OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 1. kapitola

11.06.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2456×

Emilia odjíždí na víc jak měsíční stáž do slunečného přímořského Janova, kde potkává bezkonkurenčně toho nejvíc charismatického muže svého života, který ji okamžitě okouzlí na první pohled. Matteo je kreativní ředitel a majitel ve firmě zabývající se reklamní grafikou, muž mnoha tváří a mnoha talentů, čímž k sobě Emu o to víc přitahuje. Ovšem ani roztržitá, nepředvídatelná a prostořeká Ema, která má věčnou smůlu na spoustu komických situací, se nevyhne zájmu sebejistého, horkokrevného Mattea, který je přímo nadšen z její jinakosti, určité naivity a nezištnosti, a proto na ni zaměří nejen svou pracovní pozornost. A tak se Emilia kvůli jedné zbrklé, ale dost zásadní lži, pak také nezkrotitelné touze být mu nablízku a stále se významně prohlubující vzájemné náklonnosti, nakonec zaplete do vztahu, který jí dá silně pocítit, že je to ono, že Matteo je ten pravý. Jenže co když Emilia doma v Anglii už má jednoho muže, který si získal její srdce o něco dřív a kterému se již zaslíbila? A se kterým si do oné osudné stáže v Itálii dokázala představit strávit zbytek života, protože byla přesvědčená o tom, že s ním je to přesně to, co od životního partnera chtěla, a že má vše, co u něj hledala?

A jak vlastně vypadá skutečná láska?

„Lásko, bude se mi po tobě hrozně moc stýskat,“ loučil se se mnou můj skvělý snoubenec William, když se mnou čekal na letišti Heathrow na můj odlet. Zbývalo mi posledních pět minut do nejzazšího času odbavení, protože letadlo mělo zamířit směr italský Janov asi za hodinu. Vyhrála jsem totiž skrze naši firmu, ve které pracuji, konkurz na výměnný pobyt v rámci mezinárodních stáží. Na moji pozici měla naopak nastoupit jakási Italka z firmy, do které jsem se měla nasáčkovat na několik následujících týdnů místo ní. Opravdu neskutečně moc jsem se tam těšila, byla to pro mě skvělá výzva a zajisté to bude i bohatá zkušenost. Jediné negativum to mělo v tom, že jsem si s sebou nemohla vzít Willa.

„Mně taky, zlato. Ani nevíš jak! Už teď se mi po tobě normálně stýská! Ani trochu se mi tam nechce, když vím, že ty budeš tady a já o tolik kilometrů daleko od tebe. Nevím, jak to bez tebe takovou dobu vydržím. A jestli to bez tebe vůbec zvládnu." Propadala jsem oprávněné panice, přestože jsem se jinak snažila myslet spíš pozitivně, což bylo kvůli mé jisté indispozici opravdu nutné. Přitahovala jsem totiž nejrůznější trapasy a nepříjemnosti přímo magnetickou silou.

„Nad tím vůbec nepřemýšlej, Em. Jasně, že to zvládneš, o tom nepochybuju. Hlavně na sebe buď opatrná, znáš se,“ povzbuzoval mě bez nějakého zaváhání, přestože jeho hlas nesl stále určité stopy smutku. Nezapomněl mi pochopitelně připomenout, ať jsem na sebe opatrná, a ačkoliv to podal jako vtip, za ním se nesporně skrývala ryzí starost o mou smolnou maličkost. Proto jsem se upřímně divila tomu, že se mi povedlo vyhrát tu stáž v zahraničí.

„Vynasnažím se, to ti slibuju,“ zapřísáhla jsem se, že pro svou bezpečnost udělám první poslední.

„Každý den si budeme volat, ano?“ připomněl mi, abych mu jinak řečeno nezapomněla podat denní hlášení o tom, co se během těch čtyřiadvaceti hodin dělo a jestli jsem v pořádku.

„Určitě, zlato. A jestli ti dají v práci volno, tak za mnou přileť, prosím,“ požádala jsem ho prosebně a vloudila jsem se mu do náručí, abych si užila poslední několik minut v jeho těsné blízkosti. On mě pevně objal a dlaněmi mi přejížděl přes záda, protože věděl, jak moc to zbožňuju. Já se ho držela jako klíště, přičemž jsem nasávala tu jeho decentní vůni, která mi bude zaručeně taky hrozně moc chybět. Vsakovala jsem do sebe to příjemné teplo jeho těla a uklidňovala jsem se pravidelným tlukotem jeho srdce, které jsem měla nedaleko od svého ucha. Měřila jsem okolo sto padesáti pěti centimetrů, zatímco Will byl o nějakých čtyřicet centimetrů vyšší, ale alespoň jsem mohla nosit podpatky, ve kterých jsem si libovala. Ovšem do letadla jsem se spokojila s obyčejnými espadrilkami.

„Neboj, já si to nějak zařídím, lásko. Protože já to bez tebe jinak určitě nevydržím,“ podotkl bezradně a trochu se kýval ze strany na stranu, jak přenášel váhu z jedné nohy na druhou, čímž mě ještě o něco účinněji uklidňoval. Pak mi lehce zatlačil prstem na bradu, aby mi hlavu zvedl nahoru, načež se ke mně sklonil a dlouze něžně mě políbil. Vychutnávala jsem si každičkou sekundu, a když se ode mě odtáhl, tak jsem se k němu natáhla pro další přídavek.

„Miluju tě, Wille,“ špitla jsem mu do rtů a opět jsem se namáčkla na jeho hrudník, abych ho naposledy objala. On si mě skoro celou schoval do náruče, ve které si mě vždy dokonale hýčkal.

„A já tebe, Em. Až se mi zas vrátíš, tak z tebe konečně udělám svou ženu,“ zašeptal mi nazpět s neochvějným příslibem, který jsem mu já dala oficiálně před půl rokem, kdy jsem přijala jeho žádost i s krásným zásnubním prstýnkem. Nechtěli jsme na nic dlouho čekat a vzít se co nejdřív, když už jsme spolu chodili celých šest let. V plánu jsme měli jen menší svatbu s rodinou a nejbližšími přáteli. Je pravda, že jsem se nejednou zamýšlela nad tím, jestli to byl správný krok se zasnoubit, a to především proto, že mi mé povedené kamarádky vnukly brouka do hlavy tím, když jednou Polly pronesla, že když jsem nikdy nechodila s nikým jiným než Willem, tak že nemám žádné jiné srovnání a že s někým jiným by to mohlo být lepší. Jenže taky nemuselo, že. A já byla po Willově boku opravdu spokojená. I po těch letech jsme se měli pořád hodně rádi, dávali jsme si to neustále najevo, nikdy jsme neměli žádnou velkou krizi, ani jsme se nijak extra nehádali. Podle mě jsme my dva vedli ukázkový vztah a vzít si ho byl další důležitý posun vpřed. Navíc jsem byla přesvědčená, že ten vztah s ním je pro mě skutečně osudový.

My s Willem jsme se totiž znali od dětství, byl to vlastně doslova a do písmene kluk od vedle, protože jako malý se svou rodinou bydlel v naší ulici na předměstí Dublinu, než se odstěhovali pryč a my asi o tři roky později po nich do Londýna. Jako malí jsme si spolu často hráli, chodili jsme spolu i do školky a vím, že se mi líbil už jako malé holčičce a bylo mi moc líto, když přestěhovali. Pak jsme se po spoustě letech znovu náhodou potkali na vysoké škole a po nějakém čase jsme spolu začali chodit. No a od té doby jsme neustále spolu. Snad ani jediný týden nebo snad měsíc jsme nestrávili bez sebe a teď nás čekalo rovnou šest týdnů! Oprávněně jsem to tedy považovala za takovou naši zkoušku, kterou jestliže zvládneme, tak si ho opravdu vezmu.

„To mi ani neříkej, protože pak to tam pro mě bude úplně nekonečný!… Já už se té svatby nemůžu dočkat,“ tetelila jsem štěstím jen při pomyšlení na to, že si my dva velmi brzy vyměníme své svatební sliby.

„Hned, co se vrátíš, tak ji začneme plánovat,“ navrhl mi s láskyplným pohledem a v těch jeho pomněnkově modrých očích se zrcadlila naprostá oddanost, o níž jsem u něj jaktěživ nemusela pochybovat. Will byl přesně ten typ kluka, kterého mi záviděly holky široko daleko, protože se jaktěživ ani na nějakou jinou ženskou nepodíval.

„Tak teď bych tady nejraději zůstala a začala s tím plánováním hned,“ zaúpěla jsem bezděčně a při té vidině mého svatebního dne jsem cítila neskutečný nával endorfinů.

„Byla by to hloupost, kdybys promarnila takovou obrovskou šanci,“ namítl mi na to dobromyslně a strčil mi jeden neposedný pramen vlasů za ucho, když mě lechtal na tváři. To jsem mu pouze mlčky odkývala a s povzdechnutím jsem se podívala na obrovské halové hodiny, které mi neúprosně ukazovaly čas odejít k odbavení. 

„Už musím jít, Wille, nebo mě do toho letadla ani nepustí,“ upozornila jsem ho, načež jsem se od něj velice neochotně odtáhla dál. Pořád jsem se ho držela alespoň za ruku.

„Já tě taky nepustím,“ zažertoval, když jsem mu takhle nahrála, načež se na mě opravdu rozkošně usmál, ačkoliv ty jeho oči byly neustále takové skleslé. Pomohl mi vzít kufr velikosti XL až k váze, kam mi ji naložil, zatímco jsem se prokázala u kontroly. Byla jsem z toho čím dál víc nervózní, protože jsem sama ještě nikdy nikam necestovala a trochu jsem se bála toho, abych si v tom Janově, neznámém velkém městě, sama poradila. Italštinu jsem ovládala zcela bezchybně, moje maminka je učitelka italštiny, takže žádná jazyková bariéra nehrozila, ale vzhledem k tomu mému neduhu jsem mohla očekávat jinak snad cokoliv.

„Měj se krásně, lásko,“ loučil se se mnou statečně, ačkoliv jsem na něm poznala, že to nese možná o něco hůř než já. Poté si ode mě ukradl další dlouhý, procítěný polibek, kvůli němuž jsem začínala být poměrně naměkko. On mě pak ještě něžně pohladil po tváři, kdy už se mi do očí začaly pomalu tlačit slzy. Nejvyšší čas zmizet pryč.

„Ty taky, zlato,“ vrátila jsem mu to srdečné přání a vlípla jsem mu letmou pusu na tvář. „Až doletím, tak ti dám vědět, jo? Zatím, brouku.“ Definitivně jsem se s ním rozloučila, krátce jsem mu zamávala a odchvátala jsem k bezpečnostní kontrole, abych mohla pádit kvapem ke gateu. Tak jo, Emo, italské dobrodružství právě začíná…

Dvouhodinový let jsem přežila díky relaxační hudbě ve sluchátkách, která na mě úspěšně fungovala. Létaní jsem zrovna dvakrát nemusela, protože, asi jako většina normálních lidí, jsem z něj neměla ten nejlepší pocit. Chvíli se mi povedlo si i zdřímnout, takže mi ta cesta celkem utekla. Z letiště jsem se nechala odvézt uberem do městské části s názvem Levante, což bylo autem asi dvacet minut, a kde jsem měla ubytování ve tříhvězdičkovém hotelu Tirreno, které jsem měla zaplacené díky tomu mezinárodnímu programu. Hotel byl v podstatě hned na pobřeží, kousek od přístavu, stejně jako firma, do které jsem měla od zítra nastoupit. Firma se jmenovala Costa del Sole, v překladu sluneční pobřeží, se ode mě nacházela asi půl kilometru, což se rovnalo každodenní pohodové procházce tam i zpět.

Na hotelu jsem si pěkně vyložila všechny věci z kufru do skříně, protože jsem se tam stěhovala na poměrně dlouhou dobu. Jako první jsem se ale šla podívat na výhled na Středozemní moře a pořádně si vychutnat to přímořské ovzduší, které mi úžasně protáhlo plíce. Začínalo léto a tím pádem i turistická sezóna, takže jsem musela počítat s tím, že hotel bude stále plný a kdo ví jak to tu po nocích bude vypadat. Ale počasí bylo jinak skutečně nádherné. Naprosto vymetené nebe bez mráčků, teploty kolem dvaceti osmi stupňů, takže tenhle pobyt jsem částečně mohla brát už i za dovolenou, protože jsem si plánovala odpoledne trávit na plážích v moři. To se prostě nedalo nevyužít.

Jakmile jsem na pokoji měla hotovo, vydala jsem se na menší průzkum přilehlého okolí, abych se trochu lépe aklimatizovala. Janov vždycky byl jedno z nejvýznamnějších italských měst a rozhodně nejdůležitější přístavní město, což platilo víceméně dodnes, a proto tu byl i takový veliký ruch. Lodě tu byly neustále v pohybu, připlouvaly a odplouvaly v jednom kuse. Naštěstí tu byl zavedený noční klid, takže po úderu desáté hodiny musel být na moři naprostý klid. Tak jako tak jsem skončila na nejbližší pláži, která se rozprostírala v podstatě před hotelem, ale kde byla pochopitelně hlava na hlavě. Ani to mě neodradilo, abych si tu pronajala lehátko a pustila se do chytání bronzu. Díky londýnskému podnebí jsem vypadala jako ředitelka vápenky, takže jsem s tím hodlala něco udělat. Předem jsem věděla, že kamarádky do mě jinak budou rýt, že jsem se ani trochu neopálila, když už jsem byla u moře. Sluníčko bylo docela ostré, takže jsem se preventivně namazala opalovacím krémem s vysokým faktorem a pak jsem jen relaxovala.

Byla jsem ze všeho natolik vyjevená anebo užaslá, že jsem naprosto zapomněla dát vědět tomu Williamovi. Docvaklo mi to až tehdy, kdy mě mobil vyrušil z rozjímání, díky speciálnímu vyzvánění melodie od Beatles, což byla Willova nejoblíbenější kapela, a to Yellow Submarine. 

„Proboha, zlato! Já ti úplně zapomněla dát vědět!“ vyhrkla jsem na něj do telefonu naprosto vyděšeně, ale nazpět jsem dostala pouze jeho pobavený smích.

„Uklidně se, Em. Já si to myslel, že seš hlavou někde úplně jinde, tak proto ti volám já, jen pro jistotu… No a jaký byl let? A jak se ti zatím líbí Janov?“ zahrnul mě otázkami, jak ho zajímaly moje prvotní dojmy, kterých jsem byla naprosto plná. Zatím jsem z toho všeho byla naprosto u vytržení.

„Vždyť mě už dobře znáš, Wille. Ale promiň mi to, hm? Já jsem tady úplně jak v sedmém nebi! Nestačím kolem sebe zírat, moc se mi tu líbí. Počasí je tu parádní a moře je taky úžasné,“ rozplývala jsem se nad největšími plusy, která tahle destinace poskytovala. Bohužel ta druhá slečna, která letěla do Londýna, určitě stejný názor jako já mít nebude. V moři se dá koupat jedině jestliže jste otužilci a počasí je tam víceméně standardně zatažené.

„Nic se neděje, Em. To ses už jako stihla vykoupat?“ žasl nad mou akčností Will, ale i tohle o mně moc dobře věděl. Někdy jsem byla až hyperaktivní, což někteří lidé úplně nezvládali. Will ale naštěstí ano a ještě mě v tom mnohdy podporoval, takže jsme měli za ta společná léta nemálo zajímavých zážitků. 

„Zatím jen nasávám zdejší prostředí. Ale velmi brzo na to dojde, to se neboj,“ oznámila jsem mu nadšeně, když jsem se zatím kochala jen pohledem na to překrásně modré moře, které omývalo písečný břeh. Jak vodní vlny přicházely a odcházely v nepravidelných intervalech, vytvářelo to takový příjemný šumivý zvuk, když se voda pěnila a mlela se, což mým uším znělo jako rajská hudba. Do toho mě obklopovala všudypřítomná kakofonie racků, cvrčků a lidí, jenomže dohromady to fungovalo jako ta nejlepší relaxační hudba.

„Tak u toho bych chtěl být s tebou, lásko,“ pronesl částečně zasněně s nepatrným trpkým ostnem závisti.

„Taky bych tě chtěla mít teď tady u sebe. Až přijedeš, tak ti to hned všechno ukážu,“ navrhla jsem mu ochotně, spíš jako pouhé konstatování, než že bych se ho snažila utěšit, protože tohle rozhodně bude první věc, kterou udělám, až sem za mnou přijede. Tohle kouzelné místo by měl vidět na vlastní oči…

„A co mi ještě ukážeš? Co třeba tvoje nové opálení?“ Jako lusknutím prstu změnil úplně celý charakter naší konverzace, když evidentně narážel na intimní partnerské záležitosti.

„Ale no tak, Wille, jsme od sebe teprve něco málo přes tři hodiny, na tohle je ještě brzy,“ napomenula jsem ho se smíchem, protože mě tou svou dvojsmyslnou narážkou nefalšovaně pobavil. Pro Willa to bude určitá výzva zase v jiném ohledu, když od sebe budeme víc jak měsíc. Pak za mnou snad přiletí…

„Na tohle není nikdy brzy,“ opáčil naprosto věcně s letmou nuancí pokárání, že to beru takhle na lehkou váhu.

„Já ti to asi položím, protože jinak budu místo bronzu chytat spíš tmavě rudou,“ varovala jsem ho, stále v tom rozverném duchu, a jenom jsem doufala, že mě nikdo neposlouchá a že mi nerozumí, přestože jsem v podstatě vlastně nic nevhodného neřekla.

„To si taky nech na potom, až přiletím, jo? Miluju, když se červenáš,“ poznamenal a nostalgicky si povzdechl.

„Proboha, běž něco dělat, ať tě to přejde!“ poradila jsem mu s teatrálním pohoršením a pochechtávala jsem se.

„Říká ta, která se válí někde na pláži,“ zabrblal nespokojeně, ale pouze jenom tak na oko. Hodně jsme o tom s Willem diskutovali, když se naskytla tahle možnost jít na konkurz na mezinárodní stáž. Vlastně mě k tomu přemluvil on, abych to zkusila, a když se mi to povedlo vyhrát, tak z toho měl snad větší radost nežli já. Taky mě musel hodně povzbuzovat, abych tu šanci nepromarnila, protože jsem si prošla několik krizových situací, kdy jsem to chtěla odvolat a zůstat ve své komfortní bublině, ve které jsem si připadla v bezpečí. Vyhrát ten konkurz navíc nebyl až takový zázrak, jak by se mohlo zdát, poněvadž se zrovna do italského Janova hlásilo všehovšudy asi půl druhého tuctu zájemců, přičemž jsem jazyk ovládala ze všech nejlíp já a i v oboru jsem měla největší praxi já, tudíž to pro mě zase taková velká konkurence nebyla. Hm, takže to vlastně nebylo zase takové překvapení, že jsem to vyhrála, i navzdory své pověstné smůle. 

„Život občas není fér, miláčku,“ srozuměla jsem ho s nepřeslechnutelnou škodolibostí, na což pouze opovržlivě zamlaskal a následně rezignovaně zafuněl.

„Evidentně,“ zamumlal s hraným dotčením a po krátké chvilce ticha jsem se tomu společně od srdce zasmáli.

„Ráda jsem tě slyšela, Wille, brzy se ti zase ozvu. Zkusím na to nezapomenout, jo?“ přešla jsem k závěrečné části našeho hovoru, jakmile jsem se trochu uklidnila a mohla jsem ze sebe dostat souvislou větu. Azurové moře už mě k sobě příliš dlouho lákalo, abych se do něj šla osvěžit, takže jsem tomu dál nemohla odolávat.

„Dej si na to raději upomínku, ať tě nemusím zase takhle nahánět,“ poradil mi celkem důležitě, což oproti těm dosavadním srandičkám byla nepřeslechnutelná změna.

„Zlobíš se na mě za to?“ přeptala jsem se ho nejistě a s určitou obavou, jestli jsem si u něj tou svou rozpačitostí neudělala nějaký vroubek. Já byla celkově poměrně zbrklý člověk, taky jsem občas zapomnětlivá, někdy i dost nešikovná a je u mě docela normální, že dřív mluvím, než přemýšlím.

„Vůbec ne, ale chvíli jsem měl o tebe trochu strach, víš,“ objasnil mi pravý podnět k jeho rýpavé poznámce, což se nedalo jinak než pochopit.

„Omlouvám se ti, brouku. Děkuju ale, že jsi mi sám zavolal. Pozdravuj tam ode mě všechny a vyřiď jim, že se mi tu moc líbí. Hotel není zas tak špatný, ale Hilton to samozřejmě taky není, ale to už bych chtěla od toho programu asi moc. Klimatizaci mám naštěstí v ceně, protože bydlím v jednom z vrchních pater, takže jsem ráda, že alespoň tohle mám vyřešené a nemusím kvůli tomu otravovat na firmě. Jo a ještě… našim zavolám já sama, to by mi mamka jinak neodpustila, kdybych po tobě jen poslala nějaký vzkaz,“ rozpovídala jsem se ke konci našeho rozhovoru, abych mu poskytla ještě alespoň nějaké informace, které jsem zatím stihla posbírat, ale pochopitelně jich nebylo zase tak moc. Zítra toho budu mít určitě o dost víc.

„Už to neřeš, hm? Dobře, dobře, vyřídím jim to všem. Tak to bys určitě měla, známe i tvou maminku, takže na to hlavně nezapomeň, jo?“ strefil se do mě ihned, jak jen mohl, nad čímž jsem si tentokrát uraženě povzdychla já.

„To budu mít na talíři ještě dlouho, že?“ konstatovala jsem smířeně, ale protočila jsem nad tím panenky, což naštěstí nemohl vidět, jinak by k tomu dozajista měl nějaký komentář, protože tahle moje mimická gesta neměl zrovna úplně v oblibě, ale ani ho nijak přehnaně nerozčilovala, že bych tím mezi námi rozdmýchávala nějaké spory.

„Jak že se to jenom říká? Sliby – chyby?“ vychutnával si mě s velikou zábavou.

„Trhni si, dlouháne,“ sykla jsem nabručeně, když mi pomaličku začínala docházet trpělivost, takže jsem usoudila, že bude lepší hovor ukončit a jít se vyčvachtat do vody.

„Ale no tak, já si z tebe jen utahuju, zlato,“ udobřoval si mě obratem, jakmile si dle mého hlasu povšiml, že už nereaguju tolik velkoryse jako ještě sotva před pár okamžiky. On totiž občas Will nevěděl, kdy už je něčeho tak akorát dost, a proto kdy je dobré s tím přestat.

„Jenže opakovaný vtip už není vtipem,“ nadhodila jsem takovým přezíravým tónem, ale u toho jsem mínila přestat, protože už u tohohle jsem měla výčitky, že to trochu přeháním.

„Ano, ano, máš pravdu, Em. Tak já už tě nebudu dál zdržovat, ať můžeš jít zkusit to moře. To ti určitě zvedne náladu,“ pobídl mě, abych s ním přestala ztrácet čas a užívala si spíš nového prostředí, což myslel nejspíš naprosto vážně, protože tak i zněl. Kousla jsem se do té své nevymáchané pusy a na tom důvtipném jazyku jsem si rychle sumírovala něco, čím bych si to u něj zas trochu vylepšila.

„Willeee, ty mě určitě vůbec nijak nezdržuješ. Jsem ráda, že jsi mi zavolal a moc ráda jsem tě slyšela, ale jinak dám na tebe a jdu do vody, protože tomu pohledu z pláže už se vážně nedá dál odolávat. Tak se zatím měj hezky, ano? Miluju tě a brzy si zase zavoláme, hm?“ mluvila jsem na něj takovým přesladkým hlasem jako med, aby jen z něho poznal, že mě mrzí, jak jsem trochu neadekvátně reagovala.

„Užij si to, lásko. Díky ti, i ty se tam měj krásně. Rozhodně, dáme si brzo zase vědět. Myslím na tebe,“ loučil se se mnou velmi mile i on, jak moji snahu o nevyslovenou omluvu snadno pochopil. Znali jsme se už opravdu dokonale…

„A já na tebe, pa,“ houkla jsem nazpět, pak jsem naprosto bezmyšlenkovitě vrazila hudlana na display telefonu, který jsem tím v podstatě vzdušnou čarou poslala právě Willovi. Následně jsem zavěsila, mobil si uklidila do holografické ledvinky a tu jsem si strčila zase do plážové tašky, načež jsem vyrazila vstříc vlnám, do kterých jsem hravě vběhla a ve kterých jsem se skvěle vybláznila. Jo, je tady doopravdy překrásně. Naprostá pohádka! 

 Vřele zdravím všechny odvážlivce, kteří zkusili mou novou povídku a propracovali se až ke konci první kapitoly! Gratuluju a doufám, že to za ten čas stálo. Po tom psycho drama thrilleru, který jsem tady nedávno ukončila, hned nastupuji s novým příběhem, který by měl být mnohem oddechovější, zábavnější, celkově jednodušší, ale i tak dostatečně zajímavý, aby si někoho přitáhl k jeho pravidelnému čtení. :))

Co si budeme povídat, odezva čtenářů je pro nás autory velmi důležitou zpětnou vazbou, a je jedno, jestli je pozitivní či negativní. Velmi nám pomáhá nahlednout na svoji tvorbu objektivními pohledy, které nás mnohdy mohou nasměrovat tam, kam potřebujeme. Takže se určitě nebojte mi dát vědět cokoliv, co si myslíte!! Moc se na to těším a jsem na to skutečně zvědavá. :))

Kdyby se zde náhodou našel někdo, kdo by přeci jen sledoval seriál Zasněná láska, o čemž tedy opravdu silně pochybuju, protože já sama dodnes v podstatě nevím, proč jsem ten seriál vlastně začala sledovat (ne, tak to trochu kecám, upoutávka s polonahým Canem byla skvělý reklamní tah) a doteď nechápu, že mi tak moc chybí, takže rovnou bez mučení přiznám, že tahle má nová povídka je trochu jiná variace na ten seriál, v němž spočívá značně moje inspirace. :) Tudíž kdyby ho náhodou někdo přece jen sledoval, nebo třeba začal, pak tam najdete asi několik podobných scén, které si přečtete zde. I ty charaktery postav jsou poněkud podobné, ale časem se můj příběh začne snad trochu odlišovat, abych tomu vtiskla také něco ze sebe a ze své hlavy. :)) 

Díky, díky, díky všem! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 1. kapitola: