OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 18. kapitola

05.12.2012 (10:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 593×

Probudil jsem se. Jako první jsem nahmatal mobil a vypnul budík. Víkend je u konce a zase bude týrání s profesory a navíc ještě tréninky florbalu. Posadil jsem se a mžoural do tmavého pokoje. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a podíval se do Tomovy postele.  Byl tam a spal, budíku si ani nevšiml. Bodejť by si všiml, přišel o půl druhé ráno. Jestli takhle dlouho uklízel v tý jídelně, tak půjdu za ředitelem a budu požadovat jiný trest pro něho, protože nemůže uklízet takhle dlouho do noci. Vstal jsem a doklopýtal ke skříni. Začal z ní vytahovat kalhoty, košili a kravatu.

Když jsem si vázal kravatu, došel jsem k jeho posteli.

„Tome, měl bys vstávat. Za 15 minut začíná vyučování.“

Jemně jsem s ním zatřásl, aby procitl do našeho světa.

„Nech mě být! Chci tady umřít…“ sténal pod dekou Tom.

„Mám Tě omluvit u ředitele? Zůstaneš dneska v posteli?“ stáhl jsem mu deku z hlavy a čekal na odpověď.

„Prostě jdi a nestarej se o mě, prosím…“ vyjel na mě a deku mi vytrhl z ruky.

Vzal jsem si učení na první tři hodiny a práskl jsem dveřmi.

Šel jsem po chodbě do třídy na zeměpis, na kterej jsem měl sedět s Chadem, ale řekl jsem mu, aby si sedl k někomu jinýmu. Doufal jsem, že se Tom nakonec vzchopí a přijde.

Sedm minut do zvonění a Tom pořád nikde. Zvedl jsem se a vyběhl ze třídy. Chodby už byly téměř prázdné, všichni studenti už byli ve třídách. Letěl jsem jako splašený až jsem doběhl k místnosti označenou číslem 1 z jasného důvodu.

„Dále!“ byl jsem vyzván na zaklepání.

„Dobrý den, pane řediteli. Rád bych s vámi něco probral.“

Vybídnutí na posazení jsem odmítl a začal řediteli vysvětlovat, důvod mé návštěvy.

„…prosím, pane řediteli. On za to vlastně ani nemůže. Spíše bych měl s uklízečkami pracovat já. Klíče si vymyslel, aby mě kryl. Odpusťte mu to a zprostěte ho té ohavné práce. Já za to beru veškerou zodpovědnost.“

Ředitel na mě koukal, jako kdybych právě vyskočil z jeho skříně trofejí, co měl v ředitelně a tvrdil mu, že je to vchod do Narnie.

„Pokud je to tak, tak musím říct, že jsem se ve Vás zklamal, Perry. Opravdu tu službu budete muset vykonávat vy.“

Ředitel si povzdychl a otevřel první šuplík u svého stolu. Vyndal z něho dva papírky. Na jeden napsal, že je Tomovi zrušen trest a práce s uklízečkami a na druhou napsal, že mým postihem za takovou chybu a ohrození svého spolužáka a spolubydlícího, je pomoc uklízečkám, akorát jsem dostal ještě měsíc navíc.

„Přidal bych vám na vrh dva měsíce, ale když jste přišel a zastal jste se spolužáka, jeden měsíc vám škrtám. Takže to máme na 2 měsíce. Spravedlnost je spravedlnost, je mi líto.“

Předal mi oba papírky, abych ho odnesl Tomovi.

Odešel jsem z kanceláře, a jakmile jsem zaklapl dveře, dal jsem se do obrovského sprintu. Začalo zvonit a třída byla stále kus ode mě. Těšil jsem se, až po zemáku donesu Tomovi ten papírek. Určitě bude naprosto nadšený.

Doběhl jsem do třídy, ale profesor tu naštěstí nebyl. Ale byl tu Tom. Seděl v lavici vedle mě a četl si zápisky z minulé hodiny.

Došel jsem k němu a dosedl.

„Kde si byl?“ houkl na mě a dál si četl.

Vytáhl jsem z kapsy papírek a položil jsem ho před něho.

Tom si ho prohlížel, vzal ho do ruky a začal ho číst.

„To snad není pravda!“ vykřikl a vyskočil na nohy.

„Perry! Jak si to sakra dokázal?“

Dal jsem ruce za hlavu. A ušklíbl se na něho.

„To víš, musíš být hvězda a mít konexe. Ale ne, nevím, co se stalo. Šel jsem ze záchodů a ředitel mě zastavil na chodbě, že Ti to mám dát. Možná si na Tebe stěžovaly uklízečky, tak Ti radši zrušil trest…“

Zatímco si Tom prohlížel ten papírek a četl si ho pořád dokola, já ten svůj nenápadně zastrčil do peněženky. Dva měsíce, to bude tvrdý, navíc to budu muset skloubit nějak dohromady s tréninky. Ale to se nějak poddá.

Celý den byl Tom vysmátej a unešenej z toho, že byl ten trest zrušenej. Pořád s tím máchal před každým a říkal, jaký má štěstí. Všichni mu tleskali a gratulovali, že má ředitele zmáknutýho.

Po škole jsem letěl do pokoje, kde jsem sebral věci na florbal a mohl zase letět pryč. Doběhl jsem jen tak tak a započalo tří hodinové fyzické týrání. Nejdřív rozcvičení, potom posilování, dvacetiminutový běh a nakonec zápasy mezi hráči. Naskakovala mi husí kůže z představy, že budu ještě večer uklízet.

„Perry, nechceš jít dneska s námi do města?“

Otočil jsem se, za mnou stál kapitán našeho týmu, Will.

„Sorry Wille, ale dneska mám na zítra nechutnýho učení. Já se moc neučím, ale tohle jsou zásadní známky, takže se radši naučím… Půjdu příště!“

Will na mě zvedl palec a odešel. Já ještě chvíli seděl na lavičce a masíroval si stehna, která jsem měl odrovnaná z posilování… Zítra se nebudu moct hnout. Sesbíral jsem svoje věci a pomalu se začal šourat ke kolejím.

Večer jsem rychle naškrábal úkoly na další den a připravoval jsem se duševně na rozhovor s uklízečkami. Tom ležel bezstarostně na posteli a opakoval, jaká je pohoda, že byl zbaven trestu.

„Stejně by mě zajímalo, proč to ředitel udělal.“

„Občas je dobře, když něco nechápeš,“ houkl jsem od notebooku.

„Jo, asi máš pravdu. Já si ještě někam skočím. Přijdu asi později. Ty si tady můžeš válet šunky.“

Práskl dveřmi a já slyšel, jak se po chodbě rozběhl. Zaklapl jsem notebook.

„Válet šunky? Myslím, že to neklapne…“ schoval jsem notebook pod postel a odešel z pokoje.

Šel jsem šouravým krokem směrem ke sklepení. Cestou mě zdravil každý druhý a ptal se, jestli nejdu na zápas do herny. Už jsem byl tak známý po celé škole, díky mému výkonu při hrách. Nebyla to špatná pověst, já jsem společenský člověk, takže mám rád lidi. I s chybami, protože já jich mám požehnaně.

„Perry! Nazdar! Jsem Tě neviděl minimálně týden.“

Zvedl jsem pohled od země a díval se do očí čtvrťákovi, Enkimu.

„Čau Enki, co mám dělat. Jsem na roztrhání. Tréninky, škola, herna. Vidíš, proč se někdy nestavíš v herně? Tam jsem skoro pořád, mohli jsme si dát nějakej mač.“

„To víš, že jo! Jednak se nesluší, aby chodil do herny správce venkovního prostranství… Navíc bych dostal od Tebe na prdel a to se mi taky dvakrát nechce.“

Uculil jsem se.

„Copak můžu za to, že jsem tak dobrý v hrách? Byl jsem stvořen pro to, abych vyhrával…“

„Fajn, ale někdy musíme zaskočit aspoň na jídlo spolu. Pozdravuj rodinu,“ křikl a odcházel.

Pokračoval jsem v cestě a byl jsem šťastný, když už byla chodba vylidněná a nikde nikdo nebyl.

O 20 minut později…

„Tome, co asi teď děláš? Jsem naprosto šťastný, že jsi teď šťastný. Musím se smát, když si vzpomenu, jak si všem předhazoval, že Ti ředitel zrušil trest, protože Tě miluje. Ale bohužel, asi Tě zklamu. Nemiluje Tě ředitel, miluju Tě já.“

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 18. kapitola: