OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 6. kapitola

07.12.2014 (18:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1159×

NERIA

„Tak ven s tím,“ vybafla na mě Anastasie během úžasně uvolňující masáže, u které se nedalo přemýšlet nad ničím nepříjemným. Ona ale tu moji dokonalou a sladce omamnou iluzi naprosté pohody definitivně zničila, když ji tak neurvale narušila. Nejspíš se domnívá, že něco takového beztrestně může, když mě sem sama dotáhla. Nikoliv. Otráveně jsem pouze zabručela v tom naivním domnění, že ji ten bezmála euforický trans, ve kterém se momentálně nacházím, odradí od dalších neodbytných útoků její zvědavosti, jenže to by nebyla Ana. To by nebyla žádná normální zvídavá ženská.

„Nerio! Vždyť jsem ti říkala, co tě čeká a nemine,“ osvěžila mi paměť, kdyby se mi náhodou i s tím osvěžujícím odpočinkem vypařila z hlavy tahle její podstatná podmínka zdejší návštěvy. Vyděračka jedna…

„To sice jo, ale já jsem ti neřekla, že ti něco řeknu,“ uvedla jsem na pravou míru a tím jsem jí pěkně doběhla. Zaslechla jsem jen krátký, udivený nádech kvůli tomu, jak ji šokovalo, že jsem s ní takhle neslušně vyběhla. To mě chtě nechtě přinutilo ke škodolibému úšklebku, který ji samozřejmě neušel, protože se na mě upřeně dívala, což jsem zjistila hned, jakmile jsem líně a neochotně rozlepila víčka od sebe.

„Ty potvoro jedna mazaná. Nic takového! Řekneš mi naprosto všechno, ano? Jsi tady druhý den, ale já už se na to tvoje utrpení dívat nemůžu. Zvlášť když trpíš úplně sama,“ soucítila se mnou mnohem silněji, než bylo nutné, což dělalo starosti zase mně. Nastávající nevěsta si má lámat hlavu hlavně se sebou samotnou a se svojí svatbou a ne se svojí hlavní družičkou. To není správné.

„Já ale přece vůbec netrpím! Neřeš to, Ano, prosím tě. Soustřeď se na sebe a na svou úžasnou svatbu v Karibiku a na moje trable zapomeň. A teď si to bez dalších řečí užijme tady, jo?“ stála jsem si tvrdohlavě na svém umínění, že bude lepší se zaobírat vším možným, jen ne mnou, což podle mě v zájmu úplně všech.

„Nerio, tak hele. Pozítří budeme oficiálně rodina, ale ty seš jako moje sestra už hodně dlouhou dobu. Ta svatba je pro mě sice strašně moc důležitá, ale ty si pro mě taky strašně důležitá, i pro Lucu a ten proto taky není zrovna ve své kůži. Abych to neřešila, tak vy oba dva budete muset být v pohodě, pak teprve začnu řešit svoji svatbu. Takže šup s tím vším ven. Když se z toho vypovídáš, určitě se ti uleví, Nerio. Ať už cítíš cokoliv. Hlavně to nedrž v sobě a nic nepopírej. My tady všichni stejně víme, o co jde, protože jsme skoro všichni byli u toho, co se stalo. Přede mnou rozhodně předstírat nemusíš, že se nic neděje. Vždyť já jsem za tebou běhala v jednom kuse, když jsem s Lucou měli i sebemenší problémy. Ani se to vlastně problémy nazvat nedá. Minimálně ti dlužím to, že si tě vyslechnu. Navíc teď, když to fakt potřebuješ, tak to prostě vybal, zlato,“ pronesla v sálodlouhém, naléhavém a nekompromisním monologu, na který jsem nijak protiargumentovat nedokázala. Zejména proto, jelikož mě tím dojala. Přes slzavou hradbu jsem na ni mrkala, abych ty slzy zahnala, ale aby je zřetelně viděla a aby tím pochopila, že to pro mě opravdu moc znamená. Pousmála se na mě konejšivě a drobným gestem hlavy mě pobídla, ať tedy spustím.

„Já ale stejnak nevím, co bych měla říct. Pořád dokola si opakuju, že je to už dávno za mnou. Že je to dlouho uzavřená záležitost. Jenže… to bych potom neměla cítit to všechno, co cítím, že jo? Je toho tak strašně moc, že to ani nedokážu vyjádřit. Všechno se to ve mně úplně mele. Každou chvíli cítím něco úplně jinýho, ale naprosto každá ta emoce… tak strašně to bolí. Nesnesitelně hodně,“ upustila jsem teda aspoň lehce páru, protože jinak bych to ze sebe vychrlila najednou jako vichřice a stejně tak by potom zbyla spoušť, leč ta emocionální.

„Tak to potom znamená, že to není za tebou, jinak bys něco takovýho nemohla cítit,“ vyvodila si z toho logicky závěr, na který bych bez její pomoci opravdu nepřišla. Každopádně něco jiného je si to myslet a něco úplně odlišného to slyšet nahlas. Oficiálně mi to potvrdila a otevřela mi tím oči.

„Ale co mám teda dělat? Protože já absolutně nevím. Já… nezvládnu se znovu zabývat tím, co se stalo předtím. Sotva jsem se z toho vzpamatovala a měla bych se k tomu zase vracet? To po mně přece nemůže chtít!“ ptala jsem se rozzlobeně sama sebe, ale současně jsem tím poskytla Aně další slušný námět k přemýšlení nade mnou a nad ním. Přestože se tvářila čím dál víc sklíčeně, kvůli tomu mému soužení, jak se mnou soucítila, její oči zaplály ryzím vzrušením z nového přísunu peprných informací z toho nejspolehlivějšího zdroje.

„Takže už si s Jaredem mluvila,“ konstatovala výstižně, jen aby mlčky neležela na lehátku a tupě na mě nezírala, což bych možná uvítala spíš.

„Dvakrát, i když jenom krátce. Běhá za mnou s tím, že si ho musím vyslechnout. Chce mi vysvětlit, co se doopravdy stalo, ale… Já to vážně nechci slyšet. Měl celých šest pitomých měsíců k tomu si vymyslet nějakou odpornou lež, o kterou já rozhodně nestojím. Mohl mi to klidně vysvětlit ještě tam, mohl za mnou přijít, než jsem odletěla. Nic z toho neudělal, takže proč bych mu měla teďka dát nějakou možnost k tomu, aby ty promarněný šance zúročil?! Copak si o mně myslí, že jsem fakt úplně blbá?!“ vztekala jsem se čím dál víc, když jsem již uvolila k tomu, že odhalím svoje dojmy a emoce. Čekala bych, že budu míň rozhozená, když mě tady v lázních nejdřív tak pěkně utlumili a když mi i Ana mermomocí tvrdila, že se mi uleví, ale místo toho jsem jasně vnímala, jak se postupně naplňuju hněvem a záští. Má zpověď se zjevně mihla účinkem.

„Ty se toho jen bojíš, Nerio,“ vysoudila další děsivě pravdivý názor, na který jí stačil můj nepříliš jednoznačný proslov, ve kterém se ale přesto snadno orientovala. Zhluboka jsem se nadechla, když mě její sebejistý hlas jaksi vyvedl z rovnováhy společně i s mým srdečním tempem. Stejně tak hluboce jsem i vydechla, ale nic z toho nemělo žádný kýžený výsledek. Pořád to nechutné napětí uvnitř mě, které se dostávalo do každého nervu v každé buňce a přivádělo mě k ještě větší a nezvladatelnější zlobě.

„Že se bojím? Mierda, já jsem strachy bez sebe z toho, co všechno bych od něj mohla slyšet! Co kdybych začala třeba pochybovat? Co kdyby mě dokázal znovu oblbnout a pak využít? V jeho přítomnosti si připadám strašně slabá a zranitelná, víš? Vlastně si tak připadám i teď. Když si vzpomenu na to… Na to jakou měl nade mnou moc, protože jsem mu tolik věřila, tak úplně vyměknu a… to přesně se mi stane, když ho vidím. Normálně bych se ještě předevčírem vsadila o to, že až ho tu potkám, že se na něj vrhnu a budu ho mlátit hlava nehlava, jak budu vzteky bez sebe, ale to ne. Jsem prostě naprosto mimo. Nepoznávám se. V jeho případě nevím, jak se zachovám. Nejsem si sebou vůbec jistá a to mě hrozně děsí. Jsem si ale jistá tím, že jemu už nikdy nebudu moct věřit a neuvěřím ani sobě, když budu s ním.“ Odkrývala jsem svoje horečné znepokojení část po části jako vrstvy na slupce cibule až k jejímu středu, tedy ke svým nejniternějším obavám. Slzy se mi neoblomně draly do očí, takže jsem je okamžitě likvidovala buďto zběsilým mrkáním, anebo jsem víčka přidržela delší dobu u sebe.

„A uvažovala si někdy nad tím, že… víš, to všechno vážně není jen jeho vina?“ kladla mi čím dál víc nemístné dotazy, jelikož se moje reakce a odpovědi čím dál víc opožďovaly, protože mě jimi vždycky šokovala.

„Nikdo není bez viny, Anastasie,“ prohlásila jsem moudro s filozofickým potencionálem, ale pouze jsem zhodnotila svoji trpkou zkušenost. Na to tentokrát Ana neměla co namítnout, takže se krásně vytopenou místností plnou sladké vůně rozneslo úplné ticho od lidských hlasů a zaplnily ho ryze umělé zvuky hudby, které vycházely z reproduktorů na stěnách k navození správné atmosféry.

„Ale připustila sis vůbec, že by to bylo tak, jak tvrdil?“ přeformulovala to tak, abych si to lépe přebrala a tím pádem i konkrétněji zodpověděla. Náš rozhovor se ubíral takovým směrem, že se mě počínala ujímat taková tísnivá úzkost, jejíž mrazivé kostnaté prsty mě objaly kolem mého zlomeného srdce a ještě ho neúprosně drtily. Chtělo se mi doopravdy neskrývaně brečet, ale takovou slabost si dovolit nemůžu.

„Ne, jasně že ne, protože kdyby ano… Kdyby ano, tak potom přestanu obviňovat jeho, a začnu hledat chyby u sebe a pak už budu opět tam, kde jsem byla před šesti měsíci,“ nezastírala jsem jí absolutně nic, protože tím bych si sama nijak nepomohla a ona by to na mně nejspíš stejně poznala.

„A to bylo co?“ zjišťovala si dodatečná fakta, které jí asi chyběly ke kompletnímu pochopení mého psychického bloku vůči němu.

„Budu chtít zase utíkat. Já vím, že bych se tomu měla postavit čelem, protože i když jsem si snažila si namluvit, že je to uzavřená záležitost, rozhodně to tak není. A… a asi bych mu po tom všem měla umožnit, aby mi to vysvětlil, ale proč, k čemu, když už se nic z toho nemůže změnit ani napravit? Jen nám to oběma dvěma akorát ublíží,“ dostávala jsem to ze sebe o poznání rozrušeněji, jak jsem pronikala hlouběji do jádra problému. Začínal se mi dokonce třást hlas, když už se o mě pokoušel lítostivý pláč.

„Taky si myslím, že by sis ho měla vyslechnout. Neřekla bych, kdyby šlo třeba jen o pouhou omluvu, na kterou by nedostal prostor, ale tady jde o vysvětlení. Tebe to fakt ani trochu nezajímá, že děláš všechno proto, aby ses tomu vyhnula?“ Velice nenápadným a nenuceným způsobem mi nasazovala brouka do hlavy a vyloženě mi podsouvala, že bych mu měla vyjít vstříc.

„Ovšemže mě to zajímá, ale přitom to vědět nechci. Fakt nevím, co mám dělat. Nerada bych mu zase naletěla, protože by mě to tentokrát už nadobro položilo. Je to moje nejcitlivější místo. A dokud se přes to nedostanu, tak pořád bude,“ nepřeháněla jsem, nýbrž jsem nazývala věci přesně tak, jak jsou. Stále jsem netrpělivě očekávala, kdy mi z hrudníku zmizí ten hutný balvan, který mi tam usedl v ten moment, kdy jsem se dozvěděla, že se svatba a všechno kolem ní bude konat tady na Curacau.

„Pořád ho miluješ?“ atakovala mě tou nejzáludnější a nejintimnější otázkou, která mi způsobila další srdeční arytmii, a dokonce mě z toho přeběhl mráz po zádech.

„Pořád mě to k němu táhne, a nějak se tomu nedokážu ubránit, takže proto se mu raději úplně vyhýbám. Ale kvůli tomu, co se stalo… J-já… Nějak se prostě nevyznám v tom, co všechno cítím.  Je toho na mě moc,“ postěžovala jsem si nešťastně, když jsem se tu takhle usilovně snažila si v sobě ten nehorázný zmatek nějak uspořádat, jenže ono to mělo naprosto opačný účinek. Nerozuměla jsem si čím dál víc.

„Tak s tím musíš něco udělat a podle mě je to právě to, že by sis ho měla vyslechnout,“ zopakovala mi o trochu důrazněji její vlastní pohled na věc, takže jsem se pomalu přikláněla k mému původně nepatrnému dojmu, že spíš stojí za ním. No to je podpora tohle!

„Nemám v úmyslu dělat cokoliv, Ano. Já si fakt nevěřím, že bych ten rozhovor s ním nějak důstojně zvládla a nehodlám přijít i o tyhle poslední zbytky,“ vyřkla jsem svoje konečné stanovisko k téhle záležitosti, protože jednoduše zatím nejsem ochotná tomu všemu čelit. Budu se mu raději dál zbaběle vyhýbat, dokud nepřijde vhodný čas, což nejpravděpodobněji nastane na svatbě, která proběhne už pozítří.

„No tak, sakra, Nerio,“ ulevila si Ana vyčítavě, když ji můj bázlivý přístup takhle vytočil a mně tím pádem tutově utvrdil v mém podezření, že tu Ana zjevně napomáhá něčemu, čemuž já jsem se rozhodla oprávněně zamezit. Jde tu přece o mě a o něj, a v podstatě do toho Ana nemá proč nějak zasahovat, leda že by ji o něco nešlo. Ana má totiž často nějaké postranní úmysly.

„Proč mi to tak připadá, že se ho zastáváš?!“ obvinila jsem ji zostra, když jsme se od přátelského zpovídání zničehonic dostaly k takovým hrubějším výtkám. Neopomněla jsem se i nerudně zaškaredit, protože to od ní bylo celkem bezohledné, poněvadž tu ze mě vytahala takových citlivých informací a já se pak dozvím, že fandí mojí protistraně a kdo ví, jestli to nepoužije proti mně, aby dosáhla svého prohnaného záměru. A co by to asi tak mohlo být? Hmm… Fakt těžké uhodnout. Že by další její snahy o to znovu propojit naše složité osudy?

„Nezastávám se ho. Akorát mám za to, že si vy dva zasloužíte si dát vzájemně šanci, kterou ty schválně sabotuješ! Je to podle mě vůči Jaredovi nefér. Copak ty si vážně myslíš, že by to zahodil tak snadno, navíc kvůli někomu jako byla Anahi, když jste si museli projít tím vším, než jste se dali konečně dohromady? To je přece absurdní, Nerio!“ obula se do mě, když už byla v ráži a naplno tím odhalila svůj postoj, který nebyl ani zdaleka tolik pokrytecký, jak mě zprvu napadlo.

„Absurdní je, že tvrdíš, že se ho nezastáváš, ale přitom přesně to děláš!“ odsekla jsem dotčeně, protože já jsem to vnímala jednoznačně, přestože ona se domnívala, že představuje takzvané Švýcarsko. To určitě.

„No tak se ho možná zastávám, ale protože ty si ho neviděla toho celého půl roku, jak chudák žalostně vypadal! Nebyla si tu. Nechala si tady nás i jeho, tak jsem svoji starost vložila místo tebe do něj, když si prostě utekla,“ nepárala se se mnou, když naše konverzace nabrala poněkud ráznější charakter a i ona poodhalila svoje osobní pocity, na které se jí ale nikdo neptal. Tohle teda člověk opravdu slyšet nechce, když jsem se jí naprosto se vším svěřila.

„A já jsem asi sjížděla barevnou duhu a foukala bubliny, ne?! Odjela jsem i z toho důvodu, že jsem do toho nechtěla zatahovat i vás a protože jsem věděla, že když odjedu domů ke své rodině, tak že ti mi dokážou nějak pomoct. A určitě by se to povedlo, kdybyste si s tou svatbou tak nepospíšili a nenaplánovali ji už na teď!“

„Takže za to ještě snad nakonec můžeme my dva s Lucou, ne?! No to je teda výborný! Já teda nemám ten pocit, že by ti nějak pomohli, vždyť ani nedokážeš vyslovit Jaredovo jméno! Ani jednou jedinkrát si ho nevyslovila! Ať si tam dělala, co jsi tam dělala, zjevně to bylo naprosto k ničemu!“ sjela mě na dvě doby bez špetky slitování, což mi pomohlo si uvědomit, že má opět pravdu. Nečekaně se mě to palčivě dotklo, protože tím jinak řečeno zmínila to, že těch dlouhých šest měsíců přišlo kompletně vniveč, jelikož jsem mu opět na blízku a jsem v tom všem znova. A já jsem dělala, co jsem mohla, abych se z toho oklepala a šla v životě dál, ale nejspíš to stejně nestačilo. Tyhle chmurné myšlenky dohromady s jejím příkrým a vyčítavým hlasem mě přivedly nezvladatelný nával slz, které neprodleně vyklouzly zpod mých víček ven a zmáčely mi vláčné tváře. Uchvátil mě bezmála plačtivý záchvat, kdy se mi z očí valily slzy po proudech, a brada se mi třásla, abych nepustila ven i můj bezděčný nářek.

„Nerio, Nerio, p-počkej, to jsem nechtěla… Já to tak ani vůbec nemyslela. Víš, já se na tebe asi ještě pořád zlobím kvůli tomu, že si prostě zničehonic odjela a nechala si tu po sobě jen obyčejný dopis na rozloučenou. Já naprosto chápu tvoje důvody, ale… bez tebe to tu nebylo ono. Tu svatbu jsme původně takhle brzo neplánovali, ale protože jsme jinak nevěděli, jak tě dostat pryč ze Španělska, tak jsme ji zařídili už na teďka. A oba dva si s  Lucou přejeme, aby ses s náma vrátila zpátky do L.A. Moc se ti omlouvám, Rio, ale… Bylo to od tebe trošku sobecké, že si se jen tak sbalila a od všeho a všech si utekla,“ vychrlila ze sebe horečně, když ji můj pláč znejistěl a dohnal k upřímnému doznání, které mě vlastně nepřekvapilo tolik, jak bych se zpočátku domnívala. Anebo se momentálně nacházím v takovém obrovském šoku, že se mi z toho vše plete. Nevzmohla jsem se ani na slovo, tak jsem pouze dál slzela a dumala nad tím, co dál říct.

„Nerio,“ povzdechla si posmutněle a omotala si ručník kolem svého útlého těla, aby seskočila z lehátka a přemístila se k tomu mému. „Vážně mě to všechno strašně moc mrzí, ale takhle to dál nejde,“ domlouvala mi dobromyslně a neostýchala se mě utěšovat i fyzickým kontaktem, který na mě úžasně zabíral. Na svém lehátku jsem se posadila a nechala jsem se od ní útěšně obejmout, což bylo přesně to, co jsem akutně potřebovala. Akorát jsem jí to poslušně odkývala a nechala se dál objímat s tím mým oblíbeným kolíbavým pohybem, který mě neuvěřitelně uklidňoval. Ten se zaručeně naučila od Lucy. Jeho škola utěšování se pozná…

„A mě mrzí, že jste kvůli mně museli tu svatbu tak uspíšit,“ oplatila jsem jí to za doprovodu pošetilého chechotu, poněvadž mi bylo jakkoliv, akorát ne do smíchu. Toho objímání se mi zdálo již přespříliš, a tak jsem se od ní odtáhla, i když trošku neochotně, protože se mi opravdu nechtělo. Anastasie se na mě zkroušeně dívala ze vzdálenosti na délku paží a držela mě aspoň za ramena, na kterých mě palcem hladila.

„To vůbec nemusí. My jsme hlavně rádi, že jsi zase s námi. A prosím tě o to, abys toho využila a nevyhýbala se nám kvůli Jaredovi. Máš tu příležitost to dát nějak zase do pořádku, tak to udělej, ať se dál takhle netrápíš. I když se toho bojíš sebevíc, udělej to. Beztak je to akorát otázka času,“ radila mi ze všech svých sil a zjihle na mě koukala skrz skleněné oči, protože jsem ji svojí okatou beznadějností dojímala. Vážím si jejích starostlivých rad a skutečně je beru plně na vědomí, ale nejsem si jistá, jestli mi to něco usnadní. Spíš ne.

 „Promluvím si s Jaredem, slibuju,“ odpřísáhla jsem jí zcela závazně, což nesporně dokazovalo i to, že jsem konečně vyslovila jeho jméno. S tím se naštěstí spokojila a pomalu mi na to přikývla, že s tím počítá.

„Děkuju ti,“ poděkovala jsem jí vděčně a ještě jsem si ji stáhla k sobě blíž, abych ji znovu objala, avšak krátce, symbolicky. Pomačkala si mě přitom ve svém náručí a usmála se mi shovívavě do ucha. Já tu holku fakticky zbožňuju. Ačkoliv mě tady pěkně rozebrala, až mě to málem odrovnalo, bez okolků přiznávám, že mi to jinak prospělo. Už přesně vím, co se se mnou děje.

Nějak podvědomě jsem si zřejmě uvědomovala, že aspoň vyslechnout bych si ho měla, protože to si ode mě minimálně zaslouží, potom co jsem se beze slova sbalila a odletěla. Netušila jsem, že ho to tolik sebralo, kdyby mi to Ana neřekla. Proto bych mu tu šanci měla dát. A já si ho doopravdy vyslechnout chci, protože jinak by mě to k němu asi tak silně netáhlo, jenže se strašně obávám toho, co mi řekne, protože nemám ponětí, co by to se mnou udělalo. Jo, pořád k němu něco cítím, samozřejmě, takže by se to mohlo snadno zvrtnout a já bych si mohla zase ublížit. A to už bych vážně nezvládla. Svůj slib hodlám dodržet, protože jak Ana trefně poznamenala, není tomu vyhnutí, ale budu to odkládat, dokud to půjde a do té osudné chvíle budu pilně střádat kousíčky bývalé Nerii, kterou on velice důkladně zničil. Znovu se to nestane, to nedopustím. Nedovolím Jaredovi, aby se mi zase dostal pod kůži. Bohužel mi pod ní z něj ještě hodně zůstalo.

JARED

Seděl jsem na terase kousek od kluků, kteří zasedli ke stolu k výživný večeři, ke který jsem se já nepřidal, protože jsem jedl o něco dřív. Zatímco oni spokojeně baštili, já jsem projížděl na Blackberrym všechny svoje stránky a i ty naší kapely. Tomu se pravidelně věnuju každý den, abych stále udržoval kontakt s našimi věrnými fanoušky, který jsou pro nás numero uno všeho již od založení kapely. Docela jsem se do toho pohroužil, protože mi absolutně uniklo, že se do mýho osobního prostoru nenápadně vkradla osoba něžného pohlaví, jelikož se ke mně nejprve donesla svěží, ovocná vůně nějakýho ženskýho parfému.

Zvedl jsem hlavu a tam se na mě usmívala samotná nevěsta. Přestože se vesele usmívala, i když poněkud křečovitě, ostatní nasvědčovalo tomu, že je jaksi ustaraná. V rychlosti jsem složil nohy dolů z extrémně pohodlný přírodní lavičky, aby se vedle mě mohla usadit, poněvadž má očividně něco naléhavýho na srdci, s čím se se mnou musí ihned podělit. Odložil jsem mobil i s rozepsaným tweetem bokem, abych se na ni mohl nerušeně plně soustředit, což by ode mě stejnak povinně vyžadovala.

„No ahoj Anastasie. Tobě to tady ale vážně prospívá, hele. Seš den ode dne krásnější a krásnější,“ složil jsem jí pohotově poklonu, kterou jsem podal ale částečně tak v žertu, protože takhle to mezi sebou prostě máme. Já ji považuju v podstatě za svoji sestru, takže nějaký doslovný komplimenty jsou u nás dvou nereálný. Přisedla si ke mně docela blízko, takže jsem si tipnul, že to bude asi super důležitý a hlavně důvěrný. 

„I ty lichotníku. Tohle by sis měl ale nechat pro nějakou jinou. Já už svého vyvoleného mám,“ opáčila stejně tak v zavtipkování jako já, aby mi nezůstala ten humor dlužná. Na malý moment se jí oči šibalsky zablýskly, ale pak se v nich ten život opět ztratil, protože ji zmohly ty jakýsi starosti. Společně s tou narážkou na nějakou jinou mi to bylo v tu ránu jasný. Ana chce mluvit o Nerii. Lhal bych, kdyby tvrdil, že jsem se toho zprvu nezalekl, ale ať už jde o cokoliv, je to dozajista v mým vlastním zájmu.

„Ty a Luca jste pro nás ostatní beznadějný samotáře čirou nadějí, že i nás může potkat ta opravdová, životní láska a všechno to skončí – žili šťastně až navěky,“ vtipkoval jsem dál, jenže ono to vyznělo úplně jinak, než jsem zamýšlel. Můj ztišený hlas nesl jasný stopy nekonečný bezmoci a hořkýho cynismu. Snažil jsem se to zachránit aspoň povzbudivým úsměvem, ale rty se mi zkroutily spíš do kyselýho úšklebku, který akorát zrcadlil moji neskonalou žalostnost. Před Anou si ale naštěstí nemusím na nic hrát. Ona přesně ví, jak bídně na tom jsem. I proto jsem se od ní obratem dočkal laskavýho doteku její dlaně na hřbetu tý svý, který na mě skvěle účinkoval.

„Nic netrvá věčně, Jayi,“ namítla mi na to skepticky, ale za to nanejvýš pravdivě. Aby to nebylo až moc negativní, tak se krátce pousmála a poplácala mě pokojně po ruce.

„No to zrovna konkrétně mě vykládat nemusíš,“ přitakal jsem jí značně sarkasticky, protože s tímhle ošklivým faktem mám jednu fatální zkušenost. Nevydržel jsem s ní přitom udržet oční kontakt, jelikož se jí v očích objevilo takový nesnesitelně okatý slitování, že jsem si připadal víc uboze než kdy předtím.

„A právě proto jsem za tebou přišla. Před chvílí jsem byla s Neriou ve wellness a mluvila jsem s ní docela hodně otevřeně o tom vašem rozchodu a dalších věcech kolem. Já ti tu ten náš osobní rozhovor rozhodně nebudu přeříkávat, ale… hlavně to s ní nevzdávej, rozumíš, Jarede?!“ Spíš mi bezmála rozkázala, než že by mi přátelsky poradila, ale já jsem to ocenil naprosto stejně. Dodalo mi to tu nutnou naději ohledně Nerii.

„A co ti teda říkala? Aspoň mi něco naznač, Ano, prosím. Ať vím, jak na tom u ní jsem. Prosím tě. Protože zatím to je tak, že se mi raději vyhýbá, aby se se mnou nemusela vidět. Já na ni nechci nijak tlačit, ale ona musí co nejdřív vědět, jak to tenkrát bylo,“ žadonil jsem téměř škemravě, jak jsem se okamžitě chytil Anastasiina záchrannýho lana, který mi milosrdně nabízela. Poposedl jsem si na lavičce s lepším úhlem vstříc k ní, ale taky z toho popudu, že mě tou svojí pobídkou bezmála nadchnula. Pevněji jsem stiskl její ruku jako takový gesto, že teďka je pro mě ta její nebývalá podpora ještě mnohem víc zásadní.

„Neměla bych ti to říkat, Jarede. To bylo fakt jen mezi mnou a Neriou, protože to ze sebe potřebovala nutně všechno dostat nebo by se tu brzo složila. Ale ani to si nejdřív nechtěla přiznat,“ vyprávěla mi pro moje uši lehce zmatečně, ale ten stěžejní smysl její řeči jsem pochopil.

„A co si jinak přiznala?“ pátral jsem po určitých odpovědích, které mě zajímaly nejvíc. Anastasie si rezignovaně povzdychla, což mělo nejpravděpodobněji znamenat, že se nade mnou slitovala.

„To ti vážně říct nemůžu. Jen bys měl vědět, že nic není úplně ztracený, i když to tak možná vypadá. Prostě to s ní nevzdávej, protože ona…“ zmlkla rozpačitě, jak hledala ten správný výraz, kterým by se vyjádřila, což se jí nepovedlo a já jsem zůstal sedět úplně napnutý a jako na trní.

„Ona co, Ano?“ pobízel jsem ji, ať tu větu dokončí nebo jinak tou nervozitou snad prasknu.

„No má tě pořád ráda, i přes to, že si myslí, co si jí udělal, což se doopravdy ani nestalo,“ vymáčkla se přece jen a dokonce bez zaváhání, jestli tím prozrazením náhodou nějak neuškodí Nerie, ale rozhodla se v můj prospěch, za což si ji vskutku vážím o to víc. Ana je jednoduše skvělá kamarádka.

„Proč mi to vůbec říkáš?“ neudržel jsem se a narovinu jsem jí položil tuhle pátravou otázku. Anastasie se trochu ostentativně napřímila, protože měla dosud ramena skleslá, a já jsem ji tím totiž kapku zaskočil. Nemyslel jsem to ovšemže nijak zle, ale podle mě je zcela na místě znát její pravý motivy k tomu, že tu teď sedí a říká mi něco takovýho.

„Já sama nevím, protože bych ti to prozrazovat neměla! Znáš to, holčičí tajemství, jenže… Jak jsem řekla i Nerie, myslím si, že si potom všem zasloužíte aspoň jednu šanci, když to napoprvé skončilo tak… zmateně. Ale to se nestane, pokud jií to ty nevysvětlíš! Musíš na ni opatrně, protože…“ Opět nedokončila načatou větu, z čehož jsem začínal skoro šílet.

„Anastasie, přestaň s tím, prosím tě. To je hrozný, když načneš takhle větu a pak ji nedokončíš,“ stěžoval jsem si nespokojeně, ale při pohledu na její provinile omluvný výraz jsem se musel vlídně usmát. Však mi pomáhá víc než dost.

„Buď rád aspoň i za to, co jsem ti vyžvanila, jo? Jestli se to dozví Neria, tak si určitě dokážeš představit, co mě asi čeká, ne? A to dělám jen pro tebe, protože si můj dobrý kamarád a ten půl rok, kdy jsem se na tebe musela dívat, jak jsi naprosto zničený, mě pevně přesvědčil v tom, že vám dvěma teďka udělám malou službičku. Když je na vás i sám osud krátký, holt to musí zařídit někdo jiný, víc vlivnější,“ shrnula hned několik různých pocitů do jednoho monologu, takže jsem nevěděl, na co odpovědět dřív. Asi popořadě, to bude nejlepší.

„Jsem rád, samozřejmě že jsem rád, Ano. Děkuju ti za to, opravdu moc si toho vážím. A neboj se, nechám si pro sebe, že si porušila ten váš holčičí kodex, či co to je. Na to se spolehni. Ode mě se nic nedozví, stačí, že ten hněv sedmýho kruhu pekla si schytám já,“ ujistil jsem ji, že její tajemství u mě bude v bezpečí, načež na mě děkovně mrkla a zlehka do mě šťouchla svým droboučkým tělem za doprovodu tichýho uvolňujícího smíchu. Nešlo to jinak, než se zasmát taky. No jo, jinak bych totiž musel brečet, jak jsem v háji.

„Víš, Jayi, já mám takový pocit, že my dva s Lucou nejsme jediní, kteří si jsou souzení, akorát jste to asi pořád nepochopili na rozdíl od nás ostatních, nezúčastněných pozorovatelů,“ utahovala si ze mě pobaveně, jenomže já jsem z toho nijak odvázaný nebyl. Pro mě to je celkem nechutně frustrující poznámka. Akorát tý části o nezúčastněných pozorovatelích jsem se ironicky zašklebil, protože tu momentálně pěkně tahá za nitky, takže z jejích úst to působilo fakt docela směšně.

„Nekoukáš ty až příliš často na romantický filmy?“

„Na romantické filmy ani ne. Mám raději historii, když v ní nechybí nějaká epická láska, proti které stojí všichni a všechno, ale protože je opravdu ryzí a čistá, tak vždycky zvítězí. Dobro a láska přece vždycky zvítězí, ne? Žel bohu ve vašem případě stojíte proti sobě pouze vy dva,“ podělila se se mnou o svoje pozoruhodný mínění, u kterýho jsem shledal, že to na nás dva perfektně sedí.  Vskutku mě těší, že zrovna Ana, která má takovou speciální vlastnost vytříbený intuice a předvídavou všímavost, se domnívá, že já s Neriou patříme nesporně k sobě. Kéž by si to myslela i Neria.

Příště se dočkáme dalšího konfliktu mezi Neriou a Jaredem. A pak přijde menší dámská jízda s Diegem za barem, když jejich dráhé polovičky drandí na ženichově rozlučce. :) 

Opět musím uctivě poděkovat všem za Vaši úžasnou podporu. Děláte mi ohromnou radost, vážně! :33 Jste úžasní. Dneska bych chtěla tuhle kapitolu věnovat mé další věrné čtenářce, která mě každý týden pěší svými krásnými komentáři, ve kterých pokaždé najdu vážně neskutečně milá slova, kterých si doopravdy vážím. Takže děkuju ti nastokrát, Suzynko, a ještě tu mám speciálně pro tebe jednu animku. Děkuju ti! :3 :)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 6. kapitola: