OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 20. kapitola

14.11.2020 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 691×

„Tak co? Přežila jsi to?“ staral se Enzo o můj duševní stav, jakmile jsem se vrátila z Matteovy kanceláře. Pořád jsem byla dost vyjevená a nějak jsem nepobírala, že se zrovna já mám stát tváří nějaké reklamy pro Alessiinu kosmetickou firmu, kterou má dělat samotný Matteo. Ztěžka jsem se posadila na židli, protože mě již uvnitř jímala čirá hrůza kvůli tomu, do čeho jsem se to, ačkoliv ne úplně dobrovolně, uvrtala.

„Jo, jo, přežila, jsem tady, ne? Ale… asi dlouho nebudu, protože… prý mám být tváří reklamy, kterou nám zadala ta nohatá Alessia. Jako chápeš to?“ vysoukala jsem ze sebe nevěřícně, současně se značnou dávkou ironie, jelikož mě ta dlouhonohá modelka absolutně nesedla, zatímco ona se rozhodla mě dát do popředí svých propagačních materiálů. To je fakt absurdní…

„Co prosím?! Si ze mě děláš srandu, že jo?“ žasl nad tím Enzo a valil na mě zaskočeně oči, až byly jednou tolik velké než obvykle. Pouze jsem zavrtěla hlavou, že nedělám a on se tomu udiveně uchechtl, jak také jemu to zjevně přišlo naprosto uhozené. „Jak se to stalo? To pan Tekin?“ vyzvídal záhy, abych mu popsala, jak k téhle absurdnosti došlo, což jsem já sama stále zpracovávala. Pořád jsem totiž nechtěla přijmout, že bych měla být něčeho takového součástí.

„Myslíš? Když je to mezi nám teď, jak to je?“ nadhodila jsem trochu v tom stylu, jestli to Enzovi náhodou někdy v mozku špatně nesepíná a podle toho jsem se na něj stejně tak dívala.

„No právě proto. Nevypadáš, že bys z toho byla nějak extra nadšená,“ vyškolil mě vzápětí, když mě seznámil s tou druhou stranou mince, čímž nakonec ten můj pokus z něj udělat blbce otočil šikovně proti mně. Jenom jsem se na něj popuzeně ušklíbla, protože mě pěkně doběhl, a to se mi přirozeně nezamlouvalo.

„To protože nadšená fakt nejsem,“ odsekla jsem naštvaně a frustrovaně jsem vyrazila přebytečný vzduch z plic.

„Slečna Bianca taky určitě nebude, protože do tý reklamy chtěla ona,“ oznámil mi věcně, abych se nejspíš dopředu připravila na ten psychický teror, který mě bude čekat potom, co se o mém angažmá slečna Bianca dozví.

„A já ji taky navrhovala místo sebe, ale Alessia si stála za svým. A víš, co je na tom nejhorší?“ odmlčela jsem se melodramaticky, abych si počkala na Enzovu odezvu, kdy mě horečným gestem ruky vybídl, abych neprodleně pokračovala ve svém monologu. „Tu reklamu nebude dělat nikdo jiný než Matteo,“ dořekla jsem tu největší pecku, která u Enza vyvolala solidní záchvat smíchu. No jo, ten zákon schválnosti byl prostě příliš. Jen jsem protočila panenky a svůj zrak jsem zaměřila na svůj monitor, kde mě čekala práce na plakátech k muzikálu a mezitím jsem čekala, až se Enzo uklidní, abychom spolu mohli mluvit nerušeně a kultivovaně dál.

„Doufám, že u toho budu taky.“ Nasadil tomu korunu svým vysloveným přáním, aby mu ta komedie, ve kterou se ta realizace zakázky od Alessii zajisté přemění, neutekla, což bylo velice nepravděpodobné a spíš u toho bude veškeré zdejší osazenstvo, aby té mé další potupě přihlíželo co nejvíce lidí.

„Ale já u toho být nechci!“ pronesla jsem zoufale, protože jsem o to ani v nejmenším nestála.

„Ty budeš v hlavním dění toho všeho,“ posmíval se mi zcela neskrývaně, čímž mě už ani víc nemohl vyvést z míry, než jsem již byla. Navíc to byla reakce, kterou jsem očekávala, takže jsem po něm vrhala nanejvýš další pohoršené pohledy a tím jsem skončila.

„Tuhle stáž mi byl fakticky čert dlužný, nic jiného. V životě už se do něčeho takového nepřihlásím! Fakt za trest tohleto,“ prskala jsem kolem sebe nespokojeně a rozčileně jsem u toho praštila dlaní do stolu, až se zachvěl hrnek s kávou, která mi stála na stole a chladla, zatímco já jsem v kanceláři odolávala nátlaku těch dvou spiklenců, kteří si prosadili svůj nápad na úkor mého ponížení, které mě dozajista nemine. Enzo se mi vedle jenom dál pochechtával, u čehož jsem ho raději nechala, protože mě očividně nijak uklidňovat nehodlal ba spíš naopak. No tohle je taky kamarád na baterky.

 * * *

Byla jsem už pomalu na odchodu, přestože mi hodiny hlásily již necelých dvacet minut na přesčas. Nejdřív jsem si chtěla dodělat veškerou práci, poklidit si věci na stole a pak teprve odcházet. Dneska jsem se na to všechno ale měla vykašlat, protože jakmile jsem si všimla, že se ke mně rázným krokem blíží slečna Bianca, všechno jsem najednou považovala za zcela zbytečný perfekcionismus. Zrak jsem zavrtala raději někam směrem dolů a modlila jsem se, že to bude stačit k tomu, abych ji od sebe nějak úspěšně odehnala, ale ji nejspíš nemohlo nic zastavit v jejím záměru a rozhodně ne jenom to, že jsem se bytostně toužila stát neviditelnou.

„Už máš všechno hotové?“ ptala se takovým nepříjemným, přezíravým tónem hlasu a dívala se na mě přitom dost arogantně, jako bych byla nějaký otravný hmyz.

„Ano, slečno Bianco. Jsem už na odchodu,“ přitakala jsem k jejímu dotazu, když jsem dorovnávala a prohlížela si asi tucet návrhů loga k nově založenému květinářství. Dělávala jsem to takhle vždycky, abych si od těch svých nápadů chvíli odpočinula a pak jsem o to objektivněji mohla zhodnotit to, co jsem vytvořila a to, co působí nejlépe. Někdy jsem si takových menších a větších pauz musela vzít víc, ale u květinky jsem svého favorita již měla.

„Slyšela jsem, že ti Alessia nabídla tu reklamu,“ přešla rovnou k věci, protože chodit kolem horké kaše vážně nebyl její styl. Ona ze sebe dokonce vyzařovala jakousi auru, která člověku cosi napovídala o tom, že je to velmi přísná a přímočará osoba, mimo jiné…

„Eeeeh, no jo, nabídla,“ zopakovala jsem po ní trošku tupě, ale nechtěla jsem ji zbytečně provokovat a dávat ji munici k její slovní palbě. Byla jsem z ní tolik nervózní, že jsem se jí stejně téměř nedívala do očí.

„A tys to přijala,“ konstatovala lehce opovržlivě a spalovala mě přitom těmi svými ledově chladnými duhovkami na uhlíky atomu, přičemž se nedalo pochybovat o tom, že by se jí to osobně nedotklo. Od Enza jsem pochopila, že si na tu reklamu nejspíš myslela ona sama a jelikož se ty dvě znaly, asi si tím byla až moc jistá. Ale kdo ví, jak to vlastně bylo a já se v tom fakt nehodlám šťourat. To není můj problém, já mám s tou reklamou naprosto jiný, opačný…

„Nakonec jo, ale… jestli o to stojíte, tak já vám to klidně přenechám,“ vypadlo ze mě v dobrém úmyslu, ale až teprve, co jsem ta zrádná slova vyslovila, mi docvaklo, že byla naprosto nevhodně poskládaná do věty, což mi potvrdila sama slečna Bianca, když na mě konsternovaně vyvalila oči a pak se hodně ošklivě zamračila.

„Co tím jako chceš říct?! Že v té reklamě jsem snad chtěla hrát já? Jak jsi na to jako přišla?!“ zahrnula mě velice ošemetnými otázkami, na něž se mi absolutně nechtělo odpovídat, a tak jsem plánovala nějaký nenápadný únikový plán, aby si slečna Bianca nemyslela, že před ní utíkám jako nějaký srab. Což si bude myslet tak jako tak, ale alespoň si to tady nemusím ještě víc zavařit… 

„Eeeeehm… Ne, to ne, já jen… Něco jsem tady zaslechla,“ vynutila jsem ze sebe nemálo váhavě, protože ona byla schopná použít každý můj výrok naprosto bezostyšně proti mně.

„A od koho jako?!“ vystřelila ze sebe bleskově a dívala se na mě neskutečně nevraživě.

„Tak jako… no, celkově. Lidi si všímají a vědí, že se znáte se slečnou Cassini,“ snažila jsem se to uhrát do outu tím, že to nesvedu na nikoho, ale rovnou na všechny. Takže buď si podá všechny, nebo nikoho. Nebo spíš jen mě…

„Jasně, Whitfieldová… Laskavě si přede mnou přestaň hrát na něco víc, protože ty na to prostě nemáš. Kdybych chtěla, tak v té reklamě budu já, takže mi můžeš být vděčná, že jsem o něco takového neměla ani ten sebemenší zájem, protože z toho nakonec budeš těžit ty. Jak říkáš, lidi si všímají a já na rozdíl od tebe fakt nemám zapotřebí se nakrucovat před naším novým šéfem, vnucovat se nějakými lacinými způsoby, abych stoupala po kariérním žebříčku o to rychleji vzhůru,“ opřela se do mě docela drsným způsobem, a tak jsem na ni jenom nemě zírala a naprosto jsem netušila, co jí na to mám říct. Nejvíc mě pochopitelně zaskočila tím, že mě obvinila z toho, že se snažím vlísat se Matteovi, ale kdo ví jaké k tomu měla pohnutky, protože mě tady žádný kariérní postup skutečně nečekal. No, hm, ale u nás ve firmě teoreticky ano, když budu mít odsud hodně dobré hodnocení. Ale kvůli tomu se před Mattem určitě nenakrucuju!

„J-já…se omlouvám, slečno Bianco, ale já musím jít. Mám být už někde úplně jinde,“ vykoktala jsem ze sebe, protože jsem uznala, že je skutečně na čase se odsud co nejrychleji vypařit.

„Jen utíkej, hrdinko,“ ucedila jízlivě a sledovala mě veskrze posměšně, když jí snadno došlo, že chci uniknout tomuhle dost vyhrocenému rozhovoru. Na její komentář jsem nijak nereagovala, pouze jsem popadla svou kabelku, která mi ležela na zemi u stolu a docela roztřeseně jsem si ji usadila na rameno.

„Tak… n-na shledanou, slečno Bianco,“ rozloučila jsem se s ní kvapně a se sklopeným pohledem jsem metla z firmy pryč přímo mílovými kroky. Tahle konfrontace se slečnou Biancou mi dala celkem zabrat, ačkoliv trvala sotva pár minut, ale tím svým závěrečným proslovem tomu tedy nasadila vskutku korunku. Přešla jsem na druhou stranu silnice, abych si cestou na hotel koupila osvěžující domácí limonádu, kterou prodávali kousek odsud v pojízdném stánku, ale ještě než jsem k němu došla, musela jsem se nakonec přece jen zastavit, abych si vydechla a konečně se i uklidnila. Zadumaně jsem u toho sledovala dění kolem sebe, až se mi opět zpomalil tep a dech se mi o něco prohloubil, jenomže to bohužel nemělo dlouhého trvání, když se kousek nalevo za mnou zjevila statná postava nápadně se podobající Matteovi. O tom jsem se bezpečně přesvědčila, když jsem se zlehka natočila víc k němu. Takže pan Matteo se dneska rozhodl ke mně přibližovat pokradmu jako nějaký zlodějíček?

„Máte fakticky štěstí, že jsem se od Grace Hartové nenaučila sebeobranu ÚNOR, protože už bych vás dneska zpacifikovala hned dvakrát, pane Tekine,“ uhodila jsem na něj docela zostra, až jsem se podivila, kde se to ve mně vzalo. Možná ještě jakési pozůstatky z rozhovoru se slečnou Biancou, v němž jsem se naopak držela zpátky, a tak jsem si to teďka snažila vykompenzovat. Taky jsem se trochu cítila ukřivděná kvůli tomu, že mě Matteo navezl do té reklamy, o kterou jsem osobně ani v nejmenším nestála.

„Takže já jsem zase pan Tekin?“ podivil se nad mým oslovením své osoby, nad čímž jsem se pak podivila já sama. 

„Noo, jo… Proč by ne? Však se tak jmenujete, ne?“

„Ty seš na mě naštvaná?“ zkoumal moje pocity, které trefil hned na první dobrou.

„To teda jsem,“ potvrdila jsem mu nespokojeně a na důkaz toho jsem se na něj pořádně podmračila. I jeho zásluhou si mě právě slečna Bianca slušně podala.

„Ty na mě?!“ žasl nad tím, jak se situace mezi námi nečekaně otočila, za což podle svého mínění dozajista nemohl, ale já to vnímala přesně naopak. Když jsem protestovala, tak se mě mohl zastat a pak by tu reklamu mohla dělat slečna Bianca a alespoň by mi neznepříjemňovala zbytek mé stáže. Což stoprocentně udělá, o tom nepochybuju…

„Já o tu reklamu fakt nestojím! Ale slečna Bianca zjevně ano, jak jsem pochopila,“ zopakovala jsem mu svoje stanovisko a ten podmračený výraz mě stále neopouštěl.

„Bianca s tím má nějaký problém?“ zajímal se, když jsem to takhle asi poněkud nešťastně nadhodila, protože to vyznělo, jako že si na ni stěžuju, a to by víceméně nebylo úplně poprvé. A tak jsem si nad sebou samotnou jen bezradně povzdechla a nepříliš radostně jsem mu to odkývala.

„Problém s tím mám hlavně já, takže kdybyste si to rozmysleli a chtěli do té reklamy někoho jiného, rozhodně to uvítám,“ zamluvila jsem to docela šikovně a zase ohnisko konverzace stáhla raději na sebe.

„To je ale Alessiina iniciativa, a jak jistě víš, v naší profesi platí, že zákazník je náš pán,“ připomněl mi absolutně věcně tento protivný fakt, který byl v naší profesi, ale i v mnoha jiných, kde měl poslední slovo zákazník, přinejmenším těžkým křížem.

„Ty si to celkem užíváš, co?“ odhadovala jsem celkem podezřívavě a podle toho jsem na něj mhouřila víčka. Zase jsem mu najednou tykala, což pro mě po tom všem bylo daleko přirozenější, než mu vykat. Ale pro zdůraznění mého předešlého rozhořčení to skvěle posloužilo.

„Jako že když jsi mě odmítla, tak se ti tímhle mstím? To je směšný, Emo,“ napomenul mě značně příkře a vrhl na mě docela káravý pohled, že jsem doopravdy vyslovila takovou hloupost a zdali ji fakticky myslím vážně.

„Takže ty na mě nejsi naštvaný?“ přeptala jsem se zmateně a obočí mi vyjelo podstatně výš.

„Proč bych měl být naštvaný? To ty seš tady snad naštvaná na mě, ne?“ Začínal být ze mě evidentně zmatený taktéž on a jen těkal očima sem a tam, jak se asi pokoušel přijít na to, o co tady jde.

„Jo, ale jo, já jsem, a… a ty teda… nejsi?“ ubezpečovala jsem se, jestli jsem se třeba náhodou nepřeslechla.

„Ne, nejsem,“ přitakal mi a slabě se na mě pousmál, což bylo něco, po čemž jsem přímo prahla v daleko větší míře. Aby se na mě Matteo víc smál a abychom se především zase spolu víc smáli.

„Já myslela, že… Ráno, jak jsi na mě mluvil… Fakt nejsi naštvaný?“ Nechtělo se mi tomu zrovna dvakrát věřit.

„Vážně ne, Emo. Jsme už dospělí, takže myslím, že jsem schopný to unést. Stejně tak ty by ses mohla přemoct a tu reklamu udělat,“ pronesl poměrně výsměšně, čímž rozhodně popřel to, že by na mě nebyl naštvaný, jenom to v sobě docela silně potlačoval a celkem solidně to zvládal nenechat protlačit ven. Jakmile měl ale příležitost být jakkoliv sarkastický, posměšný, nepříjemný, tak ji ihned pohotově využil.

„Tohle rozhodně nezní, jako že bys nebyl naštvaný,“ upozornila jsem ho opatrně, ale přesto se mu rysy v obličeji nápadně napjaly, což bylo jasné znamení, abych se v tom více nerýpala.

„I kdyby, tak ty to určitě nemusíš takhle řešit, Em. Už i tak to pro mě bylo a ještě pořád je docela potupný,“ oznámil mi co nejvíc nejnezúčastněnějším tónem, jaký dokázal v tuhle chvíli vyladit, aby působil, že se přes ten náš sobotní incident již přenesl, ačkoliv mi čím dál zřetelněji ukazoval, že nikoliv. V jeho jinak kamenném obličeji se skrývalo cosi odměřeného, ale ještě hlouběji pod tím naopak něco ublíženého.

„To… asi vážně nemusím,“ uznala jsem sklesle, když si mě takhle vychutnával také on kvůli tomu, co jsem svou nezodpovědností a lehkomyslností natropila. Na druhou stranu se jednalo o ješitné mužské ego, které jsem poznamenala tím, když jsem ho odmítla, jak řekl. A to mu teda nijak hladit nehodlám…

„Příště si ale rozmysli dřív, co chceš a co nechceš,“ poradil mi značně štiplavě, když na mě velmi dlouze hleděl.

„To jsem udělala a vím, že o tu reklamu nemám zájem,“ vrátila jsem se zpátky k tomu stěžejnímu tématu ,já a reklama na parfém‘, které jsem se chtěla za každou cenu vyhnout a doufala jsem, že s tím můžu ještě něco udělat. Rozhodně pro mě bylo snadnější rozebírat tohle, než se vrtat v tom, co jsem tak kolosálně podělala, což mi dával velmi slušně sežrat.

„Kvůli mně, protože na tom budu dělat já?“ pídil se po příčinách, jak se mě snažil pochopit a částečně měl vážně pravdu, poněvadž jsem ani trochu nestála o to, abych se zrovna před ním nastavovala, aby mě mohl vyfotit a natočit. A co mě Bianca osočila z toho, že se před ním záměrně nakrucuju, tak se mi to příčilo ještě o to nesnesitelněji.

„Ani tohle není o tobě, Matteo. Já prostě netoužím po tom, aby můj obličej byl takhle zvěčněn a využit pro komerční účely. Vždyť já ani nemám Instagram, kde bych se vystavovala jako kus masa, natož pak na nějakých billboardech! Navíc si budou akorát všichni ve firmě myslet, že mám u tebe protekci, když v té reklamě budu,“ vyjmenovala jsem hned několik důvodů, proč jsem se té nabídce bránila, ačkoliv by po ní jiné ženy asi nadšeně skočily. 

„Tak to jsi asi první žena, kterou znám, co by něco takového odmítla,“ zhodnotil a v jeho sladce čokoládových očí se zazrcadlil obdiv smíšený s nechápavostí. „Ale ty řeči o protekci... to je nesmysl, Emo. Není důvod, aby si ostatní něco takového mysleli,“ okomentoval i druhou část mého monologu, o níž evidentně neměl ani ponětí, na čemž vlastně nebylo vůbec nic zvláštního. Chtělo se mi hudrovat nad tím, jak je možné, že ještě nezaznamenal, že lidi moc rádi drbou, ale to asi nemělo smysl. Někteří muži jsou prostě všímaví asi jako kus dřeva.

„Takže podle tebe si nás v tvém klubu v sobotu nikdo nevšiml?“ udala jsem jeden příklad za všechny, jelikož ani v práci lidem neuteklo, že se mi Matteo věnuje častěji než jiným zaměstnancům. Všechno ostatní totiž zpravidla řešil přes Biancu a ta ostatní úkolovala dál už sama.

„Promiň, ale mě víc zajímá to, co vnímám já, a ne toho, čeho si všímají ostatní,“ objasnil mi, proč ještě nezaregistroval, že nás má mnoho lidí pod drobnohledem, když se spolu bavíme. Nejenom Enzo, že… „A ty bys měla dělat to samé, Emo, a ne se pořád ohlížet přes ramena kvůli ostatním. Budeš pak spokojenější, uvidíš,“ poradil mi dobromyslně a opravdu skoupě se usmál, když nechal levý koutek úst vyhoupnout lehce nahoru.

„Řekl šéf...“

„Víš moc dobře, jak jsem to myslel,“ nenechal mě do říct větu, kterou bych ten jeho výrok nepochybně překroutila, což velmi snadno odhadl již z mých prvních slabik, ze kterých jsem dala dohromady jen dvě slova.

„Uznávám, že na tom něco bude, ale já prostě nechci, aby se o mně říkalo, že se ti jakkoliv podbízím. Ostatně co bych z toho měla, když odsud za pár týdnů stejně zase zmizím,“ vyslovila jsem v takové řečnické otázce, nad kterou Matteo pouze nevědomě protáhl ústa dolů.

„To je samý nechci, nestojím o to, nemám zájem… Seš celkem negativní, víš to?“ podělil se se mnou o svůj postřeh, kterým mě poněkud vykolejil, až jsem na pár okamžiků umlkla, čehož on pohotově využil a pokračoval dál v podávání všetečných dotazů: „Doufám, že jsi… že jsi mě neodepsala jenom proto, aby si o tobě ostatní nemysleli něco špatného, co? Hm?“ Jenom jsem na něj vyvalila konsternovaně oči a zasekla jsem se úplně, protože na tom možná něco bylo. Ne že bych nad tím sama uvažovala, ale třeba jsem to nějak podvědomě vytušila a bylo to další závaží na té straně vah, kde jsem se přikláněla k tomu, abych se s Matteem nějak nezapletla.

„To je pro tebe fakt tak důležitý, co si myslí ostatní?“ Netrpělivě mě vybízel k nějaké reakci, kdy nechával pracovat svoje domněnky, zatímco já jsem přemítala nad tím, jestli jsou trefné nebo ne. A v tom jsem znovu ochutnala velice naléhavou potřebu odsud co nejrychleji zmizet, než se to zase nějak zvrtne. Dneska jsem fakt neměla svůj den a nechtěla jsem se vystavovat další emoční zátěži, která by se mnou nemile zamávala…

„S-sakra.. já si zapomněla ve studiu peněženku!“ plácla jsem první blbost, která mi proběhla myslí a naštěstí nebyla tolik mimo, jak se mi obvykle stávalo. Matteo se na mě akorát nesouhlasně zachmuřil a ostentativně si založil ruce na svých vypracovaných prsou, aby mi naznačil, že značně pochybuje o mé výmluvě. Proto jsem už nijak neváhala a bezmyšlenkovitě jsem se vrhla zpět do budovy a úplně jsem zapomněla na to, že jsem hned vedle silnice. Připomnělo mi to až troubící auto, které se řítilo rovnou na mě. Z toho naprosto ochromující šoku jsem zamrzla na místě a jediné, co se pohnulo, byla má brada, abych mohla dát průchod mému zděšenému výkřiku. Na poslední chvíli, kdy už auto bylo téměř u mě, nebo spíš ve mně, jsem na paži ucítila pevný stisk, který mě až zabolel, protože si mě ta ruka hrubou silou přitáhla k sobě, aby mě ušetřila ošklivé nehody. V dalším okamžiku jsem se ocitla ve skálopevné náruči, ve které jsem se celá schovala, protože mě tytéž ruce objaly kolem celého těla.

„Proboha, Emo! Seš v pohodě?“ staral se o mě Matteo, který byl pochopitelně mým zachráncem, když mi zabránil v tom, abych se bezhlavě vrhla pod kola aut. Já jsem ale mezitím držela víčka křečovitě sevřená a vůbec jsem byla celkově v křeči, jak mě ten můj hloupý, unáhlený krok zcela ochromil. No do háje, málem mě srazilo auto!

„J-já… m-mě… co to…?“ koktala jsem naprosto nesrozumitelně, zatímco jsem se regulérně roztřásla, když mi došlo, co se mi právě mohlo stát. Najednou Matteovo sevření o něco zesílelo a já si s tím uvědomila, jak jeho statná postava opravdu příjemně hřeje.

„To je dobrý, Em. Nic se nestalo, seš v pořádku,“ začal mě ihned konejšit, když viděl, že jsem evidentně rozrušená. Pořád mě neochvějně držel na své mužné hrudi a k tomu mě hladil po zádech, což na mě působilo úžasně pokojně. Pak ještě ta jeho omamná vůně, která mě s každým dalším nádechem stejně tak uklidňovala. A potom ty jeho překrásné oči, ve kterých se momentálně leskla nefalšovaná hrůza a strach o mě.

„T-tys mě… tys mě chytil,“ donutila jsem se ze sebe vybreptat alespoň nějakou kloudnou větu, ve které jsem cítila povinnost vyzdvihnout, že mě právě zachránil od autonehody.

„Přece bych tě nenechal přejet, Em, i když mě teď docela solidně štveš,“ ujasnil mi naprosto rezolutně a jednu svou dlaň přesunul z mých zad, aby mi mohl urovnat rozházené prameny vlasů, které mi docela vadily v nerušeném výhledu na něj. Vlasy mi přehodil za pravé rameno a očima si mě pořád trochu vystrašeně prohlížel, aby v mojí strnulé tváři vyčetl mé aktuální duševní rozpoložení. Pomaličku jsem se vracela zpátky nohama na zem, k čemuž mi notně pomáhala ta jeho bezprostřední blízkost. Doslova jsem na něj fascinovaně zírala a věděla jsem, že se u toho usmívám jak připitomělá. Jako něčím zfetovaná lépe řečeno…

„Už zase jsi mě zachránil,“ pravila jsem unešeně a nemohla jsem se odtrhnout od jeho uhrančivých očí.

„Někdo to dělat musí, když seš taková nezřízená střela,“ pronesl celkem pobaveně, zatímco mě hladil po vlasech, jak se domníval, že je mě stále potřeba utěšovat a já samozřejmě neprotestovala, protože jsem si to náramně užívala a přála jsem si, ať tahle chvíle nikdy neskončí.

„Dokud jsem nepřijela sem, tak nebylo třeba, aby mě někdo zachraňoval,“ uvedla jsem na pravou míru, čímž jsem mu nepřímo sdělila, že za to v podstatě může on.

„Já se rád obětuju,“ oznámil mi s potutelným úsměvem a nepřehlédnutelným zajiskřením svých podmanivých očí, když mou důmyslnou poznámku snadno rozklíčoval a která ho zjevně potěšila. No kdo by to byl řekl, že gentlemani ještě nevymřeli, že? A že jeden takový bude kvůli mně nasazovat svůj vlastní krk… To bych rozhodně měla nějak ocenit.

 Tak ještě že je ta Ema takový nemehlo, protože díky tomu Matteovi příliš dlouho ten šéfovský postoj nevydržel. Přesto to není takové jako předtím anebo jak by Ema chtěla. Jestli s tím jeden z nich něco udělá, anebo raději ne, to se ukáže v následujících kapitolách. Příště se Emě opět nebude úplně dařit, což vyústí v menší konflikt. 

Děkuju, děkuju, děkuju proklatě moc Vám všem!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 20. kapitola: