OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love, Gabe: Kapitola první

17.08.2020 (19:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 489×

U Maisie

Jeden z rysů, které dělaly z Josephine Donaghue nezaměnitelného člena rodiny, byly oči modré jako nebe samo, alabastrová pokožka a vlasy v barvě mléčné čokolády. Stejně jako všichni její bratři, i ona tyto rysy zdědila po matce a nejspíš i po otci, toho ovšem žádný ze sourozenců neznal. Jeden předpoklad však po matce nepodědila, a povětšinu za to byla vděčná. Byla jím nespavost. Od nejstaršího Michaela věděla, že jí trpěl; občas si na ni stěžovali i Gabe a Raf. Jen ona zůstávala bez poskvrny. Proto k tomu, aby se probrala, bylo obvykle zapotřebí hlasitých zvuků.

Povzdechla si poté, co byla nucena otevřít oči. Hudba z pokoje nad tím jejím pro ni byla budíkem každé ráno poslední čtyři roky – tedy od doby, kdy se přestěhovala na kolej. Převalila se na druhý bok, popadla polštář a přitiskla si ho na hlavu. Neexistoval totiž způsob, jak sousedy přimět ztišit své ohlušující stereo. Domluva nefungovala, vyhrožování policií taky ne, bušení jakbysmet. Převalovala se ještě dobrých deset minut, než to vzdala a koukla na budík. Sedm hodin – moc brzo na školu, moc brzo na práci, ale tak akorát na ranní cigaretu, kolečko po kampusu a kávu.

Povzdechla si, odkryla se, vstala z postele a vyrazila do koupelny. Vyšla z ní ani ne o deset minut později, oděná do světle modrých kraťasů a černého tílka. Vlasy si smotala do drdolu. Při průchodu obývákem popadla mobil i se sluchátky, u botníku si nazula černé tenisky, než zmizela za dveřmi.

Okruh po pozemcích Stanfordské university znala jako své boty – dva kilometry pozvolného stoupání, kilometr přes les a dva do Maisiiny pekárny. Když vyběhla, bylo překvapivě chladno, a tak byla nucená vrátit se pro mikinu. Pozdravila se s pošťákem, přebrala si od něj poštu, zamkla a vyrazila. Zhruba za čtvrt hodiny se mikiny zbavila a v cílové rovince cítila, jak jí po zádech stékají kapky potu.

Než vstoupila do podniku své přítelkyně, protáhla se a vydýchala.

„Dobré ráno, co si dáte?“ otázala se jí prodavačka, aniž by jí věnovala pozornost. Bylo jasné, že se soustředila, a tak se ji Joe rozhodla rozptýlit.

„Co mi doporučíte, slečno majitelko,“ koutky úst jí cukaly vzhůru, za což mohla předně Maisiina hnědá kukadla, rozšířená překvapením při pohledu na ni. Nejprve se usmála Maisie a Joe úsměv opětovala. Na hrudi se jí rozlilo teplo a ona pocítila nutkání smát se, třebaže to původně neměla v plánu.

„Jé, ahoj Josie!“ Drobná mulatka se zapřela rukama o pult a nahla se přes něj směrem ke stálé zákaznici. Ta provedla totéž, přitisknouc své rty na mulatčiny v krátkém, lehkém polibku. Jen co se odtáhly, Maisie jukla na hodinky na svém zápěstí. „Počkat, je teprve osm… jak to, že ještě nespíš?“

Modrooká brunetka s drdolem nakrčila obočí, neboť radost začala odeznívat. „Ráda bych, ale moji idiotští sousedi si dávaj dementní ranní diskotéku.“

„Ale ne, už zase?“ Posmutněla prodavačka, respektive majitelka krámku. Joe neochotně přikývla, špulíc rty. „Zlato, to mě mrzí… A víš ty co? Posaď se, přinesu ti borůvkový muffin! Je to novinka, prý tajná rodinná receptura.“

„Jů, super! Mám hlad jako vlk,“ vydechla Joe s úsměvem. Zaplavila ji vlna energie, což bylo, pravda, dost divné. Po pěti kilometrech běhu obvykle cítila kde co, jen ne energii. Naproti tomu, Maisie zasyčela, patrně bolestí, neboť jí ruka vystřelila k plochému břichu, které si promnula.

„Ehm, Mais? Jsi v pohodě?“ otázala se jí Donaghuová starostlivě.

Tázaná vzhlédla a stvořila cosi podobného úsměvu, načež přikývla. „Jasně, jenom se mi zatočila hlava,“ prohodila nejistě. „T-ty muffiny dělá ten nový Francouz, co jsem ho přijala minulý týden. Jmenuje se Jacques a zákazníci si chválí jeho croissanty, tak jsem se přemohla a dala si taky.“

„A verdikt, poroto?“ otázala se jí pobaveně Donaghue. Všimla si, že Maisie ve tváři bledla víc a víc, přičemž Joe samotnou rozbolela hlava. Na to však byla zvyklá, tudíž v tom nehledala nic zvláštního. V určitém bodě se Maisie pro jistotu rukama opřela o hranu pultu, neboť zřejmě hrozilo, že to neustojí.

„Vy-vynikající,“ hlesla drobná mulatka tónem, který negoval obsah jejího sdělení. Statečně se nadechla, patrně ve snaze pokračovat v řeči. „Říkám ti, ne… nemít bezlepkovou dietu, dala bych jich aspoň… aspoň pět. Byl tak křehký, že se rozplýval na jazyku.“ Že Maisie dal její projev zabrat, prozradily nádechy a výdechy, které během něj dělala, téměř za každou větou.

Joe pocítila další vlnu energie v momentě, kdy vzala přítelkyni za ruku.

„Maisie, co je? Zase to vysílení? Probůh, jsi celá zelená,“ nechala se starostlivě slyšet Donaghue, pohladíc mulatku po hřbetu ruky.

„T-to nic, já… potřebuju vodu,“ dostala ze sebe majitelka pekárny, než vytrhla svou ruku z Josiiny a vrhla se ke dřezu. Natáhla se pro sklenici, jejíž obsah v mžiku vyprázdnila. „Běž si sednout, Josie. Přinesu… přinesu ti ten muffin.“

„Prosím tě, kašli na mě a na muffin,“ opáčila brunetka starostlivě. Tohle se nedělo poprvé. Maisie měla posledního půl roku záchvaty, které sama popisovala jako postupnou ztrátu sil až do omdlení. K lékaři s tím ale odmítala jít. „Je ti zle, odvezu tě k doktorovi.“

Maisie se nevesele uchechtla, než přes rameno zahučela: „Nemůžu tu zavřít a jenom tak se vypařit. Podívej se kolem, je tu plno,“ bránila se. „Navíc, na zítra musím napéct tucet jablečných koláčů pro hotel Hilton. Mají zaplacené zálohy.“

„Ale tvoje zdraví je přece-“

„Není,“ utnula ji a definitivně se otočila čelem k Joe. Na první pohled se zdálo, že je z nejhoršího venku, i tak se ale pořád rukama opírala o dřez za sebou. „Už je to lepší, je mi fajn. Josie, ty hejbni zadkem a někam se posaď, ať stihneš snídani.“

Z Josiina výrazu bylo jasné, že není nadšená. Hádat se s Maisie ale nemělo smysl, byla tvrdohlavá jako mezek.

„Fajn, ale kdyby se ti během dne znovu udělalo zle, slib, že mi zavoláš a pojedeme rovnou do špitálu.“ Donutila ji souhlasit předtím, než vyrazila k jednomu ze stolů. Cestou se ještě zastavila, aby se na přítelkyni otočila. „Jo, a Mais…“

„Dvojité espresso bez mléka, limonáda s mátou,“ dokončila za ni její drahá polovička, u čehož jí rukou naznačila, aby hejbla kostrou. Dokonce přihodila i povzbudivý úsměv, což jen potvrdilo její tvrzení o tom, že se cítila lépe. „Vím. Huš!“ 

Místo dalšího poděkování jí Joe poslala vzdušnou pusu a rty mlčky naznačila miluju tě. Pak už se odebrala k jedinému volnému stolu u okna. Nádech, výdech. Zády se zapřela do opěradla, zavřela oči. Hlava jí třeštila jako střep. Přisoudila to nízkému tlaku a stresu jako vždy. Nezdálo se jí vhodné zabývat se vlastními malichernými bolestmi, když Maisie trpěla mnohem víc a poslední dobou i častěji.

Z kapsy mikiny vyndala telefon a zamžourala na displej. Překvapil ji počet nepřečtených zpráv i zmeškaných hovorů, ale nepřekvapilo ji jméno toho, kdo za tím zmatkem stál. Rafael – kdo taky jiný, v tuhle denní dobu. Vytočila jeho číslo.

„No konečně! Kde sakra vězíš, Josephine?! Snažím se ti dovolat už hodinu!“ začal muž na druhé straně linky.

„Dilema…“ vydechla dívka zdánlivě nesouvisle.

Raf se zarazil. „Cože?“

„Nemůžu se rozhodnout, jestli zavěsím hned, nebo až potom, co mi řekneš, v jak velkých sračkách jsi tentokrát,“ odvětila naprosto netečně. Do tváří se jí přitom začala vracet barva a ona pocítila úlevu. Krize se zdála být zažehnaná… nebo ne?

Muž na druhém konci linky nepřátelsky zavrčel. „No dovol? Já nejsem v žádných sračkách!“

„Hurá! Gratuluju, to je poprvé za posledních kolik? Pět let?“ protáhla s ledovým klidem. „Ale bacha, brácho. Kurs tvé lodi je nastaven na nezmapovaná moře, tak ať neztroskotáš.“

„Dante místo výhružky? Máš na víc,“ zpražil ji ledově.

„Kéž bych totéž mohla říct i o tobě,“ vypálila okamžitě. „A vůbec, máš pro mě ještě něco, nebo můžu zavěsit?“  

 „Zavěs a nedozvíš se, že tentokrát to nejsem já, kdo je v průseru,“ odmlčel se. Dokázal si představit, že jeho sestra protočila očima.

„Přemož se a buď konkrétní.“

„To Gabriel… myslím, že ho unesli. Byl v mámině obýváku, v bezvědomí, přivázaný k židli. Stáli u něj dva divní lidi a říkali, že ho berou s sebou. Jedna z nich byla vysoká asiatka s bičem, ten druhý-“

„Hou, zpomal!“ nakrčila obočí. „Jak to všechno víš? Volal ti?“

Na moment zvážil, že by jí řekl pravdu o své noční můře. To by ale musel připojit i skutečnost, že věřil bludům a přeludům, které na denním pořádku plodila jeho alkoholem nasáklá mysl, což jaksi nebyla možnost, pokud nechtěl, aby se mu jeho mladší sestra vysmála.

Byl to paradox – jako starší sourozenec měl stát nohama pevně na zemi on. Joe ale, na rozdíl od něj, nikdy nelítala se sny a ambicemi ve výšinách. Taky nikdy nezažila životní pád proto, že věřila v něco, co nakonec ztroskotalo. Měli to hezky rozdělené – Raf s Gabem byli snílci, Josephine s Michaelem realisté. Dva prostřední proti nejmladší a nejstaršímu. Předem prohraný boj.

„No jo, něco takovýho.“

„Něco takovýho?“ zopakovala podezíravě.

„Spojil se se mnou. Řekl mi, že ho máme najít společně, ať už to znamená, co chce.“ Zcela záměrně vynechal informaci o bratrových svítících očích, stejně jako rýmovačky o moci a temnotě. Věděl, že musí filtrovat racionální fakta, jen tak existovala šance, že mu Joe uvěří.

„Aha,“ zahučela dívka neurčitě, následně se odmlčela.

Několik sekund bylo ticho, které přerušil svou netrpělivostí její bratr: „Ségra, seš tam ještě?“

„Jo, a sklapni. Uvažuju, co dělat,“ odpověděla mu okamžitě. „Už jsi to volal Mikovi?“

„Eh, ne. Tu radost mile rád přenechám někomu jinému,“ ušklíbnul se.

Joe pozdvihla obočí. „No dobře, tobě by to stejně nevzal.“

Ze sluchátka se ozvalo nesouhlasné zafunění. Věděla, že svou poznámkou Rafa urazí, a více než cokoli jiného pocítila zadostiučinění. Za všechny ty rodinné večeře, na kterých chyběl, za všechny narozeninové oslavy. Za to, že v podstatě musela dospívat sama s Gabem, který měl věčně hlavu v oblacích, a potrhlou mámou, která věřila, že je čarodějnice, v Bostonu, zatímco on se vypařil na druhý konec Spojených států. Zasloužil si to, zmetek jeden sobecký.

„Tak čekej, jdu mu volat.“ Bez pozdravu zavěsila. Z části také kvůli tomu, že ucítila blížící se vlnu obav. Zvedla oči od telefonu, aby se setkala s nejistým kukučem své přítelkyně. Čím blíže k ní Maisie byla, tím neodbytnější bylo ono pověstné svírání na hrudi.  

„Tady to máš,“ prohodila mulatka, položíc tác s muffinem, kávou a limonádou na stůl před brunetu.

„Děkuju,“ prohlásila Josie tiše.

„Kdo to byl?“ Maisie kývla hlavou směrem k telefonu, který Joe stále svírala v dlani. Uhnula k němu očima a zhluboka se nadechla. Věděla, že má zhruba deset sekund na rozhodnutí, zda lhát, či ne.

„Tohle? Ale, jenom kurýr z DHL. Volal, že se mě snaží zastihnout doma,“ zalhala, jako by se nechumelilo. Aby taky ne, lhaní jí už od malička šlo jako po másle. Dávala to za vinu pubertě bez autorit.

Maisie se zachmuřila a Joe by přísahala, že ucítila její soucit.

„Ou, to je otrava…“ zabručela mulatka. Pak chytla Joe za ruku a usadila se na židli naproti té její.

Donaghue se nervózně uculila. „No jo, je to nepříjemný, ale co nadělám. Zajedu tam po škole, v práci začínám až ve tři. A když už budu v centru, můžu se tu pro tebe stavit, krásko. Za hodinu volna se dá stihnout spousta věcí.“

Maisie jí oplatila rošťácký úcul, ovšem vzápětí svěsila koutky. Nemusela nic říkat, Joe ihned věděla, která bije. Ji samotnou zaplavila vlna nové energie a hlava jí už zase začala třeštit tak moc, že jí do očí vhrkly slzy. Tiše zaklela a vytrhla ruku z mulatčiny. Tentokrát byla bolest hlavy silnější než předtím a ona nevěděla, jak se poprat se dvěma protichůdnými pocity. Vlastně to byla překvapivě vražedná kombinace – nová energie jako by se změnila v bolest, která se tak projevila s daleko větší vervou.

„Jo… Josephine? Josie, co je ti?!“ vyhrkla její přítelkyně vyděšeně při pohledu na její hrbící se bledou formu.

„J-já nevím, ale… příšerně to bolí… hlava,“ vypotila přidušeně Donaghuová.

Mulatka zalapala po dechu. Nezmohla se však na víc než natažení přes stůl. Joe ucítila její chladnou dlaň na své tváři. „Proboha, celá hoříš a… t-tvoje oči. Jsou… jsou jako…“

„Jako co, Mais?“ otázala se Joe překvapeně. „Co mám s očima?“

Tázaná bezradně trhla rameny, než hlavou roztržitě trhla do strany. V okně spatřila svůj odraz, příčemž jí došlo, že právě to byl způsob, jak přítelkyni ukázat, co potřebovala vědět, když to slovy nedokázala dost dobře popsat. Zdvihla ruku směrem k oknu a zasípala: „Podívej!“

Netrvalo dlouho a Joe došlo, co tím myslela. Natočila hlavu směrem, kterým koukala i její společnice, jen aby se setkala se zářivě modrým pohledem čísich očí. Jako první ji napadlo, že to byla Maisie kdo měl menší zářivý problém. Brzo ale pochopila, která bije. Její duhovky z nějakého důvodu změnily svůj odstín z pomněnkově modré na nepřirozenou, zářivě azurovou. Netušila, co za to mohlo, a už vůbec ji nenapadla možnost, že by to mohla mít za důsledek přítomnost Maisie. 

„Kriste pane, co mám dělat?“ panikařila majitelka pekárny. „Mám volat sanitku? No tak, Josie, mluv se mnou!“

Donaghue se pokoušela zklidnit. Byla si vědoma, že panikaření ji příšerné migrény nezbaví, proto se pokoušela ji rozdýchat. Jakmile byla s to uvažovat jen trochu racionálně, uvědomila si, že to, co jim oběma od bolesti ve většině případů pomohlo, byla dostatečná vzdálenost. Musela pryč, nedalo se svítit.

„Mais, j-já… potřebuju na vzduch,“ zasténala předtím, než se rukama opřela o stůl a vyškrábala se na nohy. Bez jediného pohledu za sebe vyrazila ke dveřím. Měla štěstí, že jí v cestě nikdo nestál, protože kdyby ano, nejspíš by dotyčné srazila k zemi jako kuželky.

„Ale… Josie!“ uslyšela za sebou několikeré Maisiino bezradné volání, nezastavila se však ani poté, co bodání ve spáncích odeznělo. Jen co překročila práh pekárny, rozběhla se. Čím více se od místa vzdalovala, tím rychleji ji bolest opouštěla.

Zastavila se, ohnula se v zádech, dlaněmi se opřela o stehna. Několikrát se nadechla a vydechla. Její tep se vrátil do normálu, o čemž se ujistila stiskem patřičného místa na zápěstí. Po bolesti nebylo ani památky. Ujistila se, že se v jejím okolí nevyskytoval žádný známý, než poměrně hlasitě zaklela: „Krucinál! Co to bylo?!“

Roztřesenou rukou chmátla do kapsy mikiny, z níž vyndala krabičku cigaret a zapalovač – nejlepší lék na pocuchané nervy. Zapálila si, než ve druhé kapse nahmatala telefon. V seznamu kontaktů roztržitě vyhledala Michaelovo číslo a klikla na zelené sluchátko.

„Kancelář Michaela Donaghue, jak vám mohu pomo-“ ozval se ze sluchátka příjemný ženský hlas, jenž patrně patřil Michaelově aktuální sekretářce. Škoda, že ji musela přerušit.

„Zmlkněte a přepojte mě na mého bratra. Hned.“ Potáhla z cigarety.  

Ozvalo se zafunění, šustění, ticho a pak znovu ta nádhera. „Dobré ráno, slečno Donaghue. Je mi líto, ale pan ředitel má jednání. Mohu mu-“

„To mě nezajímá, sakra! Sežeňte ho a řekněte mu, že máme neodkladný rodinný problém. Ať mi zavolá hned, jak bude moct. A běda vám, jestli se ozve později než za deset minut.“ V průběhu věty vydechla z plic kouř a oklepala cigaretu. Pak zavěsila, polkla a zavřela oči.

„Nic se nestalo, Joe. Všechno je v pohodě. Nemáš důvod vyšilovat… migréna. Je to jenom blbá migréna, nic víc.“ Pokusila se uchlácholit svou rozbouřenou mysl, v čemž jí měl pomoci další příděl nikotinu. Jakmile se jí povedlo aspoň trochu zklidnit, rozešla se kupředu. Od domu ji dělilo posledních sto padesát metrů, neměla čas se zdržovat. 

Vážení a milí čtenáři, 

vítám vás u nové povídky. Tentokrát se nejedná o fanfikci, ačkoli je jasné, že v dnešním množství knih, filmů a seriálů z žánru fantasy nejspíš nějaké podobnosti najdete. Bohužel (nebo bohudík?) žijeme v době, kdy už ve fantasy těžko přijdeme na něco, o čem by ještě nikdy předtím nikdo nenapsal. Snad mi tedy odpustíte profláklé téma čarodějů, andělů a pekelníků, a užijete si magickou jízdu dnešními Spojenými státy s našimi Donaghuovic anti-hrdiny napsanou mou osobou. 

Překlad názvu příběhu je "S láskou, Gabe" neboť, jak jste už mohli odvodit, právě Gabe je tím, kterého se jeho sourozenci budou snažit najít.

V této kapitole jsme se seznámili s Josie, svéráznou pětadvacátnicí, která bude mít mezi sourozenci důležitou roli tmelu. S životními situacemi ani s lidmi nemá ve zvyku se párat, není bůhvíjakým fanouškem magična, natožpak věřit v nadpřirozené schopnosti.

V další kapitole se seznámíme i se čtvrtým sourozencem, jímž není nikdo jiný než Mike. Sourozenci jsou symbolicky pojmenovaní po třech katolických archandělích (Gabrielu, Michaelovi, Rafaelovi) a po svatém Josefovi, snad nejznámějším tesaři světa - manželi Panny Marie a zákonnému otci Ježíše Krista. Vybrala jsem je proto, že příběh není jen o čarodějích, ale též o andělích a démonech, nejen těch nadpřirozených, ale i těch lidských, s nimiž se člověk setkává a potýká denodenně.

Tato povídka nejspíš bude mít okolo dvaceti kapitol, takže se máte na co těšit. 

A jak se příběh líbí právě Vám? Nebojte se mi dát vědět v komentářích! Vyzývám čtenáře, aby komentovali, u všech svých povídek, protože bez Vás a Vašich komentářů to zkrátka a dobře nejde. Za sebe přiznávám, že právě Vaše komentáře, názory, výtky, souhlas i nesouhlas mi dodávají motivaci psát a promýšlet věci z jiných úhlů pohledu. Ne jednou jsem kvůli komentářům čtenářů do povídky přidala nějakou tu kapitolu, třeba s úhlem pohledu jejich oblíbené postavy. Komentáře jsou zkrátka nedocenitelné, a já bych tímto chtěla poděkovat všem těm, kteří si dali tu práci, a dali dokupy svůj názor, stejně jako těm, kteří mají v plánu tak učinit.    

Tak, to by ode mě bylo asi tak všechno. 

Děkuji čtenářům za přízeň a přeji všem co možná nejhezčí zbytek prázdnin! 

S láskou, 

Tinker

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love, Gabe: Kapitola první: