OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 5. kapitola

01.12.2014 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1156×

NERIA

Mířila jsem si to energicky s prázdnou koktejlovou skleničkou k baru. Ne abych ji naplnila, ale vrátila, jak mě žádal zdejší zaměstnanec a barman Diego, kterému patřila. Nevlastnila jsem ji nějak dlouhou dobu, akorát jsem si mezitím pročetla časopis a trochu se oslunila, nic víc. Povedlo se mi to všechno o samotě, když jsem ještě u plné skleničky bratrovi nekompromisně sdělila, že zatím nejsem připravená na to trávit všechen čas se všemi svatebčany, které si sem pozvali a pro který si nachystali společný program. Nesouhlasil s tím, ale naštěstí mi vyhověl. Nejspíš s tím srozuměl i ostatní, které do toho zasvětil, protože to akceptovali také a nijak se mi nesnažili dělat společnost. To jsem skutečně uvítala, i když ten důvod mého stranění nebyl úplně takový, jaký jsem skálopevně udala. Jasně, že šlo především o něj a o jeho staršího bráchu, kterému se taky nebudu moct vyhýbat donekonečna. Ale určitě se s ním raději setkám, než s jeho modrookým sourozencem, i když to bude dost možná znamenat hodně nevlídnou konverzaci.

Než jsem se ale dostala k baru, cestu mi zkřížil ten tanečník ze včerejší Aniny rozlučky. Nedá se vůbec říct, že mám z jeho aktivního zájmu alespoň minimální radost. V jednom kuse za mnou někde někdo běhá a vnucuje se mi. Holt těžký život modelky. Na tohohle se aspoň dobře kouká, když už nic dalšího.

„Ahoj, krásko,“ zdravil mě zvesela a těžko soudit, jestli kvůli tomu, že mě tak moc rád vidí, anebo že má takovou dobrou náladu. Vzhledem k tomu, že mě doslova hypnotizoval tmavými pronikavými duhovkami, bych si tipla, že důvodem jeho štěstí je má skromná maličkost. To mi ale náladu nezvedne, spíš mi ji ještě srazí níž. Nemám chuť odhánět neodbytného ctitele.

Vrhla jsem na něj pátravý pohled, lehce šmrncnutý o znudění a nulové nadšení, a hned svou první větou jsem ho nelítostně zchladila: „Ehm, no ahoj… Heh, nemohl bys mi osvěžit paměť?“ Takhle se zklamávají nevítaní nápadníci. Každopádně si nic nevymýšlím, já si jeho jméno vážně nepamatuju.

„Ale no tak, zase tolik naváto jsi neměla,“ nežral mi tenhle pokus o to ho shodit, přestože to byla prostá otázka, kterou jsem si chtěla pouze připomenout včerejší novou známost.

„Oceňuju, že mě nepodceňuješ, ale místo tvého jména si pamatuju, že jsem tě nazvala tygrem,“ uvedla jsem na pravou míru, že přeci jen menší zatmění mám. Včera jsem toho vypila celkem dost, na svoje poměry, a že já nejsem zas takový pijan a stačí mi málo. I když posledního půl roku jsem se docela vypracovala, nebo spíš vypila na vyšší úroveň a zvládnu toho víc.

„Jsem Fabio, ale klidně mi můžeš říkat dál tygře. Ty mi můžeš říkat jakkoliv,“ zkoušel to na mě s notně svádivým tónem hlasu, na který teda schválně tlačil a přeháněl, což mělo asi působit i zčásti vtipně, ale na mě mělo stejně úplně opačný účinek. Byl mi čím dál míň sympatický, a takový mi včera připadal hlavně proto, že jsem měla upito.

„Dobře, Fabio. Něco potřebuješ?“ držela jsem si jistou rezervovanost, aby se mylně nedomníval, že jsem z něj nějak hotová. Pořád platí ten stav, za jakého jsme se v noci rozloučili. Viditelně ho ten můj rezervovaný přístup nemile překvapil, když neudržel obočí na místě, protože mu konsternovaně vyletělo vzhůru.

„No… vlastně ne. Možná jsem tě chtěl prostě jen vidět. A ujistit se, že ta naše dohoda pořád platí,“ nepřestával s těmi narážkami, které mě ani zdaleka neiritovaly jako on samotný. Sebevědomí je fajn věc, když ho má člověk tak akorát a umí ho správně využít.

„Já měla za to, že ten náš rozhovor vzal ke konci za své, takže tím i naše dohoda padla,“ sdělila jsem mu svoje vnímání této naší situace s tím podtextem, že již dál nemám o jeho přítomnost zájem.

„Co? Ne! Já jsem si myslel, že máš akorát ráda drama… Nebo tak něco,“ podělil se zase o svůj pohled na věc, který mě celkem zarazil svojí triviálností. Aspoň vím, co si o mně myslí. Prostě celkově, co si myslí on. Nejspíš mě má za snadnou kořist, protože jeho osobnost je natolik neodolatelná, že jí nakonec podlehnu. Amatér.

„Aha, tak drama. Víš, celá moje přítomnost tady je jedno velké drama, takže to ohledně tebe fakticky nemám zapotřebí. Ráda jsem tě poznala, Fabio, ale teďka už musím jít. Žij blaze,“ loučila jsem se s ním kvapně, abych se dál nezdržovala a mohla vrátit tu skleničku. Sama, bez nevítaného doprovodu. K baru mi scházelo totiž jenom pár metrů.

„Jdeš na bar? To já se k tobě rád přidám. Díky za pozvání. Za to já tě pozvu na skleničku,“ pozval mě na drink s notnou dávkou trefného sarkasmu, když mu došlo, že s ním nechci dál komunikovat. Dios mío!

„Já už mám společnost tam ale,“ usadila jsem ho bez zaváhání a zadívala jsem se na něj dlouhým, kamenným pohledem, jako že trvám na tom, aby se ode mě právě teď odpojil. Tím jsem ihned jeho nepodloženou radost smetla nenávratně do pryč.

„Jako vážně? Ty toho chudáka za barem považuješ za společnost? Vždyť ti nesahá ani po kotníky,“ uchýlil se k urážkám o mé druhé nové známosti tady, čímž rozhodně žádný plusový body nezískal. Pouze mě o to zřetelněji přesvědčil o svém nedostižném pokrytectví. Zabodla jsem se do něj přimhouřenýma očima, aby pochopil, že tohle přestřelil a že ztratil mou veškerou pozornost, které již od počátku rozhovoru neměl příliš.

„A ty zas nesaháš po kotníky jemu, když něco takového tvrdíš,“ vylítlo ze mě nečekaně a celkem útočně v takovém nepochopitelném pudu bránit Diega, přestože ho vlastně vůbec neznám a nevím, jaký doopravdy je.

„Vždyť je to ubožák! A ještě ke všemu barman,“ shazoval ho dál, což mě tak vytočilo, že jsem se prudce zastavila a nasměrovala jsem svoji podmračenou tvář čelem k němu.

„Haha. A ve společnosti tanečníka s rákosovou sukní bych si teda závratně polepšila,“ neudržela jsem se a zachovala jsem se stejně morálně poklesle jako on, ale vůči němu jsem nepocítila absolutně žádné výčitky, protože si to zasloužil. Ty výčitky jsem okusila kvůli sobě, protože nerada takhle někoho urážím, ale co už. On nemá urážet jiné. Já mám prostě takové nutkání ty napadené nebožáky bránit.

„Dělám ještě plavčíka, abys věděla. Odpoledne mám zrovna u bazénu šichtu. Zachraňuju bezmocný lidský životy,“ vychvaloval se bezmála až do nebes a asi se domníval, že mu kvůli tomu padnu hnedka k nohám.

„To barmani svým způsobem taky,“ oponovala jsem mu záhy a až po doznění mých slov mi docvaklo, že to jsem se nevyjádřila zrovna nejlépe. Fabio pravděpodobně nepochopí, jak jsem to myslela s tím jeho omezeným smýšlením.

„Dobrej vtip, Nerio. Možná ostatní, ale tenhle tragéd sám potřebuje pomoct,“ utahoval si z něj naprosto otevřeně a dost hrubě, čímž mi dokonale ukazoval svoji pravou povahu, ze které se mi začalo dělat poněkud zle.

„A nepotřebuješ ji spíš ty, když tu někoho takhle nechutně pomlouváš?!“ opáčila jsem pohotově se slyšitelným souzením, kterému se vyhnout nedalo, i když bych byla sebeobjektivnější. Tohle Fabia pochopitelně umlčelo, když jsem na něj takhle nevybíravě uhodila, ale netrvalo to takovou dlouhou dobu, jakou jsem očekávala. No, to mi vážně potvrzuje jeho mrzký charakter.

„Však se o tom sama přesvědčíš, když mu tam budeš takhle pořád vysedávat,“ zamručel značně opovržlivě, což jsem snadno přešla, ale nepovedlo se mi skousnout ten fakt, že má přehled v tom, kde se pohybuju. Znepokojující, vskutku.

„Diego, na rozdíl od tebe poslouchá to, co mu říkám, a nejen to, taky umí naslouchat, a i proto je pro mě mnohem vhodnějším společníkem než ty. Nemluvě o tom, že mi nedělá žádný žárlivý scény po sotva prvním desetiminutovým rozhovoru,“ udala jsem mu jednoznačné a pro mě i těžkopádné důvody, proč je pro mě Diego přijatelnější, i když vůbec nejlepší by pro mě byla úplná samota. Jenže momentálně mám takový neblahý pocit, že tady tomuhle inženýrovi budu muset dokázat, že to je přesně tak, jak tvrdím, nebo se ho jinak nezbavím.

„Takže mi chceš jako říct, že on zachraňuje životy tím, jak nalejvá ty marný lidský trosky a poslouchá jejich smutný příběhy a dělá, že s nima soucítí, a chlácholí je naučenýma plytkýma frázema, aby nešli a neskočili někde támhle z útesu? To je fakt hrdinství,“ kritizoval ho bezostyšně nadále a nejspíš mu nevadilo, že se tím shazuje i u mě. Docházela mi s ním i ta poslední špetka trpělivosti, která mi od jeho prvních urážek na cizí adresu zbývala.

„Ne že bych zrovna já musela skákat z útesu, ale podělit se s někým nestranným o svoje trable někdy není na škodu. Nemusíš zbytečně utrácet peníze za odborný názor, protože ti bohatě postačí pohled obyčejnýho člověka, který si už něco vyslechl a má rozum v hrsti,“ vyvedla jsem ho nemilosrdně z omylu a opravdu šeredně jsem se na něj mračila. Fabio na mě opět valil oči, jak jsem ho zároveň vyvedla i z rovnováhy tou poznámkou o skákání z útesů, což byl takový můj eufemismus pro můj vlastní smutný příběh.

„Tak to řekni mně. Já si tě vyslechnu a klidně ti na to řeknu i svůj názor. Co jen budeš chtít,“ udobřoval si mě pojednou horečně, když už postřehnul, že se s ním chystám tohle dostaveníčko urychleně ukončit.

„Fabio, já jsem si jistá, že tady na ostrově je spousta jiných žen, které tvoji společnost uvítají mnohem víc než já, protože já už jsem slyšela a viděla dost na to, abych zjistila, že si tě přidám na seznam lidí, kterým se tu hodlám vyhýbat.“ Doufám, že tohle byla poslední přímočará poznámka o tom, že s ním s okamžitou platností končím, a on si přede mnou zachová ty nepatrné zbytky mužské důstojnosti a půjde to zkoušet na jiné slečny. Mám ho prokouknutého, a to mi naprosto stačí. A Fabiovi očividně stačilo tohle, aby to se mnou přestal lámat přes koleno a vzdal to, přestože mu je to pravděpodobně krajně cizí.

„Ani nevíš, jak moc se mýlíš, krásko. Však ty na to přijdeš. Já tu každopádně budu, pro tebe kdykoliv,“ zůstával ve své roli lovce, i když ode mě dostal regulérně košem. Jestli pro svůj vlastní lepší pocit, že byl odmítnut tak snadno, budiž, hlavně ať už mě nechá.

„To určitě. Měj se,“ odbyla jsem ho docela sprostě, ale v tu chvíli jsem z něj byla jaksi na nervy, a ty to už prostě nevydržely. Švihem jsem se otočila a pokračovala jsem v původní cestě k baru, ale s podstatně méně veselou náladou. Kupodivu mi ji ani trošku nepozvednul barmanův oslnivý úsměv z toho, když mě spatřil si to k němu mířit i s tou vypůjčenou sklenkou v ruce.

„Nečekal jsem tě tu takhle brzo,“ zubil se na mě jako pako, když měl zajisté trochu škodolibou radost z toho, že jsem na naše další setkání nevydržela počkat o trochu déle, obzvlášť po tom našem tématu, se kterým jsme se rozloučili. Přehodil si utěrku přes rameno a dlaněmi se zapřel o hranu linky, přičemž se na mě zpříma zadíval. Nejenže působil ohromně sympaticky, ale také tak příjemně sebejistě, na rozdíl od Fabia.

„Nemusela jsem přijít vůbec. Mohla jsem s tím někoho poslat,“ zabručela jsem věcně a položila jsem mu tu sklenku přímo pod nos. Nato jsem se před ním i posadila a zvedla jsem k němu lehce přimhouřený pohled, aby včas poznal, že opět nejsem nejlíp naložená, tak ať mě nepokouší. Pochopil to okamžitě, ale beztak se na mě dál hloupě usmíval a nemohl s tím nejspíš přestat.

„A já si toho vážím, fakt. No, a i proto si myslím, že jsi tady kvůli něčemu jinýmu,“ přemýšlel nahlas, přičemž opravdu okatě narážel na to ono téma, čímž mě dokonale otravoval snad víc, než ten tančící opičák.

„Vlastně jo. Dám si něco k pití,“ poručila jsem si nediskutabilním tónem, aby se podle toho zařídil.

„To jsem zrovna neměl na mysli,“ zhodnotil značně skepticky můj umanutý požadavek.

„Co kdybys přestal tolik přemýšlet, hm? Já totiž dávám přednost tichému porozumění,“ postěžovala jsem si, že mě tu takhle neoprávněně soudí a analyzuje, což se mi přirozeně nelíbí. Vrhl na mě obličej s krásně čitelným výrazem říkajícím něco jako to se mě ptáš jako vážně, nebo máš zas rýpavou? „No fajn, Diego. Já ti řeknu, co se mi před šesti měsíci stalo, když ty mi řekneš ten svůj příběh, platí?“ vyjednávala jsem si optimálně férové podmínky, aby byla uhašena zvědavost z obou stran. Ta moje rázem vzkvetla ihned po tom čerstvém rozhovoru s Fabiem, který tady Deigovi moc nefandí.

„A co že jsi tak najednou změnila názor?“ chtěl vědět moje podněty, které mě vedly ke svolení k tomu, že se mu svěřím se svými největšími potížemi, kterých se nemůžu doteď zbavit.

„Třeba mi to nějak pomůže. Aspoň trochu. Už nevím, co se sebou, tak… proč to nezkusit. Jsem tady navíc v takovým otřesným tlaku, že raději přistoupím na tu míň škodlivou možnost, i když bude rozhodně těžší. Utápět svůj žal v alkoholu je snadný, ale když nad tím přestanu mít kontrolu, budu mít ještě větší problém, než který mám teď. A stát se jakkoliv závislou fakticky nechci. Za to mi nikdo a nic nestojí,“ přemýšlela jsem nahlas pro změnu zase já a on mi nanejvýš soustředěně naslouchal. Tvářil se klidně, ale lehkovážně ani trochu. Už jenom tímhle mi dokázal, že to jeho minulé tvrzení je pravdivé.

„A proč chceš znát ten můj? A proč si myslíš, že já mám nějaký zásadní životní příběh ve svým věku?“ položil mi dvě pěkně mazané otázky, kterým jsem se ještě mazaněji vyhnula, poněvadž mi k tomu sám napomohl.

„A kolik ti teda je? Vousy už ti náhodou rostou,“ vystřelila jsem si z něj rozjařeně.

„Ale prrr, slečinko. To je na mě až moc intimní otázka mezi barmanem a jeho zákaznicí,“ vrátil mi to tou samou mincí a ještě si kapku přisadil. Jenže se tomu stejně nešlo jinak, než se smát.

„A já jsem si naivně myslela, že tu pracujeme na novém, vzájemně důvěrném vztahu, když už se chystáme sdělit si ty naše bolístky z minulosti, a ty mi nechceš prozradit, ani kolik ti je? Tak to možná zůstanu u svého prvotního názoru,“ nechala jsem se unést tou jeho rozpustilostí, která se mi k němu začínala neomylně vpisovat do paměti. Tímhle svým monologem jsem rozesmála naopak já.

„Tak na novým, vzájemně důvěrným vztahu, jo?“ smál se čím dál hlasitěji, když si to v hlavě asi zopakoval tolikrát, že mu to připadalo vtipné daleko víc, než to vlastně bylo.

„Přesně tak. Takže bych ti asi měla říct, že před malou chvílí jsem mluvila s jedním frajerem a zdálo se mi, že je vůči tobě nějak nezdravě zaujatý,“ přiznala jsem mu s drobnými obavami, aby mu to tu jeho dobrou náladu nějak nepokazilo.

„S kým jsi mluvila?“ Poněkud zvážněl jako mávnutím kouzelného proutku. Jeho zářivý úsměv viditelně ochabl a obočí mu o pár čísel kleslo níž.

„Fabio se jmenuje,“ udala jsem konkrétní jméno, jehož reakce na něj byla nejprve zpozornění v podobě téměř nepostřehnutelného cuknutí a následného ztuhnutí. Zato jeho obličejové rysy se nebývale činily. Vystřídalo se v nich několik emocí, mezi nimiž nejvýznačnější byl utlačovaný hněv a sžíravá nenávist. 

„Oh, no jasně. Kdo jinej! Bastardo astuto,“ zafuněl rozhořčeně a vztekle zahodil tu utěrku na bar, se kterou právě leštil umyté skleničky. „Jak se k tobě vůbec dostal?“ ptal se nechápavě jednak mě, ale i sebe.

„Tancoval včera na Anastasiině rozlučce,“ objasnila jsem mu bez zaváhání.

„Nerio, nerad bych, aby to vyznělo nějak nevhodně, ale… Drž se od něj, prosím tě, dál. Tenhle Fabio není zrovna správnej kluk, i když tak určitě vypadá. A taky je mi jasný, že jestli jste mluvili o mně, že on něco takovýho říkal o mně, ale… Prostě si na něj dávej pozor, a sama zjistíš, že mám pravdu. On má ve zvyku lidem ubližovat a podle mě ty sis vytrpěla už dost. Pamatuj na moje slova, jo? Slíbíš mi to?“ uchýlil se k takovému naléhavému proslovu a bylo hodně znát, že mu záleží na tom, abych ho brala smrtelně vážně.

„Jo, můžu ti to slíbit, protože věřím tomu, co mi říkáš,“ potvrdila jsem mu to snad dostatečně odpovědně, protože on vypadal, jako že se mu skutečně ulevilo. „V lidech se trošku vyznám, víš, a on je jasný příklad ukázkovýho mizery, ale každopádně ti díky za starost. Toho si vážím zas já,“ dodala jsem jen tak mimochodem pro zajímavost a naprosto nepopiratelně jsem ho tím potěšila a zároveň asi i pozvednula jeho ego. Kdybych si měla vybrat mezi nimi v tom, komu sdělím svoje tajný konto na Kajmanech, tak by to byla zřejmá volba. Naštěstí žádný skrytý účet na Kajmanských ostrovech nemám, takže je po dilema.

„Hmm, v tobě je asi fakt víc, než se zdá. A co teda já?“ podotkl uznale, čímž on potěšil zase mě, ale beztak jsem se na něj kysele zašklebila.

„Jako co ty?“ požadovala jsem po něm, ať se mě narovinu zeptá na to, na co se mě chce zeptat. A pak mu to mile ráda zodpovím. Všimla jsem si, že po mně tak rozpačitě loupl očima, ale rychle tuhle spontánní reakci zamaskoval dalším rozpustilým úsměvem.

„Co si myslíš o mně, když se v lidech tak vyznáš. Ne že by snad na tom buranovi nešlo poznat, že je to buran, ale většina ženských je hotová z jeho roztomilýho ksichtíku a sladkých řečiček, kterýma je akorát oblbuje, ale ty jsi taková… vnímavější,“ narážel na Fabia, ale takovým jemným způsobem, který mě nijak nepobuřoval, což se právě u Fabia říct nedalo, když doslova Diega urážel a shazoval. Každopádně již nepochybuju o tom, že ti dva mají něco nejspíš nehezkého společného, když se takhle nemůžou vystát a nemůžou si přijít na jméno i před cizími a nezasvěcenými osobami, jako jsem já.

„Tak vnímavější, jo? No… Mně se zase zdá, že jsi na svůj věk vyspělejší, i když vlastně nevím, kolik ti je. Přijde mi totiž, že jsi zažil něco, co tě přinutilo dospět dřív, než jsi musel, a taky že to má co dočinění právě s Fabiem, protože vůči němu máš hodně negativních emocí, ale nejsou čerstvý ani neuvážený, takže je to nějaká stará, zažitá a ošklivá nevraživost. Asi takhle,“ vypověděla jsem mu svoje osobní pocity, které z něj mám a které se tedy týkají i Fabia. Podle mě se i Fabia týká Diegův příběh, ani nevím proč. Prostě je to takový ničím nepodložený pocit.

„Maldito, Neria! Tohle bylo trochu děsivý… Nejseš ty nějaká psychoanalytička či co?“ kulil na mě Diego oči, celý šokovaný tím, co jsem mu tu tak docela jistě povyprávěla.

„Nee. Akorát asi hodně často koukám na Myšlenky zločince,“ uklidnila jsem ho vzápětí s pobaveným smíchem, protože to jeho zděšení skutečně nebylo hrané, ale mísilo se s jistou dávkou obdivu, tak mi přišlo správné to uvést na pravou míru a víc ho neděsit. Zaraženě mi to odkýval a chvilku nato se z toho vzpamatoval.

„Ohromila jsi mě, to musím uznat,“ složil mi nefalšovanou a užaslou poklonu, díky které jsem se téměř začervenala, ale protože mi připomněla něco, o co jsem nestála, spíš mě to rozesmutnilo. Přesto jsem mu za to věnovala děkovný pohled s letmým úsměvem.

„V každém člověku se dá celkem snadno číst, když k němu nezačneš chovat silnější city, které ti to ztíží nebo rovnou znemožní. Vlastní hořká zkušenost, to mi věř,“ poskytla jsem mu radu z dobroty svého srdce, ačkoliv jemu pravděpodobně nijak neposlouží, jestliže neoplývá podobnými schopnostmi jako já. Tím ho nechci samozřejmě nijak podceňovat. Však je to barman.

„Takže ti ten někdo ublížil, protože jsi přestala věřit sobě a důvěru jsi vložila v něj,“ tipnul si a kupodivu naprosto správně. Líp bych to sama nevyjádřila.

„Páni. V tobě náhodou taky něco bude. Vlastně… přesně jsi tu moji situaci vystihnul.“ Poznala jsem sama na vlastní kůži, jaké to je, když na mně někdo aplikuje mou vlastní medicínku. Nicméně v tomhle přátelském duchu téhle naší konverzace mi to absolutně nevadí, než když je to použito v protiútoku.

„A je to ten člověk, o kterým tu dneska mluvil tvůj brácha. A ty se mu určitě vyhýbáš, jak jen to jde, protože ses z toho ještě nevzpamatovala, co?“ rozvíjel svoji poměrně velice detailní teorii o mém žalostném osudu. On už si toho musel vyslechnout nepřeberně hodně, anebo měl neskutečně přesný odhad. Pouze jsem mu to se svěšenými rameny odkývala a rezignovaně jsem si povzdechla na souhlas.

„Kromě něj se ještě vyhýbám jeho bráchovi a ode dneška i Fabiovi,“ doplnila jsem další dva lidi, kteří se řadí hned na další dvě nejvyšší místa v mém listu nejvíc obávaných osob na tomhle ostrově.

„Nemáš to tu snadný, hele. Já bych řekl, že kdybys před těma dvěma přestala utíkat, že by se ti ulevilo. Podle mě to potřebuješ prostě uzavřít a pak se přes to dostaneš. Ale před tím primitivem Fabiem jedině utíkej,“ kladl mi dobromyslně, ale výrazně na mysl, což jsem jednak ocenila, ale zároveň se mi naprosto nezamlouvalo, že dělá takové mylné unáhlené závěry a navíc v prospěch bratrů Letů. V žádném případě!

„No jistě. Aby ses nepřiklonil k nim, že jo! Ta vaše mužská soudružnost, vete al infierno! Vždyť o tom stejně nic nevíš, tak mi laskavě neraď, co mám dělat. Za mě není co uzavírat, protože už to uzavřený je, jenže to on nějak nedokáže pochopit. Copak není něco srozumitelného na tom, že pro mě je definitivně po všem už celých šest měsíců a že proto nechci slyšet žádný vysvětlení?!“ rozohnila jsem se jaksi nekontrolovatelně a vypadlo ze mě pár věcí, které zrovna on znát opravdu nemusel, protože s tím svěřováním jsem si to právě rozmyslela. „Zapomeň na to, Diego. Jako bych nic neřekla, jako bych tu nebyla, protože právě stejně odcházím,“ rozhodla jsem se v záchvatu paniky a rozčilení, taky kvůli zachování si chladné hlavy a svojí hrdosti. Diego na mě zmateně mrkal, když se sled událostí opět kompletně změnil, než jak bylo původně zamýšleno.

„No, já bych řekl, že můžeš dál klidně sedět, protože za tebou někdo jde,“ pohodil hlavou ve směru dalšího dnešního narušitele. K mému údivu to nebyl nikdo z mé rodiny, ale osobně mě vyhledala moje budoucí rodina a nastávající nevěsta, samotná Anastasie.

„Ale ne. Odhalili moji tajnou základnu a teď mě čekají samý nálety,“ zalekla jsem se a otočila jsem se zase dopředu na Diega, abych setřásla z obličeje ten nevlídný výraz, se kterým bych Anu vážně nechtěla vítat.

„Bere tě vojenství, jo?“ šklebil se mi Deigo, takže jsem k němu střelila dopáleným pohledem, že se tyhle vtípky momentálně vůbec nehodí. Pro moje psychické pohodlí zejména.

„A tobě jsou zjevně cizí metafory,“ zabručela jsem s trochu přezíravým hlasem, až ho ta sranda přešla.

„Možná. Hlavně mi je cizí popírání zjevných faktů,“ opáčil mi na to tvrdě a odvážně, ale jakmile jeho hlas utichl, úplně otočil a zas se na mě vesele usmíval. Psychopat jeden.

„Cierra el pico!“ odkázala jsem nesporně, ať raději zmlkne, což bylo na místě, jelikož pár sekund nato se mi Ana zařadila po bok a tak sladce se usmívala, že jsem okamžitě věděla, co chce, dřív než otevřela pusu.

„Tady jsi, Nerio,“ zaradovala se Ana, že se jí povedlo mě najít, ale jsem si jistá, že jí Luca dal podrobný návod k tomu, jak sem trefit. Kéž bych mohla sdílet ten její entuziasmus z toho, že vidím někoho známého. Dala bych možná přednost tomu vyrazit mezi další turisty nebo zdejší obyvatele a poznávala je, než podstupovala další z těchto bezpředmětných tlachů, které mě unavovaly.

„Ahoj, Ano. Luca tě poslal?“ přešla jsem rovnou k věci, protože nač chodit kolem horké kaše? Anu to decentně vykolejilo, ale úsměv ji přitom neopustil. Pouze několikrát překvapeně zamrkala.

„Dělá si o tebe starosti. To mu neměj za zlé,“ vytkla mi nebojácně, protože jinak řečeno Lucovy starosti jsou i její starosti, a o ty Ana tady určitě nestojí, proto si to umínila vzít do vlastních rukou. Ono je to stejně prašť jako uhoď, protože u mě se nic nemění.

„To je ale úplně zbytečný. Já jsem totiž v pohodě, takže vy buďte taky a užívejte si to tady. Vždyť je to tu o vás a ne o mně. Mimochodem, Anastasie, tohle je můj nový známý Diego. Luca už ho zná. Diego, tohle je Lucova překrásná nastávající,“ seznámila jsem ty dva spolu a Anina reakce byla děsivě podobná té Lucy dopoledne. Vlastně ho v podstatě ignorovala, když opomenu to sotva postřehnutelné pokynutí hlavy na pozdrav a takový divný, křečovitý úsměšek, ze kterému Diegovi zacukaly koutky, protože jistě nevěděl, jestli se má aspoň pousmát nazpátky, nebo ne. Nejenže to pro mě bylo jako že celé trapné, ale pro Diega mnohem hůř, ponižující. On to ale statečně vstřebal, protože si to nevzal nijak osobně a tvářil se dokonale nečitelně.

„Hele, zlato, já, ty i Luca víme, že nejsi v pohodě. Akorát se mi nechce věřit tomu, že ti Luca sežral to, že je to kvůli nám a ne kvůli němu. Někdy je fakt strašně natvrdlej. Nerio, já… Chápu tě, vážně jo. Ale já tě tu na rozdíl od mýcho bráchy trčet nenechám. Jsi moje hlavní družička, takže potřebuju, abys byla fakt v pohodě, protože až začnu vyšilovat, musí tu být někdo, kdo mě zas postaví nohama na zem, a většina holek vyšiluje už teď, takže… Co říkáš na to, že bychom si udělaly pěkné odpoledne ve wellness? Společně se uklidníme obě dvě, uvolníme a prostě tak. Je to moje přání, nevěstino přání, a to odmítnout nemůžeš,“ smlouvala se mnou s totálně neférovými podmínkami, protože na to jsem si žádný pádný argument k odmítnutí vymyslet nemohla.

„Tobě ne říct vážně nemůžu, i kdybych sebevíc chtěla,“ svolila jsem asi po půl minutce váhavého probírání si svých únikových možností, které pokaždé skončily fiaskem. Tak jo, plán na dnešní odpoledne mám jasný. Je to navíc i dost výhodné, protože když budu zalezlá v lázních, tak se nestane, že bych někde narazila na něj, takže je to pro mě mnohem bezpečnější místo než tady na baru.

„Tak se mi to líbí! To bych se na to podívala, že bys s náma nechtěla trávit čas. Tak pojď, kočko, jdeme na to hnedka,“ zavelela rozjařeně, když jsem nekladla odpor a rovnou jsem souhlasila s jejím šikovným návrhem. Ana mě vzala za rámě a stáhla mě dolů z barové stoličky.

„Zatím, Diego, určitě se u tebe ještě zastavím,“ přislíbila jsem mu s mrknutím, když už mě Anastasie táhla od baru pryč.

„O tom nepochybuju,“ přitakal mi ochotně, mrknutí mi oplatil a pak se na mě vřele zasmál, načež mi výhled na něj zmizel, protože jsme s Anou bar nechaly za svými zády, takže jsem se na něj nestihla usmát, ani zašklebit, a ani nic jiného. A tak jsem ten úsměv aspoň namířila k Aně, která byla ze svého přesvědčivého výkonu řádně uspokojená.

„Seš smířená s tím, že tam nejdeme úplně tak relaxovat, že?“ vybalila na mě Ana znenadání, až jsem se jí lekla, a na moment jsem měla takový výpadek, přestože mi byla odpověď jasná.

„Ano, to jsem.“ 

Příště bude samozřejmě následovat konverzace Nerii s Anastasií, které budou probírat, no, samozřejmě že Jareda. Celkově bude kapitola tak nějak v režii Anastasie, protože pak hnedka poběží za Jaredem, aby ho povzbudila v jeho snahách. 

Všem strašně moc děkuju za podporu, jste úžasní a hlavně úžasné a já si toho ohromně cením! DĚKUJU! :33

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 5. kapitola: