OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mí démoni - 5. kapitola



Mí démoni - 5. kapitolaNetradiční metody, které nezaručují výsledek a není u nich plně prokázán úspěch, se většinou setkávají s nepřijetím. Jak Kelinger přišel, tak odešel. Ale co to bude znamenat pro Liu? No... Hezké počteníčko! :) PS: Dost by mi pomohlo, kdybyste mi dali vědět, jestli se to líbí, nebo ne. Tak když si uděláte chvilku na třeba i mini komentář. :)) Děkuju! :D

5. kapitola

Co my vlastně víme? Jaká je pravda? Proč jsme tady a proč sem přicházíme? Život je občas jako složitý rébus, s jehož rozluštěním se dostáváme na další úroveň. Ale bude mít tahle další úroveň, nová rovina, ještě něco společného s lidstvím?

 

Sedím zase u doktora Kellingera a čekám, až mě přijme. Chodím k němu už nějaký ten pátek a posunuli jsme se docela daleko. Nebojím se mu říkat všechno, co se mi stane, a on ze mě na oplátku nedělá blázna, což je celkem příjemná a zcela určitě nová zkušenost, kterou si užívám.

„Tak, Lio, jak se vám daří?“ začne svou typickou otázkou, když se usadíme v křeslech naproti sobě.

„Celkem, dobře, doktore,“ odvětím a propletu své prsty. Přece jen jsem trochu nervózní.

„Jak pokračují vaše sny?“

„Je to pořád stejné. Ta samá dívka, ten samý dům a ten samý muž. Nikdy se nedostanu dál než do lesa. Je to jako smyčka.“

„Slyšela jste někdy o bdělém snění?“

„Ne, co je to?“

„No, je to stav, kdy sníte, ale uvědomujete si tu skutečnost, že jste ve snu. Ale pokud si tohle dokážete uvědomit, dokážete podstatu snu měnit.“

„Zní to hrozně složitě. Na to se musí trénovat, ne?“ zeptám se s nakrčeným čelem. Jako bych já byla ten typ, co si uvědomí, že sní, a bude věci dělat jinak. Zrovna já!

„Vyžaduje to určitý trénink, ale není to nemožné,“ přitaká a promne si několikadenní strniště.

„Víte, ten sen je tak živý, tak opravdový, že si myslím, že to ani není sen, ale skutečnost. Jako by to bylo z jiné doby, ale byla jsem to já.“

„Máte na mysli minulé životy?“

„Ano, přesně to mám na mysli. Maličko jsem googlila a dozvěděla se spoustu věcí. Třeba, že se na to používá hypnóza.“

„To je pravda.“

„Myslíte, že by mi pomohla hypnóza?“ zeptám se s nadějí.

„Těžko říct. Možná ano,“ připustí, ale tváří se mu mihne taková zvláštní ustaranost, nebo zklamání, nebo co. „Problém je, že k tomu, abych s vámi mohl zahájit tento typ léčby, potřebuji souhlas rodičů,“ dodá a vypadá vážně zklamaně.

„Tak se jich zeptejte,“ vyhrknu. „Myslím, že nebudou proti.“

„Vy byste se chtěla podrobit hypnóze?“

„Jistě,“ přikývnu a uvelebím se v křesle. „Jsem ochotná zkusit všechno, protože zatím vše ostatní selhalo.“

„Hypnóza je velmi hluboký proces. Může to vyvolat mnoho stavů, které vám nemusí být příjemné.“

„Jsem si vědomá toho, že všechno má svůj vedlejší účinek,“ pokrčím rameny. „Myslíte, že jsem vhodný adept na tuto metodu?“

„Myslím, že ano,“ přikývne.

„Projednáte to tedy s rodiči?“

„Ano, popovídám si o tom s nimi.“

„Takže myslíte, že na příštím sezení už bychom to mohli udělat?“

„To vám slíbit nemůžu,“ pronese a moje nadšení o poznání klesá.

„Myslím, že ta dívka z toho snu jsem já, ale v jiném čase. Čím víc se mi o ní zdá, tím víc jsem o tom přesvědčená.“

„Na předčasné závěry a přesvědčení je přeci jen brzo,“ mírní mé nadšení.

„Já vím, vždycky se pro něco nadchnu a pak, když to nevyjde, těžce to prožívám,“ přiznám a nadechnu se.

„Povyprávějte mi o tom snu a snažte se vybavit si sebemenší maličkost. Jestli chcete, můžete se položit na gauč a zavřít oči. Občas to pomáhá, protože ležení a zavřené oči simulují spánek. Lépe si tak vzpomenete na maličkosti.“

„Já – nejsem si jistá, jestli si chci lehat.“

„Udělejte to, jak chcete,“ povzbudivě se usměje. Pomalu se zvednu a položím se na tmavě hnědý, kožený gauč. K mému překvapení je pohodlný. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

„Stojím v obrovské hale a za mnou je velké schodiště z masivu, které vede nahoru. Je na něm temně červený koberec. Podlaha je – myslím, že to je to něco jako dlažba. Velmi stará, s ornamenty. Velká okna s dlouhými závěsy, které vypadají těžce, a když je zatáhnete, nevíte, jestli je den, nebo noc. Pak jsou tu masivní dveře a venku cesta, která je lemovaná květinami a keříky. Když se otočím na ten dům, je obrovský, připomíná nějaké sídlo. Asi letní, v zimě bych snad neběhala bosá a jen v bílých šatech venku. Nahoře v okně stojí černovlasý muž. Na krku mám zlatý křížek. Pak jsou tu koně. Nasedám na černého a mířím k lesu. Po celou dobu slyším volat: „Evelyn,“ myslím, že mě volá ten muž. Je to totiž mužský hlas. Pak jsem v lese, běžím a mám pocit, že jsem pronásledovaná.“ Otevřu oči a promnu si je.

„To je vše?“ zeptá se.

„Ano, na víc si nevzpomínám.“

„Jak dlouho se vám zdá tenhle sen?“

„Více než týden. Vlastně to začalo, když jsem přišla z nemocnice. Je to pořád to samé dokola. Pokaždé se budím celá zchvácená se slzami na tvářích. Moc tomu nerozumím, v tom snu vlastně není nic násilného,“ zauvažuji nahlas.

„Já myslím, že určitá násilnost v něm je,“ oponuje mi. „Myslím, že to, že z toho domu utíkáte, má svůj důvod. Jste bosá, a přestože na vás někdo volá, nechcete se vrátit. Možná ze strachu, kdo ví. K tomu, že vysednete na koně a pokoušíte se z místa ujet, vás něco donutilo. Les je podle toho, co vyprávíte, asi velmi temný, protože máte pocit, že jste pronásledovaná. To pronásledování vás žene do temného lesa, ve kterém žije mnoho tvorů, a vy nejste nijak vybavená, dokonce nemáte ani boty.“

„Páni, takhle jsem nad tím neuvažovala. Vlastně, něco na tom, co říkáte, bude. Vypadá to jako útěk, ale ten muž je v klidu, neběží za mnou.“

„To si jen myslíte, protože jste se ve snu neotočila. Pořád někoho slyšíte, zřejmě je to jeho hlas, když tam není nikdo jiný.“

„To je pravda, já se vlastně ani neotočila. Jen na začátku, pak za mnou ale klidně běžet mohl.“

 

. . .

 

„Proč ne, mami?“ zeptám se a jsem zklamaná. Oni odmítli dát souhlas doktoru Kellingerovi k hypnóze.

„Protože si nemyslíme, že je to bezpečné,“ odpoví mi a dál si v klidu vybírá ovoce v obchodě.

„A to, co se mi děje, bezpečné je?“

„To je něco jiného. On je tu od toho, aby ti pomohl, ne, aby to všechno přiživoval.“

„Ale on to právě jako pomoc myslel. Hypnóza je vědecky ověřený typ terapie. Já to chci, opravdu moc. Cítím, že mi to může pomoct!“ nevzdávám to.

„Hypnóza je stav, kdy jsi mimo, a to nemá nic společného s léčením,“ stojí si na svém a ve mně roste bezmoc.

„Mami, poslouchali jste ho, když vám to vysvětloval?“

„Velmi dobře,“ přitaká mamka. „Přemýšlíme, že ti zajistíme nového terapeuta,“ šokuje mě.

„Ne!“ vyjeknu zoufale, až to mamku překvapí. „Já nechci nikoho jiného. Jemu věřím, on ze mě nedělá blázna!“ lobuju za svého terapeuta.

„Amálie, tu léčbu ti platíme my,“ připomene mi laskavě. „Jako rodiče víme, co je pro tebe nejlepší, nemyslíš?“ jako by mě kárala.

„Ne, nemyslím,“ odseknu.

„Nebuď drzá, Amálie, prostě s tím nesouhlasíme a hotovo!“

„A můj názor, ani moje pocity vás nezajímají?“

„Zajímáš nás a záleží nám na tobě. Děláme jen to, co je pro tebe nejlepší.“

„Co když se mýlíte?“

Na to už mi neodpoví. Vlastně skoro celý zbytek dne se mnou nepromluví. Když táta přijde z práce, panuje u nás tichá domácnost, a já mám pocit, že za to můžu jen a jen já. Zase.

 

Večer ke mně do pokoje přijde táta. Další přednáška o tom, jak to se mnou myslí dobře. Posadí se na mou postel a zhluboka se nadechne.

„Rozhodli jsme se s maminkou, že ti zajistíme nového terapeuta.“

„Proč?“ potlačuju slzy.

„Protože se nám nezamlouvá léčba toho, kterého máš teď. Nepřipadá nám, že by ti pomáhal. Naopak, přijde nám, že jsi na tom podstatně hůř.“

„Díky tomu, jak se mnou pracuje, mám konečně pocit, že tomu všemu můžu porozumět.“

„Děláme to pro tvoje dobro,“ zopakuje mi tu magickou větu, ze které se mi chce vrhnout.

„Jo, to už jsem slyšela.“

 

. . .

 

Po škole se stavím za tetou Beátou v její kavárničce a probíráme tu velkou novinku ohledně změny mého současného terapeuta, který mi jako první vyhovuje, a přesto se ho musím vzdát.

„Já to nechápu, Beáto.“ Opírám si hlavu o dlaň a líně míchám jediné kafe, které snesu, a to latté machiatto.

„Ani já,“ přitaká a ucucává ovocný fresh. Uprostřed stolu jsou borůvkové muffiny.

„Jak mi to můžou udělat, když vědí, že mi to pomáhá?“

„Zlato, oni to právě nevědí, ale zkusím s nimi promluvit, třeba je obměkčím a oni si to rozmyslí.“

„Je to na nic. Někdy mám pocit, že to nemá cenu. Život je jen jedno velký nic uprostřed pekla.“

„Ale jdi ty. Život je dar a ty máš krom něho ještě další dar, jenom ho zatím nedokážeš vidět.“

„Líbí se mi tvůj optimismus,“ pousměju se a vezmu si muffin. Je lahodný! „Výborný,“ zahuhlám s plnou pusou.

„Jen si ber, zabalím pár nejlepších zákusků a večer se u vás stavím. Včera bylo pozdě,“ rozhodne.

„Co ten roztomilý klučina, který se u tebe stavoval se sešity?“ culí se.

„Roztomilý klučina?“ podivím se. „Byl u mě jen Honza,“ uvedu na pravou míru. „Je to spolužák ze školy.“

„Jenom spolužák?“ culí se vesele dál. „Mamka říkala, že byl moc hezký a slušný.“

„Máma tohle říkala?“ nepřestávám se divit.

„Něco v tom smyslu,“ směje se.

 

. . .

 

„Ne, Beáto, už jsme se rozhodli, že bude lepší, když se Amálie podrobí trochu jiné léčbě,“ stojí si na svém mamka.

„Jaké jiné léčbě? To do ní chcete rvát prášky?“

„Někdy není jiná možnost,“ pokrčí rameny máma.

„Víte, jak na tom bude, když ji nějakej doktor bude ládovat antidepresivama, jako by to byly lentilky?“

„Beáto, nikdo přece nemluví o antidepresivech, jsou i jiný léky, které můžou Amálii pomoct,“ vloží se do toho táta.

„Ach jo,“ vzdychnu. „Já nechci novýho doktora. Kelinger mi vyhovuje, on je to nejlepší, co mě mohlo potkat.“

„Amálie, do toho se nepleť,“ snaží se mě utišit máma.

„Nemám se do toho plést? Vždyť se jedná o mě, ne?“

„Ale nevidíš to objektivně. Jsi v tom zaangažovaná a nevšímáš si varovných signálů. Kelinger není ten správný doktor pro tebe,“ ukončí máma, zvedne se a odejde do ložnice.

„Tati, fakt vám nejde o to, aby mi někdo pomohl?“ zeptám se ho. On je moje poslední naděje.

„Amálko, o nic jiného nám nejde,“ utvrdí mě táta.

„Tak proč chcete, abych odešla od Kelingera, když mám konečně pocit, že to s jeho pomocí můžu zvládnout?“

„Najdeme ti někoho lepšího. Jeho metody nejsou úplně tradiční a nemyslíme si, že je to pro tebe to nejlepší,“ objasní mi. A jsme doma! Jde o to, že neuznávají Kelingerovy metody, jako je hypnóza.

 

. . .

 

Je to definitivní, moji rodiče setli hlavu doktoru Kelingerovi a já poslušně sedím v čekárně a čekám, až mě zavolá moje nová terapeutka. Nina Podskalská.

„Dobrý den, slečno Vrzáčová,“ překvapí mě a poukáže na gauč, na který si mám sednout.

„Já ale nejsem Vrzáčová,“ odvětím. „Jsem Amálie Křížková,“ představím se.

„Aha, jistě, pardon,“ pronese. „Posaďte se.“

„Raději bych si sedla do křesla,“ svěřím se a chci se přesunout ke vzdálenému křeslu, ale zarazí mě. „To křeslo neslouží pro pacienty,“ usměje se tak nějak falešně. „Gaučík bude pohodlnější.“

Ne, nebude!

„Aha, a proč ho tady máte?“ zeptám se a skládám se do gauče, který je nepohodlně tvrdý.

„Nejsme tu přece kvůli křeslu,“ zpraží mě ledovým tónem. „Jak jistě víte, jsem psychiatrička Nina Podskalská. Budu vám pomáhat a spolu to zvládneme,“ ujišťuje mě a já jí nevěřím ani slovo. Co ty se mnou chceš zvládat, ty nádhero?

„Myslela jsem, že jste psycholožka,“ zamračím se lehce. Rodiče o ní mluvili jako o psycholožce. Co je to za podraz?

„V podstatě je to podobné.“

„Aha, ale vy předepisujete léky, ne?“

„Ano, pokud je to potřeba,“ probodává mě pohledem, který mi není příjemný. Ta ženská na mě působí jako vichřice nebo chumelenice. Každopádně ani jedno z toho nemám ráda.

„Tak, povězte, co vás trápí.“ Zabubnuje prsty o desku stolu. Má dlouhé, rudo-třpytkaté špičaté nehty. Působí to děsivě. Ani se mi nechce mluvit. Chci Kelingera, ta ženská mě děsí!

Odvyprávím jí vše, co mě trápí, a ona si sem tam dělá poznámky a sem tam utrousí: „Ano, jistě,“ nebo „To je jasné.“ Když se jí zeptám na to, co se tím myslí, odbude mě tím, že to jsou jen její soukromé poznámky, kterých si nemusím všímat. O tom, že mě silně znervózňují, se už neodvážím zmínit. Ta ženská se ke mně chová jako ke kusu, který jde na porážku. A sekáček bude držet na konci mé cesty taky ona!

„Jak se vám líbí ve škole? Jak zvládáte nápor při testech nebo zkoušení?“ zeptá se.

„Líbí se mi tam, škola mě baví. Nápor zvládám jako ostatní, normálně,“ pokrčím rameny.

„Uhm-hm,“ pronese a čmárá si něco do sešitu.

„Jaký na to všechno, co jsem vám řekla, máte názor?“ osmělím se chvilku před koncem.

„Nic, co bychom nezvládly,“ řekne neurčitě. Jo, hned je mi to jasnější!

 

Verdikt doktorky Podskalské, které přezdívám brutální Nikita, je jasný. Trpím depresemi. Po pátém sezení a po domluvě s rodiči dostávám prý lehká antidepresiva. Našla jsem si na Wikipedii, jak se ty deprese vlastně projevují:

 

Deprese je velmi závažný a život ohrožující stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami jedince. Dotyčný pociťuje často úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršené soustředění a má problémy s pozorností. Reakce na tento stav mysli je silně vázána na typ osobnosti. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí reakce na radostné podněty a jedinec se okolí může jevit jako cynik. Deprese se léčí antidepresivy, často v kombinaci s psychoterapií.

 

Sice jsem občas skleslá, nemluvná, podrážděná, občas mám pocit bezcennosti, ale nezdá se mi, že bych trpěla depresemi. Nechci brát antidepresiva, jsou to dryáky a občas to všechno zhorší. Co když skončím v blázinci?

Antidepresiva typu SSRI jsou, jak jsem se dočetla, v dnešní době nejpoužívanější a jde o selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Pak jsem zjistila, že fungují na principu nějaké inhibice, zpětného vychytávání neurotransmiteru serotoninu v nesynaptickém úseku neuronu. Jo, složitější to být už nemůže. Jako bych tušila, o čem to je. Taky se dozvídám, že mají mírnější nežádoucí účinky než nějaká skupina MAOI nějakých tricyklických antidepresiv, ale že je prý méně účinná. Tak jsem z toho jelen. Jinak lék se nazývá Fluoxetin, možná líp známý pod názvem Prozac, u nás prodávaný také jako Deprex. Nejvíc mě zaujaly nežádoucí účinky: průjem, pocení, bolest hlavy a nejvíc z toho všeho sebevražedné tendence. Nemá to pomáhat proti depresím, které jdou ruku v ruce se sebevražednými tendencemi?

 

Prášky beru s velkým sebezapřením, ale s mamčiným příslibem, že mi určitě bude líp. A hlavně s jejím dohledem se to polyká o trošku líp. Otázkou zůstává, jestli mi líp skutečně bude. Uvidíme za čtrnáct dní, to se má léčba projevit.

Co by mi na to asi řekl Kelinger? Souhlasil by s touhle léčbou?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mí démoni - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!