OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 1. kapitola

31.08.2012 (14:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 836×

EDIT: Článek neprošel korecí!

„Drž se ode mě dál!!!“ křičel Jim na Laua.

Lau jen koukal a na prázdno otevíral a zavíral pusu. Nevěděl co říct. Koukal jsem na rozzuřeného Jima a bylo mi v tu chvíli Laua líto. Jim vzal svůj baťoh a utekl stezkou hlouběji do lesa. Lau si sedl na pařez a položil si hlavu do rukou. Přisedl jsem si k němu a měl jsem velké nutkání ho pohladit po vlasech, obejmout ho a mít ho blíž u sebe. Po půl hodině se Lau zvedl a šel opačným směrem, než šel Jim. Zůstal jsem tam sám a přemýšlel, co teď v naší třídě bude, co když Jim řekne, co Lau udělal, ať už to bylo cokoliv. Co když začnou kluci ze třídy Laua nesnášet? Laua to určitě zlomí. Když jsem došel do internátní školy, nikde nikdo nebyl. Vzpomněl jsem si na školní představení, ale neměl jsem chuť tam jít. Otevřel jsem pokoj, který jsem sdílel se svým kamarádem, Perrym. Ani on tu nebyl. Došel jsem ke svému stolu a odemkl poslední šuplík. První dva nechávám otevřené, ale poslední ne. Jsou tam má tajemství a osobní věci. Vzal jsem do rukou zarámovanou fotku, na které jsem já, Jim a Lau. Když jsem viděl, jak se všichni usmíváme, vzpomněl jsem si přesně na ten den, kdy byla fotka pořízena. Lau trucoval, že chce fotku i s Jimem, když jsem se ho zeptal, jestli se semnou nechá vyfotit na památku. Jim nakonec souhlasil a vyfotil se s námi. A tak vznikla fotka, kde se všichni smějeme, Jim vyšplhal na provaz, Lau se rozvalil na zemi a já se na fotce křenil. Vrátil jsem fotku zpět do šuplíku a vytáhl jsem papírek se vzkazem, že mám přijít do Aleje. Vzkaz byl od Laua. Šíleně jsem se těšil, byl jsem hodně zklamán, když jeho velkolepý plán byl proklouznout do zahrady a přes zahradu do města, kam už večer nesmíme. Slyšel jsem kroky. Vzkaz jsem schoval, šuplík zamkl, vzal jsem si knihu do ruky a skočil na postel. Dovnitř vtrhl Perry. Z jeho obličeje čišelo nadšení.

„Tome! Hledal jsem Tě všude. Celá škola seděla ve venkovní aule a poslouchali jsme přednášku na téma “Paranormal Activity“, když někdo slyšel, jak někdo křičí a šlo to s lesa! A teď se podrž, z lesa směrem k levému křídlu vyšel totálně nasranej Jim, a když za ním došel Frank, aby se zeptal, co se stalo, začal řvát, ať na něj nikdo nesahá. A zmizel ve škole. Tak jsme to ignorovali a pokračovali a z druhé strany lesa vyšel ten divnej. No, ten… vždyť víš, Lau! Ale nevypadal dvakrát dobře. To je co? Myslíš, že si něco udělali?“

„A kam šel Lau?“ zvedl jsem hlavu od knihy.

„Nevím, Lau je mi volnej, ale asi šel k fotbalovému hřišti.“

Perry šel za klukama do herny a já vzal klíče a peněženku a utíkal jsem směrem k hřišti. Všude bylo mrtvé ticho, už jsem se chtěl vrátit, když jsem si všiml, jak Lau sedí na tribuně. Pomalu jsem šel po schodech nahoru. Došel jsem k Lauovi a usedl na vedlejší sedačku. Lau se díval do dálky až na hory. Znám ho tak dlouho, z jeho očí čišel smutek, velký smutek.

„Lau? Jsi v pohodě?“

Lau sklopil zrak.

„Lau?“ Lau se na mě otočil a já viděl, jak se mu oči zalily slzami.

„Všechno jsem pokazil,“ zašeptal.

„Co jsi zkazil? Lau, prosím, řekni mi, co se tam v lese stalo? Co jsi pokazil?“ zoufale jsem těkal očima ze strany na stranu, protože jsem do lesa dorazil, až když Jim křičel. Nabídl jsem mu kapesník a přemýšlel jak to z něho dostat. Lau je pěkně tvrdohlavý.

„Lau…“ nedořekl jsem to. Lau začal vzlykat a zabořil obličej do mého ramene.

„Jim… už se semnou nebude chtít… bavit,“ pronesl mezi vzlyky.

Začal jsem intenzivněji cítit tlukot jeho srdce, vůni voňavky a především jsem cítil, jak se třese, ačkoliv svítilo Slunce a bylo květnové, horké odpoledne. Pomalu jsem mu položil ruce na ramena, a když neucukl, pevně jsem ho objal. Cítil jsem se jako v ráji, ale rvalo mi srdce, že je Lau nešťastný. Přiblížil jsem svou hlavu k jeho a zašeptal, že bude všechno v pořádku. Nevím, co přesně se stalo potom, ale najednou jsem měl hlavu vedle jeho a svými rty jsem se dotkl jeho jemných, hladkých, havranově černých vlasů. Lau zvedl hlavu a já ho pustil ze sevření.

„Tome?!“ Lau se mi podíval do očí.

Zahlédl jsem v nich něco nepopsatelného. Jako kdyby nevěřil vlastním očím. Ale, proč se hned potom na mě usmál, tak nějak, hřejivě? Lau vstal a rychle utíkal z tribuny pryč. Nezvedl jsem se, a ani jsem za ním neutíkal, nemohl jsem. Chtěl jsem, aby Lau přesně věděl, co k němu cítím, ale asi to nebyl nejlepší nápad. Neovládl jsem se a teď za to zaplatím největší cenou - přátelstvím.

Po delší době jsem se zvedl a šel zpět na ubytovnu. Byl jsem hodně zničený, ale přesto jsem nešel do svého pokoje, nýbrž do pokoje č. 55.

„Jime? Jsi tam? Tady je Tom!!“ nečekal jsem, že se dveře otevřou a tak jsem se otočil. Dveře se otevřely a v nich stál Seth.

„Čau Tome, jestli hledáš Jima, tak ten tu není. Naposledy jsem ho viděl v knihovně v levém křídle v oddělení 8, ale už tam možná nebude.“

„Díky Sethe. Mimochodem, nevíš náhodou, co znamená ten plakát “Školo navštiv nás“, co visí na nástěnce?“

Seth byl tzv. pravou rukou ředitele školy a věděl o všem, co se kde šustlo.

„Popravdě nevím. Sice vím o všem na téhle škole, co se týče akcí, ale o téhle nic nevím, vše se prý dozvím včas. Moc jsem Ti nepomohl, co?“

„Pohoda, holt si počkám.“

Do knihovny se mi jít nechtělo a tak jsem si šel sednout do studovny. Stejně jsem musel napsat seminární práci na téma “Začlenění etniky do obyvatel“ a tak jsem si sehnal příslušnou literaturu o pohybu obyvatelstva a otevřel si na internetu nějaké články.

Zabral jsem na tolik, že jsem si nevšiml, kolik hodin uteklo. Vzpomněl jsem si na měsíční ředitelskou kontrolu pokojů. Uložil jsem si své podklady do svého archivu a utíkal jsem na pokoj. Byl jsem tak zaneprázdněn, že jsem ani neměl čas přemýšlet nad Lauem či Jimem.

Když jsem doběhl do pokoje, Perry zuřivě házel věci do skříní a snažil se opravit židli, kterou zničil před týdnem.

„To je dost! Pojď mi pomoct, slepíme je lepenkou.“

Židli jsme dolepili a já jsem jen tak tak stačil schovat všechny krámy na zemi a posteli.

„Hoši, je tu celkem smrad, nicméně čisto,“ prohlásil ředitel, zapsal si něco do zápisníčku a odešel.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 1. kapitola: