Mé sny se stávají skutečností - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pátý díl... :) Předpokládám, že v šestém díle už bych od půlky začala vyprávět příběh v přítomném čase a už bych nechala minulost... :))
Příjemné čtení, Arterie

17.06.2011 (17:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 622×

Vstávám v půl jedenácté. Celá rodina vymázla z domova a teď už dřepí ve škole a v zaměstnání. Mám malé kruhy pod očima, ale je mi to fuk. Cestou do koupelny zahlédnu na stole papírek. Usměju se a pokračuji dál v cestě. V koupelně se pořádně vydrbu. Pak si vezmu kalhoty a tričko a jdu do pokoje. Tam zasednu postel a beru do ruky mobil.

„Takže jak mu mám napsat? Ale zase, aby to nevypadalo, že se vtírám, když mu napíšu hned teď.“

„Myslím na včerejšek!“ – Ne, to je kravina, přece mu tohle nenapíšu.

„Co takhle dneska někam zajít, jestli máš čas?“ – tak to fakt ne, nebude mít čas.

Nakonec se rozhodnu pro klasiku - „Ahoj, tak jak se máš po večeru :)?“ a odešlu zprávu. Stejně bych nevymyslela nic lepšího. A jak to bývá u normálních kluků, nedělám nic jiného, než že sedím na posteli a hypnotizuji mobil. Hodina pryč a SMSka nikde. Možná to byl včera omyl.

Odeberu se smutně do kuchyně, kde si naložím obrovskou snídani, abych zahnala smutek. Pustím si televizi a sleduji seriál Ženatý se závazky, který mi vždy zvedne náladu. Ale dnes to nějak nefunguje. Sedím, občas se pousměju, ale nechytám záchvaty jako jindy. Z pokoje se ozve zvuk přicházející SMSky.

„Čekali jste to?“ Vyběhnu z kuchyně jako střela, vyhýbám se kočce, přeskakuju přes balík sena a skoro vykopnu dveře. Doběhnu k mobilu a otevřu SMSku: „Dobrý den, vážená zákaznice Vodafonu. Nabízíme vám tento týden internet za poloviční cenu. Pro aktivaci zašlete zprávu ve tvaru: INZD na číslo 777. Krásný den, přeje Vodafone.“

„Jasně! Jak jinak, tohle je prostě typické. Někdo na hoře si ze mě dělá srandu.“ Zprávu vymažu a jdu zase do kuchyně. Mezitím mi skončil Ženatý se závazky. Uklízím po sobě nádobí do myčky a jdu si udělat černý čaj. A z pokoje slyším telefon. Tentokrát to není SMSka, ale volající. „Máma! Chce, abych pověsila prádlo nebo umyla záchody nebo vytřela chodbu. Anebo ještě hůř, abych vyčistila kočičí záchody.“ Dojdu pro mobil.

„Ahoj, tak místo psaní SMSky, jsem se rozhodl, že Ti zavolám, abych slyšel po ránu Tvůj hlas.“

Kolena se mi totálně podlomí a já ztěžka dopadnu na podlahu a mobil křečovitě svírám v ruce.

„Jeffe, jsi to vážně ty?“ Zní to opravdu hloupě, ale co mám říct? Jsem ohromena!

„Jistěže! Jsem to já, kdo jiný?“ I přes mobil, jsem úplně viděla ten jeho úsměv, i v jeho hlase bylo poznat, že se usmívá.

„Zase tomu nemůžeš uvěřit, co? Ale opravdu, jsem to já!“

„Ale ano, věřím tomu. Teď už ano. Tak jak se tedy máš po té kávě, co jsi vypil? V kolik jsi usnul?“ Najednou, jako bych ho znala celý roky, na zemi jsem si lehla a povídala jsem si s Jeffem dobré dvě hodiny.

„Čeká mě ještě nějaká příprava, ale určitě se dnes dohodneme na nějakou akci na večer, ano? Tak se měj krásně.“

Mobil jsem dala na noční stolek. Ale tohle už je vážně divný. Opravdu si mě Jeff oblíbil? Opravdu se semnou chce sejít? Nebo je to nějaká umělá realita? „Jsi prostě na tolik neodolatelná, no. Co se divíš. Hlavně si to nepokaz nebo toho budeš litovat do konce života!!!“ přesně tak… vnitřní hlas má pravdu.

„Mamiii, jdu ven. Vrátím se později!“ Tentokrát dokonale připravena. Bílé tílko z Řecka a černé kraťasy. Vlasy čerstvě umyty, rozčesány a naolejovány speciálním olejem na vlasy. Voněla jsem po růži a na očích jsem měla jemné modré stíny. Víc ani ťuk, přeci se nezmaluju.

Přicházela jsem a už zdálky jsem zaznamenala krásný úsměv. Došla jsem blíže, usmála se také a za tento krásný úsměv jsem dostala vlahý polibek na rty.

Asi byste měli vědět, že už je tomu rok, co jsme se s Jeffem poznali, chodili na kafe. Teď už spolu jsme. A jsme spolu pět měsíců a pár dní navíc. Sice mi na měsíc odletěl do Ameriky, ale pak se hned vrátil a teď tu bydlí, než si udělám maturitu a odletím s ním do Ameriky.

„Zašel bych si na oběd a pak bychom mohli jít třeba ke mně domů, ne?“ Přikývla jsem, chytila ho za ruku a táhla ho do jedné z jeho oblíbených restaurací.

Seděli jsme a čekali, až nám donesou jídlo. Mezi tím jsem Jeffovi vyprávěl pár dalších historek. Nakonec usoudil, že moc žvaním a dal mi pusu. Ta mě zastavila a já se o něj opřela a vdechovala jsem jeho vůni, která mi byla už tak známá a tak příjemná.

O tři měsíce později…

…věděla jste většinu, myslím, že se tady všichni shodneme na tom, že to slečna uměla dobře!“

Vyběhla jsem ze dveří a zakřičela: „Mááám to! Dokázala jsem to!!!“ Dvě kamarádky přiběhly za mnou a objaly mne. Ze srdce mi spadl obrovský balvan a já naplněna štěstím skákala a křičela.

Najednou se zpoza rohu vynořil Jeff a nesl obrovskou kytku plnou růží. Přiběhla jsem k němu a oznámila mu novinu. Podívala jsem se na kytku a usmála jsem se. „To jsi přece nemusel.“ Jeff přešlápl z nohy na nohu a vzal z kytky nějaký zelený lísteček.

„Co je na tom lístku?“ Začala jsem se zajímat o lístek, ale Jeff ho strčil do kapsy a z druhé kapsy vytáhl žlutý, na kterém stálo: „Gratuluju, těším se na cestu do Ameriky!“ Poděkovala jsem mu a dělala, že si chci lístek od něj vzít, ale pak jsem rychle vytáhla zelený lístek z kalhot a přečetla si: „Dokážeš to příště, budu Ti oporou!“ zasmála jsem se. Dala jsem mu pusu, rozloučila se s holkami a těšila jsem se až to povím doma a až začnu balit na dlouhou cestu, o které jsem snila už jako malá holka.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování