OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 17.kapitola

25.11.2012 (15:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 617×

„Já bych se na to mohl vysrat!“ 

Dřepím pod stolem, kde jí sportovci. Můžu nadávat jako špaček jak chci, ale nepomůže mi to. Ty uklízečky jsou vážně na pěst. Před půl hodinou jsem slyšel, jak se loučily v přízemí. Normálně to tady zabalily. Jedna z těch milejších mi přišla oznámit, že jim mám přinést náčiní zítra. Říkám milejší, protože ten zbytek by se na mě s informací vykašlal a neobtěžovaly by se dojít až do jídelny.

„Co je tohle za život?!“

Už minimálně dvacet minut se tu patlám s nějakou zaschlou omáčkou, která se podávala myslím někdy před měsícem. A ani rýžákem ji nemůžu pokořit. Asi použiju další přípravek. Ze šesti jsem použil už tři a ani jeden mi nepomohl. Existuje nějaký přípravek na měsíc zaschlou omáčku? Která je totálně zažraná? Je to měsíc, sakra, už chytá plíseň, měla by být plná bakterií, proč nesežere sama sebe? Prostě na ni vyliju tenhle žlutej přípravek, nechám to působit a přemístím se k dalšímu stolu. Tam je jen pár hrášků a kukuřice, tak to zametu smetákem a přešmrdlám mopem.

Došel jsem ke stolu, kde většinou sedávali nově příchozí. Tady bylo celkem čisto, však jsou tu nově, tak nechtějí vypadat jako prasata. Došel jsem si pro smetáček a lopatku a jen tak, aby se neřeklo, jsem to prohrábnul. Prach a malé kousky masa, které se mi také dostaly na lopatku, jsem vyhodil do odpadkového koše, který stál v rohu. Narovnal jsem se a trochu si promasíroval krk. U výdejního okénka bylo svinstva až moc. Lidi se prostě neumí chovat a kuchařky jsou líný prasata. Tahle škola je za trest nebo spíš personál. Vlastně uklízecí personál. Asi napíšu řediteli nějakou anonymní stížnost na uklízečky a třeba povalí do háje.

„Áh, sakra!“ vylítlo mi z pusy, když jsem viděl nechutnou hnijící hmotu v rohu u okna. Kdo sakra sedává u toho stolu? Ta hmota vypadá jako směs týdenního jídla, vždy hodím to, co nejím, na hromádku a pak z toho vytvořím tohle. To je ale žvanec! Asi hodím šavli. Budu to muset jít rozetřít. Asi to zkusím namést na lopatku a pak to přetřu mopem.

Došel jsem k tomu a úspěšně dostal tu hmotu, která pomalu vytvářela nový život, do koše. Uchopil jsem mop a šel vytřít tu nehezkou hnědou skvrnku, která po té hmotě zůstala.

„Heh, co to bylo?!“

Slyšel jsem nežádoucí zvuky. Nemůžu je specifikovat, neslyšel jsem je dobře. Vím jen, že jsem něco slyšel. Nebo je to můj malý výplod fantazie? Nicméně, už bude půl dvanácté, rád bych se vyspal na zítřejší den. Přetřu to tím mopem, ještě zkusím tu omáčku a zabalím to tady. Vzal jsem si rýžák s tvrdými štětinami. Klekl jsem si před omáčku, na které se pomalu rozprostíral nějakej žlutej přípravek.

„Solan dekachana, pokovironima!“ Tento z fleku vymyšlený pokřik na zničení špíny mi musí pomoct.

„A je to definitivní! Já na to seru! Nesnáším uklízečky, který dělají celej měsíc hovno! Můžu se s tím tady srát celou noc a stejně se té omáčky nezbavím. Co je tohle za spravedlnost? Seru na to!“

Trošičku jsem se naštval, tak jsem kopl do rejžáku, zahodil jsem hadr a nasraně si sedl na židli u stolu. Se tady s tím nebudu crcat, sakra! Došel jsem skrz jídelnu na začátek kuchyně, otevřel malou ledničku a vzal si z ní malinovku. Zítra to Robovi zaplatím.

Sedl jsem si zpátky na židli a začal pomalu usrkávat. Cukr mi na nervy začal působit okamžitě a já se pomalu uklidňoval.

„Bude půl jedné, radši to tu zabalím a půjdu si lehnout.“

Kopl jsem do sebe zbytek limonády, flašku hodil do koše a začal zhasínat světla. Najednou se pootevřely dveře.

„Kdo je tam?!“ křikl jsem směrem ke dveřím, a i když jsem se nebál, za zády jsem nahmatal násadu od mopu. Jako malý jsem chodil na šermířství, ještě stále si něco pamatuji.

Zpoza dveří vykoukla malá, známá postava s jasně smaragdovýma očima. Najednou mě stres, vztek a všechny zlé myšlenky opustily. Mop jsem pomalu odložil ke stolu a otočil se ke dveřím s úsměvem, který tkvěl na mé tváři.

„Chceš pomoct? Slyšel jsem, jak tu nadáváš…“

Lau vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Šel pomalým a váhavým krokem ke mně. Při cestě mu zrak spočinul na pohozeném rejžáku a rozkopaných lahví s přípravky.

Došel ke mně a já ho chytil za ruku. Trhnutím jsem si ho přitáhl k sobě a objal ho. Začal jsem mu vyhrnovat tričko na zádech a hladit ho. Lau se chvíli bránil, ale pak to vzdal a položil mi hlavu na hruď.

„Tenhle týden se asi nebudeme vídat tak často, co?“

„Hm, můžeme něco podniknout a jít třeba ven. Však tenhle čtvrtek bychom měli dostat propustky od ředitele. Konečně,“ řekl jsem a zabořil obličej do jeho ramene.

Ještě stále nemůžu uvěřit, že jsem s ním. Že to vyšlo, prostě se mi splnil sen. Pootočil jsem hlavu a skousl mezi zuby kůži na krku. Lau sykl bolestí a částečně vzrušením. Narovnal jsem se a začal jsem ho líbat. Obličej jsem mu přidržel jednou rukou a druhou jsem ho k sobě tiskl. Strčil jsem mu svoji nohu mezi jeho a nutil ho trochu bojovat o volnost. V místnosti bylo najednou obrovské vedro.

„Chceš to?“

Sice to není otázka úplně na místě, ale radši se zeptám, než abych udělal něco, co by posralo náš vztah.

Jako odpověď jsem dostal svléknutí svého trička. Zatlačil jsem Lauovi na ramena a donutil ho jít do dřepu, ze kterého jsem ho povalil na zem a začal ho svlékat taky. Ústy jsem se věnoval krku a bříšku a rukou ho přitom dráždil přes kalhoty. Lau zatínal zuby a kousal se do rtu, aby v sobě udržel vzdechy. Ze spodního rtu mu po chvilce začala stékat kapička krve. Olízl jsem ji a začal ho líbat, aby se víc nepokousal. A tím vším začínám. Už ho prostě musím mít, tohle hraní je nekonečný. Začal jsem z něho rvát kalhoty spolu s trenkami, načež jsem si začal rozepínat poklopec. 

=D Jako bonus přidávám takový menší náhled na hmotu v koutě... =D

Snad se vám zobrazí... =D

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 17.kapitola: