Minulý den - 1.kapitola "Co to má zamenat?" • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle je první kapitolka Minulého dne, tak snad se bude líbit stejně, jako "Prolog" který jsem už představila. Prosím o názory, jestli to dorazit, nebo nechat být. Jsem ráda, že prolog se líbil a doufám, že i kapitola s názvem "Co to má znamenat" vás zaujme.

06.10.2009 (17:00) • MisaBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 727×

Cukla jsem sebou. Seděla jsem na posteli a po čele mi tekl pot. Fuj! Sakra, už zase ten sen. Automaticky jsem si sáhla na pravý spánek. Jako kdybych tam měla mít díru, jenže nic tam nebylo. Jak jinak. Budík mi zazvonil o minutu později, než jsem vylezla z postele. Střelila jsem po něm pohledem v naději, že zmlkne a dá mi ještě pár hodin. K mé smůle si mlel stále svou. Vypnula jsem jej a dala si v koupelně horkou sprchu. Voda mi stékala po tváři a mně se vybavil znovu ten sen.

„Nech si to vysvětlit! To jsem nebyl já!“ Křičela ta tvář v hlavě.

„Ani se nepokoušej z toho vykroutit. Buď chlap, do háje.“ Vrčela jsem na něj.

Vyjekla jsem, jakmile mi došlo, že se vypnul bojler a teče na mě ledová voda.

„Do háje!“ Ječela jsem, když jsem skákala ze sprchy. Tenhle týden to bylo každé ráno. Noční můra a studená sprcha. Proč já?

Kafe mi klouzalo hrdlem, jako máslo na rozpálené pánvi. Slastný pocit. Otevřela jsem noviny na první stránce a konečně započala svůj snídaňový rituál. Kafe s mlékem a noviny. Má půl hodinka klidu před hektickým dnem. Přeletěla jsem pohledem pár titulků, když se můj zrak zarazil na článku o mrtvém muži ve skladišti. Nemám ráda mordy. Znechuceně jsem odvrátila tvář a raději se začetla do politické rubriky.

„Tohle je taky mord. Ale národní, což je snad horší.“ Vrčela jsem na culícího se politika. Tak dnešní den bude stát vážně zato. Navlékla jsem se do svetru a narazila si čepici. Šálu jsem si namotala na krk tak precizně, že mi z toho celého koukaly jen oči. Péřová bunda a vysoké traktorky to celé perfektně doplnily. Nehodlám mrznout víc, než musím. No ne? Jakmile jsem za sebou zavřela hlavní dveře, silný vítr mě přirazil zpět na dveře. Zaskučela jsem, když se mi studený vzduch vetřel do rukávu.

„Až budu bohatá, odstěhuju se do Kalifornie a vezmu si nějakého herce. Třeba Thomase. Prostě mu řeknu, že mě miluje, ale ještě o tom neví a že si mě chce vzít.“ Sípala jsem, jakmile se za mnou zabouchly dveře v práci.

„Až tam pojedeš, vezmi mě do kufru. Chci být u toho, až mu to řekneš.“ Smála se moje kolegyně Petra. Petra se mnou pracovala už rok. No, spíš jsem s ní pracovala rok já. Byla tu déle, než moje maličkost. Já nastoupila loni v zimě, když mě konečně pustili z nemocnice po nehodě. Ležela jsem několik měsíců v bezvědomí a z doby před nehodou jsem si nic nepamatovala. Petry sestra pracovala, jako zdravotnice v nemocnici, kam mě přivezli. Spřátelily jsme se a díky Pavle jsem se dostala sem. Ona s Petrou se staly mojí novou rodinou. Z mé minulosti se ke mně nikdo nehlásil a mě to ani nevadilo. Z nějakého důvodu jsem o sobě raději nechtěla nic vědět.

„Nechám tě doma, protože ty by si mu to rozmluvila, což nepotřebuju.“ Konstatovala jsem, když se mé kroky ubíraly k šatní skříni.

„Ne, fakt ne. Jen chci vidět jeho výraz, až mu to dojde, že tě miluje.“ Musela jsem se smát. Jo, Thomas byl miláček davů. S Petrou jsme sledovaly každý jeho pohyb a snily o tom, že se s ním setkáme.

„No, tak to si ještě počkáš. Musím nejdřív ušetřit na letenku.“ Pokračovala jsem. Petra prošacovala kapsy a vytáhla minci.

„Můžu ti přispět do začátku dvackou, jestli ti to pomůže.“ Hodila mi peníze a já je chytila do jedné ruky.

„Páni, to si nemusela, tolik?!“ Válely jsme se v křečích a já minci vhodila do automatu na kafe.

„Prý platíš ranní dávku.“ Komentovala jsem její překvapený výraz, když dvacka zmizela v úzkém otvoru.

„No, taky jsem to slyšela. Ale moc se mi to nelíbí.“ Zaskučela a s hereckým výkonem vzdychla.

Já jen protočila panenky a vyndala kelímek s horkou kávou. Posadila se do křesla a vychutnávala poslední okamžiky klidu, než se opět začnou valit lidi.

„Tak já to balím, jsem stahaná, jak pes.“ Zvedala se Petra a do každé ruky si vzala jednu tašku.

„No počkej, ještě nechoď.“ Prosila jsem jí. Zatvářila se vzdorovitě a vyplázla na mě jazyk.

„Já chci jít spát.“ Skučela, ale já se nedala odradit. Čekal mě celý den samoty a falešných úsměvů. Obsluha čerpací stanice nebylo zrovna povolání, o jakém jsem snila, ale bylo to lepší, než nic. Jen vědět, kde jsem pracovala předtím. Zavrtěla jsem hlavou a donutila se nemyslet na minulost. Z neznámého důvodu jsem dostala další šanci začít znovu žít, tak proč pátrat po minulosti? Jenže poslední dobou se můj hrad minulosti bortil.

„Děje se něco?“ Došlo mi, že se na mě Petra ustaraně dívá. Posadila se zpět na židli a vzala mé ruce do svých.

„Ty máš nějaká bolístka? Poznám, když tě něco trápí.“ Svraštila jsem obočí. Vážně mě to trápilo? Asi ano, protože i když to třeba nebyla krásná minulost, pořád byla moje. Vždyť já věděla jen své křestní jméno a rok narození. To jediné se dalo vyčíst z občanského průkazu, který u mě našli. Zbytek byl spálený. Bylo mi dvacet tři let a jmenovala jsem se Anna. Příjmení mi dali podle dne, kdy jsem se probudila. Ten den měl svátek Kristián, proto Kristiánová. Na ten den mi přiřkli i mé nové narozeniny, takže jsem se najednou narodila 5. Srpna a získala nové iniciály. Jenže kdo jsem byla? Kdy se tahle Anna narodila ve skutečnosti? Měla sourozence? Rodiče? Přítele? Nebyla jsem tak stará, abych byla sama anebo ano? Co jsem měla ráda? Podle fotografie mě identifikovat nemohl nikdo, protože během hospitalizace v nemocnici jsem podstoupila plastiku obličeje. Kvůli popáleninám. Takže i když se lékaři snažili, jak mohli, vypadala jsem jinak, než dřív. Sice mi přátelé říkali hezká tvářička, ale co když jsem byla dřív hezčí? Neměla bych to zjistit? Co když jsem přišla o hodně?

„Měla jsem špatný sen, to nic není.“ Odpověděla jsem automaticky Petře. Ta jen vzdychla a zvedla se.

„Ty tvé sny tě jednou umučí. Po kolikáté to už je?“ přemýšlela nahlas Petra a počítala na prstech.

„Moc ne, asi po šesté.“ Bránila jsem se, jenže Petra nebyla hloupá. Tázavě se na mě podívala a povytáhla obočí.

„Jo, po šesté, ale během týdne, což je sedm dní.“ Zrudla jsem. To bylo opravdu tak zlé? Každou noc noční můra?

„Co se ti zdálo tentokrát?“ vyzvídala a zarazila se ve dveřích. Pokrčila jsem rameny a pokoušela si vybavit sen.

„Byl tam chlap. Tlustý zrzoun. Křičela jsem na něj a on přede mnou ustupoval.“ Otřásla jsem se při té vzpomínce. Petra semkla rty a zavrtěla hlavou. I ona z toho neměla dobrý pocit.

„Hele, měla by si s tím zajít k odborníkovi.“ Zašeptala tiše, že jsem chvíli uvažovala, jestli se mi to nezdálo.

„Jako k psychiatrovi? Na to zapomeň. Nikam nejdu.“ Zvedla jsem se ze židle a byla připravená utéct, kdyby mě tam chtěla odtáhnout. V duchu jsem si představila lidi z pravěku, jak muži tahali ženy za vlasy do jeskyně. To by mi neudělala. Utěšovala jsem se. Petra jen pokrčila rameny a otočila se ke mně zády.

„Jak chceš. Jen říkám, že by to nebylo na škodu. Tihle tvoji chlapi ve snech nejsou zrovna ideál krásy.“ Vzdorovitě jsem zvedla bradu, protože to nebyla taková pravda.

„V úterý se mi zdálo o Thomasovi.“ Připomínala jsem jí, jenže ona jen povytáhla obočí.

„To je fakt, ale co se ti o něm zdálo?“ zrudla jsem. Bylo mi zle, protože i když můj sen začal krásně, konec měl neskutečně odporný. Dívala jsem se jen na jeho rozpárané tělo a vyvřelá střeva. Otřásla jsem se a žaludek se mi zvedl, jako tehdy.

„Ok, jsem magor. Stejně nikam nejdu.“ Zkřížila jsem paže na prsou a vrtěla hlavou. Petra mi jen mávla a zmizela za dveřmi. Má muka začala, a když jsem se konečně večer dostala domů, své problémy jsem nechala v práci. Napustila jsem si horkou vanu a na umyvadle jsem zapálila aromatickou lampičku. I když mnozí odborníci tvrdí, že lidé po požárech se ohně bojí, mě nevadil. Nezkoumala jsem důvody. Milovala jsem oheň. Ráda jsem ho sledovala. Musela jsem se zasmát, když jsem si vzpomněla na jeden test v novinách. Otázka zněla, jestli ráda koukám do ohně. Odpověděla jsem ano a ve výsledku mi řekli, že mám sklony k sebevraždě. Ponořila jsem se do vany a zavřela oči. Co když mám zrovna dnes narozeniny a nevím o tom?

„Všechno nejlepší, Brit. Ať se ti splní všechna přání.“ Promluvil na mě muž, kterému jsem však neviděla do tváře, stál ke mně zády. Objal mě a já zářila štěstím.

„Já mám ale narozeniny až za dva dny.“ Bránila jsem se. Muž se jen zvonivě zasmál a mě k němu cosi přitahovalo. Měl svalnatá ramena a bílé těsné tričko. Cítila jsem jeho vodu po holení, ale nedokázala jsem jí identifikovat.

„To je sice pravda, ale kdo ví, jestli tu za dva dny ještě budeme? Měli bychom slavit, dokud můžeme.“ Po zádech mi přeběhla husí kůže.

„Co si to řekl?“ vyzvídala jsem a začala se mračit. To byl on. V tom telefonu, to byl on.

„Že bychom měli slavit, dokud můžeme. Proč? Co se děje?“ odtáhla jsem se od něj. Při couvání jsem narazila do zdi. Muž se jen začal smát a pomalými kroky ke mně přistupoval.

„Ach, Britaney, proč nemůžeš být méně vnímavá?“ skučel ten chlap a mě se přestával líbit. Viděla jsem jen jeho temeno a cítila se hrozně. Natáhl ke mně ruku, ale já jí odhodila.

„Proč?“ ptala jsem se. Muž se zastavil a zkřížil ruce na prsou. Hlavu naklonil na stranu, takže jsem si mohla prohlédnout svou vlastní vyděšenou tvář.

„Protože kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Zavrčel a v tu chvíli udělal výpad proti mně.

Vykřikla jsem a nabrala si vodu do pusy. Rozkašlala jsem se a držela se za hranu vany. Voda byla ledová a já se třásla, jako osika. Srdce jsem měla až v krku. Takhle hloupé sny se mohou vážně zdát jen mě. A to jsem přemýšlela jen nad dnem svých narozenin a hned se mi z toho vykouzlil takový horor. Pro příště před relaxací nepřemýšlet. Bude to jistější. Vylezla jsem spěšně z vany a zabalená do županu jsem se stulila před krbem. Pozorovala plameny a pila víno. Bylo mi krásně, než zazvonil telefon.

„Ahoj, co máš v plánu na dnešní noc?“ Ptal se mě mužský hlas, který jsem důvěrně znala. Až moc důvěrně. Na tváři se mi rozlil úsměv.

„Hele, dnes nic. Přijde mi přítel a chci s ním být sama, takže promiň, ale tři už je moc.“ Omlouvala jsem se mu.

„Ok, tak já Vás nebudu rušit. Jen jsem si říkal, jestli si nedáš třeba čínu, nebo kari. Hele a proč nemůžu taky přijít?“ vyzvídal hlas a já se musela hodně ovládat, abych nebouchla smíchy.

„Protože mám v plánu ho ihned ve dveřích chytit za košili a odtáhnout ho do ložnice. On totiž přijel dnes z Itálie, víš? A z ložnice ho nepustím dřív, než pozítří.“ Mluvila jsem tiše a neskutečně jsem se bavila tím napětím ve vzduchu. Hlas na druhém konci sotva dýchal a když promluvil, bylo to rychlé a ihned poté telefon ohluchl.

„Za 5 minut jsem tam, lásko.“ Držela jsem hluché sluchátko v ruce a smála se. S Romanem jsem byla skoro půl roku a nebylo si absolutně na co stěžovat. Chápal mojí situaci, a když dostal nabídku, aby jezdil kamionem, váhal jen kvůli mně. Jenže mohla jsem být sobec a držet ho doma? No jistě, mohla. Ale proč. Snad jsem v hloubi duše doufala, že na to přijde sám a nechá toho, ale Roman přičichl k penězům a nabral si jednou tolik práce. Takže jsme se viděli jen jednou za čtrnáct dní. Naštěstí poslední dobou mu začal docházet důsledek jeho počínání. Uf.

U dveří mi zazvonil o celých dvacet minut později. Jakmile jsem mu otevřela, vtlačil mě do bytu a začal hladově líbat. Věděla jsem moc dobře, že nemá cenu se převlékat ze županu do pyžama a má předtucha se vyplatila. Stačilo mi jen rozvázat pásek a já před ním stála v Evině rouše během vteřiny. Konečky prstů mi přejel po nahé kůži, až mi naskočila husí kůže a musela jsem se otřást.

„Je ti zima Anýzko?“ Ach jo! Copak jsem nějaká větev, aby mi říkal neustále Anýzko? Dokonale tak zchladil můj bod varu a tlakoměr vyhnal do maximálních otáček. Nejraději bych ho kopla do rozkroku, aby věděl, jaké to je. Nejspíš si všiml mého výrazu, protože se nepatrně odtáhl a potutelně usmál.

„Já vím, nejsi větev, jenže mně se to hrozně líbí. Je to lepší, než ti říkat Andulo.“ Pokrčil jakoby omluvně rameny, ale to už jsem si zavazovala pásek přes župan a udělala na něm obrovský uzel. Tak, a máš po sexu, mladíku. Vrčela jsem v duchu. Roman se opřel o protější zeď a zavřel oči. Sjela jsem ho pohledem. Vlasy měl klasicky učesané prsty, ale cesta venkovním počasím byla znát. Na tváři se mu rýsovalo čerstvé strniště, které ho usvědčilo, že holicí strojek potkal nejméně před dvěma dny a přesto neškrábal. Měl výhodu, že mu to rostlo dlouho. Košili měl napůl rozhalenou, když jsem se pokoušela vysvléct ho z ní a pásek u džínů si rozepnul sám, jakmile vyprostil ze županu mě. Plné rty lákaly k zulíbání a dlouhé řasy mu momentálně odpočívaly na tvářích.

„Nejsem nafukovací panna.“ Vrčela jsem a uhasila poslední jiskřičku touhy, která ve mně byla.

„Co to do tebe vjelo?“ Ptal se stále přilepený u zdi, zatímco já už seděla v obýváku na gauči.

„Nevím, promiň. Jen to nemám ráda a ty to víš.“ Cukla jsem sebou, když se dotkl nečekaně mých ramen. Chodil, jako duch.

„A jak ti mám říkat?“ jak? Miláčku, lásko, beruško, andílku… takových variant a on si vybere Anýzku. Proč já?! Ptala jsem se sama sebe.

„Aničko? Andulko? Any? Andy? Kvítečku? Poupátko? Srdíčko? Poklade? Miláčku? Lásko, dušičko, motýlku, broučku, andílku, sluníčko…“ šeptal mi do ucha a jeho slova byla, jako zapalovač. Škrtnul a já vzplála. Sakra, proč mě má tak v malíčku? Políbil mě jemně na krk a naklonil se přes opěrku pohovky, aby mohl k mým rtům, což jsem si myslela, jenže během vteřiny jsem byla ve vzduchu. Vsunul mi ruce pod kolena a jakýmsi záhadným způsobem mě vzal do náruče. Jak ten to dělá?! Omotala jsem mu své paže kolem krku a byla rozhodnutá, srazit ho pod sebe, kdyby se začal hroutit k zemi. On by to přežil spíš, než já. Nedokázala jsem si představit, že on spadne na mě, ale že já spadnu na něj, to ušlo. V ložnici mě lehce a klidně položil do polštářů a natáhl se vedle mě.

„Zlaté pásy cudnosti, proti tvému pásku.“ Vrčel po pětiminutovém boji. V mém předešlém vzteku jsem si na uzlíku dala až moc záležet, což jsem si momentálně vyčítala.

„Já to snad vzdám.“ Skučel a měl na tváři ten nejsmutnější výraz. Byl rozhodnutý, že na sobě nesmím mít ani kousek oblečení, do čehož se počítá i pásek.

„ani se nehni.“ Řekl po chvilce a jeho tvář se změnila. Potutelně se culil a utekl mi z postele. Měla jsem cuky v nohách, ale Roman řekl, ať se nehýbu, tak se nepohnu. Přišlo mi to, jako povel pro psa. Sedni! Lehni! Dělej si, co chceš. Když se objevil zpět ve dveřích ložnice a já slyšela ten kov, jak se o sebe otřel, zamrazilo mě v zádech. Vytřeštila jsem oči a začala couvat.

„Děláš si legraci?“ doufala jsem do poslední chvíle, ale on se ke mně přibližoval a přibližoval.

„Neboj, jen jeden střih a bude to.“ Prosil a uklidňoval mě.

„No nemysli si, že tě nechám, aby si mi rozstříhal župan.“ Smála jsem se, ale do hlasu se mi vkrádala hysterie.

„Tak nejdřív já, jo?“ zašeptal a zajel si ostřím pod košili. Sledovala jsem, jak pod místy, kde se nůžky dotkly látky, roste jeho nahé tělo a přestávala jsem dýchat. S posledním odstřiženým knoflíkem jsem konečně vydechla. Podívala jsem se mu do tváře. Sledoval mě a spokojeně se na mě usmíval. Když zajel nůžkami za opasek, krve by se ve mně nedořezal. Co když si ho ušmikne? Co pak s ním?

„Stop.“ Křikla jsem, jenže on se chudák lekl. Přikrčila jsem se, když zasyčel.

„Málem jsem byl princezna, tohle nemůžeš.“ Řehtal se panicky.

„Dej to sem.“ Vytrhla jsem mu zbraň z ruky a sama jsem se vysvobodila ze županu. Ani jsem je nestihla zahodit, když se na mě vrhl a tentokrát žádné pomalé a citlivé doteky, ale hladové a bouřlivé polibky se mísily s jeho dlaněmi. Cítila jsem je úplně všude. Jakmile se dotkl mého klína, propnula jsem se, jako luk a on vedle mě zasténal. Uzamkl mé rty v polibku a rukou nepřestával kroužit po mém těle. V okamžiku, kdy jsem si myslela, že umírám a dostávám se do nebe, přestal. Trvalo mi jen nepatrný okamžik, než mi došlo, co se děje. Otevřela jsem oči a setkala se s jeho tyrkysovým pohledem. Pozoroval mě a neusmíval se. Ztuhla jsem.

„Děje se něco?“ co jsem provedla? Mračil se na mě, jen jsem nevěděla proč. Po chvilce se nadechl a bylo vidět, že váhá, jestli se zeptat, nebo co vlastně říct. Ten nádech zopakoval ještě dvakrát, než se doopravdy zeptal.

„Kdo je Samuel?“ vytřeštila jsem oči. Co to má znamenat? Proč teď řeší nějakého Samuela?
„Jak to mám vědět?!“ zavrčela jsem. To si to vážně nemohl nechat na jindy?

„No, já nejsem ten, kdo tu křičí jeho jméno, tak předpokládám, že víš, kdo to je.“ Spadla mi čelist a pusou jsem zalapala, jak kapr na suchu. Samuel? Já? Cože?

„Cože jsem?“ Roman to nevydržel a zvedl se z postele. Natáhl si kalhoty a ve dveřích se zarazil.

„Tak až si vzpomeneš, zavolej.“ Zašeptal.

„No, počkej, Romane, já vážně nevím, kdo je Samuel. Ani jsem si nevšimla, že jsem něco takového řekla. Vážně ne. Neznám Samuela.“ Slza mi stekla z tváře a Roman se zarazil. Pozoroval mě a váhal.

„Miluju tě.“ Vzlykla jsem a natáhla k němu ruce.

„Možná je z tvé minulosti, sluníčko.“ Zesmutněl. Věděla jsem, co přijde. Rozhovor na téma mé minulosti. Roman mě neustále přesvědčoval, že bych to měla zjistit.

„Co když jsi vdaná?“ a je to tu.

„Nejsem.“ Bránila jsem se.

„Já vím, to by sis pamatovala.“ Bodl do bolestivého místa, ale nemohla jsem se mu divit. Měl pravdu. Co já vím? Kde jsem vůbec k tomu jménu přišla? Samuel? Objala jsem Romana kolem krku a vtiskla mu pusu na tvář. Usmál se velice smutně. Zopakovala jsem manévr a vtiskla mu opět rty na líčka. A znovu, a zase, a ještě jednou, dokud neotočil hlavu a naše rty se nesetkaly. Pokračovali jsme tam, kde se předtím „Samuelem“ skončilo.

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování