OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 27. kapitola

20.04.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 556×

Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch pod hvězdnou noční oblohu. Vanul příjemný, svěží vítr a byl ideální pro romantickou večerní procházku, kterou jsem si hodlala užít u Mattea na rozlehlé zahradě. Tu měl úžasně osvětlenou, protkanou cestičkami z přírodních kamenů do jejích nejrůznějších zákoutí, které jsem se vydala ve vší zvědavosti objevovat. Svůj průzkum jsem zahájila u bazénu a cupitala jsem postupně dál, kam jsem se prozatím nedostala, protože mě tam ostatní lidi z týmu za celý den nepustili. 

Zahradu měl plnou mnohobarevných květin, ale také keřů a stromů, které přes den vrhaly na určitá místa chladivý stín. Třeba pod dvojicí vzrostlých cypřišů jsem našla nataženou houpací síť, pod kterou musel být báječný zážitek relaxovat například s knihou. V jednom z koutů zahrady jsem našla menší zenový ráj s jezírkem, kde voda cirkulovala přes skromný kamenný vodopád a v jezírku si líně plavali japonští kapříci rozličných barev i velikostí. V další části zahrady jsem narazila na drobný přírodní altánek z dřevěné konstrukce a komplet obrostlý nějakými sněhově bílými květy a uvnitř melodicky zurčila drobná fontánka s antickou soškou na ozdobu. Na dalším kousku jsem našla kamennou skalku pozvolna navazující na bylinkovou spirálu, kde se nacházely všechny nezbytné bylinky středomořské kuchyně. Byla to naprostá pastva pro oči, celá ta zahrada, která někde působila neuvěřitelně divoce a jinde zase moderně a dokonale promyšleně. Což částečně sedělo i na Mattea, že?

Jakmile jsem obešla zahradu, zastavila jsem se u bazénu a posadila jsem se na menší římsu, která ho dělila od trávníku, a kochala jsem se tím výhledem. Matteo aktuálně řešil nějaký důležitý telefonát, ale fotky jsme naštěstí všechny stačili projít a protřídit. Vybrali jsme třicet nejlepších, které Matteo chtěl ukázat Alessii. Já mezitím čekala na čerstvém, přímořském vzduchu na to, až mě bude moct odvést na hotel, jak mi slíbil. Chtěla jsem s ním rozhodně strávit každou minutu, kdy to bylo jen možné…

„Promiň za to zdržení.“ Přidal se ke mně Matteo s omluvou, když si vyřídil docela dlouhý hovor.

„To nevadí. Já si zatím užívala tvojí zahrady, máš to tu vážně překrásný,“ rozplývala jsem se nad tou nezměrnou krásou, která na mě doléhala ze všech stran.

„To jo, proto raději spím venku, když to jde,“ zamumlal na půl pusy a posadil se hned vedle mě, až se mě zlehka dotýkal. Nejspíš nikam dvakrát nespěchal, ačkoliv se ručička hodin blížila již k jedenácté večer. Kromě fotek jsme totiž dobu povídali u jídla, pak nás rozptylovala hudba, kterou jsme si vzájemně pouštěli a poznávali tak hudební vkus toho druhého, který o člověku prozradí poměrně mnoho.

„To se nedivím, má to tu svoje kouzlo,“ žasla jsem dál s očima až na vrch hlavy, jako když malé dítě poprvé vidí vánoční stromeček s desítkami drobných světýlek.

„Takhle bych tě měl vyfotit. Ten tvůj výraz je dokonalý,“ pronesl fascinovaně a pozoroval mě s mírně povolenou bradou. Překvapeně jsem na něj pohlédla, s již známým plíživým pocitem rudnoucích tváří, skoupě jsem se na něj usmála a sklopila jsem bradu ostýchavě dolů. „Děkuju, že jsi tady zůstala, Em,“ ocenil mou pomoc, když jsem mu svým zaraženým mlčením poskytla veškerý prostor k tomu, aby mohl naši konverzaci o něco prohloubit.

„Ty jsi mi dneska taky hodně pomohl, takže jsem se ráda nějak revanšovala. I já ti děkuju,“ vrátila jsem mu to obratem, když jsem považovala za nutné to taktéž vyslovit nahlas. 

„Potřebovala jsi trochu povzbudit, tak jsem to alespoň zkusil,“ nadhodil trochu ledabyle, jako by mu na tom nezáleželo, ale já věděla, že to je přesně opačně. Jakmile jsem měla nějakou slabou chvilku, on tam okamžitě byl, aby mě mohl patřičně podpořit. Nepřeháněl to, ale dokonale věděl, co mi má říct a co má udělat, aby to na mě zabralo.

„A skvěle ti to vyšlo,“ uvedla jsem na pravou míru neochvějně, čímž jsem ho viditelně potěšila, když se tak pokoutně usmál, abych to nejspíš neviděla, ale ty cukající koutky úst se nedaly přehlédnout.

„Víš, chvíli to… vypadalo, že nejde úplně o to focení, ale že v tom je o dost víc,“ nakousl opatrně velmi ošemetné téma, u něhož se tvářil nanejvýš nezištně, ale v jeho hlase zaznívalo určité znepokojení. Možná nad mým nepříliš radostným stavem, anebo nad svým podezřením, které z toho mého psychického otřesu vytušil. Pokoušel se na mě svým neverbálním postojem nijak netlačit, ale jeho podmanivé oči přímo žhnuly dychtivostí znát odpovědi na jeho otázky. A já se potýkala s pokušením před ním odkrýt zase o něco víc, jelikož jsem z hloubi duše pociťovala, že k němu chci být naprosto upřímná. Alespoň v rámci mých poněkud omezených možností…

„Jen je toho na mě asi nějak moc… Prostě to na mě dneska všechno padlo,“ zaobalila jsem veškeré svoje emoce do nekonkrétní fráze, která se říkává, když se člověk pokouší naznačit, že se mu o tom mluvit nechce.

„A… nesouvisí to nějak třeba... i s tím… druhým chlápkem?“ soukal ze sebe nesouvisle, jak si sám nejspíš doposud nebyl jistý, jestli je dobrý nápad tuhle debatu načínat. Nakonec ale tázavě pozvedl levé obočí, ale současně s tím se nepatrně podmračil. Jenom jsem se ostentativně napřímila, jak mě svou prozřetelností udivil a vyděsil v jednom, ale poté jsem si jen rezignovaně povzdechla. Neměla jsem dostatek energie a vůle mu cokoliv zastírat, navíc když jsem vnitřně toužila po větší upřímnosti.

„Možná taky… Nemůžu dělat, že tu není,“ poznamenala jsem věcně, protože to byl holý fakt.

„Tomu rozumím, tak… co kdybys mi o něm něco málo řekla, hm? Pomohlo by to nějak?“ vyzval mě bezelstně a s milým úsměvem na mě s klidnýma očima hleděl. Trochu nejistě jsem se s přimhouřenými víčky zavrtěla, jak mi tohle velkodušné gesto připadalo jaksi pochybné. Na druhou stranu jsem očekávala, že se mi tím bezesporu uleví, když o Willovi poodhalím o něco víc. Budu vědět, že ho záměrně nezapírám, alespoň ne v plné míře, což mému svědomí určitě značně ulehčí.

„Vážně o to stojíš?“ ujišťovala jsem se, jestli je na to skutečně připravený. Rázně přikývl a jeho výraz v té mužné, zarostlé tváři neztrácel na bohulibé smířenosti. A tak jsem se zhluboka nadechla, načež jsem spustila přikrášlenou ódu na mého irskoanglického snoubence: „On je… Je to můj dlouholetý přítel, vlastně nejlepší kamarád. Zažili jsme toho už spoustu, máme fakt hrozně moc společných vzpomínek. Vím… vím, že mě má rád, že to se mnou myslí vážně a že mu můžu věřit. Nepochybuju o tom, že by mi nikdy vědomě neublížil a že by se snažil za všech okolností ze všech sil. Ale… už jeden druhého nemáme čím překvapit, tak dobře se známe. Jsme pro sebe oba… čitelní a předvídatelní. Je to sázka na jistotu.“

„Ale ty stejně nevíš, jestli se ti to chce riskovat….“ konstatoval za mě prostě, ale absolutně výstižně. „Kvůli nejistotě, strachu z neznáma, nedůvěře, nějakému pocitu krátkodobého poblouznění, to chápu,“ vyčetl veškeré logické důvody se kterými jsem bojovala a plus ještě s těmi, které vyplývaly z mého skutečného vztahu s Williamem. Šlo o daleko víc než jenom tohle.

„Nějak… tak,“ hlesla jsem stručně a zrak jsem nechávala bezpečně zavrtaný kdesi v zelenavém trávníku.

„Je to trochu nepoměr dávat všanc tolik oproti… ničemu,“ pravil zadumaně a v posledním slově mu v hlase unikl temný podtón obav. „Teď bych spíš já měl vážně oprávněný důvod žárlit, je totiž na co,“ pravil značně ironicky, ale ta s největší pravděpodobnosti patřila jemu samotnému. Nikoliv té naší při o mé domnělé žárlivosti, kterou jsem docela obstojně okecala a zamaskovala pod něco jiného.

„Já nežárlila,“ ucedila jsem skrze čelisti polohlasem, ale víc jsem se tím nehodlala zaobírat.

„Tak jako tak… Jsi tady,“ podotkl významně a zpříma na mě pohlédl, až mi z toho přejel mráz po zádech. Stačila pouhá dvě slova, ale skrývalo se v nich vše, co jsme se ani jeden z nás neodvážili dosud vyslovit.

„Ale měla bych už jít,“ prohlásila jsem rozpačitě, když mezi námi znenadání zavládlo takové prazvláštní napětí, které nevěštilo nic dobrého. Zákonitě po něm musel přijít nějaký bod zlomu, okamžik katarze, kdy to napětí nějakým způsobem vyeskaluje a povolí. A to jak nikdo z nás dvou netuší. Pár možností by ovšem bylo…

„Ještě neodcházej, Em,“ požádal mě Matteo s určitou naléhavostí, která mě znervóznila o to víc.

„Jsem po celém tomhle šíleném dni unavená,“ vymlouvala jsem se na něco, co sice byla pravda, ale kdybych nechtěla, tak ji nepoužiju. Nato jsem se postavila na nohy, abych mu i neverbálně naznačila, že bych se chtěla vydat na cestu na hotel. Dnes jsem se doopravdy těšila do postele. Matteo mě pohotově následoval, ale dál jsme tam jenom postávali a trochu hloupě po sobě pokukovali.

„Neutíkej přede mnou,“ požádal mě s takovou zvláštní úzkostí, která mi stáhla stěny žaludku k sobě.

„Já jen… prostě si nejsem jistá, jestli bych tu vůbec měla být,“ podělila jsem se s ním o svoje největší vnitřní drama, protože jsem věděla, že mu to můžu říct a že mě v tom pochopí.

„V žádném případě tě nechci nějak ovlivňovat, nebo ti udělovat nevyžádané rady, ale… osobně si myslím, že nad vším až moc přemýšlíš a taky moc řešíš okolí. Měla bys víc naslouchat sama sobě, Emo. Co ty sama chceš, a to právě v tu danou chvíli,“ poskytl mi svůj náhled na věc, na moje chování, což se mi nepříliš dobře poslouchalo, ale mohl to být určitý podmět k tomu se nad tím zamyslet. Možná na tom něco prostě je…

„Zamyslím se nad tím,“ přislíbila jsem mu a trochu křečovitě jsem se na něj usmála, než jsem udělala pár kroků dál od něj, abych se zase víc přiblížila k autu, které měl zaparkované venku před domem.

„Nemysli už, prostě jen… žij,“ pravil moudře a blahosklonně, aby mě tím nijak nepopudil, když mi dvakrát po sobě předhodil, že některé věci asi moc hrotím. Moje první myšlenka poté, co tuhle poučku vyslovil, byla ta, že teď bych se na něj nejraději vrhla a zlíbala ho k smrti. To jsem chtěla v podstatě udělat od první chvíle, kdy jsem ho spatřila.

„Jsem tady, ne?“ zopakovala jsem po něm, ale nevyvarovala jsem se do toho nevmísit trochu kousavosti.

„I navzdory hlasu svého rozumu,“ vrátil mi to i s úroky, když tak šikovně poukázal na to, že tu stojím z nějakého jiného důvodu. A když nejde o rozum, tak jsou ve hře už jedině city.

„Tobě zjevně rozum taky moc nefunguje, když se mi ještě pořád nevyhýbáš obloukem,“ podotkla jsem posměšně, abych mu nezůstala nic dlužna. Matteo se nad tím akorát pobaveně zašklebil a několika vláčnými kroky zase zmenšil vzdálenost mezi námi.

„Nemůžu si holt pomoct,“ prohodil zastřeným hlasem, zatímco se ke mně stále přibližoval. Zůstala jsem stát na místě jako mramorová socha a jen jsem na něj upřeně zírala, co dělá. On se tak nepatrně culil a oči mu dočista jiskřily. „V tvojí společnosti nikdy není nuda. A ještě se na tebe tak dobře kouká,“ lichotil mi, což mě na hrudi zatraceně příjemně hřálo. Navenek jsem ale naprosto zkameněla a se zatajených dechem jsem pozorovala Mattea, jak centimetr po centimetru zrušil ty poslední zbytky rozestupu mezi námi dvěma. S rozpustilým úsměvem se nade mnou skláněl a ta jeho mužná vůně se mi doslova vrývala pod kůži. Horká čokoláda v jeho očích se do mě vpíjela a rozehřívala ty mé poslední zbytky vzdoru, takže když mě chytil za ruce, sama jsem si s ním aktivně propletla prsty.

„Chápu, proč se tomu tak bráníš, Em, opravdu ano… Ale je to taky důkaz toho, že po tom toužíš jako já.“ Odzbrojil mě svým monologem, kterým se jednoduše trefil do černého. Na sucho jsem polkla, ale koutky úst se mi svévolně vycukaly do úsměvu. Zničehonic se na nás ze všech stran snesla sprška chladivých kapek, které vycházely ze zahradních rozstřikovačů, které se právě spustily. Ani s jedním z nás to nijak dvakrát nehnulo, jak jsme byli soustředěně zahleděni jeden do druhého, a vytvořilo to jedinečnou romantickou atmosféru, když kolem všude svítila tlumená naoranžovělá kulatá světla a lámala se v v kapkách vody. 

„Po čem konkrétně?“ zašeptala jsem s provokativní naivností, která pro něj představovala dokonalé popíchnutí.

„Nech mě ti to ukázat,“ vyzval mě dychtivě, načež si mě rukama, stále spojenýma s těmi mými, objal kolem pasu, aby si mě k sobě těsně přitiskl a konečně mě políbil. Po té zatraceně dlouhé době, kdy jsme kolem sebe neustále kroužili, k tomu nakonec došlo. Zcela vědomě a svolně.

Samým rozrušením a vzrušením, z toho dalšího zásadního kroku, se mi roztřásla kolena, a tak jsem se ho pro jistotu zachytila za urostlá ramena, když jsem se nejprve vypletla z jeho dlaní. On mě stejně držel tak pevně, že i kdyby mi kolena selhala, nepoznal by to. Tiskl si mě k sobě natolik silně, neodkladně, až jsem poznala, že mu srdce buší podobně kvapně jako mně. Jako by si navzájem vycházela vstříc, aby se mohla naladit na stejný rytmus. Matteo zprvu pouze držel své rty přiložené na těch mých, možná jak sám nemohl uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Alespoň jsem mohla plně procítit jejich sametově hladkou strukturu a roztouženou horkost. Chutnaly, nejspíš po té pizzce, pikantně, sladce a zároveň štiplavě. Lahodná kombinace. 

Trpělivě jsem vyčkávala, až si on tu chvíli naplno navnímá a odváží se posunout se zase dál. Sama jsem se k tomu nemohla odhodlat, ale bránit mu v tom taktéž ne. Zakrátko jsem ucítila jeho vřelý, mírně roztřesený dech na spodním rtu, než ho jemně sevřel těmi svými. Jeho perfektně zastřižené vousy mě mírně lechtaly, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Jednou rukou mi po páteři vyjel výš a zadržel ji až u mého krku, kde mi zajel zespodu do vlasů. Vzápětí mi špičkou jazyka přejel přes horní ret a pak jím troufale vklouzl dovnitř mých úst, aby vyzval ten můj na vášnivý tanec. Nenechala jsem se víc ponoukat a vyšla jsem mu nenasytně vstříc. Sevřela jsem pěsti včetně bavlněné látky jeho trika v nich, jak jsem byla celá u vytržení z toho, co se dělo. Přestala jsem raději přehnaně přemýšlet a dočista jsem se tomu poddala. Poddala jsem se jemu a tomu, co jsem k němu cítila…

Líbal naprosto úžasně. Dokonale se v tom odrážel ten jeho jižanský temperament, horkokrevnost a divokost. Naše jazyky se spolu horlivě zmítaly v perfektní souhře, která nás dva naprosto pohltila. Moje touha po něm závratně rostla, až jsem se nepoznávala. Takovou pohlcující, mysl zatemňující tužbu jsem nejspíš ani nikdy nepocítila. Nevnímala jsem kromě Mattea vůbec nic jiného, ani že jsem byla promáčená na kost a že jsem měla po celém těle husinu. Po několika minutách jsem tu mou a vlastně i jeho lačnost přestávala stíhat vstřebávat, jelikož se mi neúprosně nedostávalo kyslíku. Srdce se mi u toho pokoušelo prorazit ven hrudníkem, krev mi tupě bušila ve spáncích a celý podbřišek mi doslova hořel. Donutila jsem se od něj odtrhnout, ale jen na nezbytně nutnou vzdálenost, kdy jsme se rty stále jeden druhého dotýkali, stejně jako čely. Hlasitě jsem lapala po dechu a neubránila jsem se u toho hloupě culit. On na tom byl ale úplně stejně, což mi lichotilo a uklidňovalo zároveň.

„M-musíš… mě už… odvést na... ten hotel,“ nařídila jsem mu s veškerým důrazem v odmlkách, jak jsem byla stále ještě zadýchaná. Povolila jsem také sevření svých pěstí, kdy mi již klouby zbělaly a špičky prstů mě lehce bolely. On mě mezitím hladil oběma palci rukou, ale tlak svého objetí ani o trošku nepovolil. Nechtěl mě pustit a já vlastně nechtěla odejít, ale musela jsem. Musela, protože znova bych to zastavit nejspíš nedokázala…

„Dobře, dobře,“ odsouhlasil mi bez zaváhání, zatímco mi šeptal do rtů, na kterých jsem cítila jeho vlažný dech. Nakonec prokázal dostatek vůle on, když se ode mě spíš odtrhl a o dva malé kroky ustoupil. Pořád se strašně roztomile usmíval, v očích mu tančily jiskřičky štěstí a rty měl jahodově červené, jak se mu do nich nahrnula krev od toho zběsilého, nenasytného líbání. „A co zítra? Platí?“ přeptal se kontrolně, ale já jsem pouze tázavě pozvedla obočí. Mozek mi stále ještě ne a ne naskočit, takže jsem se ve své hlavě nedopátrala včas, co tím Matteo asi myslel. 

„A co… je zítra?“ zeptala jsem se hloupě a snažila jsem se nějak probrat, ale šlo to těžko, když jsem na svých rtech stále zřetelně cítila tu omamnou chuť těch jeho.

„Ta druhá prohlídka města,“ osvěžil mi mou poněkud zamženou paměť a nepřestával se tak oslnivě usmívat. „Myslíš, že to s tím svým kotníkem zvládneš?"

„Jo aha, ta prohlídka… A-asi jo…“ vyblekotala jsem ze sebe, jak jsem se pořád nemohla vzpamatovat. Byl to pro mě až moc působivý zážitek. „Teda j-jo, určitě. To zvládnu,“ opravila jsem svůj původní nejasný výrok a vůbec mi nedošlo, že po tomhle to možná bude trochu divné. Rovnou od tohohle momentu to bude divné, protože se stalo to, co se stalo. Sice to bylo dechberoucí, ale zároveň jsem tím oficiálně vrazila kudlu do zad Willovi, což mi moje svědomí dá pořádně sežrat…

* * *

„Seš v pořádku, Em?“ staral se Matteo, když po mně celou cestu na hotel pokukoval, protože jsem byla nezvykle tichá a zaražená. Právě zastavil u kraje, hned naproti vchodu hotelu a trochu nejistě mě pozoroval. Mírně jsem s sebou trhla, jak mě vyrušil v mých myšlenkových pochodech o tom, jak moc jsem tím zradila Williama. V jakých všech ohledech. Trochu plaše jsem se na něj otočila a jaksi křečovitě jsem se na něj usmála.

„Ale jo, jsem…“ Vyvrátila jsem možnost, že by si měl dělat jakékoliv starosti.

„Netváříš se tak ale,“ podotkl bez nějakých okolků, když se mu mé tvrzení zrovna dvakrát nezdálo.

„Byl to prostě jen dlouhý den,“ zopakovala jsem mu to samé, co jsem mu řekla i předtím na zahradě.

„Lituješ toho polibku?“ vyrukoval na mě na rovinu a povytáhl zvídavě jedno obočí. Zněl naprosto vyrovnaně, smířeně, ale prsty bubnoval do volantu, takže byl evidentně nervózní. Tím přímočarým dotazem mě absolutně vyvedl z míry, takže jsem po několik vteřin pouze naprázdno otvírala a zavírala ústa, jak jsem neustále hledala vhodná slova.

„Ne, to ne, akorát…“ Bezradně jsem ve svém monologu krátce po začátku zase skončila.

„Akorát co?“ pobízel mě netrpělivě.

„Nemohli bychom tenhle rozhovor nechat až na zítra, hm? Jsem vážně unavená.“ Vykroutila jsem se z toho s celkem obstojnou, pravdivou výmluvou, kterou on vzal v potaz, ačkoliv s drobnou nelibostí, kdy si povzdechl. Přesto ale souhlasně pokynul hlavou, že mi vyhoví.

„Tak tedy zítra… Vyzvedl bych tě kolem deváté, máme toho hodně na programu. Ale uvidíme, jak to půjde s tou tvou nohou. Podle toho se přizpůsobíme.“ Přešel k plánování naší druhé společné prohlídky města a jeho památek, na což jsem se těšila jako malá a neskutečně mě hřálo, jak se staral o můj kotník. Na nějaké extra túry to nebylo, ale v umírněném tempu a s pravidelnými předstávkami jsem si zítřejší aktivní den uměla představit. Dnes mě popravdě téměř vůbec nebolela... 

„Tak jo, v devět budu čekat tady venku. To oblečení ti vrátím, co nejdřív,“ sdělila jsem mu závazně a odpásala jsem se, abych mohla opustit auto. Poté, co jsme oba promokli pod zahradními rozstřikovači, mi Matteo půjčil svoje oblečení, které na mně doslova viselo a při chůzi jsem si tepláky musela přidržovat v pase, aby mi nesjely dolů k zemi. Vypadala jsem v tom jako strašák do zelí, ale to momentálně bylo úplně to poslední, co jsem řešila. 

„Bezva, tak… dobrou, Em,“ loučil se se mnou Matteo a snažil se vypadat co nejnetečněji. Bylo vidět, že zaváhal, jestli se ke mně má naklonit a možná mi dát letmou pusu na rozloučenou, ale zůstal na místě.

„Dobrou, Matteo a… děkuju,“ pípla jsem tiše a toho láskyplného gesta jsem se ujala za něj. Natáhla jsem se k němu a na tvář jsem mu vlípla něžnou pusu, kterou ocenil docela širokým úsměvem. Ten jsem mu oplatila, jen o něco skoupější, a pak jsem vyskočila z auta, abych se dokodrcala na svůj hotelový pokoj. Tam jsem se svalila do peřin a netušila jsem, jestli mám brečet štěstím anebo naopak smutkem. Tyhle dvě emoce se ve mně totiž doslova praly. Ale ta nezměrná únava mě po pár minutách uspala, takže jsem to citové drama nemusela naštěstí dál řešit a nechávat se jím dál deptat. Ráno moudřejší večera, že. Ono mě to stejně dřív nebo později dostane…

 Tak jo, po 27. kapitolách padla první pusa, konečně! Co s tím naše bláznivá Ema udělá? Myslíte, že to zazdí anebo tomu naopak půjde naproti? 

Moc všem z hloubi srdce děkuji! Tak moc mě těší, že stále držíte a čtete! Díky Vám!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 27. kapitola: