OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi draky - 5. kapitola

01.02.2012 (14:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 911×

5. kapitola - Samotář

Tergin běžel hustým porostem. Trní a kamení mu drásalo bosá chodidla, ale jedinou bolestí, kterou vnímal byla ztráta jeho milované sestřičky. A les, ten jako by chtěl tu jeho bolest v srdci ještě zvětšit bolestí na těle - stavěl mu do cesty kmeny, kameny, větvičky a šlahouny trnitých ostružin.

Tergin sice pro slzy na cestu skoro neviděl a několikrát zakopl, ale díky své dětské mrštnosti a obratnosti vždy udržel rovnováhu a nespadl. Běžel hlouběji do lesa, chtěl být co nejdále od toho hrozného místa a jen stěží potlačoval hlásek svého svědomí, který mu našeptával, aby se vrátil, aby tam Isabell nenechával.

Tergin se najednou zamyslel nad svou zbabělostí, ponořil se do smutku a myšlenek tak hluboko, že zapomněl na mnohé nástrahy lesa.

Náhle odněkud ze shora přilétla velká, těžká pytlácká síť a polapila Tergina jako pavouk mušku do pavučiny. Tergin se síti sice vzpíral, ale už byl hodně unavený a navíc stále musel přemýšlet nad tím, co se stalo, a tak to vzdal. Schoulil se pod sítí do klubíčka a jen ztěží zadržoval slzy.

Trvalo necelou hodinu než se uklidnil natolik, aby byl schopen přemýšlet, jak se odtamtud dostane. Rozhlédl se kolem sebe, což nebylo vzhledem k síti nijak lehké, a poté začal rukama pátrat po nějakém ostrém kamenu. Jeden takový skutečně objevil, ale potíž byla v tom, že byl příliš daleko a Tergin na něj nemohl dosáhnout. Natahoval ruku skrz síť, jak nejvíc mohl, ale stále mu ke křemenu zbývaly ještě asi dva palce. Rozhodl se tedy najít nějaký jiný kámen, který by se mu mohl hodit. Žádný však nebyl dost ostrý na to, aby přeřízl silné lano, a tak se Tergin opět začal natahovat pro svůj vyhlédnutý křemen.

Pokusil se i se sítí trochu posunout, což se mu podařilo až po několika nezdařených pokusech a posunul se jen o velmi malý kousek. Stačilo to však na to, aby na křemen dosáhl a popostrčil si ho blíž. Chňapl po něm rukou a poprvé se za tu dobu vítězoslavně usmál.

Trvalo hodnou chvíli, než se mu podařilo křemenem přeříznout jedno lanko sítě a byl po tom značně vyčerpaný. Tergin unaveně oddechoval, a když pomyslel na to, že bude muset přeřezat ještě alespoň dvacet lanek, aby se dostal ven, udělalo se mu špatně. Navíc už začínalo být v lese šero a kdesi v dálce se ozývalo vytí hladových vlků. Z toho Tergin dostal strach a začal znovu usilovně řezat křemenem do sítě.

Podařilo se mu prořezat docela pěkný otvor, nebyl však dost široký na to, aby jím prolezl. Neměl už ani sílu na další snahu o vyproštění, a tak se jen bezmocně rozvzlykal. Les mu nyní připadal jiný, krutý a strašidelný. Jako by na les dolehla jakási obrovská šedá můra a ještě víc ztemnila stíny. Stromy nyní vyhlížely nebezpečně, suky na kůrách Terginovi připadaly jako kruté, nelítostné oči a větve jako zlověstné pařáty, které se natahují pro svou oběť. Byly tak veliké a on tak maličký. Stromy jako by se vytáhly do výše a zmohutněly, shlížely na ubohého chlapce uvězněného v síti pohrdavě, ba možná se i trochu vysmívaly jeho bezmocnosti a strachu. Místo tichého šumění listů a jehličí slyšel Tergin jen jejich krutý smích, který doprovázelo hlasité vytí vlků a ostatní zlověstné hlasy obyvatel lesa. K tomu všemu hrál na svou hlubokou píšťalu táhlé, smutné tóny vítr. Strašidelný koncert...

Vtom se sítí cosi trhlo, Tergin se lekl a přitiskl se k zemi, skoro ani nedýchal jaký měl strach. Zavřel oči. Škubání se sítí však neustalo, bylo to, jako by se jí někdo nebo něco snažilo roztrhat. Tergin se dlouho neodvážil otevřít oči, otevřel je, až když ucítil, že další lanko sítě prasklo, a když uslyšel tiché zavrčení. Pocítil na tváři teplý, masem páchnoucí dech. Tergin se díval do velkých žlutých očí.

Zvíře znovu zavrčelo a znovu se zahryzlo do jednoho lanka. Tergin se v duchu začal loučit se životem a snažil se nevydat ze sebe ani hlásku, což se mu, ale příliš nedařilo. Vystrašeně vzlykal a zíral do chlupaté tváře. Zvíře nerušeně pokračovalo v trhání sítě a chlapce si nevšímalo, jen na něj občas upřelo své žluté oči.

Tergin měl sice pořád strach, ale už se uklidnil natolik, aby si mohl zvíře prohlédnout. Byl to vlk, huňatý, žlutooký vlk s dlouhými tesáky. Tergin byl rád, že zjistil, co je to zač, ale zjištění, že zírá do vlčí tváře a navíc je úplně bezbranný, ho však vyděsilo ještě víc. Vlk zavrčel a dál trhal síť na kousky. Tergin se trochu posunul z dosahu vlčích tesáků a s uslzenýma očima vlka pozoroval. Ve skutečnosti se ale nedíval na něj, před očima mu probleskovaly živé vzpomínky, které se mu za sedm let života usadily v hlavě.

Síť už byla celá na cucky, takže byl Tergin osvobozen a klidně by mohl utéci, ale strach z rozzuřeného vlka mu nohy přikoval k zemi. Vlk kousek ustoupil a zahleděl se na chlapce, žluté oči mu ve tmě svítily a s vyceněnými tesáky nevypadal příliš přátelsky. Rozevřel tlamu a…

Vše kolem se zastavilo, okolní svět jako by neexistoval, byl tu jen chlapec a vlk. Tergin zavřel oči, připravoval se na vlčí tesáky, na bolest a následnou prázdnotu, na pevný stisk…

Ten ale nepřišel. Vlk, místo toho, aby se rozběhl proti chlapci a zakousl se do něj, zavrčel, zavřel tlamu a hlasitě zavyl. Potom kousek ustoupil a posadil se. Své žluté oči opět upřel na Tergina, ale v pohledu měl jakousi bázlivost a už vůbec nevypadal nebezpečně. Tergin, který stále se zavřenýma očima očekával smrt, se jen bezmocně třásl. Připadalo mu divné, že se nic neděje, ale otevřít oči se bál. „Možná už jsem mrtvý…“ pomyslel si. Vlk stále seděl, ocas měl podřízeně stažený mezi běhy a pozoroval Tergina.

Ten otevřel oči až po značně dlouhé době a jeho překvapení bylo obrovské, aby taky ne, vždyť si myslel, že už je mrtvý. Jakmile však uviděl vlka, jeho mylná iluze se rozplynula. Mrtvý tedy nebyl, ale proč? Proč na něho vlk nezaútočil? Tergin nevěděl, co si o tom má myslet, chvilku jen otupeně zíral na vlka a v hlavě se mu míhalo plno myšlenek. „Proč mě nezakousl? Měl to udělat, patřilo by mi to… Neměl jsem tam Is nechávat, neměl jsem…“

Nakonec ale zvítězil jeho pud sebezáchovy, a tak skočil za nejbližší strom. Vlk tiše zavrčel, ale ani se nepohnul.

Chlapec za stromem tiše oddychoval, a když se uklidnil, opatrně vykoukl, aby zjistil, jak na to vlk reagoval. Ke svému úžasu Tergin zjistil, že se vlk ani nehnul a upřeně se na něj svýma žlutýma očima dívá. Nevadilo mu ani, když se Tergin opatrně posunul dozadu. Jen, když chlapec omylem šlápl na suchou větvičku a ta zapraskala, se vlk mírně zavrtěl. Oči z Tergina ale nespustil ani na chvilku.

Když se Tergin dostal do bezpečné vzdálenosti od vlka, honem skočil za keř a dal se do běhu, přičemž se neustále ohlížel, jestli ho zvíře nepronásleduje. Vlk za Terginem neběžel, jen se líně olízl a zakňučel, vydal se po stopách a pachu, který za sebou chlapec zanechal.

Tergin běžel ještě hodně dlouhou chvíli, než zcela vysílen padl do mechu. Chvilku nečinně ležel a oddechoval, ale potom si vzpomněl na vlka a opět rychle vyskočil. Rozhlédl se. Když nic neviděl, opřel se o strom a znovu odpočíval v jeho stínu.

Vlk mezitím došel až na palouk a posadil se do trávy nedaleko Tergina, zakňučel, ale to Tergin neslyšel. Vlezl totiž do jakési jeskyňky, která byla v kamenité zalesněné skále poblíž palouku. To ale neměl dělat… Z jeskyně se ozvalo hlasité zabručení a objevily se dvě pronikavé a rozzuřené oči. Tergin se lekl a doslova vyletěl z jeskyně, další burácivé zabručení, které následovalo, vyrušilo i vlka. Zdvihl hlavu a vycenil tesáky. Za Terginem se najednou objevil rozzuřený jeskynní medvěd, kterého Tergin vzbudil.

Medvěd zařval znovu a rozmáchl se po vyděšeném chlapci tlapou. Tergin jen tak, tak uskočil a přikrčil se k zemi, kdyby to neudělal, pravděpodobně by ho medvěd rozpáral svými drápy.

V tom okamžiku zareagoval i vlk, zavyl a rozběhl se proti rozzuřenému medvědovi. Odrazil se od země,  přeskočil chlapce a postavil se mezi něj a medvěda.

Medvěd se na chvilku zarazil, aby si prohlédl tvora, který před něj skočil, ale pak opět rozzuřeně zařval. Vlk vycenil tesáky a zavrčel. Tergin to všechno jen vyděšeně pozoroval, dneska má opravdu hrozný den. Medvěd po vlkovi sekl tlapou. Vlk jen tak, tak uskočil a znovu na medvěda zavrčel. Chvíli to vypadalo, že vlk na medvěda zaútočí, což by byla jistá smrt, ale nakonec vlk udělal něco nečekaného. V jednom jediném okamžiku se otočil, chramstl po Terginovi a nějakým zvláštním způsobem si ohromeného, vyděšeného chlapce vysadil na hřbet. Jakmile to Tergin pochopil a pevně ovinul své ruce kolem mohutných vlčích plecí, vlk se odrazil a tryskem se rozběhl mezi stromy.

Vše se stalo tak hrozně rychle, že medvěd nedokázal svou prchající oběť zastavit, jen za vlkem kousek popoběhl a rozzuřeně zařval. Jeho burácivý řev se nesl celým lesem.

Jakmile stříbrná záře zmizela, všichni v jeskyni okamžitě upřeli pohled na poslední, stříbrné vejce v hnízdě. I dívenka na něj překvapeně zírala. Chvilku se nic nedělo, ale potom se vejce nepatrně zachvělo. Miril se spokojeně usmála, věděla, co se bude dít. Vejcem projel další záchvěv a na vrchu skořápky se objevila drobná puklinka. Po chvilce se objevila další, silnější a za ní další a další. Kousek skořápky upadl na zem a v tom okamžiku Miril zdvihla hlavu. Rozprostřelo se hluboké ticho, neboť všichni jen trpělivě a zvědavě očekávali příchod nového tvorečka. Z vejce se ozvalo něco mezi pištěním a zabručením a poté se na skořápce objevila další prasklina.

Najednou se skořápka rozletěla do stran a z jejích zbytků vykoukl malý tvoreček, který ani zdaleka nepřipomínal velikého majestátního draka jako byli jeho rodiče. Maličký dráček se nemotorně vyhrabal z hromádky skořápek a zamžoural svýma velkýma očkama na Elen a potom na bílou dračici, ve které poznal svou maminku. Pokusil se udělat něco jako krok, ale maličké nožičky se mu nějak zamotaly do sebe, a tak se místo toho rozplácl na zemi. Dráčata stojící opodál vykvikla a už, už k němu chtěla přiběhnout, přísný pohled bílé je ale zastavil. Elen na dráčka jen nechápavě koukala svýma duhovýma očima a snažila se přijít na to, kde se tam ten tvoreček najednou vzal.

Dráček už se o další krůček nepokoušel, zdvihl hlavičku a bezradně na ostatní zamrkal. Potom zvedl jedno maličké křídlo, pokud se té tenounké bláně na několika slabých kostičkách vůbec dá říkat křídlo, a schoulil se do klubíčka. Byl tak maličký!

Miril si za pomoci ocasu přitáhla dráčka k sobě a s mateřskou láskou přes něj přehodila křídlo, aby byl v teple. To už se vrátil i Arag, a když spatřil malé stříbrné tělíčko, hlasitě a šťastně zařval, stejně, jako když se vylíhla Leila, Ant a Viki. Za chvilku se z pod Mirilina křídla ozvalo tichounké, spokojené oddechování. Dráček usnul…

Vlk se zastavil až u malé studánky hluboko v lese. Položil vyděšeného a unaveného Tergina do mechu a sám se natáhl nedaleko od něj. Jazyk měl vyplazený a hlasitě oddechoval, a ačkoli vypadal unaveně, v jeho žlutých očích pořád poskakovaly drobné jiskřičky.

Tergin unaveně zdvihl hlavu a zadíval se na vlka. Teprve teď si ho pořádně prohlédl. Měl hustou, tmavou srst, tmavší než ostatní vlci, svalnaté ale štíhlé tělo a krátký huňatý ocas. Tergin v něm okamžitě poznal Samotáře, vlka kterého vídal pobíhat na kopcích kolem Gadmoru. Vzpomínky na Gadmor, na svou rodnou vesnici, Tergin raději rychle zaplašil a opět pohlédl do vlčích očí.

„Dě-děkuji, Samotáři… Dva-dvakrát jsi mi zachránil život…“ vykoktal unaveně a hlavu položil zpět na mechový polštář. Samotář, jako by jeho slovům rozuměl, spokojeně zavrčel a položil si hlavu na přední tlapy. Oba dva brzy usnuli, chlapec i vlk…

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi draky - 5. kapitola: