OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 43. kapitola (Konec)

01.11.2015 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 804×

JARED

Naprosto tupě jsem zíral na právě příchozího Santiaga a vůbec jsem nevěděl, co se to děje. Nerii se povedlo mě úplně dokonale zmást tím svým divadlem, u nějž jsem překvapivě nedovedl rozpoznat, jestli je předstíraný, nebo skutečný. Bylo to neskutečně frustrující. Navíc už jsem jsem si to nakráčel v podstatě absolutně zmatený, ačkoliv jsem se před ní tvářil, jako že jsem v naprostým klidu, protože u Nerii jeden nikdy neví, co má očekávat, což se mi právě potvrdilo. Nejprve mě chlácholila medově sladkýma řečičkama o tom, jak mě strašně moc miluje a jak si se mnou maluje pohádkovou budoucnost, a pak na mě bez rozpaků vybalí takovou zhovadilost?! Že nechtěně roztáhla nohy někomu jinýmu?! Co to má jako, kurva, znamenat?!

„Ty jsi ojel moji holku?!“ vybafl jsem na zaskočenýho Santiaga útočně a doslova jsem ho zabíjel pohledem. Už takhle mě štvalo, že tu Neria měla nastěhovaný tyhle dva frajírky, natožpak když jsem znechuceně pomyslel na ty eventuelní okolnosti, jako že by si tu ti tři mohli po večerech hrát na doktory. Tohle pomyšlení mě okamžitě dohnalo až k nepříčetnosti. Jakákoliv logičnost a rozumnost šla nezvratně stranou. Totálně mě převálcovaly rozbouřený emoce, který Neria tak šikovně poladila svým rozporuplným chováním. Neměl jsem dostatek prostoru promyslet, jestli to bylo záměrně, anebo spontánně, takže jsem se nechal ovládnout pocity, který se mnou úplně šíleně zmítaly, protože jsem prostě netušil, co mám dělat.

„Cože?“ houknul udiveně a nechápavě stáhnul obočí níž. Svýma očima těkal sem a tam mezi náma třema, ačkoliv mně se jimi víceméně spíš vyhýbal. U těch dvou, kteří stáli těsně za mýma zádama, jimi naopak vyloženě volal němě o pomoc. Pohotově jsem se otočil za sebe, abych zkontroloval jejich výrazy, který by je mohly nějak jednoznačně usvědčit. Nachytal jsem je ale pouze s výrazy značící maximálně tak úlek, obavy a taky nepochopení.

„Slyšel jsi moc dobře, na co jsem se ptal!“ odseknul jsem mu nevraživě a zlověstně jsem si ho měřil bedlivým zrakem od hlavy až k patám, přičemž jsem v duchu analyzoval jeho chování, který zatím připomínalo spíš chudáka, kterýmu se někdo něco snaží přišít, zatímco on nemá sebemenší ponětí, o co vlastně jde.

„Jayi, uklidni se, por favor,“ vložila se do toho Neria kurážně, aby mě zastavila dřív, než mě chytne pořádný rapl a já vyvedu něco nechtěnýho. Popadla mě raději oběma rukama za paži a postavila se těsně za mě, že jsem cítil, jak se mě horní polovinou těla dotýká. Nedá se říct, že by mě zrovna její dotek v tuhle chvíli uklidňoval, poněvadž se mi nezastavitelně myslí míhaly různý představy toho, jak se jí dotýká tamten. Ať už je to krutá pravda, nebo jen sprostá lež. Tu představu se mi prostě nedařilo rozdýchat…

„J-já ale nevím,…“ zarazil se Santiago uprostřed věty a pozorně se narovnal, zatímco mu zorničky občas zalétly za moje záda, kde stála Neria. Evidentně mezi nima probíhala jakási neverbální komunikace a já z toho byl totálně nesvůj. Hlavně jsem byl úplně vedle z toho, co tu vyváděla Neria. Setřásl jsem ze sebe její dlaně a ustoupil jsem od ní o necelý tři kroky dál, protože jsem nestál o to, aby mě v týhle nejasný situaci něco ovlivňovalo. Zejména ne ona, když se jí tohle bezprostředně týkalo. Potřeboval jsem okamžitě neodkladně přijít na to, jestli na mě tuhle směšnou scénu jenom hrajou, anebo tady fakt prasklo něco, co nemělo.

„Myslel jsem, že to máme za každou cenu utajit. Vždyť jsi na tom tak neústupně trvala!“ otočil Santiago o sto osmdesát stupňů a vrhl na Neriu výraz překypující výčitkami. Jeho ramena najednou povolila a to jakýsi napětí v každým centimetru jeho osoby se kamsi nenávratně vytratilo. Sice nejsem žádný odborník na mimoslovní komunikaci, ale tohle byl takový náznak, který mi napověděl, že tu na mě nejspíš fakt nic nehrajou. No kurva! To přece nemůže bejt pravda!

„Taky že jo, jenže tady tvůj nejlepší kamarád si usmyslel něco jiného a oba nás podrazil,“ objasnila mu Neria ten zádrhel a periferním vnímáním jsem postřehl, jak do Diega s nefalšovanou hrubou silou žďuchla.

„Co na to říct? Já těm dvěma prostě fandím, navíc mám fakticky hodně rád muziku jejich kapely,“ bránil se Diego, a když jsem se na něj s podivením zadíval, jenom pokrčil rameny a pak zvedl palec vzhůru, jako že mám jeho podporu. Kruci, tohle je ale kurevsky uhozený…

„Fandíš nám dvěma? Proč bys teda potom práskal na tyhle dva, že spolu něco měli?“ znevažoval jsem jeho troufalý prohlášení po přirozeně logický dedukci, poněvadž tohle vysvětlení postrádalo veškerý smysl.

„Protože je podle mě menší zlo něco takovýho říct hned, než to zatajovat a zbytečně kvůli tomu lhát. A od Nerii vím, že jste spolu zvládli už ledacos, takže proč ne i tohle,“ ospravedlnil svůj zrádný podraz, čímž svůj čin uvedl v poněkud jiný světlo a hlavně tomu dodal tu chybějící smysluplnost.

„Nikdo ti nedal vůbec žádný právo na to, abys rozhodoval za jiné, co je pro ně lepší! Do toho se nemáš co míchat, Diego! To, že jsem tě tu nechala bydlet, neznamená, že můžeš jakkoliv zasahovat do mého soukromí!‘“ prskala na něj Neria vztekle a vypadalo to, jako by se na něj chtěla sama vrhnout a zbušit ho do kulatý krychličky. Tohle jsem chtěl původně provést se Santiagem, což byl, popravdě, můj první reflex, jenže on se nejdřív tvářil, že vážně neví, která bije. Stejně jako já.

„Takže si mám jít sbalit?“ vypadlo z něj pokorně a zřetelně se taky stáhnul oproti svýmu dosavadnímu sebejistýmu postoji, když mu Neria nevybíravě sdělila, že si to u ní šeredně podělal.  

„Vete al infierno,“ zasyčela Neria cosi ve svý mateřštině, ale tohle jsem si snadno přeložil do svýho rodnýho jazyka. Navíc na něj házela takový ošklivý pohledy, že bylo opravdu triviální přijít na význam jejích slov. Řekl bych, že Diego je pro ni odteď mrtvý muž…  

„Je to teda pravda?!“ vrátil jsem se do konverzace s údernou úsečností, kterou jsem nasměroval pouze k Santiagovi, protože se mu mezitím dařilo úspěšně předstírat, že je téměř průhledný. On se mě úplně zhrozil a ztěžka nasucho polknul. „Tak co?! Měli jste spolu něco? Šukal jsi moji holku?!“ tlačil jsem na něj nedočkavě pod výhružným nátlakem, což ho nervovalo o to víc, tudíž byla větší šance, že se nějak přeřekne nebo prořekne. Nemohl jsem si pomoct, ale nějak mi na tomhle tyátru něco nesedělo.

„V ten večer se nezdálo, že je to ještě pořád tvoje holka,“ bránil se mýmu nebojácnýmu výroku a snažil se působit suverénně, ale v očích mu bylo nepochybně znát, že je nemálo vyděšený.

„Nezdálo? Tím chceš říct co?“ vyslýchal jsem ho zarputile, ale nedalo mi to a znovu jsem se obrátil k Nerii, protože mě na jazyku svrběla jedna hořkosladká věta, již jsem jí musel položit. Ještě jsem neotevřel pusu a už jsem na Nerii viděl, že ode mě nic slyšet nechce. „My dva jsme se nerozešli, pokud vím. Nebo ty sis myslela, že snad jo?“ osočil jsem se na ni rozčileně a bezděčně jsem rozhodil ruce do stran, což ale skvěle sedělo na tu absurdnost těch jejích myšlenkových pochodů, který mohly případně vést k tý podělaný nevěře.

„Jak bychom taky mohli, když jsme se ani nedali dohromady?“ opáčila mi na to Neria věcně a zavrtěla nade mnou beznadějně hlavou. A tím mě teda naprosto odrovnala. Skutečně mi zrovna vytkla, že si za tohle můžu v podstatě já sám, protože jsem před tou naší pauzou neuvedl na pravou míru, jak to mezi sebou máme?! Na rozdíl od Nerii jsem se automaticky domníval, že po tom všem, co jsme spolu v posledních dnech na Curacau prožili, je to naprosto jednoznačný! Asi bych se měl cítit jako naprostý naivní pitomec, ale nic z toho se nekonalo.

„Tohle nemyslíš vážně! Děláš si ze mě prdel, že jo?! Takže tím mi chceš říct, že jsi mu fakt dala?“ ujišťoval jsem se nechápavě s takovou kousavostí a uštěpačností, protože ten sžíravý hněv, který ve mně vzedmula svojí nestoudností, mi zatemňoval rozumný úsudek. S obočím vysoko zdviženým jsem se na ni dlouze, pichlavě zadíval, až to Neria nevydržela a uhnula očima kamsi stranou, čímž mi poskytla další indicii nasvědčující její podlou vinu.   

„Byla to hodně nešťastná chyba. Jedna z největších chyb, jakou jsem kdy udělala. Ten večer jsem se navíc opila a prostě… podlehla jsem té frustraci z toho, že se mi neozýváš. Vážně mě to mrzí. Lituju toho, ale vzít to zpátky, bohužel, nemůžu, ačkoliv bych za to dala cokoliv! To ti přísahám!“ odprošovala mě úpěnlivě a celičká její něžná tvář se stáhla pod vahou svých tíživých pocitů jako modrý nebe pod ocelovou záclonou šedých dešťových mraků.

„No, ten večer sis nestěžovala, že bych dělal něco, co by se ti nelíbilo...“ pronesl Santiago uraženě a s takovým triumfálním tónem hlasu, který mě nebývale provokoval, až jsem musel zatnout obě dlaně v pěst.

„Co kdybys už zavřel hubu, než to udělám já sám?!“ vylítl jsem na něj neurvale a pohrozil jsem mu se vztyčeným ukazovákem, jenž jsem na něj neohroženě namířil, abych ho dostatečně varoval. On bleskově zvednul obě ruce v loktech vzhůru jakožto submisivní gesto, ale při tom se nadechoval, aby na to mohl něco oduševnělýho namítnout. Snad si dobře rozmyslí, co z tý nevymáchaný držky vypustí ven, anebo slibuju, že mu přes ni jednu plesknu. Neria se opět statečně vrhla mezi nás, ačkoliv pro jistotu stranou, aby měla přehled a možnost předem zasáhnout, kdybych se rozhodl svoji hrozbu vážně naplnit.

„Hele, kamaráde, kdybych věděl, že si Riu budeš pořád takhle nárokovat, i když jsi ten měsíc dělal, jako že vlastně vůbec neexistuje, tak se jí ani nedotknu. Ale… no, ten večer fakt vypadala, že potřebuje utěšit. Víš, jako se vším všudy,“ obhajoval se Santiago s těma totálně nejhoršíma argumentama, jakýma mohl. No, to si teda moc nerozmyslel. On se ale zjevně cítil spokojený se svým objasněním, čemuž přizpůsobil i svůj výraz v obličeji, který u mě strhnul onu obávanou hráz, čímž jsem překročil přístojnou hranici. Prostě jsem se přestal ovládat. Jenom jsem vztekle zafuněl a s tou jednou stále zaťatou pěstí jsem toho kreténa poslal surově k zemi.

„My dva nejsme kamarádi!“ zaburácel jsem nad ním neochvějně a ještě plný adrenalinu jsem zhluboka oddechoval. Santiago na mě zespoda ustrašeně zíral a držel se za zraněný nos, ve kterým mu nehezky křuplo, jak jsem ho do něj naprosto přesně trefil. Dokonce mu zpod prstů unikl rudý pramínek, jelikož se mu při tý ráně spustila krev. Odvrhl jsem od něj zrak s maximálním znechucením a s vítězoslavným úšklebkem jsem se vydal ke vstupním dveřím. Neměl jsem proč tu dál zůstávat…

„P-počkej, Jarede. Kam jdeš?!“ zvolala na mě Neria zmateně, a když jsem se na ni z donucení podíval přes rameno, spatřil jsem ji vyloženě strhanou tou zoufalostí, jež ji drtila kvůli tomu, co se tady odehrálo.

„Tady jsem skončil,“ vyplival jsem ze sebe trpce a nemilosrdně jsem se do ní zabodl pohledem, který ji rázem ve vteřině zlomil. S týmž samým výjevem v obličeji jsem sjel Santiaga, u kterýho zrovna klečel Diego a kontroloval škody, kterých jsem na něm napáchal. Pak jsem nezastavitelně pokračoval ve svým důstojným odchodu a dveře jsem schválně nechal dokořán. Neria mě ovšem zanedlouho doběhla…

NERIA

„Ty seš ale neskutečný idiot, Diego! Celý jsi to podělal! A Santiago má kvůli tobě nejspíš zlomený nos! Doufám, že ze sebe máš aspoň dobrý pocit, když si hraješ na Boha! Ti garantuju, že tady pod mou střechou to bylo naposledy!“ seřvala jsem Diega na dvě doby, zatímco pořád klečel u Santiaga a pomáhal mu zastavit poměrně silné krvácení z nosu. Diego se vzmohl akorát na uvědomělé přikývnutí.

„Kdybys mu řekla pravdu rovnou a nevymýšlela si tuhle debilní lež o nevěře, tak by se Santiagovi nic nestalo. Nikomu by se nic nestalo! A ty se taky do všeho nemusíš hned nechat uvrtat, vole!“ obořil se Diego i na Santiaga, což byl takový docela směšný dominový efekt.

„Tys neviděl ten její prosebný pohled, když jsem přišel,“ zahuhlal Santiago takovým tím nosovým tónem hlasu, poněvadž si ho neustále vytrvale držel stlačený, a tvářil se u toho opravdu bolestivě, jak mu bylo nepříjemné byť jenom mluvit. Ach jo… Tohle se tedy šeredně zvrtlo.

„Oba dva jste idioti!“ rozsoudila jsem je a přechvátala jsem chodbu ke vstupním dveřím, abych dohnala Jareda, který si to nasupeně rázoval ke svému autu. Samozřejmě pokorně uznávám, že Santiago se pouze snažil zachránit tu prekérní situaci, kterou kolosálně pokašlal právě Diego. A povedlo se mu to mistrovsky, kdyby to tedy na závěr tak nepřehnal. O tu pěsťovku si víceméně koledoval, ale vzhledem k tomu, že zejména vypomáhal, tak si tu ránu nezasloužil. Na druhou stranu, těmi závěrečnými poznámkami už Jareda evidentně provokoval a zdálo se, že si toho je vědom a dělá to cíleně. Jared ho přeci předem varoval. Než Santiago přišel, tak už mezi námi vládla dost tíživá atmosféra, která s jeho příchodem ještě razantně zhoustla, a on ji pak těmi svými výroky doslova rozkrájel na kusy. A Jared je holt nesvedl pozřít.

„Nemáš zač,“ huhňal Santiago na má záda, na což už jsem ani nereagovala, jelikož jsem vskutku pospíchala za Jaredem, který za tu krátkou chvilku stihl dojít skoro k tomu autu.

„Jayi, prosím, stůj!“ žádala jsem ho úzkostně a zastoupila jsem mu duchapřítomně cestu, vedoucí za sedadlo velkého SUV, které by ho ode mě odvezlo co nejdál. Přestože jsem ho tou lží plánovala setřást ze stopy ohledně mého těhotenství, až takhle radikálně jsem ho odehnat nemínila. Nějak se to všechno podělalo…

„Co ještě? Copak jsem toho neslyšel už dost?“ vyštěkl na mě zlostně a hypnotizoval mě příkrým pohledem zpod zachmuřeného obočí, díky čemuž jeho laskavé oči nabraly takového poněkud děsivého rázu.

„Neměl jsi Santiaga praštit. Tu ránu si nezasloužil,“ srozuměla jsem ho s takovým zvláštním podtónem, jenž mu napovídal, že se za těmi dvěma větami skrývá něco víc než pouhé pokárání. Jareda jsem při tom nespustila z dohledu, aby mu neušlo to významné zdůraznění, a neodpustila jsem si ani starostlivou vrásku na čele. Jared byl naštěstí natolik vnímavý, že si toho zvýraznění hnedka povšiml, a tak se několikrát zadumaně nadechl, jak se chystal mi na to odpovědět. Vtom ke mně přikročil a popadl mě trošku hrubě za ramena, aby se mnou mohl mluvit zpříma a soustředěně a já se mu nijak nevyvlíkla. Něco takového jsem beztak neměla v úmyslu, jelikož jsem zatoužila po tom, aby věděl, že to s tím Santiagem vlastně úplně tak není. Zachtělo se mi totiž, aby se sám dovtípil, že možná něco skrývám. Jo, já vím! Zcela se to rozlučuje s mým původním záměrem, jenomže když jsem přihlížela tomu, jak ho ta moje nestydatá lež zasáhla, nemínila jsem ho s tím mylným domněním nechat odejít. Musela jsem to nějak napravit. Aspoň minimálně…

„Nezasloužil si ji, protože s tebou ve skutečnosti nic neměl a ty sis to akorát vymyslela? Je to tak? Hm? Protože jestli je to pravda, tak si rozhodně zasloužil dostat přes hubu. Poslyš, Nerio, chci, abys ke mně byla teď naprosto upřímná. Je to lež s tou nevěrou? Je za tím něco jinýho? Jenže v tom případě fakticky nechápu, co by mohlo bejt horšího než to, že bys mě s někým podvedla,“ domlouval mi nešťastně a nepřetržitě na mě mrkal smutnýma psíma očima, které by mě zajisté obměkčily, kdybych ovšem hodlala být tajnůstkářská. Na znamení své dobré vůle mě několikrát palci jemně pohladil po ramenou. Taky mi tím nejspíš chtěl naznačit, že se osobně domnívá, že ta nevěra je jen můj pošetilý výmysl, který má zakrýt něco dočista jiného. V hlavě mi otravně uvízla ta poslední část jeho sklíčeného monologu a trápila mou mysl v nekončící smyčce. Vystihl to totiž naprosto dokonale! Pro něj nemohlo být nic horšího, než moje nevěra, ale pro mě bylo úplně stejně hrozné to těhotenství. Kruci, to je příšerné dilema… „Nerio, prosím! Odpověz mi,“ pobízel mě netrpělivě a mírně se mnou zatřásl, aby mě přiměl do řeči. V každičké nepatrné nuanci jeho hlasu bylo nezvratně zřejmé, že mu nesmírně záleželo na tom, abych mu odpověděla. Abych mu dala tu milostivou naději. Zachránila ty zbývající pozůstatky důvěry, kterou ve mně má. Jenomže jsem si přítomně uvědomila, jestliže to dělám, tak mě nenechá vydechnout až do té doby, než mu prozradím pravdu. Je to buď a nebo.

„Není nic horšího,“ pípla jsem plaše a zničehonic se mi celý obzor zalil slzami lítosti a zadostiučinění, protože jsem naplno pochopila, jak katastrofálně jsem si zavařila. Ta neúprosná pěst krutého prozření mě fatálně udeřila a složila mě. Netušila jsem, co si mám právě teď počít. Proto jsem začala opět panikařit a i ta primární schopnost přemýšlet mi tím pádem byla odepřena.   

„Já tomu nevěřím, rozumíš?! Prostě nevěřím tomu, že bys to udělala. Po tom, co se mezi náma stalo? No ani náhodou! Něco mi tajíš. Já vím, že je to něco jinýho, než nějaká nevěra, tak… proč mi prostě neřekneš, co se děje? Posledně ses mi taky svěřila naprosto se vším, až jsem si potřeboval dát pauzu, abych to rozdejchal, tak jak to, že to najednou nejde? Co je najednou špatně? Já nepochybuju o tom, že jsi myslela vážně všechno to, co jsi říkala, než se objevil Diego, a já to myslel taky vážně. Proto jsem tady. Jenže tak to fungovat nebude, když k sobě nebudeme zcela upřímní. Prostě mi jen řekni, co se děje… Nerio, prosím,“ naléhal na mě žadonivě a i před jeho bezelstnými duhovkami se zaleskly slzy. Ovšem ty jeho byly absolutně beznadějné a zarmoucené. Svojí tvrdohlavou mlčenlivostí jsem ho dohnala až k slzám. Nato se ty moje vylily zpod víček a prorazily si cestu po mých líčkách až k bradě, kde ukáply kamsi k zemi. Nepřestávali jsme na sebe neúnavně hledět, protože jakmile jsme se do nich vzájemně ponořili, nedokázali jsme se od sebe nijak snadno odtrhnout. On mě těmi pomněnkovými studánkami navíc doslova polapil, aby si zvětšil svoji šanci k vynucení mé nezastřené odpovědi. A všem těm krásným slovům, která mi v té bezútěšnosti vykládal, to vskutku dodávalo na kýženém vlivu.

„Jarede, j-já… Sí, rozhodně jsem to myslela vážně, ale… Asi se pár věcí změnilo za ten měsíc, co jsme se neviděli. Možná, že teď potřebuju nějaký čas pro sebe zase já,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě a teprve až teď jsem odvrátila zrak jinam, poněvadž když jsem v Jaredově tváři zahlédla takové nezměrné utrpení, které jsem mu způsobila já svojí mučivou umíněností, nevydržela jsem ten vnitřní tlak mého svědomí a prostě jsem jimi uhnula pryč. Mně samotné ubližovalo, že jsem mu takhle pokrytecky lámala srdce, protože i já jsem opravdu fyzicky cítila, jak mě píchá na hrudi. Vědomě jsem ničila naše výjimečné pouto, a to neuvěřitelně bolelo. Nečinně jsem přihlížela tomu, jak dobrovolně ztrácím to jedinečné spojení s ním, a to moje nitro rvalo na miliony a miliardy titěrných útržků, které bych dovedla poslepit jedině vyřčením ničím neředěné pravdy. 

„A co se změnilo? To mi taky neřekneš, že ne?! Nerio, sakra… Nakonec jsem skousnul, že jsi mě během svých rozhodnutí postavila na druhou kolej, ale tohle… tohle už fakticky nezvládnu! Přece po mně nemůžeš chtít, abych s tebou byl, když vím, že přede mnou něco tajíš. Nejspíš něco důležitýho, když kvůli tomu raději lžeš o tom, že jsi mě podvedla. Za takových okolností to mezi náma fakticky nebude fungovat,“ stěžoval si na moji nebetyčnou naivitu s takovým blahosklonným nádechem hlasu a nechal svoje ruce volným pádem sesunout z mých ramen, ale přesto zůstal přede mnou dál stát na tu délku svých paží.

„To chápu a... a vím, že bych po tobě něco takového chtít neměla, ale právě kvůli tomu, co mezi s sebou máme, a kvůli tomu, co jsme si předtím řekli, tě snažně prosím, abys náš vztah nezatracoval. Tohle nedělej, por favor,“ prosila jsem ho neústupně a upírala jsem na něj svoje uslzené oči, z nichž se znovu vyvalilo několik žalostných slz, které ho jaksi znejistily. Tudíž jsem se osmělila, chytila jsem ho za obě ruce, za které jsem ho pevně sevřela, a třela jsem je bezmyšlenkovitě prsty, jak se mu moje podvědomí snažilo dokázat, že mi na tom nesmírně záleží.

„Já že ho nemám zatracovat? Rio, vždyť to děláš přesně ty tím, že mi něco zatajuješ! Ta společná šťastná budoucnost, o který jsme mluvili, teď závisí jenom na tobě. Jestli si to tajemství necháš pro sebe, anebo se o něj se mnou podělíš. Mně můžeš říct všechno, to snad víš. Možná mi to bude chvíli trvat, než to zpracuju, ale pro tu naši vysněnou budoucnost to dokážu. Pro tebe udělám naprosto cokoliv, ale jen když budu neomylně vědět, že jsi ke mně stoprocentně upřímná.“ Dramaticky se odmlčel, zatímco mi svými nezištnými blankytnými duhovkami dozíral snad až na ta nejhlubší místa mé zmámené duše, z níž dovedl číst téměř jako z té otevřené knihy. Převzal si kontrolu nad našima spojenýma rukama, když je zvedl k mému obličeji, u nějž rozpletl naše prsty a moje zmáčené tváře schoval ve svých hřejivých dlaních. Já jsem ho naopak chytila za zápěstí a roztřeseně jsem mu je mnula. „Nerio, chceš mít pro náš vztah budoucnost, nebo ne? Jestli ano, tak mi prostě jen řekni, co se děje. Jestli ale nemůžeš, tak… tak to potom odsud odjedu pryč a tentokrát budu čekat já, jestli se mi ozveš. Ale jen až mi budeš moct říct, co mi to tak zarputile tajíš,“ doprošoval se mě, ovšem se zcela neúprosnými podmínkami, které alespoň podal s takovou ostýchavou vlídností, která vyrovnala tu prvotní nekompromisnost. Po tváři mi steklo několik dalších slaných kulatých hrášků, jež bez váhání něžně setřel svými palci. Nespouštěli jsme ze sebe oči, jimiž jsme si vzájemně ukazovali svoje vnitřní emoce, které udávaly úplně jiný směr našemu hovoru. Proto jsem se ušetřila jakýchkoliv nadbytečných verbálních odezev a několikrát jsem zahýbala hlavou v jeho dlaních nahoru a dolů. „Vážně mě necháš odjet? S tím, že vím, že mi něco tajíš a že potřebuješ čas tak akorát na to, abys mohla vymyslet nějakou další hloupost?“ upomínal mě dobromyslně před rizikem toho, že jestli ho nechám odejít s těmito pochybnými předpoklady, tak že tím vůbec nijak nepodpořím tu hodnotně podlomenou důvěru mezi námi dvěma. Mojí vlastní vinnou…

„Promiň mi t-o, Jayi. M-moc mě to mrzí. Jen ne-nezapomeň na to, že tě.. že tě miluju, sí? Pro-to mi aspoň t-trochu věř,“ zajíkala jsem se nezvladatelně, poněvadž mě dočista pohltil strastiplný pláč. Semkla jsem pevně víčka k sobě, abych zamezila slzám téct po proudech ven, ale moje snaha vyšla úplně vniveč. A snažit se zamezit potlačovaným vzlykům, jež mnou doslova cukaly, bylo absolutně marné. Nejraději bych mu padla do jeho konejšivé, bezpečné náruče, která by mě jako jediná dokázala utěšit, ale on mi ji pochopitelně odepřel. Definitivně to bylo v ten moment, kdy se mě přestaly dotýkat jeho ruce. To mě rozlítnostnilo o to víc, a tak jsem se musela horlivě bránit usedavému nářku, což by se Jaredovi mohlo jevit jako laciný trik k jeho obměkčení. 

„Obávám se, že tohle tentokrát stačit nebude. Myslel jsem, že když od tebe uslyším, že mě miluješ, tak že už bude všechno v pořádku. Tak, jak má být. Taky jsem si myslel, že už mě nikdy ničím nezklameš, ale to jsem se očividně mýlil. I mě to vážně mrzí, Nerio. Moc bych si přál, abys mě milovala tak, jako já tebe, protože pak by nic z tohohle nebylo. Pak bychom mohli mít tu naši dokonalou budoucnost,“ podělil se se mnou o svoje nejskrytější a nejtíživější přání, čímž mě pomyslně srazil na kolena. V nich jsem ovšem pocítila opravdovou slabost, takže jsem namátkou sáhla směrem k jeho autu, abych se něčeho zachytila, kdyby mě nohy odmítly opravdu nést. Ta jeho rezolutní přímočarost mě doslova zlomila. Nic krutějšího jsem od něj slyšet nemohla. Zapomněla jsem na okolní svět i na samotného Jareda a pouze jsem vnímala ty veškeré drásavé vnitřní pochody, jež nezadržitelně polykala obrovská černá díra uvnitř mého srdce, kterou tam zrovna vytrhl Jared tou svojí bezcitnou poznámkou. Naříkala jsem před ním hlasitě, jako by tam snad nikdo nebyl, ale držela jsem si aspoň ruku na ústech, abych nepůsobila tolik teatrálně. Jakmile jsem si i přes své slzy povšimla, že má tendenci nastoupit do svého auta, netečně jsem ustoupila stranou a jenom jsem dál neúnavně lkala.

„Budu čekat,“ zašeptal příslibně se skleněným pohledem od těch slz, který mi vzápětí odepřel, když je sklopil směrem k zemi. A když se mihl kolem mě, aby mohl nasednout do auta, nepatrně bolestně se na mě pousmál. Nesvedla jsem se přimět k jakékoliv, i sebemenší reakci, která by mu nějak ztížila ten odchod. Celá má podstata se právě svíjela v palčivé agonii toho nejžalostnějšího pochopení. Ona čerstvá temná trhlina uprostřed mé horečně se vzdouvající hrudi, v níž právě tlely ty nejvzácnější a nejryzejší pocity, které může člověk kdy prožít, mě doslova rozdírala vedví. Chamtivě sžírala veškeré slibné střípky naděje, které mi zbývaly poté, co dozněla Jaredova slova rozloučení. Bolelo to tak příšerně moc, že jsem si přitiskla třesoucí se ruku na hrudník a začala jsem si ho silně mnout, až mě doslova kůže pálila. Jako bych snad chtěla přemoct tu fyzickou bolest nad tou psychickou. Jenže ta nezměrná muka, která se na mě takhle nezřízeně navalila, se nedala vůbec nijak a ničím přebít. Navíc mě absolutně paralyzovala, takže jsem dovedla nanejvýš vstřebávat ten nynější nápor všech těch deprimujících emocí, ale s Jaredem jsem víc mluvit nedokázala. Z mého hrdla se draly pouze další žalostné vzlyky a nešlo je zastavit. Nešlo již zastavit nic z toho, co jsem tak neuváženě dopustila. A proto jsem pouze rezignovaně sledovala, jak Jared laxně nastupuje do auta, které se mi vzápětí velkou rychlosti vzdalovalo z obzoru a které představovalo nelítostnou metaforu vzdalování se mé šťastné budoucnosti. Opouštěla mě láska mého života. Má spřízněná duše. Můj vytoužený vesmír. Přicházela jsem o toho vůbec nejlepšího muže, jakého jsem kdy potkala, a nezmohla jsem s tím absolutně nic. Nemohla jsem s tím udělat nic. Nebylo to možné, dokud tu bylo to nenarozené dítě… Dokud. Já vážně nevidím jiné východisko, než že musím ten lidský zárodek z téhle jasně dané rovnice prostě vymazat pryč. A až tu nebude, teprve potom se můžu pokusit zachránit ty chabé trosky našeho vztahu. A konečně mu říct pravdu. Sice částečně upravenou, ale přesto by to mohlo pomoct…

Za žádnou cenu se Jareda nevzdám. A jsem si nezdolně jistá, že to dítě by nás od sebe definitivně oddělilo, poněvadž bychom na něj měli každý diametrálně odlišný názor. On by mi dozajista neprominul, že jsem znovu a zas rozhodla bez něj. Takže budu muset rozhodnout bez něj, aniž by mě za to mohl nesmiřitelně obvinit, přičemž v žádném případě nesmí přijít na to, že jsem mu cokoliv zatajovala. O to se postarám!

Získám lásku svého života opět pro sebe. Vydobudu si nazpět svoji vysněnou budoucnost. Nakloním si svůj vytoužený vesmír zpátky k sobě. Jared a já budeme zase spolu. Přesně, jak nám osud předurčil…  

Tramtadadáá! :D And this is the end! :) 

Tímto všem srdečně gratuluji, že jste se prokousali druhou řadou téhle série, kterou jsem se před nedávnem rozhodla zasadit přímo do téma související s 30 Seconds to Mars, a to s jejich posledním CD Love, Lust, Faith + Dreams. :) Nejprve mi to vůbec nedošlo, ale obsah té povídky, zveřejněné i plánované, mi docela šikovně sedí do konceptu poslední kompilace mé nejoblíbenější kapely. :) Takové mám plány a jsem nadšená z toho, že se k nim pomalu, ale jistě propracovávám. :) Strašně mě baví dělat na tomhle příběhu a opravdu mě to nesmírně naplňuje. :) Snad si ji užíváte alespoň z poloviny natolik, jako já. :D Abych pravdu řekla, já tu jejich nekonečnou story naprosto totálně miluju! :D :) Takže ještě jednou nesmírně děkuji všem, kteří poctivě četli a prožívali tenhle příběh společně s Jaredem a Neriou a všemi ostatními postavami. Jste zatraceně dobří, že jste to zvládli dočíst do konce, a protože se tahle řada zaobírala více psychologickou stránkou, než tou akční, je to o to víc obdivuhodné! :) 

Jako u první řady si neodpustím pár statistik, abyste věděli, co všechno jste v té druhé překonali! Opravdu jen v rychlosti - přečetli jste téměř 210 tisíc slov, což je plus mínus o 40 tisíc slov víc, než v první řadě. Přitom byla povídka o dvě kapitoly kratší. :D Znamená to také více než 215 stránek A4 a v jedné kapitole bylo vždy nejméně 5 stránek, většinou více. :) No, a taky jsem vám ukázala více kolem 47 animek s Mars - zásoby se holt ztenčují :D A taky tolik nevěnuji jako u první řady. :D Ale prostě... pro mě i pro vás, zatraceně dobrý výkon! :D :D 

Vím, že tahle řada byla docela značně odlišná od té první, a poznala jsem to i na úbytku čtenářů, ale to mě nezastavilo. :D Zamrzelo, to ano, ale tuhle svoji vizi ohledně LLFD hodlám dotáhnout do konce stůj co stůj. :) Takže Vás přinejmenším čeká ještě jedna řada, ačkoliv tu bych ráda stáhla alespoň na polovinu délky první i druhé řady. :D A část, která by náležela pod "Dreams", bych věnovala už jenom jednorázové povídce, pokud to vyjde. :) Byla bych neskonale vděčná, kdyby si třetí řada zachovala alespoň část nynějších čtenářů, protože je to hotová literární telenovela, a to už si žádá opravdové věrné čtenáře. :D Před nimi bych vskutku hluboce smekala! :) 

Určitě by mě neurazila nějaké odezva od současných čtenářů, nějaký názor nebo myšlenka, tip či rada, doporučení, prostě cokoliv. Mě by to určitě potěšilo :) Ale vím, to se moc "nenosí" :D Takže vám ještě jednou opravdu upřímně děkuji a lákám vás ke čtení další řady, která ovšem přijde nejdříve tak v roce 2016, tudíž máte spoustu času si od téhle povedené partičky odpočinout! :) Bude to zase něco úplně jiného, než jste četli doteď. To vám slibuju, takže si ji nenechte ujít! :)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 43. kapitola (Konec) :