OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love, Gabe: Kapitola druhá

21.08.2020 (19:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 627×

Rodinná sešlost

„Co je tak naléhavého, že to nemohlo počkat do konce jednání?“ ozval se ze sluchátka nezaměnitelný, rozmrzelý hlas nejstaršího přeživšího člena rodu Donaghue – Josephinina bratra Michaela. Měl třicet devět let a byl jednoznačně nejúspěšnějším sourozencem nesoucím příjmení Donaghue. Aktuálně se vznášel na vrcholu své kariéry – stál v čele firmy, kterou vybudoval od základů. Joe nedokázala říct, v čem přesně podnikal, ale tušila, že šlo o nějakou techniku.

„Spousta věcí! Světový mír, plasty v moři, skutečnost, že nám unesli bratra…“ vypravila ze sebe udýchaně, neboť zdolávala poslední dávku schodů přede dveřmi svého bytu.

Ze sluchátka se ozvalo nespokojené vrčení. „To snad ne, už zase? Krucifix, já toho Rafaela zabiju! S kým se ten vůl zapletl tentokrát?“

Josie překvapivě zachrčela v nesouhlasu. Nedivila se Mikovi, že na první dobrou podezíral Rafa; její vlastní reakce byla velmi podobná, ne-li totožná. Jen Mike měl tu nevýhodu, že žehlení Rafaelových excesů, typu pletek s mafií či mexickými drogovými kartely, musel častěji a více financovat.

„Ha! Říkala jsem si přesně to samé, když mi zavolal,“ přitakala upřímně. „Jenže tak to není. Světe div se, Raf tentokrát nemá malér.“

„Tak kdo? Víc idiotů za sourozence nemáme. Nebo mi něco uniklo?“

„No, očividně něco uniklo nám všem, když jsme si nevšimli, že má Gabe problémy,“ vydechla, s čímž zasunula klíč do zámku. Dosud byl jejich rozhovor vedený napůl v žertu. To však Donaghue pohřbila jedinou svou větou a následným mlčením.

„Páni, to jsem nečekal,“ brouknul její bratr. „Nevyděs se, Joe, zapínám videohovor. Lucy, hoď mi volající na iPad.“

„Jak si přeješ, Miku,“ zaslechla ve sluchátku hlas čehosi, co bylo nejspíš řídícím systémem Michaelovy chytré kanceláře. Joe sama si odtáhla mobil od ucha a stiskla kameru.

„Lucy, Miku? Vážně?“ otázala se ho s úšklebkem.

Pokrčil rameny a zatvářil se jako andílek. „No a? Co se ti na tom nelíbí? Personalizace je základním kamenem moderních technologií.“

„Jo, ale dát androidu jméno svojí první velké lásky je dost uhozený,“ zhodnotila realisticky.

„Vážně? Podle mě je to pořád lepší, než se nechat unést,“ vypálil na svou obranu.

S takovým argumentem se Josie mohla těžko přít, proto jen nesouhlasně zafuněla při průchodu obývákem. „Jenom pro rekord, tvoje vtípky jsou vzhledem k situaci naprosto nevhodné.“  

„Nevtipkuju, přednáším fakta,“ zpražil ji prostě a bruneta se už už nadechovala k protiargumentu. Mike ji však předběhnul. „Ale dobře, moudřejší ustoupí. Tak mě zasvěť, co o té nepříjemnosti víme?“

Vybavila se jí alespoň stovka důvodů, proč nebyl moudřejší než ona, ovšem neměla čas mu je vytmavit. Musela se chopit příležitosti – koneckonců, čas pádil kupředu a Gabe byl, alespoň podle Rafaela, neznámo kde. Nebyl čas na malichernosti.

„Gabe byl u sebe v Bostonu, když si pro něj přišli dva lidi. Jedna z nich žena s bičem,“ zopakovala Rafaelova slova. „Raf mlel něco o tom, že seděl svázaný na židli. Upadl do bezvědomí, ale ještě předtím mu řekl, že ho máme najít společně. To je všechno, co vím.“

Michael zahučel cosi nesrozumitelného, patrně na znamení, že informace vstřebal. „Žena s bičem… to zní povědomě.“

„Myslíš, že má ten únos něco společného s drogami?“ nadhodila jednu z možností.

„To mi řekni ty, Gabriela znáš líp než já,“ odpověděl přezíravě.

Joe si ztrýzněně povzdechla. Ze skříňky nad hlavou vyndala sklenici, do níž si napustila studenou vodu. Potřebovala si to celé promyslet, uspořádat rozbouřené myšlenky. Gabe, na rozdíl od Rafa, nikdy předtím neměl pletky se zločinci. Měl solidní práci, dobrý příjem – dělal ajťáka v anglickém startupu. Hulit přestal v prváku na vysoké, nefetoval, nepil, byl vegan. Jediným jeho zlozvykem bylo kouření, jenže i s tímto nedostatkem se nesmířil a snažil se ho odnaučit.

Z telefonu se ozvalo šustění, v důsledku čehož k němu Donaghue stočila pohled.  

„Josie, slyšíš mě?“

„Jo jo, jenom jsem se zamyslela,“ ospravedlnila svou nepozornost. „A ne, nemyslím, že jsou v tom drogy, Gabe je čistej… vždycky byl. Fet a chlast jsou Rafovy zlaté disciplíny.“

„Jsi si tím jistá?“ Svou otázkou uhodil hřebík na hlavičku. Mohla si být jistá?

Zamračila se. Nebyla s bratry v každodenním kontaktu, přesto si troufala říct, že Gabriela znala víc než dobře. Pravidelně si volali, několikrát do týdne si psali. Věděla o něm dost – že se už půl roku vídal s policistkou Verou, že hrál s kolegy z práce v kapele a vystupovali jednou týdně v klubu Good Life na Kingston street v centru Bostonu. Nechtěl se odstěhovat z domu, kde vyrostli, protože k němu měl silný, citový vztah. Michael ho chtěl po smrti matky prodat, ale Gabe si postavil hlavu. Pohádali se, všichni čtyři. Řekli si věci, na které nebyli pyšní, a rozdělili se na dlouhých pět let. Ani v nejmenším ji ale nepřekvapilo, že to byl právě Gabe, kdo se je snažil dát znovu dohromady.

„Jsem,“ prohlásila sebejistě.

„Dobře,“ nechal se slyšet. Mike byl ze všech tří Josiiných bratrů nejnedosažitelnější. S Josie si rozuměl hlavně proto, že nebyla o nic méně praktickým člověkem než on. Její ambice setrvávaly v mezích jejích reálných možností a Mike ji proto finančně podporoval na studiích. Věřil jejímu úsudku, ona věřila tomu jeho, ale také v ní viděl budoucí posilu pro svou firmu, což zatím netušila. „Nahlásím jeho zmizení na policii, pak obvolám pár známých z Bostonu. Poptám se jich, jestli náhodou neví něco o té ženské s bičem. Víc toho udělat nemůžu.“

„Počkej ještě,“ pípla brunetka. „Gabe říkal, že ho máme najít společně. Půl roku chodí s policajtkou, ale když ho unesli, zavolal Rafovi. Miku, já myslím, že chce, abychom ho hledali my – ty, já a Raf – ne policie.“

Donaghue se dal do smíchu, přičemž protočil oči v sloup. Smál se ještě nějakou tu chvíli, než z výrazu své sestry pochopil, že to myslí vážně.

„Ale no tak,“ zaúpěl v uvědomění. „Hledat ho na vlastní pěst? Zbláznila ses? Nejsme v akčním filmu, Joe. Nemáme a nebudeme mít přístup ani ke třetině zdrojů a technologií, které má policie – a to je jen jeden z milionu důvodů, proč je to blbý nápad.“

„A co kdybychom požádali o pomoc tu Gabeovu přítelkyni? Jmenuje se Vera, je detektivka… nebo něco na ten způsob.“

„Jasně, a až ho budeme hledat, musíme s sebou vzít i mámina souseda Dustina. Je doktor v Bostonské všeobecné, kdyby se něco zvrtlo, jeho přístup k lékům se nám bude hodit. Jé, a co kdybych vzal i svoji asistentku? Dělá vynikající kafe, měla bys ho zkusit. Je to lahoda! A nejlepší na tom je, že jsem její šéf, takže ji nevyhodím za to, že dává cizím lidem přístup k věcem, ke kterým by přístup mít neměli.“

Joe se zašklebila, frustrovaně si přitom promnula čelo. „Vždyť já vím, že je to blbej nápad, sakra. Ale…“

„I tak to nechceš nechat na policii,“ zhodnotil s povzdechem starší z nich.

Nespokojeně zavrtěla hlavou.

„Ne, já to nechci nechat jenom na policii,“ upřesnila své myšlenkové pochody. Mika to zaujalo, proto jí rukou naznačil, aby pokračovala. „Nahlásíme jim Gabeovo zmizení a necháme je dělat jejich práci. Gabe ale očividně chce, abychom se sešli i my tři, což určitě není náhoda, Miku. Co když v Bostonu nechal nějaká vodítka k tomu, kde teď je? Třeba nějaké informace, které by někdo bez vztahu k naší rodině nemusel pochopit.“

Muž na druhém konci linky se podivně, vědoucně usmál, v důsledku čehož Joe nadzdvihla obočí. Nemohla si pomoct, ale vypadalo to, že věděl něco, co ona ne.

„Předpokládám, že těmi informacemi, které by lidi mimo famílii nemuseli pochopit, myslíš něco konkrétního,“ nechal se slyšet lehce pobaveně.

Trhla rameny. „No, pro začátek třeba zdravotní záznamy našich. Vím, že teď máme větší problém s Gabem, ale… já už ty bolesti nemůžu přecházet.“

„Jaké bolesti?“ připtal se jí vyjukaně. „Jsi nemocná?“

„Vypadá to tak.“ Zprudka nosem nasála vzduch. „V posledních měsících je mi dost… divně. Mám příšerné bolesti hlavy. Když jsem s tím byla u neurologa, řekl mi, že je to silná migréna nejspíš daná dědičnou vadou. Tak chci zjistit, jestli to máma nebo táta náhodou neměli taky. Navíc, mám něco s očima. Věř nebo ne, dneska se mi duhovky zbarvily do modra.“

„No ty bláho,“ ozval se Mike překvapeně, obočí nakrčené. Joe ani na milisekundu nenapadlo, že by se třeba mohl přetvařovat. „Joe... Josie, proč jsi mi tohle všechno neřekla hned, když ti začalo být zle? Mohl jsem ti sjednat konzultaci se špičkovými newyorskými diagnostiky!“

„Nepotřebuju špičkové diagnostiky, potřebuju vědět, jestli to máme v rodině, nebo ne,“ sykla nevrle. „Každopádně, je pozitivní, že tím netrpíš taky.“

Mike na moment očima uhnul kamsi dolů. Joe předpokládala, že se snažil vypořádat s nově nabytými fakty, ovšem pravda byla jiná. Kousnul se do jazyka, aby jí neřekl víc, než měl v plánu. „Jo, to máš pravdu,“ zahučel nepřítomně, přičemž s pohledem do telefonu změnil téma. „Takže – pokud to chápu správně – ty se chceš sejít v Bostonu, i s naším vygumovaným bratrem Rafaelem, a společně hledat uneseného Gaba.“

„Přesně tak.“

Z Mikových úst se vydralo nesouhlasné zachrčení. „To je šílenost.“

„Michaele…“

Už už se nadechovala k další vlně přesvědčování, když se Mike ozval znovu: „Já vím, seš tvrdohlavá jako mezek, abys věděla. Přesně jako máma," ušklíbnul se a na pár sekund se odmlčel, než frustrovaně vydechnul. „Na kdy tu rodinnou sešlost vidíš?“

Z rychlých, mihotavých pohybů a měnícího se pozadí za bratrovými zády Josie dokázala říct, že se zvednul na nohy a začal přecházet po kanceláři. 

„Hm… vzhledem k tomu, že Gabeovi tiká čas,“ podotkla jakoby mimochodem, „co nejdřív, nejlépe hned zítra.“

„Zjistím, jestli náhodou nemám něco neodkladného. Dám ti vědět do deseti minut, vyhovuje?“

„Jo, může bejt,“ vydechla s úlevou, jelikož se cítila jako horolezec, který právě zdolal alespoň Mont Blanc. Pocit vítězství ji neopustil ani poté, co se rozloučili a ona se začala chystat na přednášky.

Co už ovšem nemohla vidět, byly plameny, které se jejímu bratrovi zhmotnily v dlani poté, co zavěsil a přivolal svou asistentku. Souvisela s tím i skutečnost, že mu duhovky zazářily rudou barvou. Asistentka z Michaelova spikleneckého, ďábelského výrazu pochopila, že se děje něco nezvyklého, a naprázdno polkla.

„P-pane? Děje se něco?“

„Ale kdepak! Hraju si tu s pekelným ohněm proto, že je všechno růžové a sluníčkové,“ utrousil ironicky. „Jistě že se něco děje!“

„Pro-promiňte, netušila jsem-“

Sklopila hlavu, zrudla a tvářila se kajícně, dokud ji Donaghue nepřerušil přímým rozkazem: „Připravte auto, odjíždím do Bostonu.“

„Smím se zeptat, na kdy si vůz přejete?“ otázala se nesměle.

„Hned teď,“ utrousil a čekal, dokud nezmizí za dveřmi kanceláře. Poté, co odešla, oslovil Lucy.

„Ano, Miku?“      

„Vytoč mi Rauma… ne, počkej! Toho ne, to jeho věčný nabalování smrtelníků by mě zdržovalo. Volej Leraje,“ opravil se rozmrzele. „Nebo ne, nevytáčej nikoho, všichni jsou neschopní idioti. Zatracení démoni! Co si neudělám sám, to nemám!“ prsknul, než rychlým krokem vyrazil z kanceláře a následně i ze sídla své firmy.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love, Gabe: Kapitola druhá: