OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Magie chaosu - 2. kapitola

02.08.2013 (17:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 729×

2. kapitola

„Ááááhhh.“

Tohle bylo opravdu nehezké. Kdybych uměla lítat, tak bych se o tom snad, kruci, zmínila! Zády jsem narazila na skříň, kde se schovávaly nunčaky a další nářadí na posilování nebo na běhání. Byla to kovová skříň, takže to opravdu velmi bolelo. Zaskučela jsem bolestí, když jsem ucítila, jak se mi nějaké sklo zařízlo do zad.

Ať jde do háje s tímhle! Na takové neslušnáky tu nejsem zvědavá.

Namáhavě jsem se zvedla. Démon s velkýma drápama se mezitím nacpal do dveří. Obličej měl zohyzděný a popálený. Horní ret se mu odlepoval, takže mi ukázal své fešné tesáky, které byly opravdu ostré.

Tak, tohle si opravdu nemíním nechat zakousnout do krku, pomyslela jsem si.

Na hlavě měl nechutné rohy. Jeho tělo bylo o dobrých třicet centimetrů vyší než já, ale to mi poskytovalo skvělou výhodu. Byla jsem malinká. Jeho záda byla vyboulená, jako by tam měl hřbet a z něho vykukovaly nějaké trny. Nepochybovala jsem o tom, že ty trny jsou napuštěny jedem. Od čeho by tam asi byly, že? Na okrasu nejspíš ne.

Rozkročila jsem se, abych měla dobrou pozici. Ale problém byl v tom, že jsem neměla žádnou zbraň. Dřív než jsem se vzpamatovala, tak mě měl chycenou pod krkem a přitisknutou na stěně.

Kde, kruci, všichni jsou?

Rukama jsem se zapřela o střenu a nahmatala dlouhé dýky, které visely na stěně. Dýky strýčka Karstena. No, má smůlu, asi mu je trochu zašpiním. Pravou rukou jsem jednu namáhavě vytáhla z pouzdra a snažila se co nejdéle vydržet s dechem. Ale s těma prackama na krku to není žádná hitparáda. Měl je ostré a drápal mě s nimi. Byla jsem si jistá, že ho za chvíli budu mít rozervaný, pokud nic neudělám.

Promiň strýčku, pomyslela jsem si těsně předtím, než jsem dýkou projela démonova záda. Rázem jsem sletěla podél stěny a znovu si naflákala, ale nehodlala jsem ztrácet čas. Vyrazila jsem s nožem proti němu, myslíc na mou výhodu malého člověka. Proklouzla jsem kolem jeho drápů k břichu a bodla ho strýčkovou dýkou. Ta se okamžitě zbarvila do černa. Zasáhla jsem ho přímo. Jenže jsem už nepočítala se zničením démona. Ten to vlastně udělal sám. Vybuchl a mě tím odhodil přímo skrz východní skleněnou stěnu, jako bych snad už dost nebyla pořezaná. Přistála jsem na tvrdé zemi se spoustou malých střípků. Rukama jsem si kryla obličej, abych ho neměla pořezanej. Zbytek mého těla jsem ale nedokázala ochránit. Ve stěhne jsem cítila kousky skla, jak se mi tam zařezávají. Taky jsem byla celá černá od démonovy krve.

Proboha, mě švihne.

V tu chvíli do tělocvičny vtrhla moje rodina. Pozdě. Připadala jsem si jako v nějaké střílečce, kdy policie přijde vždycky jako poslední.

Nejspíš jsem si neuvědomovala svou škálu zranění, protože jakmile jsem zvedla hlavu, tak se mi zatočila ,a v tu chvíli jsem viděla už jenom tmu, která mě pohltila.

„Za chvíli se probudí,“ řekl nějaký hlas.

„Bože, měl jsem to slyšet dřív a pomoct jí,“ mumlal bolestně další hlas.

„Ty za nic nemůžeš. Navíc to zvládla,“ promluvil další hlas.

Už mě nebavilo poslouchat jenom hlasy. Zkusila jsem otevřít oči. Pomalu jsem zamrkala, ale skrz víčka se mě dotklo příliš světla, a já je hned musela zavřít, aniž bych všiml někdo poryvu mých víček.

„To vidím.“

„Je v pořádku, Dimitri. Jasen se o ní postaral. Nebude mít žádné jizvy, nic.“ Máma. To říkala máma mému tátovi. Už jsem byla zase doma. Cítila jsem vůni lesních jahod. Byla jsem ve své posteli a všechno mě pekelně bolelo. Byla jsem strašně rozlámaná. Nemohla jsem se skoro hýbat. Myslím, že jsem dneska boj s démony vyčerpala a večer už nic nebude. Mimoto jsem slyšela, jak velké kapky buší do střešního okna, které bylo nade mnou.

Zkusila jsem znovu a lépe otevřít oči. Světlo už nebylo tak jasné, nejspíš ho někdo ztlumil. Dívala jsem se na světle žlutý strop s bodovými zářivkami, které mi způsobovaly tolik bolesti. Zasténala jsem. Nevím, jestli to bylo zraněními nebo psychickým vyčerpáním. Cítila jsem se naprosto pod psa. Asi jako když jsem jednou spadla z útesu a letěla za rybičkama.

„Car,“ promluvila na mě moje máma. Jasně jsem vnímala její něžný alt. Měla uklidňující hlas. Milovala jsem, když mi jako malé četla pohádky. „Zlatíčko.“

„Mami, tati,“ zamumlala jsem a podívala se na ně. Máma se tvářila strašně strhaně a starostlivě. Táta se mračil. Jak jsem pochopila z jejich rozhovoru, tak si dával za vinu, co se mi stalo, ale to byla blbost. Jsem smířená s tím, že mě každá obluda miluje.

„No konečně,“ zamumlal někde vedle. Potichu jsem se zasmála. Jasně jsem poznala moji babičku Elani. To ona říkala, že se za chvíli probudím.

„Babi,“ usmála jsem se.

„Drahoušku,“ řekla s úsměvem. „Pěkně jsi nás vystrašila. Co příště kdyžtak víc křičet?“

„Pokusím se,“ zašeptala jsem a uchechtla se. Babička se usmála a zmizela z místnosti. Teď už tu byl jenom otec s matkou. Táta se pořád chmuřil, ale viděla jsem, jak mu máma přejíždí rukou po zádech, aby se uklidnil. To byl ten problém, táta si všechno hrozně bral. Dával si za vinu každou věc, každý boj. Vinil by se i z toho, že Kharalamm před více než třemi tisíci lety umřel na boj se Skyllou, kdyby mohl. Jinak to byl dobrák. Každým kouskem šprýmař. Myslím, že nejvíc toho z něho zdědil Jasen. Taťka byl vysoký a urostlý, měl něco kolem sto osmdesáti centimetrů. Vždycky si hravě dokázal poradit s jakýmkoliv démonem. Měl blonďaté vlasy střizené na ježka a moc hezký úsměv, který se mi moc líbil. Ale na detalnější popis je tu mamka, ta by ho dokázala opěvovat klidně hodiny a hodiny.

„Už je ti líp?“ přerušila mamka to ticho, které nastalo. „Nepotřebuješ něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, díky, jsem v pořádku, opravdu. Jasen si dal opravdu záležet.“ To byla pravda, nebýt jeho, tak jsem na lůžku připoutaná ještě dva týdny. Takhle si jenom zdřímnu a druhý den už budu opět v pohodě.

„To vidím.“

Povzdechla jsem si. „Tati, jsem v pořádku. Nemůžeš si dávat za vinu to, že ,si mě ze sklepa, který je protizvukově opatřen, neslyšel a nepřiběhl mi na pomoc. Možná jsem skončila ve skleněné stěně, ale démon je mrtvý a já jsem v pohodě,“ ušklíbla jsem se. Ne tak docela. Budu mít modřiny, které Jasen nevyléčí, ale žádný vážnější zranění mě sužovat nebudou.

Táta se zašklebil, ale v jeho očích jsem viděla rezignaci. „Zvládla jsi ho dobře,“ připustil, ale stále jsem viděla, jak se kroutí. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Jinak přijela Diana s Laynou. Strachovaly se o tebe a chtějí tě vidět…“

Sotva to táta dořekl, tak se dveře otevřely dokořán a dovnitř mého pokoje vletěla jedna šmouha, kterou jsem nezaregistrovala, a hned na to přiběhla druhá osoba. Už o dost kultivovaněji, protože neměla takovou schopnost, jako ta druhá. Layniny blonďaté vlasy mě šimraly na obličeji. Cítila jsem, jak mi její postava svírá žebra ve svěráku, takže jsem vzdychla, abych ji ze sebe shodila, nebo spíš jsem doufala, že jí dojde, že na tom teď nejsem nejlépe.

„No tak, Lay, slez z ní, jinak z ní nic nezbude,“ umirňovala ji Diana. Moje a zároveň i její sestřenice. Zasmála jsem se. Lay ze mě okamžitě slezla a tvářila se kajícně. V očích jsem ji ale viděla starost.

„Promiň,“ omluvila se mi a více se uvelebila na mé posteli.

„Fajn, holky, nebuďte moc hr a hlavně opatrně,“ varovala je mamka a s tátou za zády zmizeli za dveřmi mého pokoje.

„Bože, Car, můžeš mi říct, co tu vyvádíš?“ zeptala se okamžitě Layna. Ta holka byla natolik přímá, až to vyráželo dech. S ní jste se nemuseli bát, že by vám snad řekla něco z lítosti. To ne. Ona taková nebyla. Prostě řekla, co si myslela, což jí občas vházelo do problémů. Jako když opilému chlapovi řekla, že je to debil. Samozřejmě se dokážeme poprat s hrůznějšími věcmi než je ožralý chlap, ale před dalšími pěti lidmi, kteří jsou jeho kámoši? Kdo to má, sakra, uhlídat? Navíc Layna ráda dávala své schopnosti na obdiv a potom určitým lidem mazala pamět. Nijak jsem jí to nevyčítala. Ale bylo to krapet zvrácené…? Možná. Já nerada nikomu sahala do paměti, pokud jsem nemusela. Ale ona to měla jako zábavu. Navíc to mohlo být někdy nebezpečné…

„Nikdo tomu démonovi neřekl, že neumím lítat,“ zasmála jsem se slabě. Pomalu jsem se posunula na posteli tak, abych mohla sedět. Nebavilo mě ležet.

„Neměla by ses moc hýbat. Byla jsi na tom hodně špatně. Díky bohu za Jasena,“ ozvala se poprvé Diana s úsměvem a posadila se na postel z druhé strany.

„Kašlu na ležení,“ zamrmlala jsem. „Kdyby bylo po mém, tak bych už teď chodila, ale to nemůžu udělat.“

Lay zavrtěla hlavou. „No, to skutečně nemůžeš, jinak by tě někdo znovu prohodil sklem.“

Vyplázla jsem na ni jazyk a ona se zasmála. „Co tady vlastně děláte, holky? Myslela jsem, že jste v Anglii.“

„Už mi ten déšť leze na mozek,“ zaksichtila se Layna. Ano. První, kdo protestoval, když se Laynini rodiče rozhodli, že se budou stěhovat, byla právě Layna. Nezamlouvala se jí Anglie a neustálý příkrov mraků. Ale její váha slova neměla takovou moc, tak se musela odstěhovat do deštivého městečka za Londýnem. Mimo to Diana jela dobrovolně. Její matka Daré si tam podle všeho našla nějakého přítele, takže už tři roky žijou v Anglii. A Diana nechtěla svou matku nechat bez dozoru...

Ale myslím si, že je asi jedno, kde teď je. Tady taky pořád prší. Asi jako teď.

„No jo, ale to, že máte vy déšt, ještě neznamená, že ho budem mít my. Nemělas ho sem vodit,“ zlobila jsem se na ni hraně. Myslím, že dnešní noční akce by stejně padla, ať tak či onak. Ty dvě by mi ji stejně překazily. A ten démon taky...

„Smůla,“ vyplázla na mě jazyk pro změnu ona. „Jemu se chtělo.“

„Daré se rozhodla s Michaelem odjet,“ zašklebila se Diana, zatímco Layna vykládala nesmysly. „Ale já jsem nechtěla. Kdo by taky chtěl, že jo?“

Povzdechla jsem si. Chápala jsem ji. Jejich matka Daré si po smrti Dianinýho otce našla nového přítele. Na tom by nebylo nic špatného. Nikdo by jí nezazlíval, že konečně opět začala žít. Leon byl řádně pomstěn, ale není možné truchlit celý život. Jenže Daré... to vzala z jiného konce. Na Leona chtěla zapomenout a chtěla se vzdálit všemu, co jí ho připomínalo. Ale zabednit něco, co je vaší součástí... to prostě nejde. Daré se to ale rozhodla zkusit. Zakázala používání kouzel. Všichni věděli, že v její přítomnosti jsou kouzla tabu, i přestože ta svá pořád měla. Ale aby se přiblížila k té normálnosti, tak si našla lidského přítele. Všem to vyrazilo dech, samozřejmě. Zamilovala se do člověka naprosto nezasvěceného do našeho tajemství, ale ona mu to nehodlala říkat. Chtěla žít normální život, ale jak jsem už zaslechla od Diany, tak to nejde. Démoni je prostě napadají – tak to prostě je. Daré to ale nechce pochopit. A nejhorší na tom je, že místo toho, aby se bránila tomu útoku, tak se chová... jako člověk.

Nedokázala jsem dostatečně pochopit její myšlení. Bránila se nečemu, co bylo její součástí. A to bylo špatně. Pohřbívala takřka sama sebe.

Každý z nás by chtěl mít normální život bez démonů, ale nejde to. Ona se asi pomátla, když si myslela, že to půjde. Diana sice nechtěla nechávat svoji matku nechráněnou, když viděla, že není schopná se bránit, ale už jí to pěkně lezlo na nervy. Její matka byla na nervy a potom byla i ona, a to není dobrá kombinace.

Tak proto tu byla. Chtěla se odprostit od všeho a nechala raději matku odjet s Michaelem do Japonska. A doufala, že všechno bude v pořádku.

„A co ty tu?“ podívala jsem se na Laynu. Ta měla skvělý rodiče. Ale bylo to nejspíš tím, že jeden druhého neztratili. Každý se srovná se ztrátou milovaných jinak. Bůh ví, jak by to bylo o nich, nebo u nás...

„Rodiče se rozhodli pro rodinné výlety.“ Ve vzduchu udělala uvozovky a protočila oči. Snažila jsem se zadržovat smích. Rodinné výlety obsahovaly navštívení všech známých a příbuzných, což nebylo nic jednoduchého v naší rodině. Koneckonců, všichni čarodějové jsou rodina. Ať se podívám na jakéhokoliv čaroděje, tak to bude můj příbuzný. Ať už přes koleno můj strýček, nebo sestřenice z druhé strany a tak dále. A navštívit všechny bylo poměrně vyčerpávající.

„Moc ti to přeju, drahoušku,“ zazubila jsem se na ni. „Aspoň si oprášíš staré vztahy.“

Lay zasténala a my s Dianou jsme se zasmály. Padla vedle mě na postel a zírala na strop. „Ještě včera jsme byli v Detroitu,“ zasténala. Ou-u. „Víš, co pro mě znamenalo to tvoje oprášení starých vztahů?“ Opět udělala uvozovky. „Bylo to strašný.“

„Dovedu si to představit,“ přitakala jsem vážně. „A jak se měl vlastně Simon?“ A v tu chvíli mě chtěla zabít.

Po dlouhém povídání si o kravinách jsem se rozhodla sejít dolů. Bylo sedm hodin, když jsem se o to pokusila. Holky do mě stále hučely, že mám ležet, ale moc jsem je nevnímala. Nesnášela jsem ležení v posteli. Cítila jsem se zbytečná, a to se mi nelíbilo. Potřebovala jsem být užitečná. První postavení bylo dobré. Ani jsem nezavrávorala. Nohy mě v pohodě nesly, jen mě bolely, ale to bylo tou ztuhlostí svalů, díky čemuž mě bolelo celé tělo. Ale to stačilo jenom rozchodit. Chodila jsem po místnosti a poskakovala sem tam, když mě zasáhla křeč do nohy. Holky se mi smály.

Já to za vtipné nepovažovala.

Když jsem se dostatečně prošla a ujistila se, že nebudu zbytečně padat, vydala jsem se dolů. Už z dálky jsem slyšela hlasy. Samozřejmě, byl slyšet Jasen a táta. Sem tam jsem slyšela dědečka Dariena a babičku Elani. Nevím, jestli to byl veselý rozhovor, ale uprostřed toho Jasen vyprskl smíchy a hned dostal od babičky za ucho. Uchechtla jsem se a Lay se za mnou zubila a prstem ukazovala na Jasena.

Zavrtěla jsem hlavou. Jako malé děti. Nestačí Jasen s Cassiou. Teď tu musí být i Lay. Diana byla více kultivovanější a tichá, ale když se napije, tak ji člověk nezná.

Pomalu a tiše jsem šla ze schodů. Ale asi ne tak tiše, aby nás nikdo neslyšel. Febe – Laynina matka - zvedla hlavu a usmála se.

„Tak už jsi v pořádku? Slyšeli jsme, že ses učila lítat,“ usmívala se teta Febe. Uchechtla jsem se.

„Tomu démonovi se neoznámilo, že lítat neumím,“ bránila jsem se a konečně sešla poslední schod.

„Jsme rádi, že jsi v pořádku, drahoušku,“ promluvila babička.

Táta se mračil. Samozřejmě, že se mračil. Nelíbilo se mu, že jsem vstala, ale to mě nezajímalo.

„Ségra, ségra, ty jsem hroznej letec,“ utrousil Jasen pobaveně. „Tebe by klidně mohli vzít na letecký den – pro zasmání.“

Ušklíbla jsem se. „Uhni, pitomče.“ Sedla jsem si vedle něho a přisedla mu ruku. Zaskuhral a namáčkl se víc na ségru.

„Počkat…“

„Žádný přetlačování nebude, Cass,“ zamítla jsem. Zatvářila se uraženě. Všichni se jí zasmáli.

„Tak jak jdou rodinné výlety?“ zeptala jsem se, abych obnovila konverzaci, která tu mým příchodem padla. Snažila jsem se nemyslet na jejich vážné obličeje, které jsem viděla z vrchu schodů. Nechtěla jsem se bavit na vážná témata. Chtěla jsem mít poklidný rodinný večer, i přestože jsem tohle neplánovala. No, taky jsem neplánovala, že mi na dveře zaklepe démon.

„Skvěle,“ ujala se slova Febe. „Včera jsme navšítivili Enneu, Ilaye a Simona v Detroitu. A zítra míříme do Albuquerque.“

Na tetu jsem se usmála a na Lay vrhla soucitný úsměv. Tenhle rodinný výlet jsem zažila snad jenom jednou a to mi bylo deset let. V té době jsem to ještě považovala za zábavu. Cestování a tak. Teď bych to už nesnesla. Ještě štěstí, že táta na tohle pořádně není. Má rád své blízké a rodinu, ale když je ve větší společnosti, tak mu to dělá problémy. Neumí se tvářit před společností Čarodějů. Dříve byl bojovníkem, a ne šlechtou. Rozuměla jsem mu a byla ráda. Já se taky nerada pohybovala v takové společnosti.

Ennea byla Febina a mámina sestřenice a Ilay byl Peterův (Petrosův) bratranec. Takže jak říkám. Rodinná provázanost všude. Všichni jsou se všemi příbuzní. A nakonec tu byl náš slavný Simon, kterého Layna neměla ráda. Vlastně – ještě před rokem snad i měla. Pokud vím, tak Layna se se Simonem vyspala a on ji potom s lehkostí odpálkoval. A ona je na něj stále naštvaná – lépe řečeno nasraná. Samozřejmě jsem se jí to nijak nevyčítala. Simon uměl být pěknej kretén, takže jen dobře, že mu Layna dala pěstí. Ano, nechal se zmlátit holkou.

Zaznamenala jsem Febin kradný pohled na Laynu. Byl to vyčítavý. Musela jsem potlačovat smích, abych nevyprskla. Layna nepochybně udělala zase nějakou pitomost. Ale co už, že? To se dalo očekávat. Jako opravdu nečekaná reakce na Simona.

Pak mi ale došlo, co říkala. „Do Albuquerque?“

Vzpomínám si, jak jsem tam byla naposledy. Nelíbilo se mi tam. Kyria s Jonasem nebyli… moc příjemní, abych to správně nazvala. Tehdy se zapletli s něčím opravdu… temným. Bylo to těžké období, o kterém Febe ani Petros nemají tušení. Svěřila jsem se s tím Layně a Dianě a moje rodina to samozřejmě taky ví. A já těm dvěma důvěřovala.

Albuquerque nebude to pravé ořechové pro mě. Jestli vůbec někdy. Netušila jsem, jestli bych se dokázala podívat Kyrie a Jonasovi opět do tváře po tom, co se stalo. Temná magie není ta správná cesta, po které se vydat. A oni to věděli, a přesto to udělali. Z hlouby duše jsem se jim opravdu snažila odpustit… ale některé věci prostě nejdou tak hladce, jak bych si představovala. Už jsem je neviděla přes čtyři měsíce. Bylo ještě přílš brzo na opětovné sbližování.

„Ano. Kyriu s Jonasem jsme už dlouho neviděli. Chci vědět, jak se jim daří. Ani se nám už dlouho neozvali, viď, Petere?“ podívala se na něj a usmála se. „Navíc, Peter má nějaké vyřizování ohledně firmy.“

Ano, jako většina lidí, tak i čarodějové mají své vlastní firmy. Snaží se být jako ostatní, ale nevylučují nadpřirozeno, jako se o to rozhodla Daré.

Rozhovor se ubíral poklidnou cestou. Všichni jsme se bavili a smáli. Babička Elani s dědečkem Darienem se pošťuchovali. Jak se říká, čím starší, tím horší a dětinštější. Možná už vím, od koho to má Cassia s Jasenem. Geny pracují. Já se bavila s Dianou, která seděla vedle mě. Layna už zase vyprávěla své příhody a všichni se smáli.

Byl to pohodový večer. Poklidný, i přes všechno, co se mi předtím stalo. Nikdo nic nerozebíral. Všechno bylo v pohodě a v klidu.

Dívala jsem se na všechny s trochou zneklidnění. Nebylo všechno skvělé? Ano, bylo, že? Ale jak dlouho v životě vydrží štěstí? Nebyla jsem si jistá, co to zvláštní tušení znamená, ale měla jsem takový pocit, že se něco stane. Že tohle nemůže být tak strašně dokonalý pořád. Snažila jsem se zahnat ten pocit, ale uháněl mě jako stíhačka.

Proto jsem se raději omluvila, že jsem unavená a že si půjdu lehnout. Nakonec se rozhodli všichni, že půjdou spát. Čas uběhl a bylo deset hodin. Máma tedy připravila pokoje pro hosty a šli jsme si všichni lehnout.

Byla jsem tak strašně unavená. Všechno na mě teď dopadlo. Škola, démon a rodinné tlachání. Bylo toho na mě moc, že jakmile jsem vylezla ze sprchy a zalezla do postele, tak jsem usnula. 

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Magie chaosu - 2. kapitola: