OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 15.kapitola

06.11.2012 (11:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 609×

Ještě pořád jsem nemohl uvěřit, že se to děje. Že se plní mé sny. Takhle nějak si představuji nebe nebo klidně chvíli před smrtí… Teď bych opravdu mohl zemřít… Jsem opravdu šťastný.

Lau měl stále zavřené oči a byl červenější a červenější. Nechal jsem ho vydýchat a od pusy se opět vydal přes krk k hrudníku a od hrudníku sjížděl níž a níž, ale i tento další pokus nevyšel a byl jsem donucen Lauem opět vyjet nahoru. Tohle byla moje pátá výprava po těle dolů a ještě jsem nebyl s to dostat se k bokům. Byl jsem nucen opět zaútočit na Lauovy rty, které jsem doslova hltal. Rukama jsem přejížděl a hladil celé jeho tělo. Cítil jsem jak Lau zarývá nehty do mé kůže na zádech, miniaturní bolest mi způsobovala velké vlny rozkoše.

Začal mi zvonit telefon. Cukl jsem sebou, jak jsem se lekl. Natáhl jsem se pro mobil na stolku a zkontroloval, kdo mi volá.

„Kdo to je?“ ptal se Lau a vypadal, že každou chvíli začne jančit, že nás někdo shání.

„Perry, ale to je v pohodě,“ řekl jsem a mobil zapnul na tichý režim.

Nechal jsem mu tam lísteček se vzkazem, se kterým se musí spokojit. To, že zase začal vyvádět a začal mě shánět, neberu.

„Neměl bys mu to raději vzít? Třeba se něco opravdu stalo…“ pronesl Lau v pauzách líbání.

Chvilku jsem na něho koukal a pak mi hlavou probleskl miniaturní nápad, který není v žádném případě hezkej, ale na to v tuhle chvíli kašlu.

Přestal jsem Laua líbat a posadil jsem se na okraj postele. Sklopil jsem hlavu a zadumaně se díval do země.

„Hm, asi bych měl. A asi bych měl odtud raději odejít. Než tě dostanu do nějakého průšvihu, nebo snad, že bych Tě do něčeho nutil…“ vše jsem pronesl s ublíženým hlasem a s jistou pokorou. Už jsem se chystal vstát, když jsem cítil malý závan větru, právě v tu chvíli, kdy si Lau okamžitě sedl na posteli a ze zadu mě objal. Zmáčkl mě a pevně mě k sobě tiskl.

„Takhle jsem to nemyslel. Prosím, neodcházej!“ prosebně a tiše pronesl Lau. Najednou mě chytil za vlasy a otočil mi hlavu. Vnutil mi polibek, který jsem bez rozmyslu přijal. Poté sjel ke krku, kde mě líbal a občas kousal.

„Bez pochyb tam budu mít v bližší době pořádnou modřinu, nebo líp - cucflek…“ zamyslel jsem se, ale hned se opět oddával tomu blaženému pocitu.

Cítil jsem, jak se mi každičký sval v těle napíná, a hlavně jsem cítil tlak v kalhotách, který byl pomalu nesnesitelný.

Lau mě chytil za ramena a položil mě na postel. Rozhodl se být ten aktivní? Ok, to je moje největší přání… V duchu jsem se musel usmívat, že můj plán zabral. Ale moc dlouho jsem nad svým nápadem nepřemýšlel, začal jsem se soustavně prohýbat pod jeho doteky a polibky, které věnoval mému tělu.

Asi po patnácti minutách jsem si všiml, že je Lau celkem nesvůj. Nevěděl, co má dělat, jak pokračovat, a tak nějak se celkově bál udělat další krok. Takže to připadlo mně, pokud se chci někam hnout, budu to muset vzít do svých rukou a dokončit to, co Lau začal.

Chytil jsem Laua za ramena a rychlým pohybem jsem se dostal na vrch a jeho opět nechal bezmocně ležet pode mnou. Věnoval jsem mu jeden ze svých rychlejších polibků a rovnou jel po těle dolů. Než mě stačily Lauovi ruce, které v tu chvíli vystřelily, chytit a odtáhnout mě zpět nahoru, popadl jsem je svýma rukama a přidržel mu je nad hlavou. Jednou rukou jsem rozepnul kalhoty a stáhl je. Lau stiskl rty a oči měl stále zavřené. Nebylo cesty zpět, musel jsem pokračovat dál ve své výpravě, ale Lau se nemusí bát, jemu bych přece nikdy neublížil.

Rozhodl jsem se pokračovat a začal stahovat i trenky. Lau si stále kousal spodní ret, ale tentokrát pootevřel oči. Podíval se na mě a já viděl, že jsem dostal konečný souhlas, Lau se mi zcela oddal.

(…)

Probudil jsem se a všude byla stále tma. Našmátral jsem na zemi telefon, který jsem tam položil, když jsme přišli do toho pokoje. Půl sedmé, proto byla taková tma. Nebyl jsem si jistý, v kolik odtud musíme vypadnout, protože bylo evidentní, že v tomhle pokoji někdo bydlí. Hádám, že Tom si s tím musel dát opravdovou práci.

„Tom…“ hlavou mi projelo jeho tělo a já se zachvěl.

Otočil jsem se, abych se ujistil, že člověk, který leží za mnou a který mne hřeje, je stále ta samá osoba, se kterou jsem byl i včera.

Vzpomněl jsem si na včerejšek. Na všechny podrobné detaily… Zrudl jsem.
„Je možné, že jsem tohle všechno dělal s klukem? Jestli se to někdy dozví rodiče, odepíší mě ještě více než teď…“ zaobíral jsem se takovými myšlenkami skoro půl hodiny. Byl jsem z toho trochu špatný, ale vynahrazoval jsem si to pocitem, že ležím s Tomem. Vklouzl jsem hlouběji pod deku a trošku se nasunul k Tomovi.
Zhluboka jsem se nadechl, cítit tu příjemnou, intenzivní vůni mi stačilo k tomu, abych zapomněl na veškeré starosti, které jsem v tu chvíli měl. Právě jsem se do něj bezhlavě zamiloval a už z toho není úniková cesta… Už se nebude moct pustit… Já ho nepustím!!!

„Miluji Tě,“ zavrněl jsem mu potichu do ouška.

„Já vím, vždyť já Tebe taky…“ ozvalo se tlumeně zpod deky.

Lekl jsem se. Tom se vyštrachal zpod deky, otočil se na mě, objal mě a v zápětí v objetí znova usnul. Byl vyčerpaný, když jsem ho nechal včera dělat všechno za mě.

„Opravdu ho miluju!“

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 15.kapitola: