OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 26. kapitola

11.04.2021 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 626×

„Tak ta má na šéfa zjevně zálusk, co?“ připletl se ke mně Enzo, kterému samozřejmě vůbec nic neušlo. Seděla jsem nervózně u stolu a cpala se nějakými sušenkami, abych se alespoň něčím zaměstnala a jenom neslídila kolem. Usadil se vedle mě, ale nejdřív mě donutil se zadnicí posunout o něco dál a trochu škodolibě se na mě zaculil. 

„Která nemá, viď,“ ucedila jsem podrážděně, což jsem pochopitelně nemířila na něj, ale přímo na Alessii, akorát na ni jsem si to bohužel nemohla vybít.

„Tys říkala, že ne,“ připomněl mi pohotově a hezky si mě tím vychutnal. Akorát jsem si opovržlivě odfrkla a zavrtěla nad jeho patetičností hlavou. Sáhla jsem po další medové sušence a začala jsem ji s otráveným výrazem ve tváři žvýkat. Na dohled jsem měla opět Alessii a Mattea, jak zrovna prohlíželi fotky z focení a o něčem u toho opravdu zapáleně rokovali.

„Podívej se, jak se k němu furt tak cpe,“ zabručela jsem znechuceně a než jsem se znovu zakousla do sušenky, odhodila jsem ji zpátky, i nakousnutou, na talíř, protože mě najednou naprosto přešla chuť.

„Tebe to ale hodně štve,“ konstatoval věcně a já jen cosi neurčitého zamručela, protože mu to vymlouvat nemělo nejmenší smysl. Navíc jsem měla asi tak nulovou vůli předstírat, že je to snad nějak jinak. Přihlížela jsem tomu tak dlouho, že mě to rozhodilo do poměrně neúnosných mezí.

„Jasně, ale ne proto, že bych… Ne kvůli němu, ale kvůli sobě!“ uvedla jsem na pravou míru docela ostře a frustrovaně jsem mezi tou pauzou vydechla.

„Kvůli sobě? Proč?“ Slyšitelně zvážněl, když jsem se mu takhle deprimovaně svěřila.

„Protože mě to nemá štvát, Enzo! Nemám na ni kvůli němu žárlit, ne? A určitě ho nemám mít tolik ráda, když ho znám jenom chvíli. V Londýně na mě čeká vážně bezva chlap, máme se brzo brát a já… tímhle vším mám pocit, jako bych ho zrazovala,“ vylítlo ze mě nekontrolovatelně, jak si moje hloupé a dětinské já usmyslelo, že si potřebuje nutně ulevit. Akorát jsem si žalostně schovala tvář do dlaní a zatlačila slzy zase zpátky dovnitř.

„Čím bys ho měla zrazovat? Vždyť se mezi vámi nic nestalo, ne?“ podivil se nad mým uvažováním, jehož motivům ovšem nemohl rozumět. Nebyl v mojí kůži. „Nebo snad jo?“ vychrlil ze sebe v obřím konsternování, což byla jen otázka času, když už to jednou nakousl.

„Jasně, že ne, Enzo!“ odsekla jsem vztekle, když se mu povedlo mě ještě ke všemu urazit.

„Tak co řešíš?“ otázal se v takové řečnické otázce, ale v níž se taktéž zajímal, protože s pozdviženým obočím čekal na to, až mu ten svůj problém objasním.

„Jde o to, že… s Mattem mám pocit, že je to všechno v naprostém pořádku, chápeš? A naopak s Williamem… jdou věci tak nějak do kopru,“ vyjádřila jsem se co nejjednodušeji, jak jsem dovedla dát svoje spletité myšlenky a emoce dohromady. Sice to byla sotva špička ledovce, ale v kostce se to tak dalo říct.

„A není to tím, že tady s tebou William není?“ snažil se tomu sám přijít na kloub, což jsem velmi oceňovala.

„Nevím, asi… Will tu není, ale za to je tu Matteo,“ povzdechla jsem si a zakoulela jsem výmluvně očima.

„No tak běž a něco s tím udělej. Přece tu nebudeš dřepět a užírat se tím, že ti do něj dělá ta dlouhonohá koza, ne? Vždyť moc dobře víš, že na tebe Matteo bere, Emo,“ vyzval mě zničehonic, čímž mě poněkud zaskočil. O to víc, když použil mojí vlastní terminologii o slečně Alessii, kterou musel nejspíš sám za sebe taktéž považovat za úplnou bohyni.

„To přece nejde,“ zamítla jsem jeho radu, v níž mi mimochodem potvrdil, že bych s tím určitě měla něco udělat.

„Jasně, že jde, ty trubko!… Jdi tam a řekni třeba, že se chceš podívat taky na ty fotky, ne? Co na tom je? Každý by se na ně chtěl podívat, když by na nich byl jeho obličej,“ instruoval mě, když jsem nebyla ani s to zapnout mozek a vymyslet nějakou záminku sama, abych ty dva mohla vyrušit z nějakého oprávněného důvodu. Já ty fotky vidět raději snad ani nechtěla, ale záminka to byla dobrá. Pak do mě Enzo párkrát docela nevybíravě dloubl, aby mě vystrnadil z místa a donutil mě k nějaké činnosti. Jak se mu to povedlo, tak na mě povzbudivě zamrkal a zvednul oba palce na náznak toho, že ve mě věří. A tak jsem se zhluboka nadechla a vyrazila. Ta pavoučí mrcha si ani neškrtne!

„Zdravím, nechci vás rušit, ale… vy zřejmě koukáte na ty fotky z focení, že?“ vysoukala jsem ze sebe na rychlo naučenou frázi, kterou jsem si natrénovala po cestě za nimi, ale oproti plánu jsem ji pronesla příliš ostýchavě a zdvořile. Vůči Alessii jsem mínila být více asertivní, ale nějak mě zaskočilo, že si mě až do mého prvního slova ani jeden z nich nepovšiml. Tak moc byli zabraní do rozhovoru a sledování nejnovějších fotek, které se Matteovi ze mě podařilo vydolovat. Nebyla jsem si vůbec jistá výsledkem, ačkoliv jsem od něj, a taky od ostatních přihlížejících, slyšela pouze samou chválu. Trvalo jim notnou chvíli, než mě jakž takž přesvědčili, že ve mně ta éterická víla nepochybně někde dřímá. 

„Ahoj, Em, jo... Průběžně je projíždíme a hledáme kandidáty pro reklamu. Našli jsme jich hned několik, jsou fakt skvělý,“ hlásil mi okamžitě a spokojeně se na mě zaculil. Sám z toho byl evidentně nadšený, že to focení klaplo takhle na jedničku.

„Ty fotky se Matteovi doopravdy povedly!“ pochvalovala si Alessia a jakoby nenuceně se ho dotkla na předloktí.

„Nejen mojí zásluhou, Sio, ale i Ema na tom má veliký podíl. Všichni lidi tady,“ upozornil ji Matteo duchapřítomně, když se mu ten její příliš samolibý výrok úplně nepozdával. Mně ale nejvíc v paměti utkvělo to, jak neuvěřitelně žoviálně ji oslovil. Takže už to není pouze Alessia, ale Sia... No dobře…

„Mohla bych se na ně taky podívat?“ požádala jsem pokorně a popravdě jsem nepočítala s žádnou jinou odpovědí nežli tou souhlasnou.

„No jistě, jen se posaď,“ vyzval mě vstřícně Matteo, zatímco Alessii mezi obočím vyskočila nevzhledná vráska.

„Ale ještě jsme je všechny nestihli prohlédnout, Matty,“ poukázala na jejich započatou, avšak nedokončenou činnost, ve které jsem je ve vší nevinnosti vyrušila. Já se pochopitelně opět pozastavila nad jejím oslovením, které znělo taktéž příliš důvěrně. Popíchlo mě to takovým důrazným způsobem, až se mi do žil vlilo patrné množství adrenalinu, který mně měl pomoct v mém záměru. Alessia na něj tázavě a zároveň prosebně hleděla takovýma psíma očima, kterým by mohl odolat leda tak kus pařezu.

„Neříkala jsi, že spěcháš, protože máš po focení ještě nějakou schůzku? Těch fotek je skoro tři tisíce, to zabere hodně času je všechny projet. Stejně na to potřebuju velký monitor s dobrým rozlišením,tam toho bude vidět víc,“ vyjasnil jí a přitom ji naprosto nevědomky utřel, což jsem chápala pouze já a ona. Nedokázala jsem se ubránit posměšnému úšklebku, když ji v podstatě poslal někam.

„A jo vlastně! Já bych na to úplně zapomněla. Ještě žes mi to připomněl, Matty. Ty jsi fakt poklad,“ zahrála to opravdu šikovně do outu a ještě se jí přitom povedlo opět Matteovi pochlebovat. On na to jen reagoval mávnutím ruky, jelikož mu to ani nestálo za řeč.

„Tak s dovolením, slečno Alessio,“ přidala jsem jí ještě hřebíček na hlavičku její potupy, kdy jí právě dal Matteo košem, protože upřednostnil mě. Moje holčičí rivalské ego málem puklo pýchou. Ona nicméně nasadila zcela kamenný výraz, tedy až poté, co se na Matta oslnivě usmála, div nás ten lesk a bělost jejích zubů neoslepila. Pak se zvedla, aby mi jaksi neochotně a s potlačovanou agresí uvolnila místo, když jsem si schválně stoupla z té strany, kde mi musela uhnout. Přitom mě provrtávala zlověstným pohledem, který mě měl jednoznačně varovat. Já se na ni ovšem poněkud bezstarostně culila, protože jsem ji kupodivu vůbec jako nějakou konkurenci nevnímala.

„No tak se tu mějte. Díky za to tvé nasazení, Matteo, byl to zážitek tě vidět při práci. Už se těším, až spolu nafotíme něco my dva. Musíme se domluvit co nejdřív, ano?“ připomněla mu mile, ten můj úšklebek mi i s úroky vrátila a pak na mě významně pohlédla. Nemohla jsem si pomoct, ale tohle nejnovější zjištění mě poněkud rozčarovalo. Takže to máme roztomiloučké oslovování, podlejzání a ještě k tomu focení, kde se ta nádhera určitě bude předvádět ve vší své okázalosti. Sakra, když ona má fakt co ukazovat…

„Žádný problém. Zavolej mi, až budeš vědět o nějakých volných termínech a nějak to vymyslíme,“ ubezpečil ji, že s tím focením počítá a rozverně na ni mrkl.

„Jak říkám, poklad. Děkuju a pa, Matty,“ zašveholila sladce jako zpěvný ptáček a naschvál se k němu natáhla pro kradmý polibek na tvář, který ji ale Matteo klidně oplatil. Hodně jsem se musela přemáhat, abych se na ně na oba nezačala znechuceně mračit, ale nakonec jsem si udržela totální poker face.

„Taky se měj, Sio,“ loučil se s ní Matteo a slabě se u toho usmíval.

„Mimochodem, dobrá práce, Emo,“ zaměřila se s chválou také na mě, ale já slyšela kdesi v jejím podtónu ten ironický nádech, kterým se mi vysmívala za moje počáteční nezdary. Každopádně já jsem je varovala jasně, že nejsem žádná modelka a že to před foťákem nebo kamerou prostě neumím. A kdyby u toho focení nebyl právě Matteo, kterému se jako nějakým zázrakem podařilo ze mě tu modelku vykřesat na povrch, tak by to rozhodně dopadlo naprostým fiaskem. Jenom díky němu jsem se nějak odpoutala od okolí, od nervozity a soustředila se pouze na něj a na to, jak mě dovedl tím focením profesionálně provést. Ten chlap byl fakt multitalentovaný!

„Díky, slečno Alessio, toho si vážím,“ uznala jsem blahosklonně a pravý koutek úst mi u toho tak podivně zacukal, když mi ta slova momentálně vůbec nešla přes jazyk. Zabodla se do mě takovým zlověstným pohledem, pak Mattea oblažila jedním ze svých hollywoodských úsměvů a plavným krokem se smyslně vlnícími boky odkráčela na vysokých podpatcích pryč. S přimhouřenými víčky jsem ji zrakem doprovodila, až dokud nezmizela z dohledu a přitom jsem se ji snažila uřknout, aby se jí alespoň jeden ten podpatek zlomil. Nebývale se mi ulevilo tím, když jsem zjistila, že Matteo raději koukal na displej svojí luxusní zrcadlovky, kterou by mu mohl leckdo závidět, než aby se díval na ni. 

„Hmmm… no tak mi to už ukaž, prosím,“ vyzvala jsem ho s prosbou a posadila jsem se těsně vedle něj. Bez ostychu jsem se na něj přilepila jako ta žvýkačka na podrážku a začala jsem mu nakukovat do náhledů.

„Jsi na těch fotkách vážně překrásná, Em,“ vysmekl mi obdivně poklonu, která mi klasicky vehnala ostrou červeň do tváří. Cítila jsem přitom na sobě jeho užaslý pohled, až se mi to teplo z tváří počalo rozlévat po celém těle. A tak jsem se od něj lehce odklonila, aby na mně nepoznal, že topím jako americká kamna.

„Nepřeháněj tolik!… Alessia by určitě vypadala líp. Mohla si tu reklamu udělat klidně sama.“ Překvapila jsem samu sebe, že se mi narážku na ni podařilo vecpat hned do druhé věty, ale naštěstí na tom nebylo nic extra nápadného.

„Tak o tom pochybuju. Ona v sobě nemá to, co ty,“ oznámil mi to jako hotovou věc, čímž mě poněkud vykolejil.

Samozřejmě jsem potřebovala vědět, co tím konkrétně myslel, tudíž jsem si nejprve mírně odkašlala, než jsem se troufale zeptala: „A co to je?“ Obočí mi vyskočilo o trochu výš, jak mi to celé znělo tak trochu praštěně. On se ale sebejistě usmál, jak nejspíš odhadoval, že budu vyzvídat a že přesně věděl, co mi na to má odpovědět.

„Ty máš v sobě takovou… roztomilou nesmělost, nevinnost, bezelstnost. To se dneska už moc nevidí… Alessia je dravá, cílevědomá a sebevědomá, což je poměrně úplně obyčejná kombinace,“ vysypal to ze sebe jako z rukávu a já to naopak podstatně pomaleji zpracovávala, ale v závěru se mi na rtech zavlnil potěšený úsměv a ten předešlý ruměnec mi nabral znovu čerstvou barvu. Měla bych to asi brát jako kompliment, ne?

„No, to tedy je. Pěkně po tobě jede,“ konstatovala jsem jakoby nic, ale s ním to viditelně trhlo.

„Co? Hloupost,“ zamítl stručně a zavrtěl nad tím hlavou, jak se tím nehodlal ani v nejmenším zabývat.

„Vždyť se od tebe za celý odpoledne nehnula na krok, Matteo,“ udala jsem mu těžkopádný důvod za všechny ty ostatní, které jsem vlastně ani zmiňovat nechtěla. Tázavě povytáhl jedno obočí a zadumaně si přejel jazykem přes spodní ret, jak nejspíš přemítal nad tím, proč jsem tuhle konverzaci vůbec nakousla.

„Co to jako má být? Ty snad žárlíš, Em?“ vyrukoval na mě pobaveně a v jeho tváři se objevil poťouchlý výraz, kdy si ze mě nepochybně utahoval. Popuzeně jsem se napřímila a hutně jsem se na něj zamračila.

„Cože?! Ne! Proč bych jako měla žárlit? To je naprosto směšný,“ odpálila jsem jeho úsudek absolutně nekompromisně a přezíravě jsem se nad tím zašklebila. Tak jo, to jsem asi trochu přehnala? Měla jsem být strohá přesně jako on. Matteo se ale dál rošťácky culil a bedlivě sledoval každou mou reakci, ze které by mohl daleko lépe vyčíst moje myšlenky.

„No, když jsi to tak pozorně celý odpoledne sledovala,“ odůvodnil mi on, nad čímž jsem si pouze ledabyle odfrkla, aby pochopil, že tohle k takovému riskantnímu osočení rozhodně nestačí. Ostentativně jsem si založila ruce do sebe a přehodila jsem si nohu přes nohu, abych mu taktéž svou řečí těla ukázala, že je to tak, jak tvrdím. Tím se mezi námi vytvořila menší mezera, ale on ji využil k tomu, aby se ke mně nepatrně natočil.

„Nešlo si toho nevšimnout,“ řekla jsem co možná nejvíc neutrálně.

„Ale ty mluvíš a tváříš se, jako bys žárlila, Emo.“ Asi zase tolik neutrálně mi to nejde.

„Tak to se teda mýlíš,“ prohlásila jsem kategoricky a řasy se mi proplétaly do obočí, jak moc jsem se nad tím chmuřila. Zatímco on se ale tvářil naprosto povzneseně a očividně přesvědčeně o svém názoru.

„Takže tohle máte v Irsku taky nějak jinak, jo?“ poukázal na tu mou tehdejší, docela nešťastnou výmluvu ohledně mých signálů, které jsem mu dávala a pak jsem se z nich snažila nějak vykroutit. Pouze jsem si rezignovaně povzdechla, jelikož jsem ho asi nemohla přesvědčit o opaku. Stejnak jsem žárlila, takže to přesně trefil…

„Já si ještě živě pamatuju, že jsi mi říkal, jak tě tyhle typy ženských už nebaví, unavují, a tak jsem myslela, že budeš rád, když třeba nějak zasáhnu. Mělo to být gesto dobré vůle, chápeš? Tak to přece… přátelé dělají, no ne?“ osvěžila jsem mu taktéž já velice výstižně jeho nedávnou průpovídku, která se mě poměrně dotkla. Proto jsem ji teď vypustila z úst s takovou nepřeslechnutelnou hořkostí, která ho nefalšovaně udivila.

„Tak gesto dobré vůle, hm,“ zopakoval po mně uvědoměle jinou část mého vysvětlení, než kterou bych očekávala, a akorát u toho svěsil koutky rtů dolů, přičemž ten spodní lehce vystrčil ven.

„Přátelské gesto,“ zdůraznila jsem významně, aby se stoprocentně dovtípil k té narážce na přátele.

„Dobře, tak… to ti děkuju, ale myslím, že si v těhle věcech dokážu poradit sám,“ usadil mě ve vší ohleduplnosti a lišácky se nad tím pousmál. Jaksi potupně jsem od něj musela na chvíli odvrátit zrak a nějak to prodýchat, jelikož se můj záměr evidentně totálně minul účinkem. Nervozitou se mi rozklepala noha, jak mi najednou nebylo ani trochu příjemné vedle něj sedět. „Ale s čím si určitě neporadím sám, tak to jsou ty fotky… Zůstala bys tady se mnou, abychom je společně prošli? Bude lepší, když na to koukne víc lidí, abychom přebrali ty lepší od horších. Pak tě samozřejmě odvezu na hotel a taky objednám něco k jídlu. Co bys řekla na pizzu?“ navrhl mi s těžkopádnými argumenty, na něž se sotva dalo něco namítnout. A já především nechtěla nic namítnout, ale pochybovala jsem o tom, že bych byla natolik kompetentní, abych mohla vybírat fotky pro kampaň.

„Pizzu bych si dala, po tom focení mi dost vyhládlo, ale nemyslím si, že bych byla vhodná kandidátka na to, abych vybírala fotky pro tu reklamu. To bys měl spíš projít s Alessií,“ podotkla jsem s určitým sebezapřením, poněvadž mi ani tohle nešlo nijak dvakrát přes pusu, ale byl to prostě holý fakt.

„Právě naopak. Mám zkušenosti s tím, že klienti si vždy vybírají ty nejlepší fotky, protože jsou k sobě daleko víc kritičtější, než by byli ostatní lidé, takže bych byl rád, kdybys byla u toho,“ poučil mě vstřícným tónem a taky zkrotil moje domýšlivé teze o tom, že mě o to požádal jenom proto, aby se mnou mohl být o samotě. Lehce mě to zklamalo, ale na té skutečnosti to beztak vůbec nic nezměnilo.

„Klienti? Ty jsi fotil na zakázku?“ chytila jsem se další jeho nahozené udičky, přičemž jsem si představovala, jak určitě fotil nejrůznější ženské akty. Věřila jsem tomu, že možná ještě předtím, než se jeho život stočil tím jiným směrem, jak říkal. Nicméně já se zhrozila nad tím, že třeba teprve nějaké akty fotit bude, a to s Alessií.

„Byl to jenom takový můj volnočasový koníček. Pak jsem přešel na focení krajinek, jak jsem začal víc cestovat.“ No neříkala jsem to snad?

„Takže se ti omrzelo fotit nahotinky, jo?“ uhodila jsem na něj otevřeně, ale vynaložila jsem pořádné úsilí na to, abych zněla co nejvíc lhostejně vůči tomu faktu, u nějž jsem očekávala, že mi nějakým způsobem potvrdí. On se nad tím tak prazvláštně uchechtl, což mi téměř k potvrzení stačilo.

„Fotit přírodu je o něco… poetičtější,“ odvětil podle svého uznání, kdy mi můj posměšný dotaz ani nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Tak ďábelsky se u toho zubil, jak ho bavilo mě ponechávat v té nejistotě.

„No to věřím.. Tak už mi je jasné, kde jsi potkával ty… další Alessie,“ rýpla jsem si do něj nepokrytě, ale cosi uvnitř mě se té informaci značně příčilo. Ani v nejmenším se mi ta představa nelíbila, že by měl tolik zkušeností s nahými a polonahými těly všelijakých modelek. Ale překvapivé to nebylo ani v nejmenším. Typický život mladého, bohatého playboye. Takové klišé! 

„O důvod navíc od toho všeho utéct…“ hlesl trochu rozmrzele, když se v paměti zatoulal ve vzpomínkách, které oživoval asi nerad. „Tak jak? Zdržíš se tu a pomůžeš mi s těmi fotkami, Em?“ pobídl mě, abych ho seznala s nějakým finálním rozhodnutím, které mi bylo jasné už po jeho první žádosti. Nemohla jsem mu říct ne, fakt že ne.  

„T-tak jo… Pomůžu ti s tím,“ odsouhlasila jsem mu to oficiálně a neubránila jsem se letmému radostnému úsměvu, který mi vzápětí oplatil, když jsem mu vyšla vstříc.

„Nevadí ti to? Nemáš nějaké jiné plány?“ staral se a nejspíš zároveň také vyzvídal.

„Ale vůbec ne, já… tu ráda zůstanu a podívám se na ně, s tebou,“ přiznala jsem značně ztišeným hlasem a zrakem sklopeným někam stranou, poněvadž jsem jaksi nezvládla na něj u toho koukat. Nezvládla jsem koukat ani na ty fotky, protože jsem zapáleně diskutovala s ním a já se na ty fotografie najednou opravdu moc chtěla podívat. Obzvlášť poté, co je tak vychválil. 

„Seš vážně úžasná, víš to?“ vydechl vděčně a dlouze na mě pohlédl s pohledem plným bezmezného obdivu.

„Maličkost,“ prohlásila jsem ledabyle a odolávala jsem nejnovějšímu náporu krve hrnoucí se do tváří.

„Vůbec ne,“ odporoval mi vrtěním hlavy do stran a oči mu úplně nadšením jiskřily, když věděl, že ho čeká večer se mnou. A já kvůli tomu pocítila oprávněný pocit bezedné nervozity a šimravého vzrušení…

 Doufám, že jste prožili co nepříjemnější Velikonoce a užili si je! Minule jsem se trochu sekla, těch kapitol je moc, v tom člověk ztratí přehled raz dva, ale romantická, zlomová kapitola se blíží. Přidám ji co nejdřív, když jsem minulý týden opět vynechala. Pardon. :)

Jinak opět srdečně děkuju všem svým nejvíc nejlepším čtenářům, jste báječní! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 26. kapitola: