OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Města Prastarých - 11. kapitola

23.10.2019 (10:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1849×

Seděla jsem schoulená na zemi blízko koně a snažila se vystrnadit ten příšerný křik z hlavy. Ještě před několika chvílemi byl slyšet křik, ale teď už zanikl nadobro. Byla to známka vykonané práce těch proradných nestvůr.

Espasias s Nargisem stáli vedle mě a něco probírali v té jejich řeči, které jsem nerozuměla. Možná, že dobře, ani jsem netoužila vědět, o čem diskutují.

Byli jsme pouze pár chvil od Aivony a čekali, až přijede Alexios. Jen při vzpomínce na jeho jméno jsem se uklidnila. Měl na mě blahodárný vliv i takhle daleko. Byla jsem sice hloupá, ale hrozně jsem si přála, aby se tu už objevil. Rozhodně k němu nepoběžím jako blázen, ale určitě budu mít to nutkání. Všechno na něm mě uklidňovalo a dodávalo sílu. Snad by mi mohl dodat i sílu zapomenout. To bych si strašně moc přála.

„Nemáš hlad, Ad?" Zjevil se přede mnou Nargis. Ani jsem si nevšimla, kdy spolu přestali mluvit. Zavrtěla jsem hlavou. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Stačilo si vzpomenout na ty lidi a chuť na jídlo mě ihned přešla. Nargis se zamračil nad mojí odpovědí. „Měla bys něco sníst."

„Kolik jich je? Kolika lidem již zničily život?" Vzdouval se ve mně neskutečný vztek.

Nargis vzdychl. Ihned mu došlo, koho tím myslím. „Nestvůry jsou součástí tohoto světa. Naneštěstí jsme ještě nepřišli na způsob, jako s nimi žít v poklidu a míru."

„Oh, no, dokud budou zabíjet nevinné, tak to půjde těžko," odsekla jsem mu.

Nargis se posadil přede mě. Espasiase jsem nikde neviděla. Kam se poděl? Jak to, že jsem si nevšimla, že je pryč? „Espi odjel naproti Alexiosovi. Musí se ohlásit, aby si nemyslel něco zlého."

„Aha," hlesla jsem. Musel jet zpátky do Aivony, proto nejspíš zmizel tak znenadání, abych neměla šanci nic říct.

„Chápu tvůj vztek,“ promluvil po chvíli ticha. „Cítil jsem to podobně, když jsem poprvé spatřil spoušť po nestvůrách. Je to něco, na co nikdy nezapomeneš. Může tě to pronásledovat ve snech a nedovolit ti zapomenout. Ovšem potom, co vidíš další a další situace… přestaneš to tak vnímat. Stane se to tvou součástí. Smíříš se s tím, že kolem tebe je spousta nespravedlnosti. Naneštěstí Lítice nevidí odstíny šedi. Vidí pouze dobro a zlo, černou a bílou. Nic mezi tím pro ně neexistuje. Nevidí to, že v davu může být jeden nevinný. Ony vidí jen dav, který jim brání ve vykonání spravedlnosti. Vím, že je to v tvých očích neomlouvá, ale ony takové jsou. A věř mi, když ti říkám, že Lítice není ta nejhorší nestvůra na tomhle světě. Jistě jsou kruté, nemilosrdné, vytrvalé, místy se mohou zdát i jako nespravedlivé, a není místo, kde by ses před nimi mohla schovat, ale i přesto… jedou podle jakéhosi řádu. Jdou po těch, kteří spáchají zločin. Vedlejší ztráty jsou bohužel nepříjemné, ale stále mají řád, postup. Spousta jiných nestvůr ne. Mínotaurus, Lastrygoni, Medusa - ti po tobě půjdou, protože chtějí, ne protože musí, to Lítice ne. Ta po tobě nepůjde, pokud jsi nespáchala zločin, nebo pokud se jí nepostavíš do cesty a nebudeš jí bránit v tom, co musí vykonat."

Poslouchala jsem jeho vyprávění a snažila se to zpracovat v hlavě, jenže ty děti na mě stále hleděly s těma velkýma, otevřenýma a ustrašenýma očima. Nemohla jsem se toho pohledu zbavit. Do jisté míry jsem chápala odlišnost téhle nestvůry od těch ostatních, ale i tak jsem ji nenáviděla. Možná mohla mít určitý výběr, po kom půjde, ale to neměnilo nic na tom, že zabíjela i nevinné.

„Bohové, neříkej mi, že existuje Medusa nebo Mínotaurus," zasténala jsem. Nechtěla jsem už nic slyšet. Alexios měl pravdu, když tvrdil, že můj svět se otočí vzhůru nohama, až se dostanu za brány Nimisu. Udělala jsem vůbec dobře, když jsem chtěla pryč z Nimisu? Možná bych byla otrok, ale určitě by mě tam nesežrala kdejaká nestvůra.

Nargis se rozesmál. „A to jsi ještě nic neviděla."

To už jsem pochopila. Celých dvanáct let jsem žila mimo skutečný svět. Byla jsem schovaná za hradbami Nimisu a moje největší potíž spočívala v mém pánovi a dalších otrocích. Nyní se nemusím bát lidí, ale nestvůr. Jako pokrok dopředu jsem to moc neviděla. Cítila jsem se bezradná. Byl to svět, který jsem nechápala. Jak bych tu mohla přežít?

Potřásla jsem hlavou, abych vypudila ty myšlenky. Prozatím jsem se jimi nemusela zabývat. Byl ještě čas na to se připravit.

Nargis mě nakonec donutil sníst jídlo, které vzali s sebou z Nimisu. Byla to obyčejná placka, ale k tomu bylo maso! Maso jsem v puse měla jenom párkrát. Byla to naprostá slast to sníst. Chvíli jsem na to nedůvěřivě hleděla, ale Nargis se usmíval a furt kýval hlavou, ať to sním.

„Máš nějaké sourozence, Nargisi?" zeptala jsem se, když hladil svého koně a rozhlížel se kolem.

S úsměvem se na mě otočil. „Mám mladší sestru. Jmenuje se Persis." Z jeho výrazu bylo jasné, že svou mladší sestru miluje. „Jste si hodně podobné. Připomínáš mi ji."

„Opravdu?" 

„Ano, i ona dokáže vyhledat všechny možné potíže kolem sebe a přilákat je k sobě," ušklíbl se. 

„Hej, já k sobě nelákám potíže," ohradila jsem se ublíženě.

„Ale lákáš," uculil se. Byla pravda, že v poslední době se na mě nalepily určité potíže, ale všechno byla vlastně jejich vina. Kdybych nenarazila na jejich vojáka, tak bych tu rozhodně neseděla a určitě bych v patách neměla svého pána.

Ušklíbla jsem se. „Beztak je to vaše vina."

„Hlavně, že to je na koho shodit," rozesmál se. 

„Někdo to musí odskákat," vyplázla jsem na něj jazyk.

„A ještě jsi stejně drzá jako moje sestra. Bohové, jste dvě," zděsil se.

„A obě tě budeme strašit," zazubila jsem se.

Nargis zpozorněl a otočil hlavu směrem, odkud jsme přijeli. Z vesnice. Už jsem se lekla, že sem přijde nějaká nestvůra, ale Nargis se nerozeběhl mečem vstříc nějakým nestvůrám. Pouze podotkl: „Jsou tu." 

Došlo mi, že myslí Alexiose a ostatní. Netušila jsem, jak to ví, protože já nic neslyšela. Ale koneckonců měl pravdu, protože za malou chvíli se objevila skupina jezdců. Bylo jich sedm. Znala jsem všechny Alexiosovy vojáky, protože mi je ráno představil. Zbylé dva jsem neznala. Ale pochopila jsem, že to nejsou žádní vojáci. Působili příliš aristokraticky. Ale už jsem je ve městě viděla. Chodili do hlavního paláce. Nejspíš obchodníci.

Jeden z nich byl malý a zamračený. Druhý z nich byl o něco menší než Alexios. První, co jsem si na něm všimla, byly jeho oči. Šedé oči, za kterými se skrývala chytrost a moc. Byla jsem nervózní. Pohledem jsem vyhledala Alexiose. Byl jako poslední a mluvil rychlým tempem s Espasiasem.

Vstala jsem a přešla ke koni Nargise. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat. Mezi tolika lidmi jsem se necítila příjemně. Byla jsem spíše samotářský člověk. Jako otrok jím prostě jste. Nejste každý den ve společnosti a prostě nevíte, jak se patřičně chovat.

Zato zvíře neřešilo, jak se chováte. Jestli řeknete něco, co si někdo vyloží jinak a urazí ho to. Jsou to němé, vděčné tváře. Hladila jsem to zvíře a hleděla na uskupení kolem sebe. Tušila jsem, že vyrazíme hned. Nikdo totiž z koně nesesedal. Pouze Alexios a ten mířil ke mně. Moje srdce se rozbušilo, jako by se mělo rozběhnout a skočit mu do náruče. Za chování mého srdce mohl on. On všechno způsoboval. Zatracený problematista.

„Jeďte napřed," zavrčel Alexios. „Dohoníme vás."

Malý zamračený mužík něco zasyčel, ale bylo to v té zvláštní řeči, které jsem nerozuměla. Neočekávala jsem, že to je něco přívětivého. Druhý muž pouze povytáhl obočí, ale nic neřekl a Alexiose poslechl. Následovali Reziho a Zoila vepředu. Za ním vyrazil Dray s Espasiasem. Jako poslední jel Nargis, protože mi musel vytrhnout koně z ruky. Zmizel hned, jako by mu za patami hořelo. 

Nechápala jsem, proč je Alexios poslal pryč. Vzhledem k masakru ve vesnici bych očekávala spíš to, že se nebudeme rozdělovat.

Jen, co Nargis zmizel z dohledu, Alexios mě vzal za bradu a přitáhl si mě k sobě. Zatajila jsem dech. Co to ten chlap zase vyvádí? „Jsi v pořádku?"

Topila jsem se v jeho očích. Nějak jsem se nemohla přinutit k odpovědi. „Proč jsi je poslal pryč? Měli bychom…“

„Jsi v pořádku?" zopakoval rázně. Na svém pasu jsem ucítila jeho ruku. Něco v jeho pohledu mi vehnalo slzy do očí. Jako otrok jsem plakávala málo. Pláč mého pána rozčiloval. Ale za posledních pár dní jsem toho nabrečela celkem dost. Chtěla jsem se od něj odvrátit, aby si těch slz nevšiml, ale byla jsem blázen, když jsem si myslela, že bych mohla. Nedovolil mi to, jednoduše mě objal a zabalil do své náruče. Rozplakala jsem se. „Bohové, je mi to líto. Je mi líto, že jsi to musela vidět."

Plakala jsem do jeho hrudi, ale jemu to bylo jedno. Nechápala jsem, proč je na mě tak hodný. Přála bych si, aby nebyl. Bylo by to jednodušší.

Alexios si mě po chvíli odtáhl. Svoje ruce přesunul na mou tvář a držel mě ve svém pohledu. „Musíme jet."

„Já vím," přikývla jsem. 

„Tak pojď," vyzval mě. Chytil mě za ruku a vedl ke koni.

„Děkuji," řekla jsem, když se mě chystal vysadit na koně. „Děkuji ti za to, že jsi mě dostal z pekla." Ano, Nimis byl mé osobní peklo. Doufala jsem, že to město už nikdy neuvidím. Ano, mohla jsem tam být v bezpečí před nestvůrami, ale věděla jsem, že by to nebyl život. Tohle byl život, ať už sebevíc protkaný nestvůrami. Musela jsem je chtíc nechtíc spolknout.

Alexios na mě chvíli hleděl a pak přikývl. Otočila jsem se k němu, abych mohla naskočit na koně, ale najednou jsem zase stála čelem k Alexiosovi. Jenže byl příliš blízko…

Jeho rty se přitiskly na mé a sežehly mě.

Moje tělo hořelo. Byla jsem si jistá. Musela jsem hořet, najednou mi bylo horko. Jeho rty se začaly pohybovat a já vzdychla. Chytila jsem se ho za tuniku, abych neupadla, protože jsem k tomu neměla daleko. Jeho ruce mě ovšem podepřely. Stiskly mě kolem pasu a přitiskly mě k němu.

Naprosto se mi odkrvil mozek. Úplně jsem zapomněla na to, jak moc mě poznamenal ten předchozí polibek. Jak jsem mohla zapomenout? Jako bych létala…

Alexios se ode mě pomalu odtrhl. Jeho hrudník se mu zvedal stejně mohutně jako mně. Pohladil mě po tváři a políbil na čelo. Byla jsem šokovaná tím gestem. Netušila jsem, co si o tom mám myslet. A proč jsem na něj sakra reagovala tak, jak jsem reagovala? Proč ho nechávám mě líbat? Nechápala jsem, co to se mnou sakra je.

Na koně mě vysadil ani nevím jak. Pak naskočil za mě a popadl koně za uzdu. Ještě mi upravil plášť, aby mi nebyla zima a pobídl koně k pohybu. Trvalo nám jenom pár minut, než jsme dostihli naši skupinku. Alexios se okamžitě vydal dopředu k Rezimu a Zoilovi. Cestou dopředu vždycky prohodil s každým pár slov jejich řečí.

Opřela jsem se o jeho rameno a poslouchala ticho kolem sebe nebo jeho líbezný hlas v jeho řeči. Cítila jsem se, jako by mě opouštěly okovy hrůzy. Zanechávala jsem za sebou nesmazatelnou historii, která se na mně podepsala. Zanechala jsem tam vzpomínky a vyrazila vzhůru do světa, který pro mě skýtal mnohá nebezpečenství. Věděla jsem, že míříme do Athén, protože mi to Espasias řekl. Tohle město jsem opouštěla, když mi bylo pět let. V den, kdy mí rodiče byli zavražděni. Neměla jsem na něj dobré vzpomínky. Nicméně jsem doufala, že se tam zdržíme pár hodin a já za sebou zanechám veškerou svou minulost. Že uletím jako pták a budu stejně volná…

***

Probudila mě spousta hlasů. Trhla jsem sebou a spadla bych nebýt Alexiosovy pohotové reakce. Nic neřekl, jenom se na mě ušklíbl a zavrtěl hlavou. Zamračila jsem se. Co mu je jako sakra k smíchu? Ne každý je po spánku bdělý jako on.

Když jsem se rozhlédla, pochopila jsem, že jsme před Athénami. Ty se před námi vypínaly jako magický bod, do kterého proudili lidé v davech. Byly nádherné, to jsem musela uznat, ale tohle město jsem nenáviděla stejně jako Nimis, možná ještě víc. Tady jsem přišla o svůj život.

Projížděli jsme jako úctyhodná karavana. Všimla jsem si, že se k nám přidaly ozbrojené athénské stráže, jako bychom snad byli nějaký vzácný průvod. Ovšem možná, že ano. Viděla jsem, že Espasias se bavil s velitelem vojáků. A dva obchodníci od Alexiose se bavili s nějakým mužem oblečeným v krásné zlaté říze. Asi nějaký vysoký aristokrat tady v Athénách. Trochu jsem se přikrčila, když jsem si uvědomila, jak obtížné bylo před těmi několika lety odsud zmizet. Vzpomínky byly určitým způsobem zamazané, ale určité okamžiky se mi navždy vryly do paměti. 

Potřásla jsem hlavou. Přikázala jsem si nevzpomínat na nic z toho, co se tu tehdy stalo. Až po chvíli jsem si všimla, že mě Alexios zamračeně pozoruje. Uvědomila jsem si, že se k němu trochu víc tisknu, jako bych si přála se schovat.

„Jsi v pořádku?" Alexios se ke mně sklonil. Jeho hlas byl natolik starostlivý, že jsem se málem rozplakala.

U všech bohů! Nechovej se jako malá holka!

„Ano," odkašlala jsem si, protože můj hlas zněl divně. „Jsem v pohodě."

Nevypadal moc přesvědčivě. „Bylas někdy v Athénách?" 

Už jsem chtěla zavrtět hlavou, že ne, ale pak jsem si vzpomněla na jeho přednášku o tajemstvích a lžích. Poznal by, že lžu. Nevím jak, ale poznal by to. Nebyla jsem dobrý lhář, alespoň takhle to on viděl a já mu to věřila.

Přikývla jsem. „Ano, a nemám to tu ráda."

Nevypadal překvapeně. „Měl bych něco vědět o tvém pobytu v Athénách?"

Zhluboka jsem se nadechla. Měl by? Bylo to dvanáct let. Dlouhých dvanáct let, co jsem tu byla naposledy. Kdo by mě tak mohl poznat? Nebo snad ano? Byl tu někdo, kdo si to pamatoval? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Vynořovaly se staré dobré otázky, které mě provázely od dětství. Kdo zabil mé rodiče? Proč? Kdo vlastně byli mí rodiče? Co jsem vlastně zač já? Dopis od rodičů mi toho o mém původu nenapovídal, ani ten Satorův. Znala jsem pouze jména. Ale Castor mě zásadně varoval, abych si jejich jména navždy uchovala v sobě a nikomu je neříkala. 

Celých dvanáct let jsem tak činila. Nastal teď správný čas se ptát? Hrozilo mi stále nebezpečí, před kterým mě Castor a Sator varovali? Vrah, který jde po mé rodině? Zatřásla jsem se. Ne! Nemysli na to!

„Hej," zatřásl se mnou Alexios, „jestli je tu něco, co bych měl vědět, buď tak hodná a řekni mi to."

Zatřásla jsem hlavou. „O nic nejde. Jen to tu nemám ráda."

Alexios přimhouřil oči, jako by mi nevěřil.

Žádný nebezpečí mi tu nehrozí, opakovala jsem si v duchu. V Nimisu se mi nikdy nestalo, že by se mě někdo pokusil zabít. Až na jediný pokus mého pána prostřednictvím toho vraha, který nás zaskočil v hostinci. Nikdo neví, kdo jsem. Ani já sama to nevím.

„Děvče…“

„O nic nejde," vyhrkla jsem. „Zapomeň, že jsem něco řekla."

Rozesmál se. „To jde s tebou těžko. U tebe člověk musí počítat s nejhorším."

„A to proč jako." Zatvářila jsem se uraženě.

Alexios potřásl hlavou. „Promluvíme si o tom potom."

„O čem?" O čem to mluví? 

„Teď ne, děvče," prohlásil nekompromisně. Zmlkla jsem, protože jsem na to neměla co říct. Za pár dní jsem pochopila, že pokud o něčem Alexios nechce mluvit, tak o tom mluvit nebude, ani kdybych se na hlavu stavěla. Ponořila jsem se do svých myšlenek a snažila se v jeho slovech najít nějaký smysl, jenže jsem ho nenašla. Nedávalo nic smysl z toho, co řekl. Člověk u mě musí počítat s tím nejhorším? Co to u všech bohů mohlo znamenat?

Zavrtěla jsem se. Stejně na to nepřijdu. Slíbila jsem si, že ho vyzpovídám cestou. Raději jsem se zaměřila na cestu. Před námi se již tyčily velké hradby Athén. Hlavní brána byla otevřená a dovnitř proudila spousta lidí. Obchodníci, obyčejní lidé, otroci, vojáci i aristokrati. Athény byly symbolem demokracie. Svobodné vůle. Možnosti volby. Alespoň tak to prezentovaly. Skutečnost ale byla samozřejmě jiná.

Otroci tu stále byli - a ti nikdy neměli svobodnou vůli, možnost volby, vždycky jsou závislí na tom, co řekne jejich pán. Bylo to pokrytecké. Faleš tu byla na denním pořádku. Snažily se tvářit jako nejlepší město na celičkém světě, ale odvrácená tvář tohoto města byla stejná jako normální tvář každého jiného města v Řecku.

Prošli jsme branou a já těkala pohledem kolem sebe. Byl opravdu velký ruch. To bylo něco, co jsem si jako malá pamatovala. Za dvanáct let se nic nezměnilo. Neutuchající spěch a tisíce lidí na ulicích - někteří prodávající jídlo, kožešiny, nástroje a někteří prodávající své tělo.

My jsme ve skupině stoupali k Akropoli. Pozvedla jsem zrak k Alexiosovi, který si něco říkal s Espasiasem. „Jak dlouho tu zůstaneme?" zeptala jsem se, když na chvíli přestali ve svém rozhovoru.

Alexios na mě upřel zrak a zamračil se. „Nijak dlouho. Jen přibereme našeho přítele a odjedeme odsud." Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že se tu nezdržíme, ale i tak mi srdce uhánělo. Netušila jsem ani proč. Alexios se ke mně sklonil. „Nic se ti nestane. Nedovolím, aby ti někdo ublížil, rozumíš? Nemusíš se bát." 

Bála jsem se? Opravdu? „Nebojím se," zamračila jsem se. Samozřejmě, že jsem se bála, ale proč? Neměla jsem přece žádný důvod, nebo snad ano?

Alexios se narovnal a ušklíbl se. „To vyprávěj někomu jinému, děvče. Cítím tvůj strach. Sice netuším proč, ale ujišťuji tě, že pokud cestuješ se mnou, tak ti nehrozí žádné nebezpečí."

„Copak, jsi nepřemožitelný?" Teď jsem si neodpustila ušklíbnutí já.

Rozesmál se. „To si piš."

Odfrkla jsem si. U všech bohů, byl tak sebejistý, až to lezlo na nervy. „No, tak to díky za ujištění. Hned se mi bude spát lépe."

Už nic neřekl a pobídl svého koně kupředu. Propletli jsme se až dopředu k těm obchodníkům, jejichž jména jsem neznala. Ani jeden z nich nepůsobil příliš přívětivě, ale mě si kupodivu nevšímali. Rozmlouvali s tím Athéňanem. Alexios kolem nich projel a vybojoval si cestu na plac před Akropolí. Stráže ho bez ptaní pustili, jako by ho znali. Stáhla jsem si kapuci víc do obličeje, aby mi do něj nebylo vidět. Alexios zastavil svého koně a donutil mě seskočit. Naneštěstí cesta na koni se na mně podepsala a já jen, co jsem si stoupla na zem, jsem málem spadla. Naštěstí mě Alexios opět před pádem zachránil. Podržel mě chvíli a pak mě pustil, když se ujistil, že zvládnu stát.

„Alexiosi," zahlaholil hluboký hlas za námi. „Rád tě vidím."

Alexios se usmál, otočil se na nově příchozího a šel se s ním přivítat.

Mně se ovšem zastavilo srdce. Jako by přestalo pracovat. Jako by se zastavil svět. Skoro jsem se nemohla nadechnout. Ten hlas! Nemohla jsem nikdy zapomenout na ten hlas!

Začali mezi sebou rozmlouvat. Slyšela jsem je z dálky.

Ale byl to on! Byl to jeho hlas! Nemohla jsem se zmýlit! Musel to být on!

Moje srdce začalo uhánět jako splašené. Mé ruce se začaly třást. Mezitím dorazili ostatní a s nově příchozím se šli také srdečně přivítat. Velice srdečně. Jako staří dobří známí, kteří se pár let neviděli.

„Jaká byla vaše cesta? Kdo je to?" Slyšela jsem to pouze z dálky. Nemohla jsem tomu uvěřit! Jak je to možné? Myslela jsem, že je mrtvý! Nikdy mě nepřišel navštívit! Sliboval, že bude posílat dopisy! Sliboval, že se za mnou přijede podívat! Říkal, že už všechno bude dobré! Že moje budoucnost je v dobrých rukou! Ale jak se zmýlil! Šok začal střídat vztek na toho muže. Na mého strýce! Sliboval mi, že s jeho bratrem jsem v bezpečí! Ale jediný, co se mi dostalo, byla krutost a zlo!

Neslyšela jsem odpověď Alexiose. Netušila jsem, co mu řekl, ale řekla jsem si, že se na něj neotočím. Mohl by mě poznat? Furt tvrdil, že jsem velmi podobná matce. Navíc jsem tady nechtěla dělat scénu. Ve městě, kde jsem zažila jednu z nejhorších událostí v mém životě.

Někdo mi položil ruku na rameno. Uskočila jsem před tím dotekem a narazila do koně. Ten nespokojeně zafrkal, ale rychle se zklidnil, když ho Alexios zatahal za uzdu. „Hej, ššš, je to v pořádku." Nevím, koho utěšoval, jestli toho koně, nebo mě. „Hned vyrazíme." Aha, takže to bylo na mě.

Stále jsem zírala na zem. Nechtěla jsem se na něj dívat. Co by tak vyčetl z mého výrazu? Znenadání mě popadl a vysadil na koně. Ihned vyskočil za mě, takže jsem se nestačila leknout a spadnout. Přitiskl si mě k sobě jako předtím a zavelel k odjezdu. Vyrazil dlážděnou cestou dolů, ale jinou cestou, než jsme přijeli. Jeli jsme velmi opatrně, tak abychom neušlapali všechny lidi kolem. 

Cestou skrz Athény jsem se snažila uklidnit své prudce bušící srdce. Věděla jsem, že to musí slyšet. Museli to snad slyšet všichni kolem. Nebyla jsem si jistá, jestli nepropadám záchvatu paniky. Několik ran z mé minulosti se otevřelo naráz a začaly krvácet. Nemohla jsem zastavit ten příliv vzpomínek.

Dvě krvavá těla muže a ženy ležela na zemi a malá holčička křičící na své rodiče, aby se vzbudili. Plakala a křičela.

Muž přibíhající na místo neštěstí, beroucí mladou dívku do náruče, nasedající s ní na koně a odjíždějící pryč. Přitom jí šeptá, že všechno bude v bezpečí.

Dotek na těle mě probral z transu. Byl to Alexios, který mě obejmul a přitiskl si mě k sobě. Silně jsem se třásla. Byla jsem v šoku a on mě utěšoval. Věděl, že se něco děje, ale na nic se neptal, prostě mě silně objal a snažil se prokličkovat pryč z Athén.

Po své pravé straně jsem slyšela jeho.

Můj strýc Sator se ptal Alexiose, co se mnou je. Kdyby jen věděl…

Kdyby jen věděl, kdo jsem…

Kdyby jen věděl, jak moc ho nenávidím… 

 Tak jste se dostali na konec jedenácté kapitoly. Vím, že mi to trvalo dlouho, než jsem ji vydala, bylo těžké se opět vrhnout na tenhle příběh. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem se donutila pokračovat v psaní. Musela jsem se totiž přizpůsobovat nové situaci. Moje bláznivé já si vymyslelo, že pojede do USA jako au-pair, takže jsem teď měla dost jiných starostí. Ale dneska se ve mně opět probudila vášeň se ponořit do tohohle příběhu, a tak je na světě nová kapitola.

Doufám, že se vám bude líbit! Užijte si ji!

Vaše Denisa :-)

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Města Prastarých - 11. kapitola: