Mé sny se stávají skutečností - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Teď jsem měla malý zádrhel ohledně této povídky, ale doufám, že se Vám bude líbit... :)
Příjemné čtení, Arterie

27.06.2011 (15:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 558×

Probudila jsem se brzo ráno. Ze země jsem sebrala Jeffovu košili a vydala se do kuchyně. Tam jsem si nalila pomerančový džus do skleničky, posadila se na barovou židli a vychutnávala si ranní teplo, které začalo pronikat do kuchyně. Za chvíli byly slyšet kroky a do kuchyně doklopýtal Jeff s kalhotami bez trika.

„Já jsem tu košili všude hledal. Ale nesundávej si ji, na tobě je krásnější než na mně.“

Chytil mě za tvář, dal mi pusu a nakonec si vzal moji skleničku a kopl do sebe polovinu džusu.

„Hej, já jsem ještě nedopila.“ Zamračila jsem se, ale nevydržela jsem to dlouho, protože došel do ledničky vytáhl džus znova a dolil mi plnou sklenici.

„Prosím! A co si dáte k snídani, slečno?“

„Víš ty co? Ty jsi včera vařil večeři tak si teď sedni a já nám udělám třeba lívance.“

Jeff usedl na židli, pozoroval mě, jak jsem vařila a přitom mi vyprávěl, jak vařil a jedl, když ještě bydlel sám. Za tu hodinu co jsem vařila, jsem se hodně nasmála.

Snědli jsme všechny lívance. A dopíjeli kafe a právě v televizi skončili ranní zprávy.

„Miláčku, musím jet do práce, chtějí po mně, abych se připravil na dnešní zápas.“ Loupla jsem po něm očima.

„Určitě, a v kolik asi tak přijedeš? Protože tu na Tebe počkám, klidně až do rána.“

Jeff mi oznámil, že přijede k sedmé hodině a nabídl mi, že si mám vzít jeho kreditní kartu a zajít nakupovat. Rozhodla jsem se zůstat doma a dočíst konečně svou rozečtenou knihu. Takže když jsme se s Jeffem rozloučili pusou mezi dveřmi, zamkla jsem a šla si lehnout na gauč a číst si.

O nějaký ten čas později…

Rozrazily se dveře a do obýváku vtrhl naštvaný Jeff.

„Jak si mi to mohla udělat??? Myslel jsem, že mě miluješ, ty děvko!“

Posadila jsem se na gauči a vytřeštila oči.

„Jeffe, co to říkáš? O co tu jde?“ Neměla jsem páru, o čem Jeff mluví, ale pochopila jsem, že je velmi naštvaný, protože jsem viděla, jak na jeho pažích vybíhají žíly, které se táhly přes jeho svaly až k prstům na rukou.

Jeff vydechl a z obličeje mu vymizela rudá barva. „Ty víš moc dobře, o čem mluvím. Nehraj to tu na mě. Rey mi před chvílí všechno řekl, říkal, že prý nevydrží nátlak, a že jsem jeho nejlepší kamarád tak to nemůže skrývat. Teď to chci slyšet od tebe. Co bylo? Co se dělo po tom co jste se líbali? Doufám, že jste šli k nám do ložnice. Garantuji ti, že všechno z ložnice vyhážu a tebe s těmi věcmi.

Přestal křičet a přešel na klidný, pomstychtivý hlas.

„Jeffe, prosím. Musíš mi věřit. Mezi mnou a Reyem nikdy nic takového neproběhlo. Já miluji tebe a to se nikdy nezmění. Jak jsem se mohla líbat s Reyem, když jsem se s ním setkala poprvé včera? Dává to smysl, jsi jen rozrušený. Věř mi!“

„Myslíš, že nevím, že jste se sešli asi týden před tím, než přišel k nám? Pochop to, všechno mi řekl. Co mě štve je, že mi neumíš říct, jak to bylo doopravdy, chci slyšet verzi od tebe a pořád se mi té verze jak si nedostává!!!“

Nevěděla jsem co dělat, co říct. Bylo to ztracené. Z nějakého neznámého důvodu, mu Rey napovídal, že jsme spolu něco měli a já budu muset zjistit proč.

„Jeffe, moji verzi jsi už slyšel. Trvám na tom, že jsem s Reyem nic neměla. Vím to tak jistě, jako, že je dneska čtvrtek.“

„Takže je to jasný. Ty si s ním spala, protože dneska není čtvrtek, ale pátek.“

„Dneska je pátek? To přeci není možné. Já jsem si četla a ty jsi jel do práce.“ Bezradně jsem sledovala, jak Jeff zakroutil znechuceně hlavou a šel do ložnice a začal mi balit kufr. Házel do něj všechno mé oblečení a já jsem ho brala do rukou a vracela ho zpět. Přitom jsem křičela, že jsem s Reyem nic neměla, ale pak jsem to vzdala a vysíleně sedla na postel a už jen brečela.

„Zlato, copak? Neplakej…“

Utřela jsem si oči do rukávu a podívala jsem se. Nade mnou se skláněl Jeff a ve tváři měl ustaraný výraz. Na čele jsem měla chladivý obklad a cítila jsem, jak mne bolí hlava z neustálého brečení. Teď mi to došlo, že to byl jen sen. Usnula jsem na gauči při knize.

„Jeffe?“ Chytila jsem ho a stáhla ho k sobě. Pevně jsem ho tiskla a rozbrečela se znovu, protože mi spadl ze srdce obrovský kámen.

„Ty jsi moje hlavička malinká. Neboj, jsem tu s tebou a neopustím tě. Zápas dnes večer vynechám, nenechám tě tu samotnou.“

Jeff mě vzal do náruče, odnesl mě do ložnice, kde si lehl vedle mě. Opřela jsem se o něho a nechala se hladit na zádech. I když jsem se teď probudila, byla jsem opravdu unavená. Tak jsem Jeffa pořádně objala a usnula a doufala, že mě teď mine nějaký hloupý sen.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování