil se bez zaváhání, aby mi poskytl svůj diametrálně odlišný náhled na věc, který jsem ale ihned zavrhla. Matteo bude rozumět tomu, proč se vrátím zpátky na hotel.

„On to pochopí… Ale jestli nechceš, tak nemusíš. Zvládnu to sama, stejně tu mám jen pár věcí,“ vrátila jsem se znovu k hlavnímu bodu naší konverzace a on nad tím jen protočil panenky.

„Pomůžu ti s tím rád, Emo,“ obeznámil mě netrpělivým tónem, když mi musel opakovat tuhle nade vše evidentní věc. Mile jsem se na něj pousmála, ale oba koutky mi velmi rychle klesly opět dolů. „Jen mi řekni kdy a kde,“

„To ti dám včas vědět, jo? Počkám, až si Matteo půjde zaběhat ven, nechci, aby u toho byl,“ sdělila jsem mu prostě, ale on se nad tím akorát nesouhlasně zachmuřil.

„Takže utíkáš, ne že ne,“ konstatoval neústupně a vrtěl nade mnou hlavou.

„Neřeš to, Enzo. Koneckonců ti do toho přece nic není, a to nemyslím nijak špatně,“ připomněla jsem mu, že si kvůli mně skutečně nemusí přidělávat zbytečné starosti. Každý jich má sám i tak až do nebes.

„No to teda je, protože moje nová nejlepší kámoška je celý den jako hromádka neštěstí a já se na to prostě nemůžu dívat,“ vysypal ze sebe překotně a přitom se na mě díval takovým káravým pohledem, jako když učitel plísní nějakého svého neposlušného žáka. Slabě jsem se pousmála, protože mě ve svém monologu nazval nejlepší kamarádkou, a to bylo nesmírně vřelé zjištění, které bohužel utlačovaly ty veškeré jiné neblahé okolnosti, a já se z toho proto nemohla naplno radovat.

„Ale brzo už nebudeš muset, protože já už tu stejně moc dlouho nebudu,“ přisadila jsem si sebeironicky, jenže mě přitom tak podivně píchlo kdesi u srdce. Bylo to doslova bolestné uvědomění.

„Teď jsi to teda fakt vylepšila, Emo,“ zabručel mrzutě a přesně tak se na mě i díval.

„Takže s tebou můžu počítat?“ přeptala jsem se, abych ukončila tuhle debatu s nějakým definitivním závěrem a oba dva jsme mohli opustit studio. Nutně jsem toužila po procházce na pláži, abych si trochu pročistila mysl, než doopravdy učiním ten výmluvný krok, který by přece jen Matteo nemusel pochopit správně, jak trefně podotkl Enzo.

„Že váháš,“ potvrdil mi neochvějně a mrkl na mě.

„V tom případě si nech veškerá svá moudra a postřehy doma… Vím, co dělám,“ poručila jsem mu poněkud kousavě, ale on to přešel s nadhledem a pouze se nad tím ušklíbl.

„Takový pocit jsem u tebe neměl teda ani jednou, co jsi tady, ale… to nemyslím nijak špatně,“ vrátil mi to i s úroky a já akorát dopáleně stáhla rty k sobě, přičemž jsem frustrovaně zafuněla. Jeho důvtipná duchapřítomnost byla občas daleko nad mými limity tolerance.

„Zatím, Lorenzo,“ rozloučila jsem se s ním namísto dalších slovních přestřelek a on mi s pobaveným úsměškem odpověděl. Tak jako tak, celkem se mu zadařilo mi tu náladu pozvednout, což mi ale vydrželo pouze do té doby, než jsem vstoupila do Matteova bungalovu. Tam na mě opět dopadla ta tíha naší rozepře, kterou jsem nesla stále hůř a hůř. Proto jsem sotva za čtvrt hodiny vyrazila zase ven, rovnou k moři, kde jsem doufala, že alespoň mírně pookřeju. Šumění moře pro mě platilo za úžasný všelék.

* * *

Lorenzo na mě čekal venku před dveřmi, když jsem se nenápadně vykrádala z Matteova domu. Během půl hodiny jsem si nervózně pobalila svoje věci, jakmile Matteo vyběhl na své obvyklé večerní kolečko, když jsem uslyšela venku dva tlumené mužské hlasy, přičemž jeden slyšitelně eskaloval. Hrklo ve mně jako ve starých hodinách, div jsem nedostala infarkt. Matteo už se vrátil a našel před svým prahem Enza. To snad ne!

Vtom se rozrazily doširoka dveře a v nich se zjevil potem zbrocený a zřejmě doběla vytočený Matteo. Zabodl se do mě vztekle svýma divoce rozlícenýma očima a ve mně zůstala v tu rána jen malá dušička. Upustila jsem kufr na zem a na místě jsem doslova zkameněla.

„Co má tohle, do háje, znamenat?!“ vyjel na mě zlostně a hlavou pohodil k Enzovi, který působil úplně stejně vyděšeně, jak jsem se cítila i já.

„J-já...“ zakoktala jsem se a v hrdle jsem měla natolik vyschlo, že jsem nedokázala pokračovat dál.

„Co tu dělá on? A co ten kufr?! Co to zase vyvádíš, Emilie?!“ pobídl mě pěkně zostra a neústupně, abych mu neprodleně vysvětlila, co se to tu děje, ale uvnitř mé hlavy bylo vzduchoprázdno. Vyslala jsem tiché volání o pomoc směrem k Enzovi, který to naštěstí zachytil, ačkoliv se netvářil, že by v sobě našel alespoň o kousek víc odvahy k Matteovi promluvit. „Tak vysvětlíš mi, laskavě, co se to tu děje?“ naléhal a působil každou vteřinou o něco víc zuřivě.

„Myslela jsem, ž-že… že bych...“ zadrhávala jsem se i při svém druhém pokusu mu vyhovět.

„Ema se chce...“

„Ptal jsem se snad tebe, Lorenzo?!“ obořil se na něj Matteo vskutku neurvale, jakmile se k němu otočil a ta nenadálá nenávist vůči mému kamarádovi z něj přímo čišela. Pojala jsem podezření, že se na něj snad záhy vrhne a vynese ho ven v zubech. Enzo se zaraženě stáhl a ramena mu klesla podstatně níž, čímž asi veškerá jeho kuráž komunikovat se svým rozlíceným šéfem v mém zájmu zmizela v nenávratnu.

„Enzo mi chtěl jenom pomoct,“ vypadlo ze mě vzápětí, když mě popadla neutišitelná potřeba se Enza zastat.

„Pomoct s čím? Zase před něčím utéct?“ vpálil mi jízlivě a především výsměšně rovnou do očí, když se na mě opět zadíval. Ale za tím vším jsem cítila jasnou bolest, kterou schovával za tuhle naštvanou masku. Všimla jsem si Enzova výmluvného výrazu, kterým mi krutě sděloval, že mi přesně to samé odpoledne sám říkal. Krátce jsem dopáleně stiskla čelisti, ale poté jsem pouze rezignovaně vydechla a podívala se k zemi. Neměla jsem sílu odporovat…

„Ona ale...“

„Proč se ty do toho vůbec pleteš?! A co tu vlastně ještě chceš? Okamžitě odsud vypadni… A znovu to opakovat nebudu,“ vrčel hrdelně jako běsný pes a v očích se mu děsivě blýskalo. Matteo se v celé své výšce a statné postavě nad Enzem v podstatě tyčil a vypadl opravdu hrůzostrašně, když každá jeho buňka vysílala jednoznačně varovné signály. Nicméně jsem z něj strach neměla ani v nejmenším. Nepochybovala jsem o tom, že by konkrétně mě jakkoliv ublížil.

„Zrovna teď se mi tu Emu nechce nechávat o samotě,“ odporoval mu Enzo statečně a tímhle výrokem mě nefalšovaně dojal. Byl to neskutečný formát…

„Doopravdy mi tu právě naznačuješ, že bych jí ublížil?!“ Pečlivě cedil jednotlivá slova a provrtával Enza svýma pichlavýma očima skrz na skrz. Přistihla jsem se, jak bezmyšlenkovitě vrtím hlavou, jelikož jsem to sama rezolutně odmítala a Enzovi to neušlo. „Na ženu bych v životě ruku nevztáhl, ale jestli odsud co nejdřív nezmizíš, tak ti přísahám, že na několik následujících dní si budeš potřebovat vzít neplacený volno,“ sliboval mu Matteo, naprosto vyrovnaně a až smrtelně klidně, což tomu jeho prohlášení dodalo nebývalou váhu.

„To je v pořádku, Enzo, vážně,“ hlesla jsem smířeně a pevně, aby se Enzo nebál, že mě Matteo nějak zastrašil. Enzo na mě pouze nejistě zamrkal. „Uvidíme se zítra v práci. Děkuju ti,“ trvala jsem si na svém a poklidně jsem se na něj usmála. Enza jsem tím ovšem beztak nepřesvědčila, když zmateně těkal očima mezi mnou a Matteem.

„Ona ti pak zavolá, aby ses nemusel bát, jestli jsem ji neuškrtil a někde nezahrabal na zahradě,“ pronesl Matteo kousavě, než Enzovi bez dalšího slova přibouchl dveře před nosem. Mě potom popadl za zápěstí a táhl mě za sebou rovnou do obývacího pokoje, kde mě zatlačil na gauč a po pár nervózních krocích sem a tam se posadil vedle mě. Zírala jsem nervózně na své dlaně, které se mi příšerně potily a začínala jsem mít před ním pocit, že se scvrkávám jako sušená švestka. Ale téměř až bytostně jsem z jeho strany vnímala, jak z něj bleskově vyprchává veškerá zloba a zůstává jenom pouhé zoufalství, které ovšem za každou cenu mínil potlačit, aby nevyšlo na povrch.

„Ty jsi ode mě vážně chtěla odejít, Emo?“ přeptal se nešťastně a jeho hlas zněl pojednou tak zranitelně. „K němu?“ vydechl nevěřícně a zněl absolutně ztraceně. Urychleně jsem k němu zvedla svůj zrak, ale to on už mezitím vystřídal mě s tím, jak hypnotizoval zem pod sebou.

„Jistě že ne, jen zpátky do svého hotelu… Říkal jsi, ať tě nechám být, tak jsem myslela, že…“ zmlkla jsem v ten moment, kdy se na mě opět zakoukal a jasně mi tím sděloval, že jsem to akorát zbytečně vyhrotila.

„Nějakou dobu jsem byl tak hrozně naštvanej, že jsem si říkal, ať se pro mě za mě třeba vrátíš zpátky do Anglie, ale… čím dýl jsem s tebou nemluvil, neviděl tě, nemohl tě obejmout nebo políbit, tím jsem byl ještě naštvanější, protože to pro mě bylo mnohem horší než moje zraněný ego...“ bručel si pod nos a skoro jako by si to říkal sám pro sebe, jak zřejmě nebyl ochotný to více nahlas přiznávat mně, ale i tak to pro mě znamenalo opravdu mnoho. Seděla jsem jako zařezaná a nehodlala jsem tuhle chvíli kazit jakoukoliv hloupou poznámkou.

„Zasloužila bych si, aby ses na mě zlobil víc, mnohem víc, Matteo,“ pípla jsem odevzdaně, jelikož jsem si to nakonec nemohla nechat pro sebe. Musel vědět, že jsem si byla svého provinění jednoznačně vědoma.

„A já bych fakt chtěl, Emo, a vlastně se na tebe pořád zlobím a ještě nějakou dobu určitě budu.. ale nakonec mi to přijde jako úplný mrhání naším společným časem, který se nám neúprosně krátí, tím, že se budeme jeden druhému vyhýbat,“ podělil se se mnou o svůj náhled na věc a já nestačila zírat, jak se k tomuhle zádrhelu dokázal racionálně postavit. Spadl mi přitom kámen gigantických rozměrů ze srdce, avšak jsem nezapomínala na to, že mi to zatím rozhodně prominuto ani odpuštěno není. Každopádně k tomu je alespoň nakročeno.

„Matteo, já… vůbec nevím, co na to říct…“ zadrhávala jsem se dál, protože mě tím svým vyspělým přístupem dočista odrovnal. Blahosklonně se nad tím pousmál, ale přesto se z jeho očí smutek ani žal stále nevytrácel, přestože to bylo to jediné, co jsem si aktuálně ze všeho nejvíc přála.

„Nemusíš říkat nic, jen… nedělej žádný další hlouposti a… nic přede mnou už nezamlčuj,“ upozornil mě nesmlouvavě a zadíval se na mě nepokrytě prosebným pohledem, který mě zasáhl svou plnou silou. Mlčky jsem přikývla a znovu si povšimla toho, jak úzkostně se vyhýbá tomu, aby mě označil jako lhářku, kterou jsem beztak byla a především jsem se tak i cítila. Ach jo, kam jsem to až dopracovala…

Poté Matteo beze slova zamířil do sprchy, zatímco já jsem si vzala kufr a všechny věci si šla zase vybalit do ložnice na své původní místo. O deset minut později Matteo vešel do pokoje, kde se opřel zády o futra a jenom mě beze slova sledoval. Jeho pohled mě v zádech vyloženě pálil, ale paradoxně mi z toho naskočila husí kůže. Jakmile jsem uložila poslední věci, otočila jsem se k němu čelem a taktéž jsem na něj bezhlesně hleděla. Nemusel absolutně nic říkat, ale i tak jsem rozuměla všemu, co bylo v tom jeho sklíčeném, ale přesto šťastném pohledu.

To, že měl na sobě pouze kraťasy, a celkem nízko, jsem nějak úplně vytěsnila a nechávalo mě to kupodivu chladnou, protože jsem vůbec netušila, jak se k němu mám teď po tom všem chovat. On to ale naštěstí aktivně vyřešil za mě, protože se na mě tak nevídaně laskavě pousmál, než se mi vydal v ústrety a sevřel mě nedočkavě ve svém medvědím objetí. Svíral mě tak naléhavě, že jsem díky tomu snadno poznala, jak je rád, že jsem tady u něj. Asi po dvou vteřinách jsem v jeho vřelé náruči absolutně zvláčněla a veškeré napětí z mého těla vyprchalo neznámo kam. Těsně jsem se k němu přimkla a hlavu si položila na jeho rameno, kde jsem v tom útěšném tichu snadno slyšela tlukot jeho srdce. Přesně takhle to mělo být, teď už bylo všechno v naprostém pořádku.

„Odpustíš mi někdy?“ přerušila jsem to naše souznivé mlčení, kdy se mezi námi vše pomaloučku hojilo, protože by mi neznalost jeho odpovědi dnes rozhodně nedala spát. Chtěla jsem nějaké ujištění. Cokoliv, co by mě v mém provinění alespoň částečně utěšilo.

„Samozřejmě. Vždyť jsem s tebou nevydržel nemluvit ani jeden jediný den, Em,“ zažertoval, čímž mi dal jasně na srozuměnou, že to bude schopný dřív nebo později nechat nadobro za námi. Podobně jako u Enza jsem také u něj nestačila zírat, jaký je Matteo velkorysý a dobrotivý člověk. Nechápala jsem, že je na mě tak hodný a navíc nebetyčně trpělivý. Obdivovala a milovala jsem ho za to tak hrozně moc, až mi to vehnalo slzy do očí při tom uvědomění.

„Jsi neobyčejně úžasný člověk, víš to?“ zeptala jsem se ho zcela vážně, když jsem k němu zvedla svůj stále mírně skleněný zrak, protože jsem chtěla, aby viděl, že to myslím přesně tak, jak to říkám a především, že vnímám ten nevídaný rozsah jeho dobroty. Chvilku na mě rozpačitě mrkal, než mi to s lehce vyhouplým levým koutkem úst uvědoměle odkýval.

„Jsem opravdu moc vděčná, že jsem tě poznala, Matteo,“ šeptala jsem zcela unešeně, když jsem se mu přitom ztrácela v těch jeho sladkých, čokoládových očích. Jednou rukou jsem mu po šíji vyjela až do mokrých vlasů, ze kterých mu stále stékaly kapky vody dolů na zem, abych si ho k sobě mohla přitáhnout a políbila ho tak, abych tím stvrdila svá slova. On se tomu nikterak nebránil a ještě ten náš polibek o poznání prohloubil. Nato si mě k sobě těsně přitiskl, až jsem přesně kopírovala jeho postoj, ale já přesto měla dojem, že to stále není dostatečně blízko. Existoval pouze jeden jediný způsob, jak mi mohl být tak blízko, jak jsem momentálně nutně potřebovala.

Já se pro změnu nebránila tomu, když se se mnou za neustálého líbání rozešel směrem k posteli a opatrně mě do ní položil, načež mě ve vší opatrnosti zalehl, když mi vložil svoje koleno mezi ta má a přiměl mě tím mu rozevřít má stehna. Cítit tu jeho váhu na svém těle mě tak zvláštně rozechvělo a najednou ve mně povolily veškeré dřívější zábrany, které jsem v sobě neoddělitelně nosila. Již nic nestálo v cestě tomu naplnit naši lásku, protože ta má patřila bezvýhradně a neodvolatelně pouze jemu. A proto jsem toužila potom se mu konečně naplno odevzdat tělem i duší.

„Je to… v pořádku, Em?“ přeptal se Matteo starostlivě, jakmile se ode mě odtáhl, což jsme oba ihned využili k tomu, abychom se po tom zběsilém líbání pořádně nadechli.

„A-ano… teď už nepřestávej, prosím,“ požádala jsem ho úpěnlivě a sama jsem se vydala naproti jeho lahodným rtům, které již nabraly jahodovou barvu a taktéž viditelně naběhly. Skoro v ten samý okamžik jsem pocítila nesporný důkaz jeho vzrušení, díky čemuž se mi rozhořel podbřišek ještě mnohem palčivěji. Jeho dlaň, která mi doposud spočívala na tváři a její palec mi jemně přejížděl na líci, mi odvážně klouzala po liniích těla níž, až se zastavila u lemu tílka, které mi vyhrnul trochu výš. Na holé pokožce rozevřel doširoka své prsty a jemně mě jimi masíroval a všelijak hladil, jak si užíval dosytosti onen hmatový vjem.

„Máš tak… úžasně jemnou kůži,“ poznamenal mezi polibky, načež mě o něco silněji zmáčknul, až jsem zaskočením hlasitě zalapala po dechu. Jednu nohu jsem mu proto provokativně přehodila kousek nad jeho půlkami, abych ho schválně nechala se přiblížit ke svému klínu, načež se mu z hrdla vydralo úzkostné zavrčení. Víc vzrušená už jsem být skutečně nemohla… Na to konto jsem mu sjela bříšky prstů i s nehty po celé délce zad až k tomu jeho pěknému kulatému zadku, nad nímž jsem se ale zastavila, ale přesto jsem vyvinula určitý tlak, kterým jsem tlačila jeho tělo proti svému. Jako na povel rozpojil naše dravě proplétající se jazyky, ale vtáhl mi spodní ret mezi své zuby a citlivě skousl.

„Oh, kruci, Em… já z tebe nejspíš zešílím,“ zamručel opět hrdelně, u čehož jsem naopak šílela já. Ani jsem se nenadála a už ze mě vysvlékal tílko, pod jehož látkou se zřetelně rýsovaly dva vystouplé kulaté pahorky, v čemž jsem mu ihned vypomohla, když jsem se nadzvedla a prsy se o něj záměrně otřela. Nějaké nekonečné předehry vůbec nebyly potřeba a ani jsme o ně nestáli, protože na tohle jsme oba čekali zatraceně dlouho. Především on, přičemž se už tak tak držel, aby si mě nevzal okamžitě potom, co mě uložil do peřin, protože se čas od času tak podivně otřásl, jak se opravdu ze všech svých sil držel na uzdě.

Jakmile mě zbavil svršku, bez zaváhání vyjel k mému ňadru, které počal se zálibou zpracovávat a hnětnout. Bradavky mi sice dávno ztvrdly, hned záhy co jeho chlouba, ale i tak jsem si to nanejvýš užívala. Při takovém laskání jsem se již těžko dál dovedla vyvarovat tomu, aby se mi z úst nedraly vzrušené vzdechy, a když své šikovné prsty vyměnil za hbitý jazyk, nechala jsem svým reakcím volný průchod a tím jsem ho akorát povzbuzovala být čím dál důraznější. Já se sice odhodlala překročit tuto zásadní hranici v našem vztahu, a také v mém vztahu k Williamovi, ale jeho tempu jsem tedy nestíhala. Urychleně jsem proto usoudila, že si budu především užívat jeho náruživosti a nechám se unášet na vlnách jeho zvířecí lačnosti. S Williamem to v posteli nebylo ani zdaleka takhle divoké. A já se rozhodně držela víc zpátky než s Matteem. On ve mně probouzel mnohem víc vášně.

Zakrátko se Matteo svými rty vydal od prsou níž, přičemž mě jeho perfektně zastřižené vousy tak příjemně lechtaly a společně vytvářely velice smyslnou kombinaci. Když doputoval až k mým kraťasům, důmyslně tuto partii vynechal, aby se mohl ještě nakrátko věnoval mým nohám. Zjevně se hodlal polaskat každou moji část těla, než se konečně dostane k té nejžádanější.

„Krásnější ženu jsem ještě neviděl,“ zhodnotil obdivně, přičemž pokrýval náhodnými letmými polibky mé nohy, ale u stehen přidal na značné intenzitě.

„Tak to ti nevěřím,“ zasmála jsem se rozverně, ale přesto mi to nevídaně zalichotilo.

„Ale věř, protože nikdy jsem se do nikoho tak bláznivě nezamiloval tak jako do tebe,“ zašeptal mi do vnitřní strany stehna a vycítila jsem, že mě právě fascinovaně sleduje, jak si s přimknutými víčky užívám jeho dychtivé polibky. Proto jsem se následně nadzdvihla na loktech a jenom jsem k němu natáhla ruku, za kterou mě bez zaváhání vzal, abych ho mohla stáhnout zase na sebe. To nás oba rozesmálo a na moment to upozadilo tu jiskřivou chemii mezi námi, která nám závratně zvedla tlak i tep.

„I já jsem do tebe úplný blázen, Matteo,“ přitakala jsem, než jsem se znovu vpila do jeho rtů, které jsem nesnesitelně dlouho neokusila a delší dobu jsem to bez nich nesvedla vydržet. Byly tak příšerně návykové.

Po nekonečně dlouhém, lačném polibku vyrazil přes bradu, hrdlo, jamku mezi klíčními kostmi a mezi ňadry až přes pupík rovnou k mému klínu. Jakmile znovu narazil na tu přebytečnou látku, usoudil, že je ten správný čas mě jí zbavit a já mu znovu automaticky vyhověla. S kraťasy letěly pryč i moje krajkové kalhotky, takže jsem před ním zůstala ležet tak, jak jsem byla stvořena a musela jsem si stydlivě zakrýt oči, abych nesledovala to, jak fascinovaně si mě prohlíží.

„Naprosto dokonalá,“ okomentoval mě, ale to už jsem musela být zákonitě rudá naprosto všude. Mé rozpaky okamžitě zahnal tím, když se s hříšným úsměvem přisál rovnou mezi stehna. Halasně jsem zasténala a prohnula se v zádech, přičemž jsem sevřela ruce v pěst i s prostěradlem, protože jeho teplý jazyk do mě pronikl nečekaně hluboko.

„Proboha, Matteo,“ úpěla jsem blahem a myslela jsem, že snad vyskočím ze své kůže ven. Mé vyvrcholení se blížilo závratným tempem, což on intuitivně poznal, podle mých pohybů a sténání, a tak nečekaně a obratně vyměnil svůj jazyk za svůj úd, kterým do mě lehce vklouzl. Oba jsme na několik sekund ustrnuli a já si během toho dosytosti vychutnávala ten pocit naplnění, který mi dopřál. Zanedlouho se energicky rozpohyboval svými boky, kterým jsem se přirozeně podvolila a společně jsme tak zamířili rovnou až na vrchol. A potom znovu a znovu a vydrželi jsme se takhle milovat až do rána. Přesto jsme ani jeden neměli dost...

 Dobře, tak kdo čekal tohle? Popravdě řečeno, já teda ne, protože původně jsem v téhle povídce jakékoliv techtle mechtle chtěla úplně vynechat, já se na tom totiž vždycky hrozně zaseknu. Psát erotické scény je pro mě docela náročné, a jo, vím, že to vyznívá hrozně blbě, ale je to tak. :D Jenže tohle tak samo vyplynulo a podle mě tenhle další milník bylo potřeba napsat, nebo aspoň naznačit. Takže tohle je něco mezi tím. :D 

No, jak jistě víte, tak s těma dvěma nezůstane vše stejné příliš dlouho. Máte se ještě na co těšit. Zkusím to popohnat, jelikož se už pouštím do dalšího příběhu, u kterého si troufám tvrdit, že to bude zas něco trochu jiného. Alespoň v to doufám. :) 

Mockrát všem děkuju, jste prostě nejlepší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 45. kapitola: